Oogami Part2/11
JEDENÁCT
Kolem něj tma a nic. Ale i v té nicotě on dokáže vidět. Vidí tu dálku nikdy nekončící, vábí ho a táhne k sobě, připadá mu tak známá a neznámá, daleká a blízká, krásná a strašlivá.
Připadá mu to tak dávno, co se naposledy setkali. Přece už jí někdy viděl, ne? Někde…
Někdy…
Kdy to mohlo být?
Tehdy nebyl tím, kým je dnes.
Odrazil se od podlahy. Ale počkat, vždyť ta tam přeci nikdy nebyla.
Vzlétl k obloze, kterou si vysnil…
A letěl –
- výš, výš a stále výš…
Až hlavou narazil na tvrdou překážku. Chvíli absolutně netušil kdo je, kde je a co se stalo. Když se konečně vzpamatoval, zamrkal a zcela reflexivně se posadil.
Souběžně s tím od postele odskočila malá postava s červenými vlasy.
„Laarii?“ zívl Oogami.
„P-p-pan Oogami mi řekl, abych ho vzbudila, až bude pan Ruga na cvičišti. Ono… pan Ruga právě vstal… Já… já vím, že mou povinností není myslet, ale kdybych vás vzbudila až bude pan Ruga na cvičišti, tak byste tam přišel stejně pozdě, tak…“
„Jo, dobrý,“ zívla a hodil po lužce okem.
Byla rudá a bedlivě sledovala podlahu. Oogami se snažil přemýšlet, co jí proboha ZASE uvádělo do rozpaků, pak na to přišel. Byl přeci v posteli. Seděl v posteli, od pasu nahoru nepřikrytý… Ona sedmnáctiletá holčina… To si také zjistil, kolik jí je. Liirii bylo něco kolem třiceti a Laarii sedmnáct...
No, ta trapná situace mu přišla mu to docela vtipná, ale smát se nezačal.
To by jí neudělal.
Místo toho si lehl zpátky do postele.
„Už lezu,“ řekl. Pořád tam stála. Oogami si vzpomněl, na co čeká. Přeci jen ještě nebyl zvyklý na to mít osobní služku. Někdy ho napadlo, proč mu dali tuhle holku a ne nějaké páže… že by se Lyzen bál…?! Oogami při té myšlence málem vyprskl smíchy. „Už můžeš jít,“ dodal ještě k tomu uzlíčku nervů.
„J-jo… děkuju.“ Otočila se k odchodu, pak se ještě otočila zpátky, uklonila se – asi na to zapomněla – a odběhla.
Stejně jako on pořádně netušil co má od ní vlatně chtít , ona zapomínala, na co by ona rozhodně neměla... Byli na tom vlastně úplně stejně.
Oogami se líně protáhl a zauvažoval. Po tom fiasku s tlakovou vlnou docela pochyboval, že by Ruga projevil třeba jen minimální ochotu ho trénovat. Stejně to to vlčisko vždycky považovalo za mrhání svým časem. A když navíc prasklo, že Oogami umí používat trochu magie… oh, to ne, opravil se Oogami v duchu se smíchem, vždyť on se přeci jen snažil ovládat magii… Ale Ruga to odmítne. Určitě odmítne.
Stejně ale vstal a oblékl se.
Nasnídal se – jídlo mu tam nejspíš nechala Laarii, hodná to holka – a během této činnosti sledoval míček ze včerejšího cvičení s Kiribem. Bylo to opravdu fiasko… Někdy míval pocit, že v sobě žádnou magii nemá. Proto děkoval za okamžiky, kdy třeba jen trochu něco použil, kdy třeba i trochu ukázal, že v něm něco je… A měl by se sebou něco začít dělat. Protože když neukáže pokrok, mohlo by to Kiriba přestat bavit. A mohl by s tím seknout. A to by bylo špatné…
Ušklíbl se.
A taky by ten míček měl co nejdříve vrátit Aru.
Než se po něm začne shánět.
Popadl meč a vyběhl z pokoje. Prošel halou a chodbou. Hlavou se mu honila různá slova, různé fráze, co řekne Rugovi, aby ho aspoň trochu přesvědčil, ačkoliv to bylo marné. Tak se soustředil na Rugu, že ho ani nenapadlo, koho mohl na chodbě potkat. A koho potkal.
Lyzen.
Oogami chtěl jít k němu a něco mu říct. Nevěděl co. Prostě něco. Cokoliv. Jenže pak si všiml, že tam s ním stál jistý elf. Elf, jehož přítomnost mu u jeho Lyzena rozhodně nebyla po chuti…
Zarazil se. Na co to proboha myslí? Co ho to napadlo?
U jeho Lyzena?
Samozřejmě měl na mysli s tím parchantem Lyzenem…
Nechtěl, ale musel. Zaběhl za roh. Protože ten rozhovor mezi nimi chtěl slyšet. Lyzen versus Rikuson, jeho bývalý milenec, kterému se snažil vyhýbat. To bylo asi oboustrané, protože od toho rozhovoru s Rolynem ho nepotkal.
Rikuson stál naproti Lyzenovi a jeho elfská důstojnost byla tatam.
„Potřeboval jsi něco?“ zeptal se Lyzen. Jeho hlas zněl nějak nudně… znuděně…
„Lorde Lyzene! Já – kdy mě zase přijdete navštívit?“
Lyzen si povzdechl. „Rikusone, řekl jsem ti přeci, že už je mezi námi konec. Nech mě být, začínám z tebe být unavený. Koukej se vzpamatovat, protože jak víš, nejsem moc trpělivý – a nechtěj to přehnat. Přece by sis nepřál strávit několik století na Hranici, ne?“
Rikuson zalapal po dechu. „To-to rozhodně ne! Já – vždycky jsem byl a budu věrný sluha Lorda Lyzena, vždy jsem si přál být po boku vašeho Lordstva!“
Oogami se otřásl hnusem. Sice už slyšel, že je Rikuson vtírka a snaží se Lyzenovi nadbíhat všemi možnými i nemožnými způsoby, jenže tohle už bylo přeci strašné! Divil se, že ho Lyzen už dávno neodeslal kamsi na Hranice… Oogami už několikrát slyšel o Hranici, ale vždycky se o ní bavili jen vlci v žertu, bylo to ve stylu „Nech toho, nebo tě pošlou na Hranici!“ a Karura se jednou snažila s tím strašit Aru, ale když se někoho zeptal, odpovědi se mu nedostalo. Hold nemusí vědět vše, že… Předpokládal ale, že to bude trest – trest a vyhnanství nebo něco na ten způsob. Snad i jeho rodiče žili na Hranici. Bůh ví. On Oogami ani moc věcí nevěděl…
Chvíli bylo mezi nimi ticho. To přetnul Lyzen.
„Chtěl jsi mi ještě něco?“
Rikuson vypadal, jako by sbíral síly. „Proč?“ zeptal se skoro plačtivě.
„Proč co?“
„Proč on? Vždyť ani nechce! Ale já…“
Ta naděje v hlase, naděje, že by se k němu mohl Lyzen jednou vrátit, možná ještě láska, ale jak už si Oogami všiml, byla to spíš posedlost, posedlost Lyzenem… Oogami zatajil dech a čekal co mu Lyzen poví. Skočí na to a nebo ne?
„Jestli Oogami chce a nebo nechce, to není tvoje starost. Ty si hlídej jen to, abych se nenaštval. Až se tak stane…“ Slovo ‚Hranice‘ úplně viselo ve vzduchu. „Jo a ještě jedna věc, milý Rikusone… někdo, říkám NĚKDO, ideálně někdo, kdo se specializuje na duchovní magii, by se mohl ujmout funkce salleiinu. Víš, co tím myslím, že?“ dodal rázně a odešel.
Rikuson tam chvíli stál a Oogami se otočil, že půjde na druhou stranu. Ale vyděsil ho zvuk Rikusonovo jména.
„Vím, že jsi tam,“ zavolal. „To opravdu neumíš nic jiného než špehovat?“
„Do háje,“ syknul Oogami a protože věděl, že se z toho nevyvlíkne, vyšel na chodbu.
„Věděl jsem, že tam jsi. Lord Lyzen také. Proto ten rozhovor ukončil tak rychle…“ chvíli se měřili pohledy. „Proč ty?“ zeptal se ještě jednou.
Oogami pokrčil rameny. Ten samý dotaz mu položil Ruga, když se poprvé potkali. A stejně jako tehdy, ani teď netušil co by měl dát za odpověď. S ničím by totiž Rikuson ani nesouhlasil, ani by to nepovažoval za důvod. A stejně by se viděl jako lepší. On byl vždycky ten nejlepší…
„Zeptej se Lyzena,“ poradil mu jen.
Rikuson se ošil. „Nemáš vůči němu ani žádnou úctu! Je to LORD Lyzen, LORD! Syn krále, následník trůnu a - “
„Jo, já vím, vládce tohohle domu… No a co?“
Rikuson zbrutálněl. „Ty… co si o sobě myslíš? Kdo si myslíš, že jsi?“
Oogami měl chuť říct ‚tvůj budoucí král‘, ale raději sklapl. Místo toho vyjádřil své myšlenky jinak. „Kdo jsem? Jsem někdo, kdo se o něho postaral. Našel jsem ho krvácet u nás ve světě a pomohl jsem mu! Kdyby ho našel někdo jiný, volal by nemocnici a pak by ho někam zavřeli a zkoumali a pitvali... V našem světě jsou takovéto fenomény žádaným zbožím, víš…“
„Jsi nechutný!“ vykřikl Rikuson. „Já znám Lorda Lyzena mnohem déle než ty! Já – já ho miluju! A on mě také! On – řekl mi to!“ Otočil se a téměř utekl pryč.
Řekl mi to! znělo Oogamimu v uších.
Nikdy jsem se nikomu neotevřel tak jako tobě…
Řekl mi to!
Řekl mi to!
„Mně to řekl taky,“ zamumlal Oogami rozhodně. „Mně taky!“
Ale byl první?
Ale vždyť je mu to vlastně jedno….
Je mu to jedno…
Je mu to…
Jedno!
***
Navzdory tomuto střetnutí pokračoval ve své cestě na cvičiště. Vlastně ne, už kvůli tomu střetnutí, musel se zlepšit, musel dokázat, že na to prostě MÁ!
Ruga tam byl. S Koumeiem. A o kousek dál se o zídku opírala Kazane. Jako první ho zmerčila právě ona. Zamávala mu. Stejně jako Koumei. Nejopožděnější byl Ruga. Ale jeho reakci Oogami předpokládal nejlépe – z jeho očí sršely blesky a kdyby pohled zabíjel, přátelé by mu mohli začít kopat hrobeček.
„Co tu děláš?“ uhodil na něj.
Oogami se snažil zůstat klidný, zhluboka dýchat a hlavně, hlavně se Rugovi dívat do očí. A vydržet. „Jsem tu kvůli tréninku jako každé ráno od doby, co jsem v Shinkenu.“
Ticho.
„Ale já jsem ti řekl, že už tě trénovat nehodlám. Otec to ví. Nehodlám bojovat s někým takovým jako jsi ty.“
„Třeba s takovým Koumeiem bojuješ.“
„Ten na rozdíl od tebe bojovat trochu umí a svou magii drží pevně na uzdě. Jenže ty neumíš ani jedno ani druhé. Prostě neumíš nic.“
Oogami musel v duchu přiznat, že má Ruga pravdu. Jenže… Od toho tu přeci byl, ne? Byl tu proto, že se chtěl něco naučit. Ale sám to nedokáže. Někdo mu s tím musí pomoct.
„Jsem si toho vědom,“ ohradil se Oogami.
„Prosím?“ Ruga snad dělá, že Oogamiho neslyší?
„Jsem si vědom toho, že pořádně nic neumím. A proto jsem tady. Alespoň se snažím.“
Ruga se zachmuřil ještě víc. „Ale řekl jsem už, že tě trénovat nebudu. Nebudu učit někoho, kdo plně neovládá svou magii. Prostě ne!“
„Tak budu já!“ ozvalo se zprava. Byla to Kazane. Přeskočila zídku, v ruce složenou halapartnu a postavila se mezi Oogamiho a svého bratra. „Já ho tedy budu učit, když ty nechceš.“
„Ty, jo?“ zeptal se až téměř posměšně.
„Jo, já,“ přikývla. „Jednak jsem v boji lepší a ty ho nechceš trénovat kvůli tomu, že neovládá magii… a i v tomto ohledu mám nad tebou menší plus…“ Pozvedla zbraň a pokývala s ní na Rugu stejným způsobem jako učitelka kárá ukazovátkem.
Ona ta její halapartna byla docela zajímavá věc. Ve složeném stavu měřila jen něco kolem půl metru. Byla jakoby zpřelámaná a dohromady spojená podivným systémem řetězů a západek, jejichž smysl Oogami jaksi nepobral. Stačilo ale jen jedno správné škubnutí a měli jsme tu něco přes dva metry dlouhou a pevnou zbraň. Rychle, elegantně a přenosně. Tři v jednom…
„Jaký ty můžeš mít plus?“ vyprskl Ruga. „A kdo řekl, že jsi lepší než já, sestřičko?“
Kazane se usmála. „Víš, bratříčku, zatím jsi mě porazil jen jednou. Tehdy mi bylo deset a měla jsem vysokou horečku. Pamatuješ?“
Ruga zrudl. „Nechával jsem tě vyhrát.“
Ušklíbla se. „Jistě.“ Ach ta ironie.
„Porazím tě kdykoliv a kdekoliv,“ řekl a připravil se k boji. „Tak pojď.“
Kazane zvedla ruce. Nějak si neuvědomila, že v ruce drží to co drží a kdyby Oogami neuhnul, měl na tváři nehezký škrábanec. Toho si ale nikdo nevšiml. „Prr, bráško. Já s tebou teď bojovat nechci. Jen jsem ti chtěla sdělit, proč se nebojím trénovat s Oogamim.“
„A já se snad bojím?“ Začínal mít fakt vztek. To nebylo dobré.
„To jsem neřekla. Ale když už to chceš slyšet… Ano, myslím si, že se bojíš. Bojíš se Oogamiho schopností, protože víš, že se neovládá a může kdykoliv omylem zaútočit. A protože neumíš ovládat magii, nedokázal bys to odrazit. Nechceš riskovat zranění. Jinými slovy se o sebe bojíš. Bojíš se.“
„Možná se mýlím,“ zavrčel Ruga, „ale ty nejsi v magii o moc schopnější než já.“ Pak se zarazil. Kazane se totiž nejen usmívala, nyní byla na hranici výtlemu, Koumei se otřásal zadržovaným smíchem též a Ruga znejistěl. „Tedy alespoň jsi nebyla.“
Kývla. „Jo, nebyla… Ale víš, že dva roky jsem byla na cestách. Za tu dobu jsem potkala a poznala mnoho zajímavých a šikovných lidí…“ Zvedla halapartnu a nastavila mu jí před oči. „Nevšiml sis žádných změn?“
Ruga přistoupil blíž. Nemusel nic studovat dlouho. Téměř ihned se mu oči rozšířily překvapením, hned poznal, co bylo jiné…
„Ty kameny,“ zašeptal. Podél hran halapartny byly do ocele zasázené barevné kameny – červené, modré, zelené a žluté – v přesně daných mezerách a neměnném pořadí. A uprostřed halapartny byl jeden největší, byl celý černý, ale házel stříbrné odlesky. „Ty kameny tam nebyly,“ pokračoval Ruga. Otočil se na Koumeie. „Ty víš, co to je?“
Koumei se donutil ke klidu. „Jo… jo, vím… Říká se tomu kaalo.“
Kazane pokračovala. „Byla jsem na návštěvě u praotce Raizena a pramatky Sorken, to víš…“ Oogami se musel smát, kdykoliv to slyšel. V Shinkenu se místo děda používalo praotec a místo babička pramatka. Bylo to… zajímavé a Oogami si ještě úplně nezvykl. „Velekněz krále Raizena mi tam ukázal, že i já mohu používat magii. Sice slabou a z většiny pouze útočnou magii, ale je tam. A je jí víc, než jsme si mysleli tady. Ukázal mi mé skryté síly a za rok jsem tam postoupila o pět úrovní. Nyní jsem na sedmnácté úrovni. Ty máš kolikátou – dvacátou třetí?“
„Nepočítej mě laskavě do elfského hodnocení! Já nejsem elf a nikdy nebudu. Jsem vlk! A ty také! Neměla by ses cpát tak, kam nepatříš!“
„Modré oči původ značí,“ ozvalo se najednou za nimi.
Všichni se lekli, protože se objevil Kiribu.
To bylo poprvé, co ho Oogami znal, že by se objevil před někým z rodiny. Nejspíš z toho také nebyl moc nadšený, ale teď nevnímal, neviděl a neslyšel, měl status fascinate* a s dychtivým výrazem mířil ke Kazane. Když došel až k ní, natáhl ruku a položil jí na černý kámen. Chvíli tak vydržel stát, po chvíli ucukl. A podíval se na svou sestru téměř až posvátně. Na ní, pak zase na ty kameny a zase na ní.
„Kde jsi k tomu přišla?“ zeptal se stále ještě jako omámený. „Takhle… takhle silné kaalo jsem ještě nikdy neviděl. Je to… úžasné!“
„Taky bys jedno rád, co?“ zažertovala Kazane a láskyplně pohladila hranu halapartny. „Udělali to lidé krále Raizena – jeho kovář, zbrojíř, několik mágů a velekněz.... Říkali, hlavně tedy král Raizen, který mi věnoval trochu síly, že s tímhle mám daleko lepší vyhlídky do budoucnosti než jen jako vlčí vnučka čistokrevného elfa…“
Kiribu souhlasil. „To určitě… Ovládáš to sama a nebo je to čistě mechanické?“ Byl hrozně dychtivý, tak zapálený… S Kazane asi vycházel nejlépe z rodiny.
„No dovol!“ Zněla až téměř uraženě. Ale ze srandy. „Má sedmnáctá úroveň na to bohatě stačí…“ Ještě chvíli pobaveně sledovala onen status fascinate a pak se brášky zeptala: „Chceš si to vyzkoušet?“
Kiribu vypadal překvapeně. „Smím?“
„Samozřejmě,“ potvrdila.
Oogami nikdy neviděl Kiriba tak fascinovaného, tak soustředěného… A vůbec netušil, co se to vlastně děje. Ruga také ne. Teď se cítil být s ním na stejné lodi.
A pak, když se Kazane rozběhla a o kousek dál uvedla halapartnu do aktivního chodu a Kiribu se rozběhl za ní, byl si Oogami jist, co uvidí – konečně uvidí Kiriba bojovat, uvidí ho použít bojovou magii, něco o čem zatím jen slýchal. Zatím jen viděl, že mu Kiribu dělal názorné ukázky toho, co po něm sám chtěl a toho bylo zoufale málo. On byl nervózní a Ruga zmatený, Koumei jen stál a pozorně vše sledoval. On jediný tušil, co se děje. Vlastně ne, netušil – on to přesně věděl.
Kiribu něco šeptal a během chvilky se mu v sevřených rukách mezi prsty objevilo světlo a vytvořil z ní kouli, kterou chviličku jako by tvaroval a pak jí mrskl po Kazane. Oogami i na tu dálku pocítil tlakovou vlnu, která se šířila kolem kouzla… Sice byla slabá, jenže to bylo tím, že byli daleko. Takže to muselo být silné kouzlo…
Všichni nejspíš čekali, že dojde k nárazu. Jenže chyba lávky. Kazane stačila vteřinka a halapartnou se trefila přímo doprostřed koule. Zároveň s tím se rozdělená energie před očima všech vsákla do onoho černého kamene. Stejně jako druhá střela, třetí a čtvrtá a pár dalších. Kiribu byl asi silný, ale ať se snažil jak chtěl, Kazane byla hbitější a žádná ze střel nezasáhla svůj cíl.
A pak Kazane na mladšího brášku uličnicky a s úsměvem vyplázla jazyk. Oogami stačil zahlédnout žluté světlo, kterým zabliklo onen černý kámen a vedle kaala se začal zhmotňovat stejný proud světla, jaký před okamžikem vsáhlo. Švihla halapartnou a poslala kouzlo na Kiriba. Ten se ani nesnažil uhnout, jednoduše stál a kouzlo se mu neškodně rozprsklo o štít. Ale stejně se poněkud zapotácel.
Oba byli zadýchaní, ale šťastní. Podívali se na sebe, Kazane na něj opět vyplázla jazyk. A Kiribu jí to oplatil. Pak se začali smát. A smáli se a smáli se a smáli se…
„Co to mělo znamenat?“ vydechl Ruga. „Co to mělo být?“
Koumei k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. A začal mu to vysvětlovat. Oogami také pilně natahoval uši, protože pro něj to také byla novinka.
„Kaalo je špičkový systém kouzelných kamenů, které jsou vzájemně propojené a společně mají moc absorbovat magickou energii. Pak záleží na typu a na tom, jak jí chce mág použít. Může energii uložit do kamenů a využít jí v případě potřeby nebo ohrožení nebo v okamžiku, kdy je sám na pokraji sil a další čarování by ho zničilo. Další možnost využití je v tom, že se kaalo použije jako zrcadlo, vstřebá, zpracuje a vyšle energii ven. Kaalo slečny Kazane zvládne vstřebat a využít magickou sílu do druhé úrovně magické… Jinými slovy,“ dodal, když Ruga stále nechápal, „že je slečna Kazane momentálně silnější bojový mág než Lord Lyzen.“
Komentáře
Přehled komentářů
no tak to by mě taky zajímalo ,jak to probíha.Manga tohohle příběhu jééééééééééé.To nic to já se chovám zase ,jak malí dítě.No ,ale stejně by to bylo super. :)
.....
(shagua, 5. 1. 2008 17:05)
já už několik ilustrací mám (nějaké návrhy Yaoi)....:-) stačí mi jen email naší drahé lady Spisovatelky:-) abych jí to tam mohla poslat.
Ale je to její volba jestli chce do toho jít nebo ne myslím že by to mohla být zábava
Ještě já...
(Nex, 5. 1. 2008 15:45)
Hele, to s tou mangou je fakt super nápad, já jsem pro všema dvaceti! A mohly byste tady třeba udělat nějakou "tvůrčí" rubriku, abychom viděli, jak takové debaty autor/autor probíhají + třeba různé skicy (jako třeba když kamarádky něco kreslí na výtvarce, tak vím, že si dělají dva tři návrhy zobrazení, tady podoby postav, kompozice a tak). Jako takové zákulisí, jestli se mi to podařilo nějak srozumitelně vysvětlit.
P.S. (Autorka Šárka, 03. 01. 2008 13:34)Holka, tebe mám fakt ráda a to doslova!
Tohle mi radši už nepiš, ať se nemusím obávat Páji číhající se sekerou ve stínu mých domovních dveří. ;-)
To Šárka
(Nex, 5. 1. 2008 15:39)Tak děkuju. Těší mě, že ti to nějak pomohlo/pomáhá. Já abych se přiznala se tím tak trochu snažím si utřídit myšlenky a čekám, co mi k tomu kdo napíše, jestli to chápe stejně nebo nějak jinak :-) A už jsem si i říkala, že ti to tady dost zamořuju svýma tlachama. Ale teď se můžu vymlouvat,že to mám povolené :-DDD
mimo chodem
(shagua, 4. 1. 2008 17:59)to skloňování je roztomilí a osobitý líbí se mi přece jen to nejsou obyčejní lidé tak si alespoň zaslouží zvláštní skoňvání!!!!!
doufam že Tě s tim neotravuju
(shagua, 4. 1. 2008 17:56)
....strašně mě zaujal tvuj tvurčí smysl pro to jak nejvíce věci zamotat ,ale dát jim spád takže se člověk nenudí..zaujali mě samotné postavy je to prostě bomba.....a tak jsem se tě chtěla zeptat jestli to už někdo spracoval jako manga....či ti to nabídl a tys to přijala........
Jestli ano tak mám smůlu.....! ale já vždy říkám žij život s radostí přecejen je nevyspitatelnej
Jestli ne!tak jsem ti chtěla říct , že už dlouho kreslím manga... a přatělé říkají že nejsem vůbec špatná... tak bych se chtěla zeptat jesti bys byla ochotná mi půjčila tvůj příběh a samozdřemě bys na comixu měla jméno a pod....ale je to jen tak pro zábavu takže jestli jseš ochotná tak mi prooooosííííííím napiš odpověď ať je kladná či záporná.....
Občas si lidé říkají proč nepřijít nestahnou to nebo neopsat prostě neukrást ale já taková nejsem snážím se být k životu fér a on je pak ke mě ... ale to bych asi nepsala tendle vzkaz kdybych to chtěla ukrást...:-)
No nic tady je můj email kdy bys mi chtěla odepsat tam shagua@seznam.cz
PS:manga jsou muj život stejně jako anime..když to miluješ neni co řešit!!!!!
papa Shagua
.......
(Mája, 4. 1. 2008 16:16)Nemáš zaš,snažím se číst všechno ale bohužel teď jsem její stránku,dlouho nenavštívila,což je mi líto a musím to hned napravit.Jinak proti poezii nic nemám,píše nádherně.
to Šárka(autorka)
(Jeanne, 3. 1. 2008 19:36)
nevím, jestli jsem tě nějak naštavala,pokud ano, tak se tedy omlouvám - nebylo to myšleno zle...
to, že máš jedničku z čj mě nijak nepřekvapuje - až na to "hanobení češtiny" to máš(až na pár chybiček) dobře:) právě proto sem se divila, jaktože tam máš takové divné skloňování - a vysvětlení jsi mi dala ty...:)
jak jsi řekla, Oogami se mi líbí(a to moc^^) a budu to muset zkousnout(i když bych si při tom nejraději vlasy rvalaXDXDXD), ale tak co neudělám pro dobré počtěníčko, že...^^
jinak doufám, že se brzo všechny(mohu napsat všichni? asi ne, že..kluk tu asi žádný není..*dumá* ) dočkáme pokráčka, ale tak podle tvého komentíku to asi tak rychle nebude, že...:( no, nezbývá nic než čekat:)))
PRO VŠECHNY DOBRÉ DUŠE!!!
(Autorka Šárka, 3. 1. 2008 13:38)
Mina-san, aishiteruyo!
Tak krásný komenty vždy potěší u srdíčka!
PRO MÁJINKU:
Tobě mám poděkovat, že jako jedna z mála hážeš mé drahé polovičce na stránky komenty. Pokus se číst vše co tam má (tedy pokud to není tvé gusto, poezie nemusíš) protože to píše moc hezky.
Jen tak dál, miláčkové moji...
(Jo a zajímalo by mě, jestli tu je nějaký klučina... tímto chlapce nějakého pokud to čte žádám, ať se mi ozve na mail, že tu je... :- )
Pro Nexinku
(Autorka Šárka, 3. 1. 2008 13:34)
Holka, tebe mám fakt ráda a to doslova!
Ještě nikdy mi nikdo neudělal psychologický rozbor postavy, myslela jsem si, že jsou mé postavy moc jednoduché na to, aby se s nima dalo pracovat. Ale máš můj obdiv.
Pro Jeanne (pokud to bude číst)
(Autorka Šárka, 3. 1. 2008 13:32)Víš, představ si to, já mám jedničku z češtiny. Mám tu mnohdy překlepy, ale to, o čem ty mluvíš, fakt dělám schválně. Máš na mysli to, co moje češtinářka označila jako "hanobení češtiny" a je to její výraz pro všechno to nespisovné, na povrch chybné a zvláštní až divné. Mně se to líbí a mnohdy to lidé, co to neví, vykládají tak jako ty. Věř ale, že je to věc naprosto pro mě schválná a někomu se to líbit nemusí, to beru. Ale je to tak. Takže pokud se ti to nelíbí a Oogamiho čteš ráda, pokus se to nějak zkousnout...
no...ehm...madpis, no...
(Jeanne, 2. 1. 2008 16:36)opravdu pěkné - ale neumíš skloňovat přivlastňovací přídavná jména... dej si pozor hlavně u Lyzena - tam je těch chyb nejvíc... neví, jestli je to účel(což pravděpodobně ne, že?), ale působí to velice hloupě, strašně to bije do očí, čímž to kazí celkový dojem, což je škoda, protože jinak je ten příběh strašně pěkný:)
www.zivotni-sen.estranky.cz
(Jane, 2. 1. 2008 14:18)no jo a tak nám nezbívá nic jinýho než čekat,už aby byl další díl
No jo
(Nex, 2. 1. 2008 13:18)
to jane:
Já vím, ale když on je takovej...takovej! No prostě rádši bych věřila, že je to upřímné, to je celé. Vždyť víte.
www.zivotni-sen.estranky.cz
(jane, 1. 1. 2008 18:35)
ty Nex
když o tom tak přemýšlím,máš pravdu,brečet pořád to na Lyzena nesedí.Tak já mu budu věřit,že to neříká každýmu,ale stejně brát v uvahu je to pořád Lyzen
Boží
(Falcius, 1. 1. 2008 18:10)Já ty tvoje povídky upe žeru no fakt jestli se brzy nedočkám dalšího dílu tak se snad zblázním no fakt a pak mě budeš mít na svědomí :-D
áááááááááááá
(Lirael, 28. 12. 2007 19:01)
Tak tomu já říkám ale krásný dáreček k vánoců...vrátila sem s e z chaty kde sme je slavili..a tam jěště taková vymoženost jako internet nedošel..takže sem musela strádat...ale musím říct že to stál za to...smlsnout si na 3 dílech najednou..=))))) mňamky...TAKŽE MOCKRÁT DĚKUJU ZA TUTO SKVĚLO NADÍLKU...a budu doufat v co nejdřívější přidání...(sem trochu nenasytná že?!! hmm no nebo spíš závislá...=DDDDDD) Přeju příjemné prožití zbývajících vánočních svátků...
L.
Oprava
(Nex, 28. 12. 2007 1:24)
Samozřejmě "věcí, co vyžadovaly" a "s tolika Lyzenovci v domě". Asi bych si po sobě měla dočítat konce. Prostě VŽDYCKY mám chybu zrovinka v nich.
Mimochodem- - tuším už vám po chvilce překvapené nechápavosti došlo, že velká písmena používám místo KURZÍVY.
Jestli mi někdo poradí, jak ji sem vpašovat, mileráda přejdu na normální (no, po stránce úpravy to MOHU zařídit :) projev.
Nex
Lepší a lepší!
(Nex, 28. 12. 2007 1:17)
Až na tu tvojí tvůrčí přestávku. *Vyplazený jazyk - víš ty co? To ti je vlastně doopravdy neprávem nedoceněné gesto!*
To jane:
budu mu trochu fandit- jako docela i věřím, že to Lyzen mohl říct kdekomu, ale fakt si nemyslím, že by při tom dokázal i pokaždé BREČET.
Jednak by tím byl za chvíli proslulý,ale ani to"Miluji tě" asi zas tak často neříká, to by se taky rychle rozneslo, takže by mu to Rikuson neomlacoval tak vítězoslavně o hlavu, kdyby to bylo tak běžné, no ne?
Nehledě na další fakt - tím, že byl O vychován jako člověk, JE člověkem. Bez debat, krev není duše. To mimo jiné ovšem znamená, že nemá žádný (takřečeno) "vrozený" elfský odpor k M/M vztahům. Jen obyčejnou lidskou nejistotu, kterou Lyzen zdá se velmi účinně odbourává. Zároveň s tím si O pomalu uvědomuje, že prostě NENÍ stejný jako ostatní elfi - a je mu to jedno. Ne ve schopnostech samozřejmě, ale v názorech. Začal si uvědomovat, že pokoušet se krýt za názory a postoji, se kterými není ztotožněný, znamená jedině potlačení vlastního já, ať je jakékoli - a ať je ve skutečnosti kýmkoli, nezjistí to, a nebude s tím moci nic podniknout, když nebude sám sebou, když to nebude doopravdy ON.
Takže - podle mého právě TOHLE stojí za jeho postupným přijetím L, které zdá se už nezpozorováno úspěšně proniklo na území "Je MŮJ a já ti ho nedám.". Kde byl ovšem postup zbržděn poměrně tvrdým Rikusonem.
Ono narazit, dokonce se zatím jen tak napůl a částečně zformovaným idealizováním o jejich vztahu, na něco tak žulového, jako je Rikuson, musí být docela šlupka :-) Ale zdá se že se nám hoch *:)* hnedle oklepal, vlivem dalších věcí, co vyžaddovaly jeho pozornost. Červíci začnou hádám hlodat později, až bude mít chvilku volna (v klid bych moc nedoufala, s tolika Lyzenoc¨vci v domě I-DDD )
.......
(jane(www.zivotni-sen.estranky.cz), 5. 1. 2008 23:46)