Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Oogami Part2/11

27. 12. 2007
 

JEDENÁCT

 

Kolem něj tma a nic. Ale i v té nicotě on dokáže vidět. Vidí tu dálku nikdy nekončící, vábí ho a táhne k sobě, připadá mu tak známá a neznámá, daleká a blízká, krásná a strašlivá.

Připadá mu to tak dávno, co se naposledy setkali. Přece už jí někdy viděl, ne? Někde…

Někdy…

Kdy to mohlo být?

Tehdy nebyl tím, kým je dnes.

Odrazil se od podlahy. Ale počkat, vždyť ta tam přeci nikdy nebyla.

Vzlétl k obloze, kterou si vysnil…

A letěl –

- výš, výš a stále výš…

 

Až hlavou narazil na tvrdou překážku. Chvíli absolutně netušil kdo je, kde je a co se stalo. Když se konečně vzpamatoval, zamrkal a zcela reflexivně se posadil.

Souběžně s tím od postele odskočila malá postava s červenými vlasy.

„Laarii?“ zívl Oogami.

„P-p-pan Oogami mi řekl, abych ho vzbudila, až bude pan Ruga na cvičišti. Ono… pan Ruga právě vstal… Já… já vím, že mou povinností není myslet, ale kdybych vás vzbudila až bude pan Ruga na cvičišti, tak byste tam přišel stejně pozdě, tak…“

„Jo, dobrý,“ zívla a hodil po lužce okem.

Byla rudá a bedlivě sledovala podlahu. Oogami se snažil přemýšlet, co jí proboha ZASE uvádělo do rozpaků, pak na to přišel. Byl přeci v posteli. Seděl v posteli, od pasu nahoru nepřikrytý… Ona sedmnáctiletá holčina… To si také zjistil, kolik jí je. Liirii bylo něco kolem třiceti a Laarii sedmnáct...

No, ta trapná situace mu přišla mu to docela vtipná, ale smát se nezačal.

To by jí neudělal.

Místo toho si lehl zpátky do postele.

„Už lezu,“ řekl. Pořád tam stála. Oogami si vzpomněl, na co čeká. Přeci jen ještě nebyl zvyklý na to mít osobní služku. Někdy ho napadlo, proč mu dali tuhle holku a ne nějaké páže… že by se Lyzen bál…?! Oogami při té myšlence málem vyprskl smíchy. „Už můžeš jít,“ dodal ještě k tomu uzlíčku nervů.

„J-jo… děkuju.“ Otočila se k odchodu, pak se ještě otočila zpátky, uklonila se – asi na to zapomněla – a odběhla.

Stejně jako on pořádně netušil co má od ní vlatně chtít , ona zapomínala, na co by ona rozhodně neměla... Byli na tom vlastně úplně stejně.

Oogami se líně protáhl a zauvažoval. Po tom fiasku s tlakovou vlnou docela pochyboval, že by Ruga projevil třeba jen minimální ochotu ho trénovat. Stejně to to vlčisko vždycky považovalo za mrhání svým časem. A když navíc prasklo, že Oogami umí používat trochu magie… oh, to ne, opravil se Oogami v duchu se smíchem, vždyť on se přeci jen snažil ovládat magii… Ale Ruga to odmítne. Určitě odmítne.

Stejně ale vstal a oblékl se.

Nasnídal se – jídlo mu tam nejspíš nechala Laarii, hodná to holka – a během této činnosti sledoval míček ze včerejšího cvičení s Kiribem. Bylo to opravdu fiasko… Někdy míval pocit, že v sobě žádnou magii nemá. Proto děkoval za okamžiky, kdy třeba jen trochu něco použil, kdy třeba i trochu ukázal, že v něm něco je… A měl by se sebou něco začít dělat. Protože když neukáže pokrok, mohlo by to Kiriba přestat bavit. A mohl by s tím seknout. A to by bylo špatné…

Ušklíbl se.

A taky by ten míček měl co nejdříve vrátit Aru.

Než se po něm začne shánět.

Popadl meč a vyběhl z pokoje. Prošel halou a chodbou. Hlavou se mu honila různá slova, různé fráze, co řekne Rugovi, aby ho aspoň trochu přesvědčil, ačkoliv to bylo marné. Tak se soustředil na Rugu, že ho ani nenapadlo, koho mohl na chodbě potkat. A koho potkal.

Lyzen.

Oogami chtěl jít k němu a něco mu říct. Nevěděl co. Prostě něco. Cokoliv. Jenže pak si všiml, že tam s ním stál jistý elf. Elf, jehož přítomnost mu u jeho Lyzena rozhodně nebyla po chuti…

Zarazil se. Na co to proboha myslí? Co ho to napadlo?

U jeho Lyzena?

Samozřejmě měl na mysli s tím parchantem Lyzenem…

Nechtěl, ale musel. Zaběhl za roh. Protože ten rozhovor mezi nimi chtěl slyšet. Lyzen versus Rikuson, jeho bývalý milenec, kterému se snažil vyhýbat. To bylo asi oboustrané, protože od toho rozhovoru s Rolynem ho nepotkal.

Rikuson stál naproti Lyzenovi a jeho elfská důstojnost byla tatam.

„Potřeboval jsi něco?“ zeptal se Lyzen. Jeho hlas zněl nějak nudně… znuděně…

„Lorde Lyzene! Já – kdy mě zase přijdete navštívit?“

Lyzen si povzdechl. „Rikusone, řekl jsem ti přeci, že už je mezi námi konec. Nech mě být, začínám z tebe být unavený. Koukej se vzpamatovat, protože jak víš, nejsem moc trpělivý – a nechtěj to přehnat. Přece by sis nepřál strávit několik století na Hranici, ne?“

Rikuson zalapal po dechu. „To-to rozhodně ne! Já – vždycky jsem byl a budu věrný sluha Lorda Lyzena, vždy jsem si přál být po boku vašeho Lordstva!“

Oogami se otřásl hnusem. Sice už slyšel, že je Rikuson vtírka a snaží se Lyzenovi nadbíhat všemi možnými i nemožnými způsoby, jenže tohle už bylo přeci strašné! Divil se, že ho Lyzen už dávno neodeslal kamsi na Hranice… Oogami už několikrát slyšel o Hranici, ale vždycky se o ní bavili jen vlci v žertu, bylo to ve stylu „Nech toho, nebo tě pošlou na Hranici!“ a Karura se jednou snažila s tím strašit Aru, ale když se někoho zeptal, odpovědi se mu nedostalo. Hold nemusí vědět vše, že… Předpokládal ale, že to bude trest – trest a vyhnanství nebo něco na ten způsob. Snad i jeho rodiče žili na Hranici. Bůh ví. On Oogami ani moc věcí nevěděl…

Chvíli bylo mezi nimi ticho. To přetnul Lyzen.

„Chtěl jsi mi ještě něco?“

Rikuson vypadal, jako by sbíral síly. „Proč?“ zeptal se skoro plačtivě.

„Proč co?“

„Proč on? Vždyť ani nechce! Ale já…“

Ta naděje v hlase, naděje, že by se k němu mohl Lyzen jednou vrátit, možná ještě láska, ale jak už si Oogami všiml, byla to spíš posedlost, posedlost Lyzenem… Oogami zatajil dech a čekal co mu Lyzen poví. Skočí na to a nebo ne?

„Jestli Oogami chce a nebo nechce, to není tvoje starost. Ty si hlídej jen to, abych se nenaštval. Až se tak stane…“ Slovo ‚Hranice‘ úplně viselo ve vzduchu. „Jo a ještě jedna věc, milý Rikusone… někdo, říkám NĚKDO, ideálně někdo, kdo se specializuje na duchovní magii, by se mohl ujmout funkce salleiinu. Víš, co tím myslím, že?“ dodal rázně a odešel.

Rikuson tam chvíli stál a Oogami se otočil, že půjde na druhou stranu. Ale vyděsil ho zvuk Rikusonovo jména.

„Vím, že jsi tam,“ zavolal. „To opravdu neumíš nic jiného než špehovat?“

„Do háje,“ syknul Oogami a protože věděl, že se z toho nevyvlíkne, vyšel na chodbu.

„Věděl jsem, že tam jsi. Lord Lyzen také. Proto ten rozhovor ukončil tak rychle…“ chvíli se měřili pohledy. „Proč ty?“ zeptal se ještě jednou.

Oogami pokrčil rameny. Ten samý dotaz mu položil Ruga, když se poprvé potkali. A stejně jako tehdy, ani teď netušil co by měl dát za odpověď. S ničím by totiž Rikuson ani nesouhlasil, ani by to nepovažoval za důvod. A stejně by se viděl jako lepší. On byl vždycky ten nejlepší…

„Zeptej se Lyzena,“ poradil mu jen.

Rikuson se ošil. „Nemáš vůči němu ani žádnou úctu! Je to LORD Lyzen, LORD! Syn krále, následník trůnu a - “

„Jo, já vím, vládce tohohle domu… No a co?“

Rikuson zbrutálněl. „Ty… co si o sobě myslíš? Kdo si myslíš, že jsi?“

Oogami měl chuť říct ‚tvůj budoucí král‘, ale raději sklapl. Místo toho vyjádřil své myšlenky jinak. „Kdo jsem? Jsem někdo, kdo se o něho postaral. Našel jsem ho krvácet u nás ve světě a pomohl jsem mu! Kdyby ho našel někdo jiný, volal by nemocnici a pak by ho někam zavřeli a zkoumali a pitvali... V našem světě jsou takovéto fenomény žádaným zbožím, víš…“

„Jsi nechutný!“ vykřikl Rikuson. „Já znám Lorda Lyzena mnohem déle než ty! Já – já ho miluju! A on mě také! On – řekl mi to!“ Otočil se a téměř utekl pryč.

Řekl mi to! znělo Oogamimu v uších.

Nikdy jsem se nikomu neotevřel tak jako tobě…

Řekl mi to!

Řekl mi to!

„Mně to řekl taky,“ zamumlal Oogami rozhodně. „Mně taky!“

Ale byl první?

Ale vždyť je mu to vlastně jedno….

Je mu to jedno…

Je mu to…

Jedno!

 

***

 

Navzdory tomuto střetnutí pokračoval ve své cestě na cvičiště. Vlastně ne, už kvůli tomu střetnutí, musel se zlepšit, musel dokázat, že na to prostě MÁ!

Ruga tam byl. S Koumeiem. A o kousek dál se o zídku opírala Kazane. Jako první ho zmerčila právě ona. Zamávala mu. Stejně jako Koumei. Nejopožděnější byl Ruga. Ale jeho reakci Oogami předpokládal nejlépe – z jeho očí sršely blesky a kdyby pohled zabíjel, přátelé by mu mohli začít kopat hrobeček.

„Co tu děláš?“ uhodil na něj.

Oogami se snažil zůstat klidný, zhluboka dýchat a hlavně, hlavně se Rugovi dívat do očí. A vydržet. „Jsem tu kvůli tréninku jako každé ráno od doby, co jsem v Shinkenu.“

Ticho.

„Ale já jsem ti řekl, že už tě trénovat nehodlám. Otec to ví. Nehodlám bojovat s někým takovým jako jsi ty.“

„Třeba s takovým Koumeiem bojuješ.“

„Ten na rozdíl od tebe bojovat trochu umí a svou magii drží pevně na uzdě. Jenže ty neumíš ani jedno ani druhé. Prostě neumíš nic.“

Oogami musel v duchu přiznat, že má Ruga pravdu. Jenže… Od toho tu přeci byl, ne? Byl tu proto, že se chtěl něco naučit. Ale sám to nedokáže. Někdo mu s tím musí pomoct.

„Jsem si toho vědom,“ ohradil se Oogami.

„Prosím?“ Ruga snad dělá, že Oogamiho neslyší?

„Jsem si vědom toho, že pořádně nic neumím. A proto jsem tady. Alespoň se snažím.“

Ruga se zachmuřil ještě víc. „Ale řekl jsem už, že tě trénovat nebudu. Nebudu učit někoho, kdo plně neovládá svou magii. Prostě ne!“

„Tak budu já!“ ozvalo se zprava. Byla to Kazane. Přeskočila zídku, v ruce složenou halapartnu a postavila se mezi Oogamiho a svého bratra. „Já ho tedy budu učit, když ty nechceš.“

„Ty, jo?“ zeptal se až téměř posměšně.

„Jo, já,“ přikývla. „Jednak jsem v boji lepší a ty ho nechceš trénovat kvůli tomu, že neovládá magii… a i v tomto ohledu mám nad tebou menší plus…“ Pozvedla zbraň a pokývala s ní na Rugu stejným způsobem jako učitelka kárá ukazovátkem.

Ona ta její halapartna byla docela zajímavá věc. Ve složeném stavu měřila jen něco kolem půl metru. Byla jakoby zpřelámaná a dohromady spojená podivným systémem řetězů a západek, jejichž smysl Oogami jaksi nepobral. Stačilo ale jen jedno správné škubnutí a měli jsme tu něco přes dva metry dlouhou a pevnou zbraň. Rychle, elegantně a přenosně. Tři v jednom…

„Jaký ty můžeš mít plus?“ vyprskl Ruga. „A kdo řekl, že jsi lepší než já, sestřičko?“

Kazane se usmála. „Víš, bratříčku, zatím jsi mě porazil jen jednou. Tehdy mi bylo deset a měla jsem vysokou horečku. Pamatuješ?“

Ruga zrudl. „Nechával jsem tě vyhrát.“

Ušklíbla se. „Jistě.“ Ach ta ironie.

„Porazím tě kdykoliv a kdekoliv,“ řekl a připravil se k boji. „Tak pojď.“

Kazane zvedla ruce. Nějak si neuvědomila, že v ruce drží to co drží a kdyby Oogami neuhnul, měl na tváři nehezký škrábanec. Toho si ale nikdo nevšiml. „Prr, bráško. Já s tebou teď bojovat nechci. Jen jsem ti chtěla sdělit, proč se nebojím trénovat s Oogamim.“

„A já se snad bojím?“ Začínal mít fakt vztek. To nebylo dobré.

„To jsem neřekla. Ale když už to chceš slyšet… Ano, myslím si, že se bojíš. Bojíš se Oogamiho schopností, protože víš, že se neovládá a může kdykoliv omylem zaútočit. A protože neumíš ovládat magii, nedokázal bys to odrazit. Nechceš riskovat zranění. Jinými slovy se o sebe bojíš. Bojíš se.“

„Možná se mýlím,“ zavrčel Ruga, „ale ty nejsi v magii o moc schopnější než já.“ Pak se zarazil. Kazane se totiž nejen usmívala, nyní byla na hranici výtlemu, Koumei se otřásal zadržovaným smíchem též a Ruga znejistěl. „Tedy alespoň jsi nebyla.“

Kývla. „Jo, nebyla… Ale víš, že dva roky jsem byla na cestách. Za tu dobu jsem potkala a poznala mnoho zajímavých a šikovných lidí…“ Zvedla halapartnu a nastavila mu jí před oči. „Nevšiml sis žádných změn?“

Ruga přistoupil blíž. Nemusel nic studovat dlouho. Téměř ihned se mu oči rozšířily překvapením, hned poznal, co bylo jiné…

„Ty kameny,“ zašeptal. Podél hran halapartny byly do ocele zasázené barevné kameny – červené, modré, zelené a žluté – v přesně daných mezerách a neměnném pořadí. A uprostřed halapartny byl jeden největší, byl celý černý, ale házel stříbrné odlesky. „Ty kameny tam nebyly,“ pokračoval Ruga. Otočil se na Koumeie. „Ty víš, co to je?“

Koumei se donutil ke klidu. „Jo… jo, vím… Říká se tomu kaalo.“

Kazane pokračovala. „Byla jsem na návštěvě u praotce Raizena a pramatky Sorken, to víš…“ Oogami se musel smát, kdykoliv to slyšel. V Shinkenu se místo děda používalo praotec a místo babička pramatka. Bylo to… zajímavé a Oogami si ještě úplně nezvykl. „Velekněz krále Raizena mi tam ukázal, že i já mohu používat magii. Sice slabou a z většiny pouze útočnou magii, ale je tam. A je jí víc, než jsme si mysleli tady. Ukázal mi mé skryté síly a za rok jsem tam postoupila o pět úrovní. Nyní jsem na sedmnácté úrovni. Ty máš kolikátou – dvacátou třetí?“

„Nepočítej mě laskavě do elfského hodnocení! Já nejsem elf a nikdy nebudu. Jsem vlk! A ty také! Neměla by ses cpát tak, kam nepatříš!“

„Modré oči původ značí,“ ozvalo se najednou za nimi.

Všichni se lekli, protože se objevil Kiribu.

To bylo poprvé, co ho Oogami znal, že by se objevil před někým z rodiny. Nejspíš z toho také nebyl moc nadšený, ale teď nevnímal, neviděl a neslyšel, měl status fascinate* a s dychtivým výrazem mířil ke Kazane. Když došel až k ní, natáhl ruku a položil jí na černý kámen. Chvíli tak vydržel stát, po chvíli ucukl. A podíval se na svou sestru téměř až posvátně. Na ní, pak zase na ty kameny a zase na ní.

„Kde jsi k tomu přišla?“ zeptal se stále ještě jako omámený. „Takhle… takhle silné kaalo jsem ještě nikdy neviděl. Je to… úžasné!“

„Taky bys jedno rád, co?“ zažertovala Kazane a láskyplně pohladila hranu halapartny. „Udělali to lidé krále Raizena – jeho kovář, zbrojíř, několik mágů a velekněz.... Říkali, hlavně tedy král Raizen, který mi věnoval trochu síly, že s tímhle mám daleko lepší vyhlídky do budoucnosti než jen jako vlčí vnučka čistokrevného elfa…“

Kiribu souhlasil. „To určitě… Ovládáš to sama a nebo je to čistě mechanické?“ Byl hrozně dychtivý, tak zapálený… S Kazane asi vycházel nejlépe z rodiny.

„No dovol!“ Zněla až téměř uraženě. Ale ze srandy. „Má sedmnáctá úroveň na to bohatě stačí…“ Ještě chvíli pobaveně sledovala onen status fascinate a pak se brášky zeptala: „Chceš si to vyzkoušet?“

Kiribu vypadal překvapeně. „Smím?“

„Samozřejmě,“ potvrdila.

Oogami nikdy neviděl Kiriba tak fascinovaného, tak soustředěného… A vůbec netušil, co se to vlastně děje. Ruga také ne. Teď se cítil být s ním na stejné lodi.

A pak, když se Kazane rozběhla a o kousek dál uvedla halapartnu do aktivního chodu a Kiribu se rozběhl za ní, byl si Oogami jist, co uvidí – konečně uvidí Kiriba bojovat, uvidí ho použít bojovou magii, něco o čem zatím jen slýchal. Zatím jen viděl, že mu Kiribu dělal názorné ukázky toho, co po něm sám chtěl a toho bylo zoufale málo. On byl nervózní a Ruga zmatený, Koumei jen stál a pozorně vše sledoval. On jediný tušil, co se děje. Vlastně ne, netušil – on to přesně věděl.

Kiribu něco šeptal a během chvilky se mu v sevřených rukách mezi prsty objevilo světlo a vytvořil z ní kouli, kterou chviličku jako by tvaroval a pak jí mrskl po Kazane. Oogami i na tu dálku pocítil tlakovou vlnu, která se šířila kolem kouzla… Sice byla slabá, jenže to bylo tím, že byli daleko. Takže to muselo být silné kouzlo…

Všichni nejspíš čekali, že dojde k nárazu. Jenže chyba lávky. Kazane stačila vteřinka a halapartnou se trefila přímo doprostřed koule. Zároveň s tím se rozdělená energie před očima všech vsákla do onoho černého kamene. Stejně jako druhá střela, třetí a čtvrtá a pár dalších. Kiribu byl asi silný, ale ať se snažil jak chtěl, Kazane byla hbitější a žádná ze střel nezasáhla svůj cíl.

A pak Kazane na mladšího brášku uličnicky a s úsměvem vyplázla jazyk. Oogami stačil zahlédnout žluté světlo, kterým zabliklo onen černý kámen a vedle kaala se začal zhmotňovat stejný proud světla, jaký před okamžikem vsáhlo. Švihla halapartnou a poslala kouzlo na Kiriba. Ten se ani nesnažil uhnout, jednoduše stál a kouzlo se mu neškodně rozprsklo o štít. Ale stejně se poněkud zapotácel.

Oba byli zadýchaní, ale šťastní. Podívali se na sebe, Kazane na něj opět vyplázla jazyk. A Kiribu jí to oplatil. Pak se začali smát. A smáli se a smáli se a smáli se…

„Co to mělo znamenat?“ vydechl Ruga. „Co to mělo být?“

Koumei k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. A začal mu to vysvětlovat. Oogami také pilně natahoval uši, protože pro něj to také byla novinka.

Kaalo je špičkový systém kouzelných kamenů, které jsou vzájemně propojené a společně mají moc absorbovat magickou energii. Pak záleží na typu a na tom, jak jí chce mág použít. Může energii uložit do kamenů a využít jí v případě potřeby nebo ohrožení nebo v okamžiku, kdy je sám na pokraji sil a další čarování by ho zničilo. Další možnost využití je v tom, že se kaalo použije jako zrcadlo, vstřebá, zpracuje a vyšle energii ven. Kaalo slečny Kazane zvládne vstřebat a využít magickou sílu do druhé úrovně magické… Jinými slovy,“ dodal, když Ruga stále nechápal, „že je slečna Kazane momentálně silnější bojový mág než Lord Lyzen.“



* status = stav, fascinate nemusím překládat…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Plosííímmm

(Falcius, 13. 1. 2008 21:28)

Ploooosímtě pospěš si s dalším dílem nebo už to vážně nevydržím

To all

(Nex, 12. 1. 2008 17:29)

To je pravda. Asi bychom se tu neměly tak roztahovat, notabene, že část "komentů" už je úplně mimo Oogamiho. Nabízím prostor na pokec - http://www.nex.estranky.cz/stranka/vzkazy
S těma stránkama skoro nic nedělám, protože mi pořád nevychází čas (kecám, pořád je něco zajímavějšího než přeorávání webovek), ale k povídání je to ideální.

Takže vás zvu.
Většinou se obden koukám na mail, jestli někdo nepřihodil koment, takže v nejhorším budete dva dny neobjeveni, ale spíš ne. See you later. Nex

....... :)

(Mája, 12. 1. 2008 14:18)

Aaaaa helemese Jane ty už jsi tu teda 2x,it's not fair,já vždycky chtěla dvojče :´(
:D.....Jinak jsem ráda,že se manga uskuteční cha cha. XD jak tak koukám,tak se z komentářů stal chat...nevšímejte si mě,já jen tak okouním.

......

(jane, 11. 1. 2008 21:22)

Nex
aha mě neš něco dojde ,to je drsný tak tedy jo dvojčátko. :)

To J

(Nex, 11. 1. 2008 18:45)

Tak jsem to úplně nemyslela. Kus níž jsi se podepsala "Jana" ne "Jane". No - a JÁ jsem TAKY Jana. Už to chňápeš, dvojčátko?

......

(Jane, 11. 1. 2008 18:02)

to Nex
dobře ,dobře tak si rozdvoj osobnost*kroutí hlavou*to by mě zajímalo ,jak si ji pak budeš dávat dohromady.Cha cha .No hlavně,že si tu ne . :)zdravím tvé osobnosti :)

To Jana

(Nex, 11. 1. 2008 17:45)

Tak ti koukám, jako blázen, že to rozdvojení osobnosti už zřejmě proběhlo, ani jsem si toho nevšimla!
Vítej v klubu dvojčátko! Zdraví Nex - Jana :-)))

Ještě já

(Nex, 11. 1. 2008 13:09)

Jestli vás zaráží datace, máte úplnou pravdu. Ale zas tak mi to netrvá, to jsem jen prospala prakticky celý včerejšek :-) Nikoli kvůli Narutovi, ale kvůli přetrvávajícím následkům mojí nemoci(měla jsem 39,4(FUUJ!), to je na mně až až, je mi příšerně zle už při 37). Mmch, je možné, abych v téhle šířce dostala spavou nemoc? :-DDD

To Shagua

(Autorka Šárka, 9. 1. 2008 15:09)

Tak nový rozměr světu, jo?
No, uvidíme... Můj mail je na úvodní straně tak mi pak pošli svoje návrhy jednotlivývh postav a pokud s nima budu spokojená, uvidí se dál.
Pokud se ti povede moje představa, bude se o tom hovořit.

for Šárka

(shagua, 9. 1. 2008 10:07)

jo to je přesně ono já bych se nesnažila dát tvému příběhu něco co k němu nepatří či se ti to nelíbí....tady teda zejména nejde o výsledek ale o spolupráci... vysledek není hotová manga....hotová manga je výtězství odměna za tvrdou práci...spolupráci....a nikdy bych nechtěla aby se ti to nelíbilo.....hlavně chci poznat duši příběhu a tvoji taky...já mám určitou představu a ty taky svou...jen mě napadlo dát ty představy dohromady....třeba by to dalo .....světu ......nový rozměr.....!

.....

(jane, 8. 1. 2008 23:07)

ooooo Nex ty mi to snad nevěříš*kroutí nechápavě hlavou*ach jo proč mi to nikdo nevěří *zapřemýšlí se* No já bych si to asi taky nevěřila. :)

.............

(Nex, 8. 1. 2008 22:34)

*právě přeskočila Jane* pohled neviňátka? Komu se to snažíš nakecat? :-DDD

....................

(Jane (www.zivotni-sen.estranky.cz), 8. 1. 2008 18:20)

juuuuuuuuuu*skáče dva metry vysoko,v očích hvězdičky,pohled neviňátka*já se tak ,tak těším.Cha cha jupíííí no nic tak páá tralalalallaallala

Manga Oogami

(Autorka Šárka, 8. 1. 2008 13:29)

Dámy!
Velice mě těší, že Oogamiho čtete a je mi sympatické, že se našel někdo, kdo by chtěl namalovat mangu... Jenomže...
Víte, já když píšu, tak mám určitou danou představu. Představu postav, jejich charakter, toho, jak se tváří, jak se rozvíjí, zda jsou a nebo mi nejsou sympatičtí. A je to MOJE představa.
Možná se vám to jako důvod nezdá dostačující, jenomže já to tak cítím.
Jako může se stát, že to někdo vytvoří, nějakou tu mangu a bude se mi to líbit... V tom případě bych souhlasila. Ale muselo by to PŘESNĚ vystihnout to, o co jsem se snažila.

TO SHAGUA:
Tak to zkus. Ale dej bacha, jsem docela přísný kritik.

:-)

(shagua, 7. 1. 2008 20:58)

díky holky za podporu ale teď se mi rozbyl sken a já jsem nic nestihla naskenovat takže to jen tak rychle nebude
Asi bych se měla omluvit Šárce Autorce, ale jak pravila Nex.... je to prostě silnější než já!!!!!

.......

(jane, 7. 1. 2008 18:28)

pro shagua
alisa11@seznam.cz

to Shagua

(Nex, 6. 1. 2008 21:03)

Mohu se prosím taky pokoutně přihlásit do klubu odběratelů vzorků? (Fakt nechci obcházet The Great Authorku, ale na druhou stranu mě to ohromně zajímá. Jak vypadají v tvé verzi postavy a prostředí-a jestli si to představuju stejně, jakým stylem to bude a tak. Možná bych se měla omluvit, ale je to prostě silnější než já - ten svět je ve mně tak hluboko zažraný pod kůží, že vítám každou šanci, jak ho mít ještě víc, a to ho už takhle hltám hlubokými doušky.)

Noara@seznam.cz

Ňuch, ňuf, smrk?

(Nex, 6. 1. 2008 20:55)

To je trošku kategorické..

Ale TENTOKRÁT to dokážu! Budu TRPĚLIVÁ! (a ne žádné "Panebože-naděl-mi-trpělivost-ale-ihned" :-) Já to zvládnu, já si věřím! Nebudu remcat, dokud jeden po druhém nepodrobím zdrcujícímu rozpitvání všechny tvé důvody! (Za to si můžeš sama, víš? Jaké sis nás udělala, takové nás máš. Inu - zavilí fanoušci. :-P )

pro Jane

(shagua, 6. 1. 2008 20:55)

dáš mi email??? něco bych ti chtěla něco poslat

Manga nebude

(Autorka Šárka, 6. 1. 2008 16:55)

Nemám čas to rozepisovat, ve středu udám důvody.