Nečekané setkání
Achojky lidičky!
OHAYO! :)
(Vím, ráno moc není, ale psala jsem to ráno, takže to tak berte...)
Jednak se chci omluvit, že sem nic nedávám, ale píšu teď maturitní otázky, je toho kvanta a kvanta a nějak nestíhám už psát Oogamiho. Píšu ho ve škole do sešitu, ale jsem nějak líná to přepisovat. Ale tenhle víkend nejdu do práce, takže něco naťukám a hodím to sem. Taky mi kámošika slíbila nějaká nová anime, takže uvidím, co vybalí.
Jo a taky vám chci vyprávět jedno úžasné setkání, něco, o šem snad sníte vy všichni, co se doma učíte japonsky. Stalo se to na mojí brigáde v InterSparu.
MLUVILA JSEM TOTIŽ JAPONSKY S JAPONCEMA!
Bylo to asi nějak takhle:
Byla jsem v uzeninách, moc lidí nenakupovalo, prostě nuda největší... No a já pomalinku usínala, obsluha byla spíš s úšklebkem než s úsměvěm a má kolegyně byla momentálně na cigárku, takže jsem si neměla ani s kým povídat. Nikde nikdo daleko, tak jsem se napájela kaktusovým džusem. (ten je mimochodem moc dobrý, od Relaxu)
Pak se otočím a ejhle, oni tam asiati... Já mám trošku problém s tím je rozlišit (hlavně Číňany od Japonců), ale tohle japonsky opravdu vypadalo. Nebyla jsem si ale jistá... Nejprve mě z rovnováhy vyvedlo to, že žena (byli to manželé) "hezky česky" prohlásila Dobrý den a nechyběla ani lehká úklona. "Dobrý," zopakovala jsem a čekala, co z ní vypadne dál.
Milá paní mi ukázala na jedny párky (myslím, že byly sýrový) a ukazovala dva a říkala "Ni", což už jsem zaslechla... Oni si totiž zákazníci, i když jsou cizinci, si ještě tak jako sami pro sebe polohlasně opakují, co chtějí... A ona říkala to svoje Ni. Ještě se pak otočila na manžela, to bylo bla bla bla, to jsem neslyšela, ale pak se ke mně doneslo něco jako kore, sore nebo nějaký takový to jejich zájmeno. To už jsem byla doma a rozhodla jsem se rychle jednat. Nevypotila jsem zesebe nic duchaplnýho, ale v danou situaci jsem byla šťastná alespoň za to.
První, co bylo, jsem zopakovala její "Ni?" To se na mě poněkud nechápavě zadívala, bylo jasné, že ví, že opakuju její slovo, ale nebyla si jistá, zda ví, co říkám. Pak jsem jí dorazila větou "Anatawa Nippon desuka?" Měli jste vidět ten jejich výraz. Úplně zazářila, jasně překvapená, že na ní tahle tlusá prodavačka odkudsi ze středu Evropy mluví jejím rodným jazykem. Okamžitě začali přikyvovat, já si oddychla, navážila jají párečky (nakonec nechtěla dva kusy, ale dva celé párky, tzn. čtyři nožičky) a já se odvážila pokračovat stylem: "Watashi" zuřivě jsem na sebe ukazovala, "benkyo" vím, že to není to studovat, co jsem měla na mysli, na nic jinýho jsem si ale nevzpomněla a oni mi rozumněli "Nippon" absolutně blbě, ale taky pochopili. Pak jsem seště dodala. "Watashi anime to manga suki-desu" a oba se mi ukláněli a paní mi zvesela zatleskala a prohlásila "Gambate!" a pak už jen "Sayonara!" a byli v trapu.
No a netřeba dodávat, že celý zbytek směny jsem z toho měla druhé Vánoce, byla jsem jak v lihu a vracel se mi úsměv i pro obyčejné české zákazníky. Jen mě mrzí, že tam nebyl nikdo, kdo by to slyšel. Že byli jediní v řadě. A že tam nebyla má kolegyně. Ale mně to nevydilo. Protože jsem poprvé promluvila japonsky na někoho jiného než na Čecha.
Lidé vám, kteří se také učíte, určitě tvrdí, že je to kravina, že to nevyužijete, že jen plýtváte časem a místem hard disku (myslím tím vaše palice). Když to někdo poví, tak jen mávněte rukou a vzpomeňte si na mě a na mohje štěstí. Pravda, může se to stát málokdy, šance je tak 1:1000, ale ta šance JE! Učte se pilně, ať ze sebe dokážete vymáčknout něco víc než já. A dokažte japoncům, že i obyčejný český človíček zná jejich věci, zajímá se o ně a líbí se jim. Když už oni žerou naše památky, žerme my jejich kulturu!
Přeji vám všem hodně štěstí do studia.
GAMBATE!
překlad
(susan, 6. 1. 2008 9:46)