Na trucovanou
„Už se mnou mluvíš?“ ptá se, už snad posté.
„Ne,“ odpovím, už asi posté.
Vracely jsme se zrovna z kina. Na čem jsme byli? Na pětce Harryho Pottera. Když bych měla jen tak shrnout dojmy, řekla bych, že to bylo úžasné. Kdo to viděl, potvrdí, kdo nepotvrdí, tak je hloupý. Nebo alespoň nepozná kvality filmu. Nebudu nic prozrazovat, ale hrozně se mi líbili testrálové. A také to, že si režisér dal konečně záležet a trochu předělal mozkomory, patrony a že Tichošlápek už není počítačově nevyvedené monstrum, ale moc pěkný pes. Velký pes. Asi vlkodav. Ale to je jedno. Nepíšu to proto, abych dělala chvalozpěvy na Pottera. Chci jen ukázat, jak i já umím být trapná a umíněná.
Jak říkám, z filmu jsem měla silné zážitky. Tak jsem se s nimi chtěla podělit s ní. Ano, s NÍ. No, zrovna jsem líčila jeden bezva okamžik, když v tom se ozvalo: „To je dobrý, nepotřebuju přepapouškovat celý film“
Schladilo mě to. A jelikož jsem tvor urážlivý, došlo i na to. Trucovitě jsem otočila hlavu a umínila jsem si, že až do doby, než dojdeme domů, budu mlčet. Pak jsem to pozměnila. Začala jsem říkat pouze ‚ne‘. A domů to máme z českobudějovického multikina asi tak půl hodiny pěšky. Nebo pár minut městskou. Ale my šly pěšky. A já jsem si začala hrát na trucovanou…
Já takový stavy trucu mívám docela často, ale obvykle mě přejdou velmi brzo. Tak po třech až pěti minutách. A ona si kůli tomu často dělá legraci, nebo aspoň na to poukazuje. Proto si z toho nikdy nic nedělá. A já se prostě rozhodla, že předčím její očekávání a budu delší domu dělat to, co jsem začala…
„Už se mnou mluvíš?“ ozvala se znova. Šla vedle mě, nejspíš si myslela, že mě to brzy přejde.
„Ne.“
„To je zvláštní, už to trvá dvě stě metrů.“ podotkla. „No, možná tři sta.“
Hm.
Mě jen tak nedostane.
„Už se mnou mluvíš?“
„Ne.“
Chvíle ticha. Ale jen chvíle.
„Ještě se mnou nemluvíš?“
„Ne.“
To chvíli pokračovalo. Pak změnila taktiku a začala dávat složitější otázky.
„Umíš říct něco jiného než ‚ne‘?“
„Ne.“
„Umíš říct ‚ano‘?“
„Ne.“
„Budeš se mnou mluvit ještě dneska?“
„Ne.“
Pak dalších pár otázek… a –
„Máš mě ráda?“
Mlčela jsem, protože ‚ano‘ jsem říct nemohla a když bych řekla ‚ne‘, vyznělo by to blbě. Věděla sice, že bych to nemyslela vážně, ale stejně… Ale když se mě několikrát zeptala, aby mě vyprovokovala k odpovědi, tak jsem se na to vybodla.
„Tak máš mě ráda?“
„NE!“
„Miluješ mě?“
„Ne.“
„A chceš u mě bydlet?“
Další blbá otázka. Tak jsem mlčela. Ale asi si to vyložila, že jsem teda odpověděla ‚ne‘. „A máš ráda aspoň psa? Protože musí být důvod, proč u mě jsi, když nemáš ráda mě…“
Mlčím.
Nastala další změna taktiky. Začala do mě píchat a bodat a šťouchat a štípla mě do zadku. Plácala jsem jí přes ruce, aby toho nechala, rozhodnuta, že stále nebudu mluvit. Ona se jen tlemila a pokračovala v šikanování mé osoby, jednou mě kousla a ze zatáčky vyšel nějaký pár hezká slečna + kluk, koukali se po nás dost blbě, tak mě pustila a začala se tlemit. Když přešli, utřela mi sliny z ramene. Do mého trička!
To však neznamenalo, že toho nechá. Pokračovala a provázela to slovy: „Chceš, abych přestala? Mám toho nechat?“ a podobně. Chtěla, abych se prořekla. Ale já byla pevná jako skála… No, spíš umíněná jako kozel. Protože jsem nereagovala. Jen mě začala těmi pokusy štvát.
Pak začala zase něco jiného. Začala po cestě trhat kytičky a předkládat mi je jako dary. Nějaký ty trávy, pampelišku, takový ten vysoký plevel produkující mlíčí, jednou vytrhla i malou diviznu a otravovala mě s ní. No, to jsem měla co dělat, abych se nezačala tlemit. Taky sem tam kopla do betonového plotu, co je kolem chodníku po kterém jsme šli. Padala z toho omítka, jí to přišlo šíleně směšný. Mně tedy ne.
Došlo ke zvratu. Protože v tom plotu byla díra. No, díra – protože v jednom místě chyběla víc než polovina. Tak tam vlezla. Na druhé straně byl už něco jako zpustošený park nebo začínající les odtržený od města. Přeci jen, ten úsek, po kterým jsme šli, byl defakto konec města… No, tak tam šla. Já chvíli stála, dívala jsem se, jak mi mizí v záplavě zeleně a pak jsem se rozhodla dojít to klasickou cestou.
To znamenalo jít ještě kus po chodníku, pak jeden přechod, druhý a třetí (všechny přes jednu debilní křižovatku) a pak ještě po chodníku a jsem na sídlišti. Ovšem, než mi přeblikly ty dvě zelený, tak už jsem jí viděla, jak si to vychází z háječku. V okamžiku, kdy jsme byly na stejný straně silnice, rozběhla se (tedy – popobíhala, protože běh s jejím z úrazu poškozeným kolenem moc možný není…) domů. To znamenalo, že trucovaná bude pokračovat dál. Protože bude doma dřív a já jsem si nevzala klíče, který už taky konečně mám. Byla sice tak 100 metrů ode mě, tak když bych se rozběhla já, možná bych jí doběhla. Jenže – nač si ničit plíce, zdraví a zbytečně se uhnat? Já jsem si to začala, tak si to i odnesu. Pomalu a volně jsem se vydala k našemu paneláku.
Měla jsem štěstí v tom, že šly zrovna dovnitř dvě dámy středního věku. Otevřely mi, pak jsem si dojela domů do našeho pátého patra a zaklepala jsem.
Avšak nedávala jsem si moc velké naděje.
Chvíli jsem klepala a ono nic. Pak pootevřela dveře a vyběhl pes.
„Už se mnou mluvíš?“
„Ne,“ odpovím. Jsem asi blbá, ale nějak mě to ještě nepřešlo.
„Tak si tam zůstaňte,“ odpoví. V jejím hlase bylo něco mezi naštváním, uražením se a něčím jako ‚ty paličáku jeden‘…
Chvíli jsem tam tak seděla, opřená o zeď, pes se dožadoval pozornosti, když už ho vykázali z bytu. Já občas klepla na dveře, občas otevřela a opakovalo se to znova.
„Už se mnou mluvíš?“
„Ne.“
Pak se v našem patře otevřely dveře a vyšla jedna ženská s pichlavýma očima. Znám jí od vidění a je mi nesympatická. Rozhodla jsem se, že si zatrapčím ještě před ní.
„No jo, Kájí, nepustí nás dovnitř,“ povzdechla jsem si, hladíce psa. Pak jsem zaklepala na dveře a zavolala jsem „Haló, děláme divadlo!“
„Co?“ ozve se a dveře se pootevřou. Pak spatří tu ženskou. Ale zase dveře zavře. Pak si pustí rádio. Tak nahlas, že slyším zřetelně každé zpěvákovo slovo. Po čase to ztiší, ale sedím tu stejně. Hladíce psa.
A teď otázka – jak dlouho si myslíte, že mě tam nechala?
J
Komentáře
Přehled komentářů
Já myslim že tě tam nechala až do rána.
neberte mě vážně :D
(Hikari, 5. 1. 2011 23:46)taky si zatrapčím... ... ... Bude pokráčko? xD Boží povídka, boží stránka, asi bych se měla jít konečně učit :D
Tak co teda???
(Yuuki, 8. 7. 2009 14:32)
Ahojky,jen malý dotaz.Z toho tvého povídání mi trochu plyne,jako že s tamtou holkou bydlíš a podle toho,že jsi jí nechtěla říct ne,na otázku,jestli ji miluješ.....mno,nejsi na yuri?
P.S. já proti yuri nic nemám,právě naopak ^^
:D Povedený
(Patrik, 7. 3. 2009 0:49)Taky se dokážu urazit i když jsem flegmatik.Odpálkování mi dost vadí ale tady jsem se musel smát a strašně :D Jenom si představit to zaklepání.Už se mnou mluvíš?Ne a zase zavřít a znova.Nebo jak běží zakouslá no Tvého ramene :D.Jinak fajn stránka díky tomuhle jsem se stal fandou.
***
(Eclair, 31. 10. 2007 9:55)Hodně mi to připomína sebe a jednou mou kámošku,do které sem se zamilovala....jenomže ona je spíš jako ty-hodně se ti podoba
Pokud to ještě někdo bude číst...
(Autorka´Šárka, 20. 9. 2007 13:27)bYLO TO NĚCO MEZI 10 A 15 MINUTAMA... =)
no, tak vždyť to dopiš...!
(jaa, 5. 8. 2007 20:58)hooodně dlouho..... nebo tys šla ještě k někomu a ona měla smůlu....?
nooo
(Momoko, 30. 7. 2007 23:50)Podle tve tvrdohlavosti soudim ze te tam nechala par hodinek...:o)
Obdivuji tvou výdrž.
(Azrea, 2. 6. 2011 18:11)