Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Vánoce

3. 1. 2007

Vánoce

Když zazvonil zvonek, ležel jsem už v posteli. Bylo dvacátýho třetího prosince, těsně před Vánocema a už půlnoc. Takže vlastně bylo už čtyřidvacátýho. Ale takový kraviny jsem neřešil. Prostě mě někdo vytáhnul z postele a já jsem, ač věrný zásadě pozdě v noci neotvírat, z vyhřátého pelíšku vylezl. Když jsem si u dvěří připravoval hlasivky a kouknul do kukátka, zůstal jsem přimrazeně stát.

Venku na chodbě stál Naruse, můj kamarád ze střední školy. Do něj jsem by celou dobu studia zamilovanej. On se to nikdy nedoszvěděl. Nesměl. To by byl konec našeho přátelství...

Zavázal jsem si župan a odemkl. Co jsem v kukátku neviděl, byl kufr stojící u Naruseho nohou. On sám měl na sobě černé kalhoty a dlouhý kabát, který si pamatuju ještě ze střední, zmačkanou košili a rozvázanou kravatu. Prostě neupravený, jako by na poslední chvíli vyběhl z bytu. A jak jsem se později dozvěděl, taky že jo. Ale teď tam stál, na chodbě, zoufalý pohled v očích.

"Ahoj Reito," pozdravil mě. Jakmile promluvil, pochopil jsem neupravený vzhed. Naruse byl totálně namol. "Jako ty víš, že bych neot - neot - neotravoval, ale..." škyt... "Midori mě vyhodila z bytu. Prostě jsem našel svoje... svoje... věci... před dveřma našeho bytu... klíč taky ne - ne - nešel strčit do zámku a ..."

"Jasně, vyhodila tě," přerušil jsem jeho proslov. Venku byla zima... "A ty nemáš kde spát, co?" Jak my mohl, když jeho rodina bydlí dost daleko a k nikomu jinýmu by se v tomhle stavu asi neodvážil. Asi by ale ke mně neměl takovou důvěru, kdybych ho celou střední školu nechránil - byl tehdy taková vyžle, takový párátko, že si na chudáčkovi všichni chtěli zkoušet svou sílu. A já byl pravý opak. Když pak přišli domů s monoklem, rychle přestali Naruseho otravovat. A teď přišel ke mně. A já nevím, jestli z toho mám mít radost nebo ne... "Tak pojď..." otevřu dveře dokořán. Nemá, kam jinam jít...

Těsně za dveřma se svalil na zem. Usnul...

Uložil jsem ho k sobě do postele. Byl celý cítit kouřem, ale odvážil jsem se sléct jen z riflí a z bot. Nemusel bych se ovládnout. Jasně, nic bych mu neudělal, možná pohlazení, polibek na holou kůži a on se nemohl probudit. Ale stejně... stejně...

Sakra! Jak to, že láska zůstává v srdci tak dlouho?

Já sám jsem se uložil do obýváku na můj velice nepohodlný gauč (sice je lepší ležet na zemi, ale popravdě, nastydnout nemíním) a pokoušel jsem se usnout. Ale nešlo to. Pořád jsem musel přemýšlet. Proč ho Midori vyhodila? Pokud věděl, tak byli šťasní, žili spolu asi tři roky. Poznali se na vejšce a jiskra přeskočila. Naruse mi pak vyprávěl všechny podrobnosti jeho vztahu, jako chlap chlapovi, víš co, čistě mezi námi... nikdy jsem ani neřekl, že jsem gay. Neví to o mně. A tak to musí zůstat. A on sám mu určitě zítra řekne, proč je najednou na ulici...

***

Ráno bylo přesně takové, jak jsem si myslel... Probudil se s šílenou opicí a vůbec nevěděl, kde je. Když mu to docvaklo, měl druhý problém - jak se sem dostal... Takže mi nezbývalo nic jiného než mu onen včerejšek vyprávět a pak ho ještě léčit z kocoviny. Ještě že mám zásobu okurek. Ach jo...

"Proč jsem se tak zřídil?" ptal se, s obkladem na hlavě.

"Me se ptáš?" opáčím s ironickým úšklebkem na rtech. "Stojí ti to za to? Kůli ženské..." To bych asi nikdy nepochopil...

"To bys nepochopil..."

Aha, bingo... i myslíme na stejnou věc... každý však z jiného pohledu...

"Reito? Ty nemáš přítelkyni?"

Nechtěně vyprsknu smíchy. V tom okamžiku jsem u pusy držel hrnek, takže většina čaje se nyní nacházela na zemi. To byla gólová otázka. "Ne, nemám..." pokouším se o vážnou odpověď. Nevím, proč mi to přijde tak směšné.

"Proč ne?"

Ještě lepší... "Řekněme že se nerad vážu."

"Aha:"

Aha...

Nastala trapná chvilka ticha.

"Asi mi nepovíš, proč tě Midori vyhodila, že ne?"

Mlčí. Dobře, takže nepoví. Aspoň teď ještě ne...

***

Opice ho přešla až k večeru. Do té doby jsem doma nemohl nic. Tedy mohl, ale hrozilo, že by Narusemu praskla hlava. Sám jsem párkrát v takovém stavu byl a televize ani rádio nepřipadaly v úvahu. Tomu tedy říkám Vánoce... Tak jsem ho nechal to vyspat a sám jsem si četl v obejváku knížku. Taky jsem uvařil večeři. Tedy ne že bych byl nějaký mistr kuchař, ale i já zvládnu udělat pár řízků. Hlavně ne kapra, protože ryby nejím. A to ani o Vánocích...

Večeře byla tichá, nikdo nemluvil. Jen jednou jsem se o to pokusil, ale neaktivita z druhé strany mě uvrhla do odpovídajícího mlčení. Byly doby, kdy jsme si s Narusem mohli povídat o všem. Byly doby, kdy jsme před sebou neměli tajemství. Byly doby... Kde jsou ty doby?

Kde?

***

Protože bydlím sám a rodiče mi dávno zemřeli, nemám žádný stromeček ani dárky. Že je to hrozné? Proč? Mně to vyhovuje. Že se cítím sám? Ne. Teď tu mám Naruseho. Sice po opici a nekomukativního, ale je tu... Sedí vedle mě na gauči a v ruce drží hrnek s teplým čajem. Otázka je, jestli mu pomůže. Ten pohled mi taky dělá starosti. Je takový skelný, jako by se díval skrs hrnek, ne do něj. Vyhazov od Midori ho asi hodně sebral.

"Třeba tě ještě vezme zpátky, " nadhodím, ale hned tuším, že jsem měl raději mlčet.

Ten sarkastický smích, až výsměšný... měl jsem mlčet...

"Ne, o tom vážně pochybuju..."

"Proč?" naléhám a přemýšlím, co sakra může být tak vážný důvod. Napadá mě jediné. Nevěra... Ale k němu mi to nejde. Ne, Naruse takový přece není... Tedy, oprava, nebyl... pár let jsme se neviděli...

"Vážně to chceš vědět, Jo?" otočí se ke mně. "Ale slib mi, že mě nevyhodíš na ulici jako Midori. Slib mi to..."

"Čestný skautský..." Ne že bych byl skaut.

"Midori přišla na to, že jsem jí podváděl... " A bum. Palice dala mým iluzím silnou ránu. "A ne jednou, " pokračoval. "Bylo jich hodně. Pokud vím, víc jak dvacet. A většina na jednu noc. Mladší než já. Vždycky mladší než já..."

"To je normální..." přeci nebude se starou babou...

"Ne, tohle je jinak...." potřese hlavou. "Víš, když jsem nastoupil do zaměstnání, byl jsem nováček. Nikdo mě nebral vážně, nevěděl jsem, kdy a jak začít. A pak si mě zavolal. Šéfův poradce. Bylo mu kolem čtyřiceti, byl dobře stavěnej, s manželkou a dvěma dětma. řekl mi, že se mu líbím a že by se mohlo stát, že bych si polepšil v práci. Kdyby..."

Nemusel dokončovat větu. Bylo mi to jasný. Kdyby se s ním vyspal. "Udělal jsi to?" Blbá otázka...

Přikývnul a napil se čaje. Upíral pohled někam ke dveřím, takže si nevšiml, že zavírám ruce v pěst, jak jen to jde. A koušu se do jazyka. Nesmím dát na sobě znát, že doufám. Že doufám...

Pokračoval. "Nejdřív jsem to nesnášel. Ale po čase jsem si zvykl, začalo se mi to líbit - s ním... A plat jsem měl taky vyšší a vyšší. Nevím, jak to dělal, asi měl na šéfa nějaký vliv. Každopádně se to dařilo. Midori mě podporovala, o ničem nevěděla a já jí to neřekl... Jako teď si o mně mysli, co chceš, ale později začal jsem si kluky vyhledávat sám. Prostě se mi to líbilo, víc než s Midori, takže jsem byl časteji v klubech než s ní. Jednou mě tam viděla vcházet jedna její kamarádka. A byla to taky ona, kdo mě s tím klukem vyfotil a poslal to Midori. Měli jsme hádku, po který mi oznámila, ať vypadnu. Odešel jsem. Do hospody. Když jsem se vrátil, měl jsem kufry na schodech..."

A zbytek už známe...

Nedovarcí zrak od dveří, jako by si už počítal cestu z bytu...

Mezitím já byl šťastnej. Dozvědět se něco, o čem jsem kdysi jen snil, že bych mohl mít Naruseho v náručí, líbat ho, objímat, milovat se s ním... žít s ním. Vyfouknout ho Midori, kterou jsem nikdy neměl rád... a nyní mi ho ona sama dala... jako dáreček k Vánocům... Otázka však je - bude chtít ON mít něco se MNOU? Jsme kamarádi ze školy. Nebude to pro něj překážka?

"Nic neříkáš, " skoro zašeptá Naruse. Hlas se mu třese a já si uvědomí, že strachem. On se opravdu bojí... Bojí se...

Obejmu ho. Jen tak ležérně, jednou rukou kolem ramen. Pod mým dotekem cukne. On si opravdu myslí, že bych ho mohl třeba uhodit? Blázínek...

"Neboj, nevyhodím tě... Zůstaneš pěkně tady v teple, se mnou. Nikam tě nepustím..."

Prodce trhne hlavou směrem k mé maličkosti a nejspíš se chce zeptat, jak to myslím. Na to mu nedám čas a políbím ho. Nečekal to, ale neuhnul... Líbám ho pomalu, něžně, objetí zesílím, jako bych se bál, že uteče. Ale evidentně to nemá v plánu, připojí se ke mně a když náš první polibek skončí, sjme oba slušně zadýchaní...

"Tady máš otázku na svou otázku, proč nemám holku..." žašeptám mu do ucha a kousnu do lalůčku... "A nikdy mít žádnou nebudu... Na tenhle den jsem čekal... hrozně dlouho..."

"Jak dlouho?" táže se a vypadá to, že se odpovědi i bojí.

"Od střední... od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl, v uniformě, malýho, nesmělýho, bojácnýho... Od doby, kdy jsem tě vzal pod ochraná křídla. Neumíš si představit, jak jsem trpěl, když jsi chodil s nějakou holkou... Bože jak já trpěl... Ale teď je to v pořádku... Teď tě mám... Držím tě v náruči... Naruse, teď nemáš kde bydlet... nechceš bydlet se mnou?"

Ta otázka ze mě vypadla tak rychle...

Ale on si s odpvědí dal pěkně načas...

"Jo... Rád..."

"Naruse..." žašeptám a přitisknu ho k sobě. Cítím tlukot srdce, cítím jeho dech. Jsem šťastný. Vím, že nebudu jeho první. Nebudu ani poslední a něco mi říká, že ani jediný. Ale mně je to jedno. Asi jsem divnej, ale v touhle chvíli, v tento můj vysněný moment, chci být jen s ním. Jak dlouho to může trvat?

Nevím.

Neřekl mi, že mě miluje. Nechci, aby mi to tvrdil, jestli to necítí. Třeba jednou bude, třeba nikdy. To teď teřeším. Teď řeším sebe a tento okamžik, to, že mi otevírá brány, vítá mě, nechá mě vstoupit. To je to jediné, na čem mi záleží.

Chci něco, o čem vím, že je nesplnitelné.

Chci, aby tato noc trvala navždy.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super

(janule, 10. 2. 2007 15:41)

Moc hezká povidka,fakt moc hezky pises

oki

(darkanime, 5. 2. 2007 22:24)

moc hezká povídka!!!!A taky souhlasim s Tigie!!!:-D nějakého takového kluka dostat pod stromeček...to je sen každé holky:-D:-D

hmm

(BoTaN.YYH, 1. 2. 2007 13:49)

Je to nádherná poviedka.. jedna z najlepších, aké som kedy čítala..

Paráda

(Tigie, 31. 1. 2007 7:58)

Taky bych chtěla pod stromeček kluka. Pošli mi ho :-)
PS - Je to bezvadná povídka, prosím, napiš ještě nějakou

=))

(niorai, 15. 1. 2007 18:16)

mne sa to páči...fakt skvele píšeš=)

Kawai

(Momoko, 10. 1. 2007 20:19)

Je to nadherny,nejkrasnejsi darek jaky clovek muze dostat...:o)

Hezký

(Mara, 8. 1. 2007 16:13)

Krásnej příběh, mít takovej talent... nápad by možná byl, ale dostat ho na papír tak to už je moc. Hezký....

Povedlo se ti to!

(Kleo, 4. 1. 2007 16:00)

Mě se to líbí! =)
Opravdu moc pěkný.