Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Oogami Part2/9

27. 12. 2007
 

DEVĚT

 

 

Nebyl. Alespoň ho tam Oogami neviděl. Tak si ve studovně sedl ke stolu a čekal. Vzal si jednu knížku, která tam byla položená a začal jí číst. Nebylo to moc zajímavé, byly to dějiny země, které mu už Lyzen jednou líčil. Ale protože tam nic jiného nenašel, četl. Po půl hodině ho to přestalo bavit.

„Kiribu?“ zeptal se do prázdna. „Jsi tady, že jo? Já vím, že umíš zmizet a zase se objevit, tak vylez, prosím tě. Kiribu! Splnil jsem úkol!“

Oogami měl nejasný pocit, že tam Kiribu někde je. Schovává se? Nechce s Oogamim mluvit? Proč? Jak tam tak Oogami seděl, napadalo ho spoustu věcí. Kiribu je tam a nechce se ukázat. Znamená to něco? Možná, že na něco čeká. Chce, aby snad Oogami něco udělal? Chce nejdřív vidět, jestli to Oogami opravdu umí?

Aby ho přesvědčil, nechával svou auru měnit barvy, jako na běžícím pásu, fialová, žlutá, modrá, červená, pak ještě půl napůl, to bylo těžší, ale nějak to zvládl. Tohle dělal asi dalších patnáct minut a nic. Usoudil, že to není to, co chlapec požaduje.

„Kiribu, chci ti něco říct,“ začal Oogami, posadil se, našel si jeden bod uprostřed místnosti a mluvil k němu, jako by tam stál chlapec. „Už dvakrát jsem použil něco, čemu Lyzen říká tlaková vlna. Dvakrát! A ty jsi mi zatím neřekl nic, jen jsi mě naučil pracovat s aurou. Já – proč jsi mě to učil? K čemu mi to bude, kromě toho, že splynu s ostatníma? Ruga má na mě vztek, Koumei mi nevěří a já netuším, co bude dělat Lyzen, až se to dozví. Kiribu, prosím tě, ukaž se!“ Nic. Oogami vzdychl a začal přemýšlet.

Kiribovi vždycky o něco šlo. Nikdy Oogamimu nic neřekl, jen mu ukázal cestu a dal hrubě načrtnutou mapu. Oogami tam už musel dojít sám. Protože je elf, magické stvoření. Měl by být stejný jako ostatní. Vždyť jen elfové a elfští míšenci umí provozovat magii, jen elfové a míšenci umí pracovat se svou aurou. Vytváří pak kolem sebe podivný koktejl barev… Jen koktejl barev.

Je vidět jen koktejl barev…

Koktejl barev…

Barvy?

Ano, barvy!

Trklo mu. Auru neschová nikdo, jen opravdu schopný mág. Takový tu byl jen Lyzen, zatím u každého jiného něco viděl. Znamená to, že i když ze sebe umí udělat neviditelného, tak ty aury vidět jsou? Tohle po něm Kiribu chtěl? Aby ho Oogami sám našel?

Nadechl se tedy a zadíval se do prostoru. Někde tam Kiribu je, někde se tam musí schovávat… Otáčel hlavou, zkoumal každý centimetr prostoru, hledal sebemenší záblesk barviček. Kiribu zkoušel nejen Oogamiho schopnosti, ale i jeho chytrost a důvtip… a v tom Oogami moc neuspěl. Doufal, že s ním bude mít Kiribu trpělivost, protože byl strašný poleno.

Po chvíli se usmál a zadíval se přímo doprostřed místnosti, přímo na jeden ze stolů. „Ahoj,“ řekl prázdnému místu.

Kiribu se pomalu objevil. Seděl na stole, hlavu opřenou o lokty a zíval. „To ti to trvalo,“ prohodil. „Ještě půl hodiny a odešel bych.“ Narovnal se. „Rada číslo jedna – vždycky, VŽDYCKY, když vejdeš do prázdné místnosti, ujisti se, že je OPRAVDU prázdná.“ Seskočil ze stolu. „Už na tebe nemám moc času.“

Kiribu opravdu vypadal, že chvátá. To bylo neobvyklé.

„Kdyby ses mi ukázal před půl hodinou, mohli jsme něco probrat…“ utrousil Oogami.

„Kdybych se ti ukázal hned, naučil by ses houby,“  odsekl Kiribu. Pak jako by změnil téma. „Aura je to nejdůležitější, co máš. Musíš si jí umět bránit. A to, že to umíš, je první znak toho, že jsi mág. Já si jí nebráním. Protože nechci, aby o mě věděli, že nějakou magii vůbec ovládám… O tobě to vědět můžou. Ale raději ne hned… Ale když budeš sám, zkus s ní dělat to, co elfové… viděl jsi to, ne?“

Oogami přikývl.

„Koukej si jí naučit bránit, jsi totiž hrozně čitelnej. To, co kolem sebe elfové tvoří, tomu se říká jednoduše clona. Nauč se jí. A když už budeš v tom, mohl bys zkusit i štít.“

Štít?“ zopakoval Oogami. „Co je to?“ A byl to snad od Kiriba příkaz?

„Jo, štít. Další základní kouzlo… Hoď po mně něco.“

Oogami se na něj nejprve nevěřícně zadíval. Má po něm něco hodit? Po chvíli váhání mu Kiribu naznačil, aby si laskavě pospíšil. Popadl tedy tu nudnost, kterou před chvílí četl. „Tohle můžu? Abych to nezničil…“ I když žádná škoda by to nebyla.

„Jo, klidně můžeš… všechny knížky tady jsou chráněný proti poškození.“

„A proč taky ne proti světlu?“ zajímalo Oogamiho.

„Protože ochrana proti knihám je devatenáctá úroveň a proti světlu třetí. Chtěl bych vidět, kdo půjde dobrovolně udělat celou knihovnu. By se z toho zbláznil… Teď nekecej a hoď to po mně.“

Oogami jen pokrčil rameny, napřáhl se, zamířil a hodil. Kniha chvíli letěla, ale tak metr před Kiribem se zastavila a spadla na zem.

Štít,“ zopakoval Kiribu. „Kolem sebe vytvoříš energetické pole, které tě chrání… Je to něco jako přeměněná a zpevněná aura, na to se musíš absolutně soustředit, aby se to povedlo. A je silný podle toho, jak je silný jeho mág.“

„A já jsem teď silný jak?“ zeptal se Oogami.

„No, vzhledem k tomu, že umíš pracovat s aurou a znáš princip tlakové vlny… No, gratuluji, vyhrabal ses z Propasti. Jsi na nějaký dvacátý třetí úrovni… No, já půjdu,“ dodal a měl se k odchodu.

Oogami ho ale chytil za paži. Nedovolí mu odejít. Ne takhle. Dokud se nezeptá. Protože to prostě chce vědět. 

„Kdo jsi?“ zeptal se přímo.

Kiribu neodpověděl. Jen se díval Oogamimu do očí, jedny modré se zavrtávaly do druhých, Kiribu uhnul pohledem první. Vzdychl, vyprostil se ze sevření, ustoupil a smutně se na Oogamiho zadíval. Smutek zazněl i v jeho hlase.

„Brzy se to dozvíš,“ řekl. „Možná dřív, než bych chtěl.“ A zmizel.

Zmizela i jeho aura.

 

***

 

 

Když vyšel z knihovny, málem vrazil do Rindila. Omluvil se a chtěl jít dál, ale starcův hlas mu to nedovolil. „Slyšel jsem, že se lepšíte, Oogami. Tlaková vlna je na začátečníka moc dobrý výkon… jen tak dál…“ Pak už nic jiného nedodal, tak mu Oogami pokývl a odešel. Protože nevěděl, co na to říct.

On Rindil byl také zajímavý člověk. Nikdo mu toho o něm moc neřekl, jen to, že byl kdysi dvorním veleknězem, jako první a poslední člověk a že byl velmi mocný… a ale stárne, tak sílu ztrácí, takže svůj úřad předal nynějšímu veleknězi a nyní je velmi užitečný jako poradce mladému vládnoucímu páru…

Oogami ho ale nikdy neviděl moc radit. Většinu času strávil tím, že stál před dveřma hlavního sálu a nedovoloval nikomu vejít v případě slyšení, která stejně měla většinou na starosti Karura. Co slyšel – a už i několikrát měl možnost vidět - Lyzen na vládnutí kašlal. Nikdy prý vládnout nechtěl, stačilo by mu jedno malé panství, jen ten jeden dům, ve kterém žije… ale ne, otec mu dá třetinu své země. Elfové si šeptali, že byl Lyzen vychováván v bavlnce a nemá pro vládnutí ani vzdělání ani rozum. Zároveň se ale nikomu jako paní domu nelíbila Karura. Protože byla plný vlk. Ale na druhou stranu rozhodovala spravedlivě. Alespoň se o to snažila.

Co ho dost překvapilo, byla reakce některých elfů na jeho osobu. Nevěděl, zda si to mysleli všichni, ale byl svědkem rozhovoru, který ho poněkud vykolejil. Když se Oogami procházel po domě, narazil na Rikusona a jednoho elfa, o kterém mu Koumei jednou pošeptal, že také býval ve Staré Radě. Jmenoval se Rolyn.

 

„Co si myslíte o sestavě vlády v tomto domě, Rikusone?“ ptal se. Oogami byl schovaný za rohem a natahoval uši, aby slyšel co nejvíce.

„No, na to, že nám vládne žena to není tak hrozné, co myslíte?“

Rolyn se ušklíbl. „Rikusone, máte pravdu, vládne nám tu žena. A vlčice k tomu. Neříkám, že je mi její manžel nějak sympatičtější, jenže přeci jen, Lord Lyzen má v sobě i kus elfské a zároveň královské krve. Nevíte náhodou, proč se on na vládě mnoho nepodílí?“

Oogami slyšel, jak si Rikuson povzdechl. „Nebaví ho to, Rolyne. Vůbec se prý o tento dům neprosil.“

„To je sice hezké, Rikusone, jenže Lord Lyzen je korunním princem celé země. My dva můžeme být rádi, že tu vůbec můžeme žít, po tom fiasku se Starou Radou nám může být zdejší situace úplně ukradená. Jenže se ale obávám, že se zbytek Shinkenu určitě nespokojí s tím, že by mu měla vládnout naše Lady,“ to ‚Lady‘ řekl s trochou opovržení v hlase,

„Je tu ten zákon o trojí vládě,“ připomenul mu Rikuson.

„Myslíte tu věc o ‚zachování rovnováhy sil‘?“ zachechtal se Rolyn.

„Ano, přesně tu. Byl to přeci návrh krále Raizena a Rada nejvyšších elfů ho přijala.“

„Rada nejvyšších elfů?“ zopakoval Rolyn. „Vy myslíte Novou Radu?“

Oogami se musel usmát. Rada nejvyšších elfů byl oficiální název, jenže někteří toto nové seskupení nepřijali a začali tomu říkat různými jmény. Mimo Novou Radu, což bylo ještě tolerováno, se objevovaly trestané výrazy jako Rada Bláznů, Rada Dětí nebo Rada krále Raizena, které měly za úkol zpochybnit její autoritu.

„Kdybychom ještě byli ve Staré Radě, tak by tahle pitomina nikdy neprošla. Zachování sil… Prosím vás, vždyť ten kluk měl vládnout jen proto, že jeho rodiče byli na naší straně! Proto měl být vychován u nich, aby k vlkům získal přirozený odpor! Jenže oni si s ním utečou a král Raizen, místo toho, aby zvolil někoho jiného, tak se ho rozhodne najít a na TRUC zůstane u původního plánu. A když ho najdou, tak ne, aby ho prostě odvezli z toho zatraceného lidského světa, oni nechají ho tam dospět a získat ty vlastnosti co teď má! Vždyť už je naprosto k ničemu! Dokonce má s tím půlvlkem poměr!“

„S tím také nesouhlasím,“ přidal si Rikuson, než ale mohl něco doříct, Rolyn mu dal smeč.

„Abyste souhlasil, když vám, můj milý příteli, vlastně leze do zelí.“

Rikuson zalapal po dechu. „Já… já…“

„Ano, vy nic, že? Všechno má na svědomí Lord, vy jste jen obětní beránek. Měl byste se vzpamatovat, příteli. Pro princátko jste byl jen chvilková hračka, rozptýlení. Stejně tomu tak je i u toho Oogamiho. Uvidíte, za pár měsíců po něm ani nevzdechne.“

A pak už byl slyšet jen chechot, který se ztrácel v chodbě a doprovázel odcházejícího majitele. Oogami ještě zaslechl, jak si Rikuson zamumlal: „A až ten čas přijde, budu to zase já!“

Oogami se pak sebral a odešel na druhou stranu.

 

 

Oogami že už je k ničemu? Rozhodl se, že jim dá co proto. Že jim ukáže, že JE použitelný. I když asi ne ve smyslu, jaký oni mysleli. A Rikuson si o sobě myslí co? Nic se nestane tak, jak by si ti dva přáli. NIC!

 

***

 

Oogami nemusel být ani elf ani čaroděj, aby si všiml, že se něco děje. Většinu doby zachmuření vlci se usmívali, zato elfové byli hodinu od hodiny zamračenější. Chodil domem a pozoroval, že všichni makají a uklízejí zuřivěji, dychtivěji a nadšeněji než kdy dřív. Ptal se, ale nikdo mu neodpovídal, všichni byli poněkud mimo. Ale podle toho, co pochytil, má přijet někdo, kdo už dlouhou nebyl doma. Kdo, to už zjistil celkem snadno – dnes se ze své dvouleté cesty zemí vrací starší dcera Lorda Lyzena, slečna Kazane…

Jak den ubíhal, přípravy se dokončovaly a všichni jen čekali na ten okamžik, až stráž na střeše oznámí její příjezd. Oogami v jednu chvíli narazil na Karuru, která byla ve svých svátečních šatech a sledoval, jak se snaží chytit Aru. Moc se jí to ale nevedlo. Zaslechl, jak holčička vříská, že ty hrozný šatečky si prostě NEVEZME… Oogami se musel smát. Když Aru proběhla těsně kolem něj, ohnal se a popadl děvčátko do náruče. Aru nejdřív zamrkala, nějak nepobrala, co se to s ní děje, Oogami toho rychle využil a vzduchem to zvíře hodil právoplatnému majiteli. Karura jí chytla a bylo vidět, že je velmi vděčná. Sama mívá s odlovem dost velké problémy …

Nikoho jiného z vládnoucí vrstvy domu nepotkal, pokud se nepočítá i Rindil, který byl také lehce vyžehlený. Lyzena už neviděl dlouho, naposledy na cvičišti, měl nejasný pocit, že se mu vyhýbá. Ať už schválně nebo proto, že má moc práce, to už bylo jedno. Oogami by s ním rád mluvil, rád by si s ním vyjasnil pár věcí, co mu vrtají v hlavě zatím ale stále nebyla čas ani příležitost Lyzena odchytit.

Den se chýlil ke konci, hodina Kazanina příjezdu se blížila. Stál na terase v prvním patře a sledoval příjezdovou cestu, nyní čistě upravenou se zahrabanýma dírama. Nevěděl, co má dělat. Být jako s rodinou nebo stát daleko předaleko a jen to pozorovat? Mohl by se zeptat… ale přišlo mu to trapné. Tak si řekl, že bude stát dál a čekat, co ostatní…

„Strejdo!“ ozvalo se vedle něj. Už se nelekal, na nenadálé vpády malé Aru si už zvyknul. A asi mu to odchycení už odpustila. Uf!

„Ahoj, Aru,“ řekl a zvedl dítě do náruče. Holčina mu vlepila pusu na tvář. Nedaleko od nich stála Karura. Usmívala se. Kousek dál se o zídku opíral Ruga a za krk držel svého mladšího bratra. Waryu zřejmě něco udělal, protože se na něj Ruga mračil – víc než bylo obvyklé. Něco chlapci říkal a ten se tvářil čím dál tím znuděněji a naštvaněji. Kiribu tam nikde nebyl. Jako poslední se objevil Lyzen. Jen tam tak stál, taky se opíral o zídku, ale stál dost daleko od Oogamiho. A snažil se dělat, že tam vůbec není. Bylo to opravdu HROZNĚ nenápadné…

V dálce je uviděl. Kazane a její doprovod. Jako při domluvě se všichni sebrali a vyšli před dům. Než Kazane dojela blíž, byli všichni dole. Oogami se divil co dělají, ale všichni se v klidu posadili na schody. Oogami je tedy napodobil. Jeden jediný člen rodiny šel na příjezdovou cestu. Ruga. V rukou držel své dva meče a čekal.

Kazane jela čím dál tím víc rychleji a neměla se k tomu zpomalit. Stačil si všimnout, že má plášť s kapucí a v ruce cosi drží… Ruga byl dost daleko od schodů. Kazane jela stále stejně rychle, tak dva metry před ním změnila směr, objela ho. Vyskočila do vzduchu, udělala přemet a trhla tou věcí ve své ruce… a najednou to nemělo půl metru, ale byla to dva metry dlouhá zbraň, kterou nejlépe přirovnat k halapartně. Ještě než dopadla, Ruga na ní zaútočil a překvapený Oogami se stal svědkem té pravé sourozenecké rivality. Rivalitě na ostří nože.

Bojovali spolu před celou rodinou. Ruga si na nic nehrál, z jeho výrazu a jeho pohybů bylo jasné, že mu jde o jedno – chce jí porazit. Útočil bez ostychu a chvílemi to opravdu vypadalo, že jí dostane, ale opak byl pravdou – Kazane si s ním jen hrála. Zkoušela ho, zkoumala jeho možnosti a odrážela ho úplně v pohodě. Ruga byl ten, kdo prohrával – a určitě si toho byl vědom. Ale stejně nepřestával. Skončilo to rychle. A to tak, že mu Kazane jednou ranou oba dva meče vyrazila z rukou a dalším dobře mířeným úderem mu je odrazila několik metrů daleko. Za takový odpal by se nemusel stydět ani nejeden mistr světa v tenisu.

Ten souboj netrval dlouho, dohromady tam deset minut. Pak tam oba stáli, zprudka oddychovali. Bylo je docela dobře slyšet, takže si Oogami i poslechl těch pár slov, která si vyměnili.

„Zlepšil ses,“ podotkla Kazane. Kapuca jí sjela z tváře a odhalila jednak krásné husté vlasy a pak taky obličej, který byl podivnou směsicí Karury a Lyzena – ale určitě byla krásná. A to velmi. Nejvíce u ní ale zářily ty modré oči, ve kterých se zračilo nadšení z výhry.

Ruga si jen odfrkl. „Když budu chtít, porazím tě.“

Otočil se, posbíral si meče, propletl se mezi zvedajícími se členy rodiny, hodil jeden hnusný pohled směrem k Oogamimu a zalezl do domu. Něco Oogamimu našeptávalo, že už ho dnes neuvidí…

Kazane se na něj ušklíbla po vzoru otce – ach, ta podoba, ta podoba – a pak se rozběhla k rodině. Přivítala se se všema, objetí střídalo objetí a Oogami měl pocit, že se dívá na nějakou lacinou venezuelskou telenovelu – ale zároveň jako by to k tomu všemu patřilo. A bylo nutno uznat, že i Waryu vypadal, že svou sestru docela rád vidí.

Pak si Oogami všiml, že v rozkvetlém sadu postává Koumei. Nikdo jiný si ho nevšiml. Jen tam tak stál, díval se na to shromáždění a vypadalo to, že bojuje sám se sebou – chtěl tam jít a zároveň jako by nemohl. Byl to Koumei, kdo Oogamimu občas o Kazane povídal – a z jeho tónu hlasu i z pohledu bylo vidět, že jsou velcí přátelé a že se mu po ní stýskalo… Teď tam tak postával a nevěděl. V jednom okamžiku se pohledy Koumeie a Oogamiho střetly a jako by to byl ten popud, Koumei se otočil a zašel do lesa.

Oogami měl chuť udělat to samé, ale pak zaslechl, jak na něj Karura zavolala…

„Hej, elfátko!“ ozvala se. Tak mu poslední dobou říkala pořád. Oogami nevěděl, zda si z něj dělá srandu a nebo zda ho náhodou nezačala počítat ke svým dětem. Občas se tak totiž chovala.

Když se Oogami otočil, bylo na něj mávnuto, ať se připojí. I Kazane už si ho všimla a culila se neskutečně. Oogami tedy šel. Kazane ale jako by si vzpomněla, že chybí ještě někdo. Otáčela se na všechny strany a pak se otočila na matku. „Kde je?“ zeptala se.

Místo odpovědi se Aru rozhlídla a pak ukázala kamsi do prostoru. „Támhle je!“ vypískla a rozběhla se tam. Než se kdokoliv stačil vzpamatovat, sáhla do prázdna a vytáhla ruku – a kde se vzal, tu se vzal, stál tam Kiribu. Zprvu si asi neuvědomil, že ho všichni vidí, ale pak se zatvářil přímo zděšeně a nedržet ho Aru, určitě zase zmizí. Ale teď nějak nemohl.

„Se schováváš?“ vykvikla Aru a zatvářila se dychtivě. „Naučíš mě to taky?“

Nikdo se nezmohl ani na slovo. Ticho trapně proťal Oogami, protože chlapce oslovil. „Kiribu?“ To bylo všechno, co mu řekl.

Ale Lyzen sebou škubl a probral se ze šoku. Z čeho byli všichni tak paf? Oogami už si na to jeho mizení začínal zvykat, ale ti ostatní… Co se to tam dělo? Díval se na chlapce, chlapec na něj. Jeho pohled byl poněkud smutný. Tohle myslel tím, že se Oogami dozví jeho skutečnou identitu? Tohle měl v plánu? Soudě podle jeho pohledu, tohle asi nečekal. Bylo vidět, že Oogamiho očima žádá, ať je zticha.

„Kiribu?“ téměř až zašeptal Lyzen a přešel k němu. Chlapec se instinktivně přikrčil. On snad čekal, že ho Lyzen uhodí! Lyzen místo toho těkal pohledem z Kiriba na Oogamiho a zase zpátky. Něco mu tam nesedělo, snad to, že Oogami z chlapcova zjevení se nebyl až tak vyděšený… „Vy se znáte?“ zněla jeho otázka.

Oogami chtěl odpovědět, ale Kiribu ho pohledem umlčel a zavrtěl hlavou. Oogami tedy sklapl a čekal. Kiribu si jakoby nevědomky přikryl elfské uši vlasy a upravil si brýle. Pak se nadechl, snad sbíral sílu. Upřel pohled na Lyzena. „Ano, známe se,“ řekl a polknul. Hodil ještě jeden rychlý pohled na Oogamiho. „Učím ho používat magii… otče.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

HUSTÝ!!!

(Azrea, 6. 6. 2011 21:24)

Kiribu je dost odvážnej.

To Ajame

(Nex, 28. 12. 2007 16:39)

Já bych si zas netroufla mu to neříct :-)
Když už se to stejně provalilo, řekla bych, že neříct by bylo mnohem, mnohem horší 8-O

Tak to je něco!

(Ajame, 28. 12. 2007 13:01)

Já bych si to netroufla říct Lyzenovi.:)

Ha! Díky díky díky!

(Nex, 27. 12. 2007 21:32)

A koukám, že sis u estránek pojistila, aby se už nikdo nemohl vymlouvat na nechtěné zmnožení komentářů :-))))).

No tohle, je mi ctí, že na mě tolik dáš :-) (mmch.-to byla hezká výmluva, jak zakrýt, žes chtěla být štědrá sama od sebe *ďábelský úsměv*). Jinak krása, jedna báseň. Přesně v tohle jsem doufala - že ukážeš víc z rodiny. Jinak by to bylo nevyvážené, ale takhle jsi včas udržela balanc. Řítím se na další dáreček! Dííík!

Síla

(Kitikara, 27. 12. 2007 20:16)

TAk takové odhalení by mě nenapadlo.

e-e-e?

(E..., 27. 12. 2007 20:08)

O_o! no tak jak koukam, čekání stálo za to! a tys nám začala odkrjvat i příjemnější část klanu lyzenů xDDD ne teda vážně vážně zajímavý...