Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Oogami Part2/8

13. 12. 2007
 

OSM

 

 

Oogamiho probudila jedna mladá služka. Slyšel jí ve vedlejším pokoji, nejspíš tam shodila vázu nebo něco takového. Donutil se vylést z postele a rychle se obléknout. Už mu to netrvalo víc jak pět minut. Když vešel do vedlejšího pokoje, našel tam onen nešikovný budíček. Byla to nejspíš půlelfka, protože žádný čistokrevný elf by se nesnížil k manuální práci. Alespoň tedy ne v tomto domě…

Tahle holka klečela na podlaze a ruce tiskla na veliký, jasně červený flek. Nejspíš se to pokoušela odstranit magií, protože se plně soustředila, ani si nevšimla, že nad ní Oogami stojí.

Docela se bavil, protože ta holka vypadala roztomile.

„Nebylo by lepší použít vodu a hadr?“ zeptal se, nedokázal v hlase potlačit to pobavení…

Tak se lekla, že sebou cukla, rychle se pokusila vstát, ale místo toho zavrávorala a svalila se zpátky na zem… byla docela mladá… I když, u nikoho, kdo má něco elfa, se věk prostě určit NEDÁ… Ale vypadala na slabých sedmnáct let. Byla malá, drobná, s modrýma očima… Ale nejvíc zářily ty jasně červené vlasy. Těžko říct, zda byly fakt její a nebo jestli nějak sama nepozměnila barvu…

„P-p-pane Oogami!“ vyjekla. „Já se hrozně omlouvám, ono nějak… nějak…“ koktala a bezmocně, stále seděla, rozhazovala rukama…

Oogami mávnul rukou. „Prosím tě, mně na nějaký váze nesejde… A přestaň s tím ‚pane‘, jo?“ natáhl k ní ruku, aby jí pomohl se zvednout. Dívka však zrudla a rychle se sama vyškrabala na nohy. „Jsi tu nová?“ zajímal se.

Nervózně kývla. „Já… já půjdu pro tu vodu… Nebo pro Liirii… ona kouzlí líp než já… Jsem její sestra,“ prohlásila skoro pyšně. Pak zrudla ještě víc a sklonila hlavu. „Se omlouvám, že tak s pánem mluvím. Vůbec nemám právo s panem Oogamim mluvit.“ Uklonila se a chystala se k odchodu.

„Počkej!“ zavolal na ní ještě Oogami. „Ty jsi tu nová?“

„Ano, pane.,“ odpověděla. „Budu uklízet váš pokoj. Pokusím se už nic nerozbít.“

„Vždyť povídám, že mi na nějakým nádobí nezáleží. Jak se jmenuješ?“

Dívka váhala. Nejspíš se jí na jméno ještě nikdo neptal. „Jmenuji se Laarii, pane.“

„Fajn, Laarii, chci tě o něco požádat.“

„Ano, pane?“

“Chci, abys mě budila vždycky v okamžiku, kdy se budí Ruga.“

Měl k tomu důvody. Od jisté doby Ruga trval na tom, že se Oogamimu bude věnovat (to slovo vždy pronášel s odporem) jen pár hodin ráno, že odpoledne má i tak svých problémů dost a nemusí celý den zabít tímhle nemehlem. A když pak Oogami přišel na cvičiště Ruga už tam dávno byl, sjel Oogamiho netrpělivým pohledem a pak měl kecy k jeho pozdnímu vstávání. Teď by tam mohl být dřív, ne?

„Jistě, pane.“

„Pak chci, abys přestala s tím ‚pane‘,“ pokračoval Oogami.

„To nemohu, pane.“

No tak nic, pomyslel si Oogami a rezignovaně zvednul ruce. „Tak ne, no, vzdávám to. Laarii, najím se a půjdu na cvičiště. Až přijdu, ať je ta skvrna pryč, jo? Mně nevadí, ale když by sem přišel Lyzen…“

„L-L-L-Lord Lyzen by mohl přijít sem do pokoje?“ vyjekla Laarii. No, spíš vykvikla.

Oogami si sedl ke stolu a začal snídat. Musel se usmívat nad jejím neklidem. To z něho má takový strach, nebo co?

„Jo, občas sem zajde. Vadí?“

„S-Samozřejmě, že ne… P-pane Oogami? Můžu se zeptat…“

„Jsi nějaká zvědavá, ne?“ zarazil jí Oogami. nevěděl, zda se má smát nebo se vztekat. Bylo mu jasné, o co jí jde…

„Já jen…“ nepřestávala sledovat špičky svých bot. „Vím, že má sestra… a Lady Karura… mají jistý…“ hledala správné slovo. Oogami jí s tím pomohl.

„Vztah,“ napověděl.

„Jo, vztah,“ kývla. „A díky tomuto vztahu mám tuhle práci…“

Oogami soucitně kývl. Muselo to být pro ní těžké, vždyť je napůl elfka, určitě s tím nesouhlasí…

Vstal a Laarii se mu klidila z cesty. Zvedl meč, který měl opřený o stěnu u dveří a vzal za kliku. Pak ještě prohodil: „Kdyby se tu Lyzen čistě náhodou objevil… vůbec si ho nevšímej.“ Ještě věnoval zaražené služce úsměv a odešel.

Když zabouchával dveře, usmíval se. Cestou na cvičiště nikoho nepotkal, jen občas někdo proběhl z pokoje do pokoje. Nejspíš měli všichni plno starostí s ranním úklidem…

Ruga už tam byl. Bojovali s Koumeiem. Koumei už byl docela unavený, těžko říct, jak dlouho už tam trénovali.

Oogami si vzpomněl na pár věcí, co zaslechl, když se Ruga vrátil ze své včerejší výpravy, Prý měl dobrou náladu, ale když se dozvěděl o té poničené domácnosti, doopravdy se rozzuřil a vybíjel si vztek na všech, na které narazil. Prý taky většinu sluhů seřval, že nechali utéct Warya z pokoje. Oogami si domyslel, že chlapec má nějaké domácí vězení. A také má nejspíš strach jen z Rugy a Lyzena. Velký otec se to prý nedozvěděl… alespoň to nedával najevo, takže to sloužící schytali jen od jednoho vlka.

Ale jak tak Oogami ty dva pozoroval, uvědomil si, že Rugův vztek ještě zcela nevyprchal… Vůbec se při boji nedržel zpátky…

Třeba Koumeie porazím, když je tak oslabený, napadlo Oogamiho škodolibě.

„Nějak pozdě, ne?“ začal Ruga svou oblíbenou frázi, sotva Oogami přišel. „Koumei už je v háji, takže bojuješ se mnou!“

Ajajaj, stačil jen pomyslet a už na něj Ruga zaútočil. Nedal Oogamimu žádný čas na přípravu. Oogami uhýbal a bránil se. Občas se sice pokusil zaútočit, ale nebylo mu to nic platné… Rozhodně mu ale byl o něco málo solidnějším soupeřem než ten první den. Ale to, že se Ruga nedržel ani trochu zpátky a to, že nemají ani zajištěné meče, to Oogamiho nutilo k větší pozornosti… Ruga by mu určitě nic neudělal schválně, ale náhody se stávají, že…

Při jednom útoku Ruga Oogamiho odhodil a Oogami skončil na zemi. Když se sbíral na nohy - Ruga mu věnoval nepěkné a jasně nepřátelské pohledy – všiml si ho, jak stál nahoře na nejvyšší terase domu.

Lyzen.

Jen tam tak stál a díval se na ně.

Oogami se ušklíbl a zvednul se. Když se na terasu zadíval podruhé, Lyzen už byl pryč.

„Bojuješ jako stará bába!“ křikl na něj Ruga a zase zaútočil. „Tebe by zabil sebehorší voják!“

Oogami uhnul a útok prvního meče odrazil, ten druhý do skoro škrábnul. Začínalo to být nebezpečné.

„A víš, co si myslím o tobě?“ odsekl Oogami. „Že to tvé ego bude jednou tak velké, že tě nafoukne a ty praskneš!“

Ruga celý zrudnul. „Co si o sobě myslíš?“ zařval. Tak ho to rozhodilo, že seknul do prázdna.

Poprvé se Oogamimu podařilo Ruga odrazit a byl velmi potěšený. Sice to bylo jen díky soupeřovo chybě, ale to byl detail… Ale Ruga zuřil čím dál tím víc a útočil zběsileji a zběsileji…

„Ty si myslíš, že jsi něco extra?“ syknul, když se mu podařilo zaklínit Oogamiho meč mezi své dva a dostat se k němu blíž. „Myslíš si, že když obýváš postel s mým otcem, že tě budu brát jako člena rodiny, nebo co?“ Odrazil Oogamiho a ten zase dopadl na zem…

Neměl čas se zaobírat tím, že to Ruga ví, předpokládal totiž, že to ví naprosto celý dům… Spíš měl na něj vztek… „Já se ho neprosil, aby za mnou chodil!“ křiknul Oogami. Jen tak tak se stačil vyhnout Rugovi, který se na něj řítil jako rozzuřený býk. „Nemůžu za to, že se rozhodl mě obtěžovat! A jestli se ti to nelíbí, běž si to vyřídit rovnou s ním!“

Ruga ho oběhnul a zaútočil na zvedajícího se Oogamiho.

Tak zezadu, ty parchante? pomyslel si Oogami naštvaně. On bude útočit zezadu? V ten moment už začal zuřit i Oogami. Už to nebyla jen hra, teď to bylo doopravdy. Sice Rugu vyprovokoval, ale ten hajzlík nemá právo útočit zezadu!

Oogamiho polila horkost. Pulzovalo v něm teplo a tím, jak se bránil, tím víc a víc vzrůstalo. A začal v prstech cítit onen podivný třes a mrazení, stejně jako tehdy… Jako tehdy, co se mu podařilo od sebe odrazit Lyzena, jak poprvé použil magii. Bylo to stejné… Cítil, že je třeba tu sílu využít rychle.

Rychle a efektivně.

Nevěděl, jak to dělá. Ale nějak samo, jak na to myslel, se to teplo přesouvalo do rukou, do dlaní a konečků prstů a najednou bylo pryč. Ale ne úplně. Jeho meč… jako vy vrněl, vibroval nabitý energií… Když pak Ruga zaútočil, Oogami do toho dal všechno, co měl právě k dispozici.

Jejich meče se srazily. Chvíli se nic nedělo, přetahovali se, měřili si síly… Pak Oogami uslyšel zapraskání, zahlédl jiskru a tlaková vlna odhodila Rugu do prostoru.

Stejně jako tehdy Lyzen, Ruga byl překvapen. V oblacích prachu se zvedal ze země a nechápavě se díval na Oogamiho, pak na Koumeie, který si až teď uvědomoval, co se vlastně stalo. Pak se Ruga rozhlížel kolem sebe, snad hledal někoho jiného, kdo by Oogamimu mohl pomoci, snad si i odmítal připustit, že by byl elf něčeho takového schopen. V jeho pohledu se mísilo mnoho výrazů – od překvapení, před úžas, nechápavost, poznání až ke vzteku a čisté zášti.

„Otec mě ujistil, že magii neovládáš,“ pronesl ledově. „Že než skončím já se svým výcvikem, že tě to nikdo učit nebude a nesmí!“

Oogami se zahleděl do jeho očí. „Nikdo mě neučí,“ odsekl Oogami. A vlastně nelhal, Kiribu ho neučil, jen mu radil. „Magie je prostě ve mně, Rugo… Vře a čeká, až jí vypustím…“

Rugova aura byla neklidná, barvy se mu měnily šílenou rychlostí, Oogami to ani nestíhal pozorovat. To ho ten Oogamiho útok tak vykolejil? Těžko tomu uvěřit…

Pak se Ruga jednoduše otočil na podpatku a odešel. Bez jediného slova.

Koumei to všechno sledoval. Když si Oogami oddychl a šel k němu, Koumei hvízdl. „No teda, ty jsi použil tlakovou vlnu, jo? To bylo něco… Nikdy jsem jí po prvním použití neviděl tak silnou… To se ti povedlo opravdu poprvý?“

„Podruhý,“ utrousil Oogami a vrátil meč do pochvy. Nehodlal se s ním o tom bavit. Jeho momentálním zájmem bylo nalezení Kiriba. nejdřív by ale zašel do jezera…

„Oogami,“ začal Koumei a vážně se na Oogamiho zadíval, „vážně tě nikdo neučí používat magii?“

„Ne,“ zopakoval Oogami svoje tvrzení. Kiribu ho vlastně neučil, jen mu odhaloval cesty a Oogami po nich chodil…

Koumei se na něho ještě chvíli díval. Oogami si všiml, že barvy jeho aury se lehce mění, tak se na něco tak usilovně soustředil, že se zapomínal chránit. Byl teď čitelný… Naopak Oogami se snažil, aby jeho aury měla přesně ten odstín modré, jako dříve. Bylo to docela těžké, protože teď, když se naučil auru ovládat, když už ho poslouchala, měla přesně tu barvu, na jakou právě myslel. A Oogami se bál, aby to nebyla třeba jiná…

Po chvíli se Koumei usmál. „Fajn, věřím ti… No, nevím jak ty, ale já půjdu do jezera.“

Oogami přikývl a oddechl si. Ale stejně – mohl mít Koumei nějaké podezření? Mohl něco tušit nebo něco v Oogamiho auře zaznamenat? A kdyby ano, zachová se jako přítel a bude mlčet a nebo ho někomu práskne?

Doufal, že ne.

 

 

***

 

 

Voda v jezeře měla – ostatně jako vždy – velmi příjemnou teplotu. Když ze sebe smyli všechen prach, pot a špínu, lehli si na skálu (na kterou měl Oogami zajímavé vzpomínky) a povídali si. Začali u jejich dětství, kdo ještě na panství žije a kdo už ne a kdo je tam nový… A skončili u současnosti…

„Když tě tvoji rodiče unesli, tak se domu chopila tvoje teta Aisilu,“ říkal Koumei. „Je to vynikající léčitelka, ale to už jsi určitě slyšel… je velice silná, silnější než byli oba tví rodiče dohromady. Neříkám, že byli slabí,“ dodával Koumei, když se na něj Oogami ošklivě podíval… „Víš, síla tvých rodičů by sama o sobě nestačila na to, aby se s ní podařilo otevřít portál. To dokáží jen mágové od čtvrté kategorie výš. Když se to ale stalo, byla ale Aisilu celý ten den  v tomto sídle, takže ona přímo portál otevřít nemohla…“

„Ale oni se mnou utekli,“ protestoval Oogami. Museli se na Zemi nějak dostat…

„Jo, ale ne svou vlastní silou. Oni sami na tobě dokázali uplatnit všechna ta zastírací kouzla, na to jim stačila patnáctá úroveň… Jenže portál je velmi složité kouzlo, potřebuje mnoho sil a soustředění. A nebo něco jiného…“ ušklíbl se. „Stačí, když ti někdo silný dá portálový svitek, to je očarovaný pergamen, který musí být alespoň z části tvořen ze zlaté laně*, jinak nefunguje… vypadá to, že jim hodně záleželo na tom, abys odtud utekl. Protože ten svitek stojí asi tolik, jako hrst srsti zlaté laně.“

Oogami písknul. „Kde na to rodiče vzali?“ zeptal se.

„Rodinný poklad. Tví rodiče patřívali – a nejspíš stále patří – k nejbohatším elfům… nebyli sice nejsilnější v bývalé Radě, ale byli uznávaní a měli velmi starý rod…“

Oogami se zamyslel. Jo, to by vysvětlovalo, že jsou bohatí i na zemi… Náhle ho něco napadlo. „Jaká je moje teta?“ zeptal se Oogami. Jeho rodiče mu o tetě nikdy nic neřekli, nikdy mu nic nevyprávěli, jediné, co se dozvěděl, byla dávno známá skutečnost, že jim pomohla s útěkem. Kdykoliv o ní rodiče měli mluvit, uhýbali očima, koktali a byli nervózní. Jindy naopak rezolutně prohlásili, že mu o ní nic říkat nebudou. Oogamiho napadlo, že spolu musejí mít nějaké neshody.

Koumei se skoro až zasnil. „Je zvláštní… Taková… jiná než ostatní elfové. Možná za to může fakt, že většinu svého života netrávila zalezlá v lese, ale žila mimo… Je taková veselá, živelná, je taková… zvláštní. Ale to poznáš, nejde jí moc dobře popsat, musíš jí vidět… Já jí mám rád, vlastně mě vychovala…“

„Už půjdu,“ řekl Oogami, vylezl z vody, osušil se a začal se oblíkat. Svázal si vlasy, obul boty. Koumei se ještě válel ve vodě.

Vážně, spíš než jako lesní elf se měl narodit jako jezerní… Ale on vlastně ani elf nebyl. Byl to půlelf. A jak mu jednou řekl, je to VELKÝ rozdíl…

Rozběhl se do knihovny. Doufal, že tam Kiribu bude.

 

 



* zlatá laň je velmi vzácné magické stvoření, které dokáže dokonce i vrátit život. Když to však udělá, samo zemře a jeho kouzelná moc zmizí. Zlatá laň sama o sobě neumírá, ale když se někomu podaří jí zabít, je proklet a síla laně se ztratí také. Proto se hledají chomáče jejich srsti. Jeden vlas stojí až sto zlatých mincí. (Toto jsem si samozřejmě vymyslela… J )

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Nischi, 13. 12. 2007 15:07)

Sem ráda, že se mi dostala pocta přečíst si to jako první:-D Ale pěkné, pěkné

Ehm...

(Autorka Šárka, 13. 12. 2007 13:21)

Je to docela krátké a nic moc se tu nestane... Na to si budete muset počkat zase dál...
GOMENASAI!
=)