Oogami Part2/7
SEDM
Bylo slunečno, jen slabý větřík si pohrával s listy stromů a stébla vysoké trávy se blaženě tetelily a užívaly si teplého počasí. Viděl krásný bílý domek s velikými okny a červenou střechou a obrovskou zahradou. A byly tam i houpačky, připravené pro neposedné děti… To místo se mu zdálo povědomé, tak blízké jeho srdci, až Oogami zajásal.
Stál u stromu, opíral se o kůru a vdechoval její vůni,. Nechával sílu stromu, aby do něj vstupovala, vždyť byla tak příjemná, tak teplá… vydržel by tam stát dlouho, kdyby nedaleko neuslyšel známý hlas…
„Oogami!“ volal ten chlapec.
Byl to Keiichi. Ale ne ten Keiichi, kterého Oogami znal, tenhle byl malý, tak šestiletý, stál tam a rozpustile se smál, mával na Oogamiho, ať jde k němu, ať se přidá k dětským hrám.
Oogami, stejně starý jako Keiichi, vyběhl ke kamarádovi, taky se smál, šťasten, že ho zase vidí, malými krůčky překonal vzdálenost, která je dělila a svalil ho na trávník, váleli spolu sudy a smáli se a vyrušil je až někdo další.
„Oogami, zlatíčko, ať se ti nic nestane!“ volala jeho matka, tak mladá a krásná, přesně taková, jakou si jí Oogami pamatoval, s hnědými vlasy a v pracovním kostýmku, vlasy rozpuštěné… Vedle ní stál otec, ve volné košili a riflích a objímal mámu kolem ramen a spolu sedíc na lavičce pozorovali hrající si chlapce. Smáli se s nimi, nebyla na nich vidět žádná únava, žádný smutek, jako by žili jen pro ten jeden okamžik.
Oogami byl šťastný, tak šťastný, jak jen může být šestileté dítě, které se vrátí domů. Smál se a smál, hrál si s Keiichim a volal na svoje rodiče…
Bylo teplo. Bylo hezky, bylo slunečno.
Jako v pohádce.
Jenže i pohádky můžou skončit špatně.
A najednou se začalo zatahovat. Nejdříve to bylo jen pár mráčků, ale ty přibývaly a přibývaly, obloha tmavla. Zvedl se vítr, ale jeho rodiče jako by to necítili, ten chlad, který začal Oogamiho zžírat, necítili, jak je temnota začala obklopovat, jen se pořád smáli a smáli a neslyšeli Oogamiho, jak je varuje, jak na ně volá, ať utečou pryč.
Oogami běžel za nimi, natahoval ruce a volal, cítil, že se mění, že už je z něj zase ten dospělý Oogami, který má moc je zachránit, ale nedokáže to. Protože neví, jak. Jeho rodiče začali mizet, temnota je vcucávala, až se úplně uzavřela a když k tomu místu, kde před chvílí ještě byli, Oogami doběhl, narazil na černou zeď, tvrdší než kámen a temnější než samotný konec Vesmíru.
Otočil se, hledal Keiichiho, ale všude kolem něj byla ta temnota, vpravo, nalevo, nahoře i dole, vepředu v vzadu. Byl v černé krabici, rozléhalo se v ní hučení a skřípání, Oogami si zacpával uši, ale stejně to slyšel, ten zvuk se mu zařezával pod kůži a nedovolil mu nic, pak ho obrovská palice udeřila do hlavy, počkala, až Oogami spadne a bušila a bušila a bušila…
Nemohl sice dýchat, nemohl mluvit, nemohl myslet, ale jedno mohl…
Křičel…
Prudce otevřel oči a posadil se. Dýchalo se mu ztěžka, měl mžitky před očima a chvíli netušil, kde vlastně je. Ten sen, jako že to byl sen, jak si Oogami s úlevou uvědomil, byl TAK skutečný…Co to bylo? Znamenalo to něco, nebo to byl jen sen? Byli snad jeho rodiče v nebezpečí? Najednou ho přepadla touha jet tam a zkontrolovat je, touha ujistit se, že jsou v pořádku…
Potřásl hlavou. Je to jen sen, opakoval si v duchu.
Jen sen…
JEN sen…
Chtěl si zase lehnout, protože venku byla ještě docela tma, když zažil další šok. Byl tam totiž Lyzen. Klečel u jeho postele, hlavu rukama podloženou – a to v pozici, při které bylo Oogamimu jasné, že ho Lyzen pozoroval – a spal.
Oogami mu viděl do obličeje. Byl klidný, uvolněný, dýchal zlehka a i ve spánku sebou jeho uši lehce škubaly.
Oogami na něj nejdřív jen tak tupě zíral, na toho nečekaného a nevítaného hosta. Nevěděl, co má dělat. První, co ho napadlo, byla myšlenka útěku. Ale jednak by ho to nejspíš vzbudilo a tak co by utíkal ze svého pokoje? A co tu Lyzen vlastně dělá? Přišel snad proto, že chce…
Polil ho studený pot.
A zaječí úmysly byly čím dál silnější.
Když se tak na něj ale díval, jak byl klidný, vypadal skoro až nevinně, roztomile, jako malý štěňátko. Napadlo ho to zčista a zjasna, přepadla ho chuť podrbat jeho Lordstvo za ušima, který vypadaly tak hebce, skoro až plyšově. Kdyby se jen dotkl, nemuselo by ho to vzbudit, ne? A toužil ho políbit…
Už natahoval ruku mířící k jeho uším, na poslední chvíli se probral a zarazil se. Zanadával si do blbců a idiotů a místo pohlazení uštědřil Lyzenovi pořádný pohlavek.
Uši sebou škubly a Lyzen se probudil.
„Co tady děláš?“ syknul hned Oogami a zavrtal se co nejhlouběji do postele.
Lyzen zamžoural a pak se usmál. „Už ti někdo řekl, jak krásně vypadáš, když spíš?“
„Co tu děláš?“ zeptal se Oogami znova, tu poznámku se pokoušel ignorovat.
Opravdu hezky spí?
Lyzenův úsměv se rozšířil. „Nechtěl jsem spát sám,“ prozradil mu rádoby spiklenecky. „Doufal jsem, že si budu moct lehnout k tobě, když jsem ale přišel, už jsi spal. A byl jsi úplně k sežrání, tak jsem se na tebe díval… vadí ti to?“
Oogami byl tak šokovaný, že se nezmohl na slovo. On doufal, že mu to Oogami dovolí?
Lyzen využil jeho slabé chvilky a než stačil zaprotestovat, byl u něj v posteli. Oogami se od něj odsunul. Lyzen se zároveň přisunul blíž. Oogami se zase odsunul, Lyzen byl zase u něj a po chvíli už Oogami neměl kam utíkat – hrozilo, že by spadl z postele.
Lyzen se stále usmíval. „Proč přede mnou neustále utíkáš? Čeho se bojíš?“
„Já se ničeho nebojím. Prostě nechci, aby ses mě dotýkal!“ řekl Oogami a snažil se, aby to znělo rozhodně.
„A ty mně se dotýkat můžeš?“ opáčil Lyzen.
„Co? Já jsem ni - “ začal Oogami, ale Lyzen ho přerušil.
„Hele, nelži. Já vím, že před tou tvou fackou ses natahoval, abys mě pohladil.“
„To není…“
„Nepotřebuju oči k tomu, abych viděl,“ řekl Lyzen.
„Vždyť jsi spal!“ vyhrkl Oogami a zalezl pod peřinu ještě hlouběji.
„Myslíš?“
Nastalo ticho. Oogami ležel, hlavu pod peřinou a bláhově doufal, že by Lyzen mohl odejít. Věděl, že to neudělá. Věděl, že bude muset dojít k tomu, pro co si Lyzen přišel… Opatrně vylezl. Lyzen ležel na boku, hlavu opřenou a na tváři měl takový neurčitý, skoro jako soucitný úsměv.
„O co ti jde?“ zeptal se Oogami. „Víš, že to nechci. A takový Rikuson by dal nevím co za to, aby sis ho zase všiml. Viděl jsem, jak se na tebe dívá…“
Lyzen vzdychl. „Ale o Rikusona už nestojím. Z mé strany to nebylo nikdy nic jiného než to v posteli. On si začal dělat nároky i na něco víc. Musel jsem ho zabrzdit.“
„A to je ono,“ řekl Oogami. „Protože jsme oba muži, Lyzene, tak to NEMŮŽE být nikdy nic jiného než to v posteli.“
Lyzen povytáhl obočí. „Znamená to snad, že připouštíš, že by někdy mohlo něco být z tvé strany dobrovolné?“
Oogami v duchu zaklel. Lyzen ho nachytal na švestkách. „Ne, to jsem neřekl.“
„Ale vyznělo to tak.“
„No a co.“
„Už s tím přestaň.“
„S čím zase?“
„S tou tvou věčnou hrou na ublíženou chudinku.“ Lyzen byl najednou vážný. „Pořád si přede mnou hraješ na to, jak je ti to hnusný, utíkáš, děláš, že tě to hrozně otravuje. Když si pak myslíš, že spím, skoro se mě dotýkáš. To není normální, Oogami.“
„Pro mě není normální ani to, že chceš se mnou spát, Lyzene! Na Zemi jsem měl dívku, ano, chodil jsem s holkou a bylo to fajn. Nemůže se mi to líbit s chlapem, když se mi to líbilo s holkou, nemyslíš?“
Lyzen se rozchechtal. Když se uklidnil, pohladil nic nechápajícího Oogamiho po tváři. „Milý zlatý, jestli si myslíš, že mě taková prkotina přesvědčí, tak se mýlíš… Můj malinký Oogami, co ti teď povím, je čistě mezi námi. Mně se to líbí i s Karurou. Jenže dávám přednost chlapům. Ty sice taky můžeš dávat přednost ženám, to ti neberu, ale nezapřeš to, že se ti to líbilo i se mnou. Takže si přestaň hrát na chudinku, Oogami, protože už je to trapný.“
„Já si na žádnou ublíženou chudinku nehraju!“ vybuchl Oogami. Nevědomky se posadil, připraven na souboj. Lyzen ho – jako věrné zrcadlo – napodobil. „Jak se odvažuješ vlastně takhle mluvit? Nejdřív mě znásilníš, pak mě odvedeš sem, kde mě neustále pronásleduješ, ohrabáváš a to všechno proti mé vůli, těším se z okamžiků, kdy jsi miliony kilometrů daleko a ty si myslíš, že budu blaženě čekat, až se vaše Lordstvo rozhodne a začneš znova? Co si o sobě vlastně myslíš?“ Vydechl a zase se svalil na postel.
Lyzen zůstal sedět na posteli. Vypadal šokovaně a jako by se nezmohl ani na slovo. Nejdřív se podíval na dveře, nejspíš chtěl odejít, ale neudělal to. Měl v očích podivný výraz, takový… až lítostivý.
V jednu chvíli tam jen tak seděl, jako hromádka neštěstí a díval se do prázdna. Jeho vlčí ocas sebou nervózně škubal a ani uši nebyly v klidu.
A najednou se to změnilo. Než se Oogami stačil vzpamatovat, Lyzen byl u něj, položil ho na lopatky, jednou rukou mu držel mu ruce a tělem mu zajistil nohy. Volnou rukou přinutil škubajícího se Oogamiho, aby se na něj podíval. Tvářil se nezvykle vážně.
„A co si vlastně ty myslíš o sobě? Jak můžeš vědět, jak já se cítím?“
Oogami už se nevzpouzel, věděl, že to nemá cenu. Ale – co tím chtěl Lyzen říct? Vždyť on, Oogami, to on má právo cítit se blbě, ne?
Lyzen pokračoval. „Ty nevíš, jak mi je. Ty si myslíš, že to všechno dělám jenom kůli sobě? Že to dělám JEN proto, abych ukojil sebe? Kdyby to tak bylo, tak bych nestaral o tebe, aby se ti to líbilo. Prostě bych si tě vzal! Ty – ty mně vůbec nechápeš!“
Začal užaslého Oogamiho líbat na krk a na uši, pak ho líbal na ústa. Oogami neuhnul, něco v Lyzenovo hlase, v jeho pohybech, něco bylo… jiné… Lyzen se choval jemněji. Když si ho Lyzen bral minule, ano, opravdu se snažil, jenže tehdy, tehdy na skále, bylo to, jako by chvátal, jako by se bál být s ním déle… ale teď… si dával na čas.
„Tak proč to děláš?“ zašeptal Oogami. „Říkáš, že to neděláš kůli sobě. Kůli komu teda, když já to nechci?“
Lyzen neodpověděl hned, ale jednou musel, nemohl mlčet donekonečna…
„Dělám to proto, protože musím,“ řekl po chvíli.
Zase ho políbil, tentokrát na hrudník a Oogami zatajil dech, když mu začal rukou přejíždět po pevném břiše a krouživými pohyby si to mířil k podbřišku a pak pohladil i spodní stranu stehen… Zase nad ním získal moc, zase využíval toho, že je Oogami slabší… Ale oba cítili, že teď je to jiné, že teď by se Oogami možná nebránil, ani kdyby měl možnost…
Oogami ještě sebral poslední kousky svého sebeovládání. „Co tím myslíš?“ vysoukal se sebe ještě.
„Nic tě nenapadá?“ odpověděl na otázku otázkou. Tohle chování Oogami nesnášel, ale nebyl v situaci, ve které by to mohl nějak řešit.
„N-ne.“
Lyzen se mezitím přesunul hlavou dolů a vzal Oogamiho do pusy. Oogami byl v jednom ohni, praly se v něm dvě půlky, dvě osobnosti… Ta elfská část myslela na to, že nechce, že nesmí a že ještě MUSÍ slyšet tu odpověď, zatímco ta druhá půlka, sám Oogami, ten netoužil po ničem jiném, než aby Lyzen pokračoval, aby dělal všechno, co chce, aby nikdy neodešel… Aspoň ne dřív, než se Oogami dostane až nahoru.
To mu Lyzen splnil.
Když pak ležel a oddychoval a snažil se se sebrat, Lyzen se vrátil k němu nahoru. Políbil ho na krk a Oogami ucítil podivné vlhko. A následující Lyzenovo věta by Oogamimu určitě podrazila nohy, kdyby už neležel.
„Miluju tě,“ zašeptal.
A nedal Oogamimu žádný čas, aby na to nějak mohl zareagovat. Začal ho znovu líbat, vášnivěji než kdy dřív, začal se s ním milovat, začal mu dokazovat, jak vážně to myslí. Protože to musel myslet vážně, protože se stalo ještě něco. Něco, co Oogamiho doslova donutilo, aby se okamžitě vzdal jakýchkoliv protestů.
Lyzen totiž brečel.
Ne nahlas, ale slzy mu tekly po tvářích, když Oogamiho líbal, když ho hladil, když se staral o jeho pohodlí, ale už tu větu, to přiznání, nezopakoval - stejně jako Oogami měl pocit, že podruhé by nebylo potřeba…
Ty dvě věci stačily, aby se Oogami poprvé úplně uvolnil.
A poprvé se mu dal dobrovolně.
Později si usnuli si v náručí. Byli oba unavení, cítili to napětí, které mezi nimi houstlo, ale než usnuli neřekli si ani slovo. I když oba věděli, že ten druhý ještě nespí. To, co se mezi nima stalo, to budou nejspíš ještě řešit… Ale CO z toho vyleze?
Musel to být začátek něčeho nového.
Aspoň to si Oogami myslel.
***
Tma. Ticho.
Smutek a stín.
Lítost a bolest.
Mluví?
„Hej?!“
Nic.
„Mami!“ volá, ale neslyší.
„Tati!“ utíká, ale nechodí.
„Kde jste?“
Nikdo nikde.
„Kdo jste?“
Proč?
Proč volá?
„Halo?“
Koho volá?
„Jsem sám?“
Kdo vlastně je?
Nic.
„Hej?!“
Bolest a lítost.
Stín a smutek.
Ticho.
Tma.
***
Oogami se probudil tak rychle, jako se propadl do říše snů. Vzbudil ho děs, který si nepamatoval. To, z čeho měl nyní obavy, tak to leželo vedle něj a lehce to oddychovalo, tváříce se spokojeně.
A šťastně…
Ten včerejšek…
Nikdy takhle Lyzena neviděl, vždycky byl buď roztomile praštěný, jindy se choval jako jeho Lordstvo, před kterým se každý třese a jindy si zahrál na svůdníka… Jenže to včera, jak se rozbrečel přímo před Oogamim, tak to bylo něco, co elf opravdu nečekal.
Tak ho to vykolejilo, že se zapomněl bránit. A když pak Lyzen řekl to svoje ‚Miluju tě‘, byl už Oogami v koncích a nechal se.
Prostě se nechal.
A musel uznat jednu věc – bylo to lepší než kdy jindy. Mnohem lepší, než když se Oogami bránil, kdy se snažil si ty kladné pocity odpírat.
A Oogami to Lyzenovo přiznání bral vážně, jenže… znamenalo to něco? Tím Oogami myslel, jsou oba kluci, ne? On má ženu. A je vlk. A Oogami elf. A Oogami byl v Shinkenu kůli tomu, že by měl vlky nenávidět a ne s jedním z nich spát.
Ale Lyzen to MUSEL myslet vážně. Přeci… brečel, ne?
Oogami se bezděky usmál, zvedl ruku a kolem prstu si začal natáčet pramen Lyzenovo vlasů. Byly docela hrubé, ale stejně… Od vlasů se opatrně přesunul a udělal to, co plánoval předtím. Začal Lyzena drbat za ušima.
Byly jemné, hebké, jako plyšáčka.
Po chvíli se jejich majitel probudil.
Oogami s rukou cuknul. Ačkoliv už to neměl zapotřebí,.
Vždyť tím včerejškem… dal mu vlastně najevo, že… souhlasí?
Lyzen pomalu otevřel oči a zamžoural. Pak se usmál.
„Ahoj,“ řekl Lyzen a protáhl se.
„Ahoj,“ odpověděl mu Oogami přiškrceně. Nevěděl, co jiného by řekl. Vzdal pokus o úsměv, obával se, že by místo toho vyšel jakýsi škleb. Protože do smíchu mu nebylo… „Lyzene,“ začal, ale byl zadržen.
Lyzen natáhl ruku a položil mu prst na rty. Gesto bylo jasné – nic neříkej… Znovu se usmál a vlepil Oogamimu rychlý polibek. Pak vyskočil z postele a začal se oblékat. Oogami ho pozoroval.
Když byl Lyzen připraven odejít, zastavil se s rukou na klice. Otočil se k posteli a vážně řekl: „Já tě doopravdy miluju.“
A dveře se za ním zavřely.
Oogami je ještě chvíli pozoroval, nejspíš doufal, že si to Lyzen rozmyslí a vrátí se k němu… Co se s ním stalo, s Oogamim? Proč najednou chce, aby se Lyzen vracel?
Odpověď byla jasná.
Nikdy nechtěl, aby Lyzen odcházel…
Všechno to zavinil jeden jediný hloupý příslib, který mu Oogami dal před dvěmi lety u něj v pokoji… ‚Nedělám to dobrovolně. Toho se nikdy nedočkáš.‘ Přesně to řekl. A nyní lituje. Protože nebýt toho, mohl být takhle spokojený už dřív.
Přetočil se na záda. Nehledě na namáhavou noc, cítil se dobře. Byl jaksi nabitý sílou, cítil se mocně, úžasně, měl pocit, že dokáže cokoliv. Natáhl ruku před obličej a v duchu promlouval ke svojí světle modré auře.
‚Ty jsi MOJE aura a budeš mě poslouchat. Změň svou barvu na… na zelenou. Staň se zelenou, žádám tě o to. Poslechni. Staň se zelenou! Zelenou!‘
Soustředil se, celou svou myslí si představoval ten odstín, stejný odstín, jakou měla Lyzenova stužka ve vlasech. Úplně jí viděl před sebou a jak si jí představoval, pomalinku se začala promítat i do jeho okolí.
A během pár minut byla jeho aura světle zelená.
Pocítil jakési zadostiučinění, že to dokázal. Věděl, že to moc neznamená, jen to, že ví, jak na to. Už ví, jakým směrem se má ubírat, aby dokonale zvládl Kiribův úkol. Protože až to dokáže, bude moct jít do knihovny a Kiribu před ním neuteče. A Oogami se pokusí z něho dostat, kdo vlastně je. Tak ho to zajímalo, že si zadal svůj vlastní úkol – do zítřejšího večera, kdy měl v plánu jít do knihovny – do zítřejšího večera to dokáže, ovládne svou auru a půjde za Kiribem pro odpovědi – a nejspíš i pro další úkol…
Oogami si oddychl a zavrtal se do postele. Bylo brzy ráno, nejspíš svítalo. měl ještě tak hodinku, možná dvě a rozhodl se, že je stráví odpočinkem. Má na to právo, ne?
Po tak namáhavé noci…
Komentáře
Přehled komentářů
Kdo tu bude první...
=)
Možná na to časem vyhlásím soutěž, co vy na to?
=))))))
Zajímalo by mě...
(Autorka ˇˇSárka, 4. 12. 2007 13:27)