Oogami Part2/6
ŠEST
Stál na střeše domu, lokty opřený o zábradlí a v jeho očích nebylo nic čitelné. Někomu se mohlo zdát, že nostalgicky vzpomíná, jiní, že je smutný. Vítr si pohrával s jeho dlouhými vlasy, špatně zavázaná stužka pouštěla neposedné prameny ze svého objetí. Oogamimu to bylo jedno. Co znamená pár neposedných vlasů?
Pro něj nic. Ostatní v tomto dokonalém a vyumělkovaném světě se na to však dívali jinak. Protože dokonalost a krása je to nejjednodušší, co si mohli udržet věčně…
Čtrnáct dní. Již čtrnáct dní žil v Shinkenu, čtrnáct dní, během kterých se z něho snažili udělat elfa, čtrnáct dní… byl jiný. Ale jen vzhledem, který u něho všichni neustále přežehlovali, aby byl stejně dokonalý jako všichni ostatní. Bylo jim jedno, že Oogamiho duše není duší elfa. Oogami si stále udržel část člověka, tu část dvaceti let, která se pro ostatní může zdát nicotná a zbytečná, ale pro Oogamiho znamenala všechno.
Vzpomínky na školu, vzpomínky na Japonsko, na své přátele, na Keiichiho, Kazumu, na Riku... Miloval jí někdy vůbec? Nejspíš ne. Ale bylo mu s ní fajn. Všechen ten čas byl s ní, aby nemusel myslet na věci, které ho nyní obklopují…
Narovnal se a nechal si vítr foukat do tváře. Počasí v tomto světě, v tomto lese, bylo neměnné. Jak už si zjistil, už staletí je tu jedno jediné počasí, jeden jediný rok, během kterého stromy stále rostou, kvetou a plodí ovoce, po sklizni rovnou začnou kvést a zase plodí ovoce, voda nikdy nevyschne a elfové a vlci nezestárnou, stejně jako nestárne okolní krajina. Vždy mladí, plní života a bez jediného kazu.
Během těch čtrnácti dní se s domem sžil. Většina ho vzala, brala ho za něco jako krále, což jim Oogami ze začátku vymlouval, dokonce se jednou naštval a přikázal, že mu nesmí říkat „pane Oogami“, ale onen sluha se jen uklonil a odvětil: ‚Je mi líto, ale tento rozkaz nemohu splnit, Pane Oogami…‘ Nejspíš to měli přikázáno odněkud z výšin, ušklíbl se Oogami v duchu.
Z výšin, které si říkají Lyzen.
Kdykoliv se během těch čtrnácti dní podíval do zrcadla, doufal, že uvidí toho kluka s neposednými tmavými vlasy a hnědýma očima, že bude mít uši s jizvama a poškrabané ruce. Avšak žádné z těchto přání se nestalo. Jeho odraz byl jeho a zároveň nebyl. Spíš nebyl.
Možná, pomyslel si, až se naučí čarovat, až ovládne magii osmého a sedmého stupně, že si bude moct vzhled změnit. Občas, aspoň na chvíli, aby mohl spatřit toho Oogamiho, který mu scházel.
Ten nynější Oogami se pomalu zlepšoval v boji, dokázal už s Koumeiem alespoň trochu držet krok, ačkoliv ho zatím neporazil. Ačkoliv Ruga Oogamiho pokroky neustále popíral, tvrdil, že je Oogami stejné poleno jako na začátku, Oogami si to nemyslel a v duchu se těšil na okamžik, kdy Ruga porazí. A ten den jednou přijde.
Jednou…
Za Koumeiovy podpory se zlepšilo se i jeho čtení a pochopil význam jejich písma. Japonská kanna, na kterou byl zvyklý, byla úplně o něčem jiném. Japonci vnímají samotný text jako obrázek, neberou si z toho jen slova, ale rovnou v hlavě vidí celý ten výjev, vnímají písmo jako obraz. Naopak v Shinkenu je písmo strohé, přímé a tvrdé, písmo prostě bylo jen písmo. To když pochopil, začal dělat pokroky.
Bohužel ne ve všem.
Starosti mu dělal úkol, který mu zadal Kiribu.
Tlaková vlna, která mu pomohla zbavit se Lyzena, byl ten první a poslední záblesk toho, že by to něco jménem magie mohl ovládat. Pokoušel se jí vyvolávat, pokoušel se odhazovat myslí menší předměty, ale nepovedlo se mu to. Zkoušel to každý den, ale bezvýsledně.
Ale… Nemohl zase tvrdit, že nedosáhl žádného pokroku.
Zlepšilo se jeho vnímání aur. Už je docela dobře rozpoznával, viděl jejich obrysy, občas se mu podařilo zahlédnout i barvy. Byl z nich ale zmatený. U vlků viděl jasně hnědou, oranžovou a občas červenou barvu, o tom pochyb nebylo. Ale jakmile zkoumal někoho s třeba jen kapkou elfské krve, byly obrysy aury rozmazané, špatně čitelné a ani barvu nešlo určit. Jako by malíř vzal paletu, štětec a všechny barvy smíchal a vdechl jim život. Elfská aura žila svou vlastní barevnou existencí. Přelévala se a bublala, prýštila z těch pyšných stvoření a nedovolila mu nahlédnout pod pokličku jejího tajemství. Štvalo ho to.
Nejvíc ho ale štval Lyzen. I když se snažil, dával do toho všechno, neviděl u něj absolutně žádnou auru. Neviděl vůbec nic. Ani ten barevný chuchvalec. Naprosto nic… Co asi ten parchant skrývá?
Svou vlastní auru už Oogami viděl docela dobře. Byla sice slabá, ale jasně modrá a občasnými záblesky fialové. Netušil význam těch barev, ale jisté bylo, že je měl úplně jiné než ostatní.
Kiribu mu řekl, ať se naučí změnit barvu své aury. Znamenalo to, že po něm bude chtít, aby měl kolem sebe onu barevnou řeku? Chtěl, aby se Oogami pokusil splynout s davem ostatních? Aby se stal ještě více stejný, kopie jedné rasy? Párkrát ho napadlo, že by za Kiribem zašel a požádal ho o vysvětlení nebo o nějakou radu, ale rychle to zavrhl. Chlapec mu dal jednoznačně najevo, že si nepřeje, aby za ním Oogami chodil dřív, než až to bude umět. Kdyby tam šel dřív, Kiribu by ho stopro pokáral stejně jako učitelka zlobivé prvňáčky. O to Oogami nestál…
A kdo to vůbec je? Kdo je, ten Kiribu, který se evidentně objeví jen tehdy, když se chce objevit? Kdo je to dítě ovládající silnou magii, chlapec, který ho ochotně a jako jediný učí něco z magie, ačkoliv je to zakázané? Kdo je?
Ptal se na něj Koumeie, ale ten mu odmítl cokoliv říci. Neustále odvracel zrak, mumlal cosi o tom, že o chlapci se nemluví nebo něco takového a odbíhal od toho tématu a začínal mluvit a naprosto jiných a s Kiribem nesouvisejících věcech. Oogami nechápal proč, dotíral, ptal se pořád dokola a dokola, ale Koumei byl neoblomný, takže po týdnu toho Oogami nechal.
Rugy nemělo cenu se ptát, protože na Oogamiho neustále jen vrčel a prskal a neopomenul jedinou příležitost, jak Oogamiho potopit. Normální rozhovor s ním ještě neměl, když opomenul vysvětlování bojových technik, ukázky zbraní a jim podobné věci. A Ruga přišel vždy, když měla hodina začít a cvičiště opustil při jejím ukončení. Nikdy tam nezůstat ani o chviličku déle.
Zeptat se Lyzena by bylo jako strkat hlavu do vosího hnízda. Tomu se Oogami snažil vyhýbat, co šlo.
Pak tam byli další, služebnictvo, elfové, ostatní společníci a tak dále, ale ani oni mu nic neřekli.
Oogami měl plné zuby toho, že ho sem přitáhli kůli vládnutí, ale nikdo mu nevysvětlí ani takovou prkotinu v podobě třináctiletého děcka…
Dítě…
Oogami se ušklíbl a vyhrnul si nohavici. Obrys zubů, kterým ho poctila Aru tam stále ještě byl. Všechno i ostatní, zranění, která utržil na cvičišti, škrábance běžného dne nebo ty z vod v podzemním jezeře, to všechno bylo nejpozději do následujícího dne pryč. Ale tenhle kousanec měl i po čtrnácti dnech, vůbec nevyblednul a Oogami pochyboval, že někdy zmizí. Aru ho měla označkovaného. A našla si ho, kdykoliv chtěla.
Oogami se stal jejím strejdou a musel se jí věnovat vždycky, když to ona uznala za nutné. Musel si s ní hrát, číst jí pohádky… S tím byl ze začátku problém.
A Oogami se nikdy necítil trapněji, když se na něj to pětileté děcko neuvěřitelně podívalo se slovy: „Strejda neumí číst?“
Ty tři slova stačily k tomu, aby následující den běžel za Koumeiem a dožadoval se lekcí čtení…
Pokud se někdy stalo, že Oogami nešel – a neměl k tomu dle Aruina mínění pádný důvod - stávalo se, že našel několik kusů svého oblečení roztrhaného na miliony malých čtverečků.
Nebylo radno si s Aru zahrávat.
Kromě Aru Oogami poznal Ruga (proklínal ten den) a od Koumeie věděl o jisté slečně Kazane. Ta prý dokáže Ruga porazit. A co ještě zaslechl, byl fakt, že se naštěstí nezvrhla po rodičích. Podle Oogamiho to znamenalo, že jde spíš po chlapech než po ženských.
To byly tři Lyzenovo potomci, o kterých věděl. Stále mu však ještě dva scházeli. Oogamiho napadlo, že by jedním z těch dětí mohl být i Kiribu. Pak to ale zavrhl, protože Kiribu má elfské uši, ne vlčí. A ovládá silnou magii a vlci magii neovládají. A Kiribu byl evidentní elf, i když asi ne čistokrevný.
Ne, někde ještě byly dvě děti. Dvě Lyzenovo děti, které unikaly jeho pozornosti…
Lyzenovo potomci…
Lyzen…
Milostpán Lord Oogamiho taky nepřestával štvát. Neustále ho pronásledoval, snažil se mu dělat společnost, přepadával ho, kdykoliv byl v jezeře… Do jezera sice Oogami nikdy nechodil sám, poučen z minula, ale nebylo mu to nic platné. Lyzen se prostě objevil a kdykoliv se tak stalo, všichni jeho původní společníci si našli miliony důvodů, proč být někde jinde. A velmi nenápadně utekli. A nechali tam Oogamiho s tím hajzlíkem.
Byla sice pravda, že se nepokusil o další pokus o zmocnění se Oogamiho, maximálně mu šlo tak o nějaký ten polibek, o nějaké to pohlazení. Během těchto aktů se snažil o takovou podivnou společenskou konverzaci, třeba stylem začíná ti to na cvičišti jít, nebo třeba moc ti to sluší a podobné věci, kterými se pubertální výrostek pokouší sbalit svou první slečnu… A měl při tom vždy tak úžasně roztomilý výraz, že Oogamiho přepadla chuť hrát tu hru s ním.
Kdo mu ale pojistí, že hra nepřeroste v něco víc?
Proti Lyzenovi měl jednoho jediného spojence, kdo byl ochoten jít proti němu. Bylo to velmi nečekané, jak pro Oogami, tak pro Lyzena. Dostal totiž rovnocenného soupeře.
Stál tehdy na nádvoří. Každou chvíli měla začít lekce, ale Ruga nikde. Oogamiho se zmocňoval vztek, že ho ten vlk nechává čekat, o pár minut později ale objevil důvod – nejkratší možnou cestou si to k němu šinul Lyzen, v očích ohníčky a Oogamimu svitlo.
Lyzen schválně vyprázdnil nádvoří, možná dokonce synáčkovi řekl, ať přijde později. Oogami se obrnil obezřetností kterou potřeboval, kdykoliv s ním byl o samotě.
Snášel jeho řeči a pokusy o dotyk asi deset minut. Pak si jí všiml, jak stála v loubí. Bylo vidět, jak bojovala sama se sebou, zda pokračovat v chůzi směrem pryč a nebo zamířit na nádvoří.
Těžko říct, co jí k tomu přimělo, snad bylo na Oogamim i z dálky vidět, že nechce, možná, že chtěla jen naštvat Lyzena. Každopádně šla k nim.
Karuřin hlas nebylo možno přeslechnout.
„Konečně jsem tě našla!“ zvolala.
„Potřebuješ něco, drahá?“ zeptal se Lyzen. Ruku z Oogamiho tváře neráčil sundat ani v přítomnosti manželky.
„Jo. Oogamiho.“
Lyzen pozdvihl obočí. „A důvod? Jak vidíš, právě jsem…“
„Právě ho osaháváš, jo, vidím,“ řekla a rádoby netrpělivě si prohrábla vlasy. Oogami se cítil podivně, uprostřed manželské diskuse, která byla o něm, ale mlčel. „Jenže, můj milý drahý, žádá si ho Aru. A nehodlám se s ní – a ani s tebou – hádat. Přišla jsem už o patery šaty a další kůli tvým choutkám obětovat nehodlám. Oogami, jdeme!“ popadla ho za rukáv a vlekla kamsi do domu.
Mířili sice směrem do patra, do pokojů mladé slečny, ale v okamžiku, kdy si byla Karura jistá, že je Lyzen nesleduje, změnila směr a zavedla ho úplně jinam.
„Odtud můžeš zmizet, aniž by si toho Lyzen všiml,“ ušklíbla se a měla se k odchodu.
„A Aru?“ zeptal se Oogami, ale tušil odpověď.
„Je s Liirii ve vesnici. To Lyzen neví. Pokud od něj chceš mít klid, někde se schovej. Doporučuju knihovnu. Nebo jdi do lesa…“ a bez dalšího slova odešla.
Oogami se chvíli díval, jak odchází. Tohle od ní opravdu nečekal. Proč to udělala? Těžko říct. Ale možná, že mu pomůže i v budoucnu. Potřásl hlavou a rychle zmizel směrem, kterým mu poradila. Je fajn býti chvíli nesledován…
Nyní byl Lyzen mimo dům, Karura se věnovala Aru – a nejspíš i Liirii, ušklíbl se Oogami – a Ruga prohlásil, že když je jeho otec mimo dům, nevidí důvod, proč by měl pokračovat s tou fraškou a kamsi zmizel. Oogami zaslechl zvěsti, že se schází s nějakou vlčicí v lesích kolem domu. Nepřišlo mu to sice moc pravděpodobné, ale proč ne…
Ještě naposledy se podíval ven a pak se vrátil zpátky do domu. Brzy bude čas na jídlo, které mu opět přinesou do pokoje. Protože rodina není kompletní…
V okamžiku, kdy překročil práh domu, věděl, že něco není v pořádku. Všude kolem pobíhali sloužící, něco na sebe volali a nevěděli, kam dřív skočit. Nevěděl sice důvod toho všeho, ale jisté bylo, že nikdy neviděl elfy a vlky tak spolupracovat…
Na zemi se válely rozbité vázy, kdysi krásné květiny ležely na zemi rozdupané a nehezky se máčely v rozlité vodě. Obrazy, vytrhané z rámů, byly na metry vzdálené původnímu umístění a několik křesel už nestálo tak, aby si na něm mohl kdokoliv kdykoliv odpočinout, nýbrž ležely převrácené v rohu místnost. Jednou větou – chodbou se prohnal uragán. A elfové a vlci spolupracovali. Elfové magií spravovali vázy a obrazy, vlci uklízeli nepořádek a všichni měli co dělat, aby hlasitě nenadávali. Ten vztek jako by dusili v sobě.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Oogami toho prvního, na kterého narazil.
Elf se jen ošil. „Toto není věc pána Oogamiho. Tento malý problém rychle vyřešíme, vy se raději vraťte do svých pokojů. Bude to pro vás bezpečnější,“ řekl a střelil po Oogamim pohledem, který, ačkoliv onen elf byl sluha, nedovoloval neuposlechnutí.
Jak tak procházel domem, viděl, že spoušť je úplně všude. Všichni pobíhali domem a něco po sobě křičeli, Oogami rozpoznával věty jako ‚Našli jste ho?‘ nebo ‚Kde je?‘ a v neposlední řadě ‚Musíme ho najít!‘ Usoudil tedy, že někoho hledají. A musí rychle, než bude dům v plamenech. Nevěděl, zda je to až tak vážné, ale všichni se tak tvářili. A také v jejich očích viděl strach – co když se Lord Lyzen vrátí dřív, než to stihnou uklidit?
Protahoval se mezi uklízejícími elfy a snažil se nepřekážet. To bylo jediné, čím mohl pomoct. Kouzlit neuměl a k uklízení by ho asi také nepustili. A netušil, koho hledají…
Až do chvíle, kdy na něj narazil.
Byl o pár pokojů dál, v místě, které ještě nepodlehlo zkáze. Oogami nemohl uvěřit tomu, že za tím vším může tenhle kluk. Ale nebylo pochyb o tom, že za tím stál skutečně on…
Byl určitě mladší než Kiribu. Měl tmavé vlasy a vlčí uši a ocas, světle modré oči a vypadal tak trochu jako zmenšená verze Rugy. Na sobě měl tmavé oblečení a v ruce prak. Na devadesát procent měl Oogami před sebou jednoho z dosud nepoznaných potomků Lyzena. Polil ho studený pot. Sice chtěl vědět, kdo jsou ti zbývajícím, ale nemusel se seznamovat v takto nevýhodné pozici…
Oba chvíli stáli, překvapení, že se vidí. Oogami se pokusil usmát, chlapec se ještě víc zamračil. Jak ve zpomaleném filmu Oogami viděl, jak chlapec sahá do váčku, který mu visel u pasu a vynadá malou kuličku. Tu vložil do praku…
Oogami se otočil a dal se na útěk. Kluk za ním. Nebylo pochyb, že se ho snaží sestřelit. Slyšel – a i cítil – kuličky hvízdat kolem své hlavy, párkrát trefily i stěnu, omítka létala a Oogami se jen modlil, aby nebyl trefen i on… Štěstí však při něm nestálo. Jedna ze střel ho zasáhla do zad. Ta střela mu skoro vyrazila dech, nechápal, jak byl ten prcek schopen takové síly… Další zásah schytal do stehna, další do lýtka.
Ačkoliv byl elf, bylo mu to momentálně na hovno. Neuměl se chránit ani jinak bránit, bal vydán na milost a nemilost střelám. Rány štípaly jak hrom, trochu kulhal a počítal vteřiny, kdy upadne.
Zaběhl za roh, jedna střela ho pronásledovala…
Někdo ho chytl za rukáv, vtáhl do výklenku a řekl: „Pšt!“
Oogami nic neviděl, ale poslechl. Netušil jak, ale cítil bariéru mezi nimi a chodbou. Střela, která letěla jako poslední, se zabořila do stěny a po chvíli doběhl i ten kluk. Rozhlížel se, zcela zmaten, že zde Oogami není. Nakoukl i do výklenku, kde byl Oogami, měl pocit, že ho ten kluk prostě MUSÍ vidět… Nebo aspoň cítit, soudě podle toho, jak začal mocně čenichat…
Pak se najednou otočil a odběhl.
Za pár vteřin se místností prohnalo několik elfů se stejným cílem – chytit ho…
Když zmatek ustal, bariéra se rozplynula a Oogami spatřil Kiriba, jak si upravuje brýle. Lehce se usmíval. „Hnal se za tebou jak za vlastním ocasem…“
Oogami nevěděl, co na to říct. Tak mlčel.
„Co jsi mu udělal?“
„Já?“ zarazil se Oogami. „Nic. Jen jsem stál na místě, na který se on díval… Co je vůbec zač?“
„Jmenuje se Waryu. Jsem jeho - “ zarazil se, jako by řekl něco, co nechtěl… „Prostě ho znám,“ zase se usmál. „Už umíš úkol?“
„Ještě ne,“ přiznal se Oogami a chtěl něco dodat.
Ale Kiribu mu k tomu nedal čas.
Protože se rozplynul a nebylo po něm ani vidu ani slechu…
Komentáře
Přehled komentářů
.. ty jo.. jsem happy a ani nevis jak moc..
tohel bylo paradni. A kdyz budes stale takhle pridavat kapitoly tak to bude nejlepsi :D:D!!
Tercza2@seznam.cz
jjjjjjjjjjj víc a víc
(Adik;), 22. 11. 2007 10:30)
fakt super povídečka jen tak dál....
osmicka88@seznam.cz
.....
(Idril, 22. 11. 2007 6:14)Vážně skvělá povídka.Prosííím dej sem další díl co nejrychleji...Já to vážně nevydržím.Když ta tvá povídka je jako droga. I.dril@seznam.cz
Víc!
(Boo, 22. 11. 2007 0:30)
chci vic oogamiho!... tenhle dil byl nejaky kratky.
booq@seznam.cz
.....
(mája, 21. 11. 2007 19:49)Páni...Chudák Oogami,ještě si ani pořádně nezvikl a už ho honí ocasatá potvora s prakem,au...je to úžasný už se těším na další díl a prahnu po zjištění co je vlastně kiribu zač.ikdyž možná to nějak okrajově tuším...Prostě senzační díl. Sechmet15@seznam.cz
Zajimave
(Nischi,Minamino, 21. 11. 2007 19:01)Nemusim ti doufam psat jak uzasne to bylo, to uz vsichni rekli. Opravdu, je to zvlastni povidka, libi se mi spojeni toho jakoby fantasy a shounen-ai. Mas muj obdiv, ze si dokazala vymyslet tolik ubocek a tak pribeh rozvinout. Nischi.Minamino@seznam.cz
yattaaa
(natchan, 21. 11. 2007 17:42)
banzaai XD dalsia caast XD *nevie sa dockat dalsej* uuuzastne je to :D XD
a prekvapenie???????ooo!!!nani nani?doko doko?
yuki.kumiko@centrum.sk
Paráda
(reiko, 21. 11. 2007 17:40)Napínání je v příběhu důležitý.....protože by nás to pak přestalo bavit.....jen nás napínej ať se máme neustále na co těšit:-)......¨Překvapení???? A bude se nám líbit....okí:-) tapina0097@seznam.cz ;-)
uuuuuuúúúúúúúúůůůůůůů!!!
(E..., 21. 11. 2007 17:38)
jeho JEHO JEHOOOOOO??! coooooooooooooooooooooo??
to se nedělá!!! takhle nám to useknout!!! *praská, už praská!!* Q_Q
no, dobře, musim uznat, že napínat umíš... a ten malej vlčí spratek by zasloužil do zubů (hej, ta scéna, jak "loví" oogamiho...málem sem jí nerozdejchala, je úúúža funny!)
teda...a sem zvědavá co to bude, ale mailik ti tu klíďo necham :P BobkovaEliska@seznam.cz
Ehh?
(jita, 21. 11. 2007 17:03)
Trochu mnohoznačné "Ehh". Co je jeho, kdo je vůbec zač??? Napínáš nás tak dlouho a stejně to vypadá, že pořád nic nevíme. XD Bůůůhuuhuu.
Překvápko, doko doko? jolsova@seznam.cz
Jupííí
(Tercza, 22. 11. 2007 13:26)