Oogami Part2/5
PĚT
Oogami se prudce posadil na posteli a sledoval, jak si to Lyzen šine k němu. To, že byl v ložnici znamenalo, že prošel obývacím pokojem. A to znamenalo, že nějak otevřel zamknuté dveře. Což znamenalo, že Oogami už neměl žádnou možnost, jak se před ním chránit. To byla zoufalá situace.
„Můžu dovnitř?“ zašklebil se Lyzen.
„Už jsi to udělal,“ odsekl Oogami a rychle vylezl z postele. „Potřebuješ něco?“
Lyzen vypadal, že přemýšlí. „No, potřebuju s tebou mluvit.“
„Mluvit?“ ujistil se Oogami pochybovačně. Poslední dobou těch rozhovorů moc nebylo…
„Jo, mluvit…“ přisvědčil Lyzen. Pak se ale uličnicky usmál a dodal: „Tím však nevylučuji, že bych pak nechtěl i něco víc.“
„Já ale vylučuju, že k tomu svolím,“ řekl Oogami a snažil se, aby to znělo rozhodně.
Lyzen povytáhl obočí. „Já jsem se tě někdy ptal na svolení?“
Taky pravda, připustil si Oogami a bojovnost ho opustila. Lyzen se ho vlastně nikdy neptal…
„Chtěl jsi se mnou o něčem mluvit,“ připomněl mu Oogami.
„No jo, vlastně… Pojď vedle.“
Nebyla to prosba ani žádost. Bylo mu stručně řečeno, ať zvedá kotvy a přesune se. Oogami měl chuť mu jednu vrazit, ale nedovolil mu to fakt, že Lyzen je majitelem domu…
Když došel do vedlejšího pokoje, Lyzen už se rozvaloval na jednom z křesel a pokynul Oogamimu, ať si sedne. Oogami poslechl, ale neustále si opakoval, že při nejbližší možné příležitosti mu to nějak vrátí. Nějak. Určitě to půjde. Snad.
Seděli naproti sobě a chvíli se nic nedělo. Lyzen jen seděl a pozoroval Oogamiho. Ten se po čase začal vrtět, jako by seděl v mraveništi. Tak moc ho Lyzenův pohled znervózňoval.
„Tak nějak jsem si uvědomil, že nevíš, proč jsi tady. I když asi tušíš, nemám pravdu?“
„Mám učinit nějaký zázrak?“ zkusil Oogami opatrně. Než Lyzen stačil něco říct, Oogami vyhrkl: „To bude dost těžké, protože jak víš, tak já vůbec nic neumím a o vaší zemi naprosto nic nevím.“
„Za to můžeš poděkovat svým rodičům,“ povzdechl si Lyzen. „Taky bych dal přednost tomu, že bys nebyl unesen na tu Zemi a byl vyučován tady v Shinkenu. Bohužel se stalo a musíš dohnat ztracené roky.“
„Bohužel pro mě.“
„Ano, bohužel pro tebe.“
Chvíli bylo zase ticho.
„Můj otec si matku vzal proto, aby urovnal vztahy mezi elfy a vlky,“ začal najednou Lyzen. Bez jakéhokoliv úvodu. „V té době byly vztahy mezi těmi národy podivné. Hlavně vlci hledali všelijaké důvody k tomu, aby na Shinken mohli útočit a elfové přemýšleli, jak se co nejvíce vlků Ryugonu zbavit, když by na to došlo…“
„Ryugonu? Já myslel, že do Shinkenu se počítá i země vlků,“ odvážil se ho přerušit Oogami. Byl to docela blbý postřeh, když se mluvilo o něčem jiném, ale Oogamiho to jen tak napadlo a chtěl to vědět.
„Teď už ano,“ přisvědčil Lyzen. „Po tom, co si můj otec, král Raizen, vzal mou matku, tamnější princeznu Sorken. Tím svazkem se Ryugon připojil k Shinkenu a jako takový zanikl. Vlci to nechtěli, jenže Shinken byl už tehdy rozsáhlejší a věděli, že je to jediná možnost, jak se usmířit. Otec tak vlastně získal spojenectví a i další kus země. A Sorken byla jediným potomkem krále Toourina.
Toourin boje nechtěl, vždy se snažil tomu nějak bránit, ale byl už docela starý a slabý a jeho vojenští velitelé byli horkokrevní a občas se stávalo, že si králův rozkaz vyložili po svém. Proto Raizenovi nabídl příměří cestou přes sňatek. Sorken sice nebyla moc nadšená, ale otce poslechla. Vzali se ve vlčí říši a do Shinkenu přijeli už jako manželé. Otec si tím urovnal vztahy mezi vlky, jenže ty pravé problémy teprve vypukly.“
Lyzen vstal a přešel ke stolku na kterém stál pohár s jakýmsi vínem. Oogamimu víno nikdy moc nechutnalo, ale tohle bylo sladké a jak už vyzkoušel, nejspíš to nebyl alkohol. Ale ani klasická hroznová šťáva. Bylo to hodně zvláštní… Lyzen si nalil pohár té světle červené tekutiny a vrátil se ke křeslu. Napil se, pohár odložil a pokračoval.
„Elfové vlkama vždycky pohrdali. Jednak kůli tomu, že vlci žijí ve stínech, pak kvůli jejich neschopnosti cítit magii a v neposlední řadě kůli jejich stylu života. Vlci si užívají a nedbají na nic jako je etiketa, chovají se přirozeně. Elfové jako takoví jsou hrdý a důstojný národ plný magie, na vlky se vždycky dívali jako na burany. Já musím s elfy souhlasit, i když mi v žilách koluje vlčí krev.“
„Krev a uši,“ houknul si Oogami potichu. Lyzen to však slyšel.
„Možná jsem se nezmínil,“ podotknul a přisunul si nenápadně – VELMI nenápadně – své křeslo blíž k tomu Oogamiho, takže když by natáhnul ruku, mohl se ho klidně dotknout, „ale vlci sice neovládají magii, ale mají VELMI vyvinuté smysly. Sluch také.“ Chvíli to vypadalo, že zvedá ruku směrem k Oogamimu, pak ale jako by si to rozmyslel. A Oogami – nyní už v duchu – vydechl úlevou.
„Není to něco jako krvezrádství?“ zeptal se.
„Asi ano,“ pokrčil Lyzen rameny. „Jenže jsi viděl Karuru. Mohu říci, že ona je jedna z těch velmi vychovaných.“
Oogami si vzpomněl na její chování při tom slyšení. Kroutila se, škrabala se, zívala, hrála si se svým ocasem… Musel se usmívat. Začínal elfy docela chápat. Je to něco jiného, než dosud viděl. Úplně něco jiného než elfové.
„Pak taky ta vlčí sexuální nevázanost…“ Oogami čekal, kdy na to padne řeč a nenápadně se od Lyzena odsunul. Lyzen si toho všiml, ušklíbl se, ale nijak víc to nekomentoval. „Vlci nevidí rozdíl v tom, s kým spí. Je jim to jedno, hlavně když se cítí dobře. To elfové nikdy nepochopili a nepochopí.“ Oogami se nervózně zavrtěl. „Ale to je jedno, o tom mluvit nechci… Kde jsem to jen..
Jo, svatba. Takže když Sorken dorazila spolu s mým otcem a asi deseti svými sluhy a společníky do elfské země, vzbudilo to šílený rozruch. On totiž nikomu nevysvětli, proč jede do Ryugonu. Spekulovalo se, ale nikdo netušil pravý důvod, to, co Raizen doopravdy chystá. Když to prasklo, otec u elfů klesl hrozně hluboko. Rada Vysokých elfů mu to nikdy neodpustila a požadovali, aby se Raizen toho sňatku zřekl. On odmítl. Pokud vím, bylo to tak jedno století před mým narozením, kdy do domu mého otce dorazil jeho mladší bratr Riensin.
Byl proti vlkům vždy velmi silně zaujatý. Otce prohlásil za senilního pitomce, který není schopen vládnout, když byl schopen takového spojenectví s vlky a před celou Radou otce jednak vyzval na souboj o trůn a pak prohlásil, že pokud zvítězí, tak že všechny vlky z jejich země vyžene. Pak dodal i takový ty kecy jako že jim vyhlásí válku a zničí je všechny…“
„To zní skoro jako pohádka,“ zamumlal Oogami. Bylo to přesně ono, jen zaútočí na toho, protože se mu nelíbí, ti dobří zvítězí a happy end.
„Ale pohádka to nebyla,“ povzdechl si Lyzen. „Nedovedeš si představit, jakou vlnu emocí to vyvolalo. Všichni začali Riesina podporovat a přáli mu, aby to zvítězil. Jenže nikdy neměl šanci. On byl tehdy na třetí úrovni a Raizen už pár set let na první. Roznesl svého bratra na kopytech a ten utekl. Pak Shinkenu vyhlásil válku. Padlo hodně elfů, ale hlavně těch jeho, protože otec měl větší vojsko a lepší kouzelníky. A Rindila. Svého bratra porazil. A zabil.“
„Zabil?“ zhrozil se Oogami.
„Jo, zabil,“ přikývl Lyzen, na tváři podivný výraz. „Je to jeden z činů mého otce, se kterým tak úplně nesouhlasím. On tvrdí, že v té chvíli to bylo jediné východisko. Já si myslím něco jiného.“
„A co to má společného se mnou?“ vyjekl Oogami. „Co je mi do vašich bitev a válek?“
„To se dozvíš.“ znovu se napil. „Co se týče mé matky, tak v té době nepokojů byla z pohledu elfů něco špinavého a podřadného. Kdykoliv se otec ztratil z domu, nikdo neplnil ani nejmenší její přání a nikdo jí neposlechl, nepomohl, nic. V okamžiku, kdy se otec vrátil, všichni byli uctivost a ochota sama. Otec měl podezření, jenže Sorken vše popírala. Věděla totiž, že kdyby řekla jediné slovo, měla by mezi elfy ještě větší problémy. Většinu času trávila ve svých pokojích a vycházela jen v případě největší nutnosti. A mlčela a snášela všechno, co jí elfové dělali. Nevím přesně co, protože matka mi to nikdy neřekla a tehdejší služebnictvo bylo poté vyhozeno.
Když se otec vrátil definitivně, začal všechno dávat do pořádku. V prvé řadě z domu vyhodil všechny nižší elfy, kteří souhlasili s Riesinem. Vytvořil novou Radu Vysokých elfů. Těm bývalým dal na výběr – buď zůstanou v jeho domě a budou se muset smířit s nízkým postavením a nebo jim dá určitý kus půdy a oni si tam sami zařídí nějaký život, seženou služebnictvo a budou se ukazovat pouze v případě, že je někdy povolá.Většina zvolila tuto možnost. Jedním z těch co zůstali byl třeba Rikuson.
A teď ti odpovím na tvou otázku, co to všechno má společné s tebou – jedni z těch kdo zvolili vyhnanství byli i tví rodiče, Aarin a Aelain.“
Nastalo ticho. Oogami byl tak zaražen, že se nezmohl ani na slovo. Už bylo jasné, proč rodiče tak moc nechtěli, aby se dostal k Lyzenovi. Byl by to sice způsob, jak si zajistit přízeň u krále, ale zase by museli trpět to, že by Oogami žil spolu s vlky. Podle toho, co Oogami slyšel, to pro ně asi byla nepředstavitelná myšlenka. Proč mu to rodiče neřekli?
„K tvým rodičům se ještě dostanu, neboj se. Všechno ti vysvětlím. Nebo aspoň většinu. To, na co si vzpomenu…“ ujistil ho Lyzen. Udělal to nejspíš nevědomky, ale položil Oogamimu ruku na koleno. Ten sebou cuknul. Lyzen ruku zase sundal. Vypadalo to, že chce něco říct, ale jako by to polknul a pokračoval ve vysvětlování Oogamiho momentální situace.
„Někdy v té době jsem se narodil. Otec byl na mě pyšný, jenže elfové mě nechtěli přijmout. To se změnilo, když jsem ukázal své elfské vlastnosti. Magii jsem ovládal vždycky víc než dobře, v boji jsem se také víc podobal elfovi než vlkovi. Vysocí elfové byli spokojení. Má matka sice jejich nadšení nesdílela, ale už byla i ona přijata. Dala totiž zemi dobrého panovníka.
Plánovali si, že mě ožení za dceru nějakého Vysokého elfa a otec mi předá vládu. Jenže když mi bylo tolik co tobě, zkazil jsem jim iluze. Ukázalo se, že nejen že vládnout nechci a odmítám, ale k tomu jsem podědil onu sexuální nevázanost. Otec stále rejpal v tom, že bych se měl oženit a vládnout, já však požadoval maximálně nějaké panství a spoustu chlapů kolem sebe…“ začal se smát. „Byl jsem tehdy blbec. Totální. Jenže když otec nepřestával, udělal jsem něco, co mě málem stálo pozici korunního prince. Udělal jsem něco, čím jsem se nejen pomstil otci, ale zároveň jsem si tím pojistil podobný osud jako otec před stoletím. Vzal jsem si Karuru.
Znali jsme se dlouho, žila kousek od bývalé hranice mezi Shinkenem a Ryugonem a vždycky jí štvalo, že mají jen malé panství, že nemá komu rozkazovat. Mým nápadem byla nadšená a byla si vědoma rizik. Byla a je velmi silná, věděl jsem, že to zvládne. Taky nebyla až taková buranka jako většina ostatních. Když jsem své rozhodnutí oznámil otci, myslel jsem, že mě zabije. Dokonce na mě poslal jednu velmi silnou kletbu. Ta mě dostala do týdenního bezvědomí. Když jsem se probral, otec se mi omluvil. Přes to jaký jsem byl parchant, byl jsem jeho syn, miloval mě. Povolil ten sňatek. Ale pod podmínkou, že mi daruje třetinu země, právě tu třetinu, kde kdysi žil jeho mladší bratr, abychom s Karurou nebyli tolik na očích. A že když prý Vysocí uvidí, že jsme neškodní a nezaujatí a ujistím ho, že naše případné děti už ožením a provdám za elfy, nebudeme mít takové problémy.
V tom se ale otec přepočítal. Elfové odmítli být pod nadvládou vlčice a půlvlka. Tak otec přišel na nápad, který on sám považoval za bláhový, ale Vysocí ho nečekaně přijali. Bylo tam řečeno, že nebudou rozhodovat vlci, ale že vyrovná rovnováhu sil. Měl jeden a půl vlka a půl elfa. Potřeboval ještě jednoho elfa. Pokud možno někoho, kdo nemá vlky moc v lásce. Jenže všechny ty vyhnal…
Přemítal proto, koho z vysokých elfů vybere. Trvalo asi pět let, než našel pro něho dokonalého elfa – potomka Aarin a Aelaina. Oba ukázali velké antipatie k vlkům, žijí nyní mimo, takže nebudou ovlivněni momentální situací a oba byli dost silní. A jaké bylo otcovo potěšení, když zjistil, že v té době ses narodil.
Oznámil to Vysokým, ti souhlasili a drželo se to pod poličkou. Když ti byly tři, pozval jsem si je k sobě poprvé. Nevypadali, že by jim to moc vadilo, dokonce byli pyšní a byli rádi, že už nebudou v takové nemilosti. Jenže když mě po dvou letech navštívili, mluvili jinak. Chtěli, aby si Raizen vybral někoho jiného. Odmítl jsem.
Těžko říct, co je k tomu dohnalo. Možná, že se doslechli o mých… ehm… choutkách,“ ušklíbl se, „Možná se jim nelíbilo, jak spravuji zemi. Možná měli pocit, že budeš mít vlky rád a nebo se zhrozili, že by sis jednu z nich mohl nakonec vzít. Každopádně zbytek už znáš – vzali tě a utekli s tebou.“
Oogami jen zíral. „Znamená to tedy, že já… mám vládnout?! To si děláš prdel,“ ulítlo mu.
„Spolu se mnou a s Karurou.“
„Vždyť nic neumím!“
„To se změní.“
„Nejsem moc inteligentní!“
„To je jen tvůj dojem.“
„Neumím ovládat magii!“
„Mám silné předpoklady a s trochou cviku to zvládneš.“
„A co když nechci?“ zkusil Oogami poslední věc. Měl hlavu nacpanou informacema, jen prasknout. K tomu mu Lyzen říká, že jeho rodiče jsou vlastně dvojnásobní zrádci, takže se nedivil, proč se nesmí vrátit. Zradit krále jednou, už to je hrozný. Ale dvakrát? A pak to s tím vládnutím…
To je jen nějaký špatný vtip. Že jo?
Že… jo?
Že…
… jo?
Lyzen mu položil ruku na rameno. „Neboj, nějak to zvládneš. Jen si věř.“
Jejich obličeje byly tak blízko, tak blízko… Lyzen si to uvědomil dřív, pomalu přibližoval hlavu k Oogamimu, chtěl ho políbit. Oogami zareagoval včas. Vzepřel se mu, a oběma rukama se pokusil ho odstrčit. Nepovedlo se mu to. Lyzen přitiskl své rty na Oogamiho.
Oogami to musel nějak zastavit, než bude pozdě, než Lyzen… Než…
Zkusil ho odstrčit znovu, nevnímat Lyzena, jen se soustředit na to, jak ho co nejsilněji odstrčit. Cítil teplo na konečkách prstů, v okamžiku, kdy se pokusil podruhé, to teplo vyrazilo z Oogamiho prstů, pocítil neznámou sílu, nějak věděl, že jí musí využít rychle. Zapřel se celou silou a prudce do Lyzena strčil. Povedlo se?
Otevřel oči a s úděsem zjistil, že se Lyzen sbírá ze země asi o pět metrů dál. Právě si prokřupával nejspíš naražený krk a držel se za temeno. Tvářil se stejně překvapeně jako Oogami. Chvíli.
„Tlaková vlna, jo?“ rozchechtal se. „Tak to sis našel bezva čas na učení magie.“
„Učení… čeho že?“ zarazil se Oogami a vstal. Lyzen se k němu totiž vracel.
„Tlaková vlna. Jedno ze základních kouzel. Jeho účinnost je přímo úměrná síle kouzelníka. Ty ses asi celou myslí soustředil na to, jak se mě zbavit. Tak se mě tvé magické já zbavilo - rychle, efektivně a překvapivě, vážně jsem to od tebe ještě nečekal…“
Na chvíli se zastavil zavřel oči a Oogami na chvilku zahlédl kolem něho něco modře bliknout. Byla to aura? Pokud ano, proč jí teď viděl?
„Právě jsem si kolem tebe dal ochranou vrstvu. Už mě neodrazíš.“ a znovu si to šinul k Oogamimu. Najednou se ale sám zarazil. Zavětřil – jako pes – a smutně prohlásil. „Sakra. Neměl jsem se hned chránit. Našla mě.“
Oogami nechápal. Pak se ale rozrazily dveře a cosi malého vběhlo dovnitř. Stačil rozpoznat tak šestiletou holčičku v tmavě zelených šatečkách a v vlčíma ušima, během okamžiku byla u Lyzena a objímala mu nohu. Lyzen se šklebil. Oogami zíral. Tohle škvrně je taky jeho?
Lyzen mu nikdy nepřipadal jako otcovský typ, ale asi se v něm zmýlil. Chystal se malou pozdravit, ale ta ho probodávala neurčitým pohledem. Takovým napůl hladovým a napůl šibalským.
Pustila se Lyzena a téměř nadpozemskou rychlostí přeběhla k Oogamimu a než stačil zareagovat, kousla ho do nohy. Oogami vyjeknul překvapením a bolestí, škvrně se zase rychle pustilo a usmála se. „Chytla jsem strejdu,“ podívala se na Lyzena pyšně a pak mu přikázala: „Táto, chytáš,“ oznámila mu a zase vyběhla z pokoje.
„Co – co to bylo?“ zeptal se Oogami. Lyzen měl už zase ten svůj štěněčí výraz.
„Aru. Moje holčička.“
„A co mělo znamenat to kousnutí?“ nedal se Oogami. I když to byla Lyzenovo dcera, to se dělá, kousat na potkání? Copak je pes?
I když…
Jo, vlastně jo, je.
„Tím ti chtěla oznámit, že tě chytila.Když někoho chytí, znamená to, že ho snese ve své blízkosti a je ochotná si s ním hrát. Tím způsobem hledáme v nejbližší vesnici chůvy,“ vysvětlil a stále s oním výrazem sledoval dveře. „Vždycky si tak někoho najde. Bohužel ten někdo to nevydrží déle než měsíc. Aru je poněkud… živelná,“ řekl a zašklebil se. „Tím kousnutím ti jednoduše dala na vědomí, že tě bere do rodiny.“
„Jo… strejdu…“ zamumlal Oogami mnouce si kotník. „Neměl bys jí hledat?“ nadhodil.
„Hledám jí pomocí magie, je to pro mě otázka pár vteřin. A nebo mě snad strejda vyhání?“ zeptal se Lyzen. „Strejda už má chudáčka Lyzena dost?“
„Jo.“ pokusil se Oogami ukončit debatu. Přešel ke dveřím, aby je otevřel. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jsou zamčené. Zevnitř.
„Jak to udělala?“ vydechl Oogami zaraženě.
„Je po mně,“ objasňoval Lyzen s úsměvem. „No nic, já půjdu, když mě tu nechceš… Bude aspoň pusinka?“
„Ne!“ vybuchl Oogami. „Ne, nebude! Teď se seber a vypadni!“
Lyzen tedy opustil jeho pokoj, stačil mu ale ještě poslat vzdušný polibek. Oogami za ním zabouchl dveře a s námahou se dopotácel na postel. Srdce mu bilo jako splašené. Protože ve skutečnosti by tu pusu uvítal.
Ale řekl mu přeci, že nebude jeho. Ne dobrovolně.
Nikdy!
Komentáře
Přehled komentářů
jup, eště teď se usmívam... napřed polituju oogamiho, nemá to lehký (a navíc neví co chce... další bod pro lyzena :)... ale ten konec byl vážně sladkej, mooooc pěkný!!
Milé čtenářky!
(Autorka Šárka, 20. 11. 2007 13:45)
Obzvláště mě potěšil a pobavil komentář od Nex, holka, já si ty okamžiky momentálně užívám, právě u mě Oogami překročil onu hranici vzdoru, ale ještě trochu bojuje... sám se sebou a ještě s někým jiným.
A rozhodně sem nebudu dávat po víc dílech najednou, to bych nestíhala dopisovat, takže sorry. Ale těšte se, máte na co...
hip hip hurááááááááá!!!
(Tigie, 20. 11. 2007 12:41)Konečně!!! Je to vážně skvělé a ti dva byli jako vždy super. A už teď je jasné, že ten malý čertík Aru bude můj oblíbenec :-) Ale mám prosbu (a myslím, že mluvím za všechny): mohla bys sem dát víc dílů (tak aspoň po osmičku) ? Nebo vždy jeden díl, jenže pravidelněji - tak každou hodinu :-) nebo aspoň jeden každých pár dní. To čekání mě vážně zabíjí. Víš, co to je, být celý den v depresi, protožes ráno na netu nenašla další díl s Oogamim????!!!
KONEČNĚ
(Ajame, 19. 11. 2007 20:37)Uz jsem si myslela, že ti začnu popisovat jak vždy sem přijdu a není tu další díl, zklamáním (ne zoufálstvím) třísknu hlavu o stůl. A co tu najednou vidím! Další díl Oogamiho! Mé srdce poskočilo radostí a hned jsem šla číst. Nejlepší bylo, jak Oogami třískl s Lyzenem a jak potom se na sebe překvapeně dívali.=) Ta představa ve mě vyvolala břihabol (ze smíchu, který potom následoval). Těším se na další díl.:)
juuuu
(Isaaca, 19. 11. 2007 19:39)tak jako vždycky moc krásné... těším se na další část... jen bych přivítala, kdyby si to přidávala trochu rychleji... nemůžu to vydržet xDDDD
ALELUJAA XD
(natchan, 19. 11. 2007 16:54)lol,som sice ateista,ale uz aj ja som sa modlila k bohom aby tu rychlo bola dalsia cast,a co nevidim!!! XDXD whuaaaaa!!!PERFEKTNEE!!Sugoooi,hotnoti sugooi-dshooo!!a rychlo dalsie-sup sup XD
SKORO prvni
(Nex, 19. 11. 2007 16:54)
Tak jsem sem chtela dat prvni prispevek, ale blbne mi klavesnice takze jsem to prosvihla. No nic.
Tak jsi mi zase vlila energii do zil, diky ti. A yachranilas me male sede bunky mozkove - mam novou latku k premysleni jak to bude pokracovat dal.
A taky nove podklady pro druhou myslenkovou vetev - uz par dilu se snazim vykoumat, jak si asi Oogami yacne s Lyzenem, kdyz prve tak zbrkle prohlasil, ze to sam od sebe nikdy neudela... Kdyz se pokousim si ho predstavit, jak to Lyzenovi s vaznou tvari rika, nebo jak ho svadi a bojuje pritom se svou cti a hrdosti kvuli danemu slovu, prepadaji me naprosto znicujici vybuchy smichu a dostavam krece do tvari jak se tlemim, takze se pak musim slozite uklidnovat abych nevypadala ve skole [a nejen tam, ach jo] jako totalni magor...
>-DDD Hahahaha!! Muhah muhah muhahahaaa! Zaplat mi psychiatra! Jsi zodpovedna za muj soucasny stav! :-P
Mej se fajn a koukej psat, uz se ZASE tesim [ti fanousci jsou desny, co?]
Spisovateli!!!!!
(Lirael, 19. 11. 2007 16:26)
tak tedy moooooooooooooooockrat dekuji..ne DĚKUJEME!!! ale opet vytku...(z TO JAK SI VUCI NAM VERNYM CTENARUM KRUTA!!!)JE TO KRAAAAAAAAAATKEEEEEEEEEEE VELICE..to namnevynahradi to nekolikatydeni stradaaaniiiiiiiiiii takze sem koukej ´dat dasli dil jinak si me neprej...!!!
P.S(pis ze servitky si uz brat nebudůůůůůůůůůůůůůůůůů tak si na me davej bachaaaaaaaaaa...
hodne stesti pri psani...=DDDDDDDDDDDDDDDDD
L.
HUra seem tu prvniiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii=DDDDDDDDDDDDD
jejdá!!
(E..., 20. 11. 2007 20:38)