Oogami Part2/4
ČTYŘI
Následující den seděl ve studovně a čekal, až se Kiribu objeví. Snažil se číst. Byl tam už půl hodiny a Kiribu nikde. Nejvíc ho mátlo, že ani neřekl, v kolik má Oogami přijít. Že by to nějak poznal, že je tady? Nebo je v knihovně tak často, že už ví, že tu Oogami sedí a nechává ho čekat. Možná ho něco zdrželo. Nebo…
„Přišel jsi,“ ozvalo se z rohu. Nebyla to otázka, bylo to suché konstatování, ale když to Kiribu pronesl, Oogami se lekl. Zase. Ten kluk ho dokáže vždycky tak vyděsit…
Kiribu došel k Oogamimu a aniž by cokoliv řekl, vzal jeho ruku do dlaní a zavřel oči. Oogamimu bylo hloupé cokoliv říkat, zároveň ale netušil, co chlapec dělá. Jen se na něco soustředil, Oogamimu přišlo, že něco počítá. Když oči otevřel, pustil jeho ruku a pronesl velmi vážným hlasem: „Jsi na tom ještě hůř než jsem si myslel.“
Oogami se smutně zasmál. Jo, tak nějak to čekal. „A co přesně myslíš?“ zeptal se.
„Tvoje schopnosti. Kouzelnický.“
„Před dvěma lety jsem ani netušil, že nějaké mám,“ zamumlal Oogami. A i kdyby to věděl, tak v lidském světě by nebyl schopen magii provozovat. Jak mu rodiče řekli, ‚na učení jsou tam špatné podmínky‘.
Kiribu vzal do ruky tužku a papír a začal si něco malovat. Oogami se mu chtěl dívat přes rameno, ale Kiribu ho spražil pohledem, který mu tak moc připomněl jejich třídní, když opisoval při písemkách a ona ho načapala, že toho raději nechal. Kiribu neřekl ani slovo, jen se soustředil na papír. Když byl hotov, předložil to Oogamimu před oči. Byly tam namalované jakési schody a nad tím posledním tlustá čára.
„Takhle ti nejlépe znázorním, jak se dělí mágové,“ začal Kiribu. „Naše stupnice magie má tři části. Té spodní se říká ‚Magická propast‘, protože tam patří velmi slabí lidští čarodějové nebo míšenci s elfskou krví, kteří neumí absolutně nic. A když už ano, tak velmi málo, nejde to zaznamenat. Myslím, že kdyby se to bralo čistě na schopnosti, patřil bys tam i ty.“
„To je povzbudivé,“ řekl Oogami. Vážně, proč mu tohle Kiribu říká? Vždyť to mi mohl říct kdokoliv, ne? Myslel si, že ho naučí kouzlit a on si tu maluje…
„Pak je tu Střed,“ pokračoval Kiribu. „To je část, která sama se dělí na mnoho schodů. Máme jich dvacet pět. Sem se rozdělují elfové a jiní míšenci. Dvacátá pátá úroveň sama o sobě je z magického hlediska ostuda. Ale až jí získáš ty, budeš rád. Nejlepší v této části je první úroveň. Tu ale v naší zemi nikdo nemá. Vyšší druhá je první velmi blízká, tu má náš velekněz. Lord Lyzen má slabší druhou, skoro ještě třetí. Rindil je taky ještě ve druhé, tvůj kamarád Koumei asi v deváté, myslím. Možná se mýlím.“
„A ty máš…?“ zeptal se Oogami. Nevěděl, zda to není moc otázka na tělo, ale zajímalo ho to.
„Já?“ zamyslel se Kiribu. „No, myslím, že tak čtvrtou. Ale jistý si nejsem,“ zakřenil se. „Možná jsem ještě v pátý… Ale lépe než v horší třetí nikdy nebudu. A i na to si budu muset pár staletí počkat.“
„Tím chceš říct, že jsi silnější než moji rodiče?“ zeptal se Oogami pochybovačně. Pamatoval si, jak jeho matka před dvěma lety řekla ‚Sedmou. A můj manžel osmou…‘
Kiribu jen pokrčil rameny. „Pokud víš, jací jsou a je to pod pátou, tak ano. Ale slyšel jsem, že moc nevycházíš s Rugem. Abych tě potěšil, on se pohybuje pod dvacítkou.“
Oogami se začal smát.
„Ale pořád je na tom lépe než ty.“ To Oogamiho zase schladilo. „Ovšem Lady Karura je v Propasti, protože vlci sami o sobě žádnou magii neovládají. Ti mají čistou sílu.“
„A takový Rikuson?“ vypálil Oogami. Ten ho taky zajímal.
Kiribu Oogamiho poctil tajuplným pohledem. Oogami netušil proč, ale zdálo se mu, jako by ten pohled měl znamenat ‚Copak, zkoumáš konkurenci?‘, ale snad to byla jen jeho představivost.
„Lepší šestá. Ale abych se vrátil k tomu, co jsem ti chtěl původně říct… Nad Středem leží Strop. Na ten můžeme všichni zapomenout, protože to je vlastně nultá úroveň, ještě nad tou první. Tu, když získáš, jsi něco jako Bůh – nepřemožitelný. Král Raizen, otec Lorda Lyzena, má vyšší první. Jenže tu vyšší první má asi pět set let. Tady je vidět, jak je to nedosažitelné…“
Strop. To znělo hezky…
„Kdybych se měl vrátit k tobě,“ dodal Kiribu, „začal bych nejdřív tvými předpoklady. Tvoji rodiče prý byli silní. Tvá teta Aisilu patří mezi třetí a je to výjimečná léčitelka. Tvoje aura taky není nejslabší a tak…“
„Moje co?!“ zarazil se Oogami. Už to někdy slyšel, ale netušil, co to znamená.
Kiribu si povzdechl. „Natáhni ruce a dlaně nastav naproti mně. Roztáhni prsty.“ Oogami se neptal, ale udělal, co se od něho očekávalo. Kiribu dal ruce naproti němu, jejich prsty a dlaně se téměř dotýkaly. Ale jen téměř. „Až něco ucítíš, tak řekni.“
Oogami netušil, co by měl cítit, ale nepřel se. Třeba se za chvíli Kiribu zasměje a řekne, že to byl fórek. A konečně ho začne něco učit… Nebo ne? Čím déle měl ruce natažené, tím více ho začaly brnět prsty. Myslel si, že to je právě tím, že má tak natažené ruce, po chvíli se ale z brnění stalo štípání a začalo to bolet. Kiribu najednou prsty odtáhl. Bolest přestala, ale brnění ne. Oogami se na to díval s otevřenou pusou.
„Co to bylo?“
Kiribu se usmál. „Aura. To, co tě obklopuje. Když se takhle střetnou dvě aury, tak jedna energie přechází do druhé. Já mám sice silnou magii, ale ty máš silnější auru takže větší předpoklady. Svojí aurou jsi mě tak trochu dobil. Jsi vlastně chodící pochodeň, co rozhořívá vyhasínající ohně, protože si svou energii ještě neumíš bránit… Když se na mě pořádně podíváš, uvidíš takový opar, jakoby mě podruhé. To je aura. Nauč se jí vidět. To bude tvůj první úkol. A taky…“
Oogami se snažil jí vidět, tu auru, o které ten kluk mluvil. Měl pocit, že jí zahlídl, když v tu chvíli jako by se kolem Kiriba rozhořela pochodeň. Vzduch kolem něj zčervenal a Oogami se tak lekl, že málem spadl ze židle. Během chvíle to bylo pryč.
„Nauč svou auru měnit barvy. Až to dokážeš, posuneme se dál.“ Zvedl se, že odejde.
„Ale JAK?“ vyjekl Oogami. Měl něco dělat, ale pořádně ani nevěděl, co. „Jak mám tu auru změnit? A slíbil jsi mi, že mě naučíš kouzla!“
„Nic jsem ti neslíbil,“ oponoval Kiribu. „Jen jsem řekl ‚přijď‘ a ty jsi přišel. Je to na tobě, zda přijdeš i zítra nebo ne. A musíš ty sám zjistit, jak s magií zacházet. Poznání a ovládnutí své aury ti pomůže. Mně to také pomohlo…“ Sesbíral si svoje papíry a knížky. „Myslím, že už půjdu. Budu tu zase zítra. Když tu ty nebudeš, znamená to, že ses to ještě nenaučil. Nechvátám na tebe, ale nechoď sem dřív, než to budeš opravdu umět. Tak ahoj, někdy se uvidíme…“
Byl už u dveří, když ho Oogami zarazil.
„Počkej, Kiribu… Začal jsi předtím hodnotit mé předpoklady. Něco jsi nedořekl. Co jsi chtěl dodat po tom s tou aurou?“
Kiribu se zamyslel. „Myslím, že jsem ti chtěl sdělit, jak vysoké máš magické předpoklady… Ale než ti to řeknu, slib mi něco,“ požádal Kiribu.
Oogami se lehce vyděsil. Protože Kiribu po něm ještě nic nechtěl…
„Pokud to bude v mých silách, tak cokoliv…“
„Slib mi,“ udělal dramatickou pauzu, „slib mi, že nikomu nepovíš, že tě učím. NIKOMU!“
„Proč ne?“
„Protože…“ volil chlapec slova… „Protože oni tě chtěli asi učit jinak a něco jiného, nejspíš i narychlo, protože neznáš základní věci. A kdyby se ote – kdyby se to otevřeně dozvěděli, měl bych problémy.“
Oogami se neptal co za problémy, ale asi by to bylo vážné…
„Tak jo,“ slíbil Oogami. „Nikomu to neřeknu. A teď – na kterou kategorii mám předpoklady?“
Kiribu se usmál…
***
Oogami ležel u sebe v posteli a pozoroval rytiny na stropě. Skoro celý den chodil po domě a pozoroval elfy, vlky a sloužící-míšence, kteří tam bydleli a snažil se u nich pozorovat aury. Jenže je pořádně neviděl. Ačkoliv Kiribu tvrdil, že je to ta nejlehčí věc, co mu mohl zadat, Oogamimu to tak rozhodně nepřišlo. Ačkoliv ho Kiribu ujistil, že vzhledem k jeho předpokladům to není nic než cvičení, neviděl je. Prostě je neviděl…
A už vůbec nemohla být řeč o tom, že by měnil barvu své aury. Jak má pracovat s něčím, co není vidět? Neví, jakou má barvu v normálu a už vůbec netuší, zda to má nějaký význam. Co na tom, zda dokáže takovou věc? Neměl by se spíš učit takové ty verše, co slyšel říkat Lyzena a své rodiče? Nebo je to tak moc těžké, že na to nemá?
Zvedl si dlaň před oči. Měl by, alespoň podle Kiriba, vidět z konečků prstů vybíhat jakési stříbrné provázky. Kde jsou?
Snažil se soustředit, ale po chvíli to vzdal. Je to beznadějné…
Kiribu se musel splést. To, co Oogamimu řekl, to nebylo možné. Možná si z něj utahoval, to by vysvětlovalo, proč pak zase bez jediného slova zmizel. Nebo to byl omyl. Nebo Kiribu vidí něco jiného.
Každopádně to není možné.
Není možné, aby měl Oogami předpoklady ke…
Ke druhé úrovni…
Někdo zaklepal na dveře, nečekal až se Oogami vzpamatuje a vešel dovnitř.
Byl to Lyzen.
Komentáře
Přehled komentářů
Kazdou kapcu jsem hltala fakt super jen skoda ze jsi to usekla v tom nejlepsim ale super kapci uz se tsim na dalsi :)
Ale nééééééééé
(Ajame, 24. 10. 2007 21:38)To snad ne. Zrovna v tom nejlepším :) Ale je super, že jsi sem dala dva díly.
no tak xD
(Isaaca, 24. 10. 2007 19:40)takový useknutí... to nám nedělej... (chtělo by to další pokráčko^^)
tak si taky jednou plácnu....
(ki °-°, 24. 10. 2007 18:41)a a právě když přišel Lyzen, a snad Kiribovi nic neudělá ne? přece jen je to jeho sy-- hh a Oogamimu se líbí (což se zas nebude líbit Lyzovi he)^-^
juchuuuu
(Lirael, 24. 10. 2007 17:22)
fakt senzacni...hodne se mi to libilo...a ten brejloinek jem moc zajimavej sem zvedava co se z neho vyklube..=)....a souhlasim s prvnim komentarem....si v tom nejlepsim utla...uz se m se tesila..na dasli lekcicku....=D a tak ytesim az bude Oogami bojovat s synem Lyzena(nemuzu si ted vzpomenout na jeho jmeno Ruku nebo tak nejak..) jak mu da Oogami na prdel..=DDD tak hodne zdaru pri psani...zatim
L.
.....
(E..., 24. 10. 2007 16:00)co chce??? ty seš ale, v nejlepšim to utnout! no každopádně, brejlatej elf je ještě záhadnější než byl předtim... sem strašlivě zvědavá, co bude!
Superrr
(Janule, 26. 10. 2007 12:23)