Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Oogami Part2/3

24. 10. 2007

TŘI

 

 

Ráno ho vzbudila služebná, která mu donesla snídani. Když se zeptal, kolik je hodin, jen vypískla, že hodiny nezná (a to jí tipoval tak kolem dvaceti), ale že už snídali všichni a mladý pan Ruga už je na cvičišti. Oogami jí poděkoval, z čehož byla ještě víc vyplašená a začal jíst.

Už od včerejška mu bylo jasné, že jako na Zemi to nebude. Protože jakožto elf nesměl maso a tak si zvykal na vegetariánské jídlo. Zelenina, ovoce, sem tam něco, v čem poznával sýr, ale prazvláštní nasládlé chuti a cosi v něm křupalo. Po bližším zkoumání zjistil, že to je med. Sýr s medem. Bezvadné…

Bude si muset promluvit s Lyzenem a lehce podotknout, že ho trocha masa nezabije. Přeci jen na něj byl zvyklý, ne? Mohl by mu slíbit, že oplátkou za maso dá kuchařkám recept na marmeládu. Ono to vůbec složité nebylo a Lyzen si  tu chuť určitě moc dobře pamatoval.

Oogami by hrozně rád zase někdy viděl toho Lyzena, co nemá na práci nic jiného než ležet na posteli, papkat marmeládu a kibicovat. Tenhle vůdčí a bezvtipový Lyzen ho štval…

Znovu se rozhlédl po pokoji. No, nevěděl, o co se Lyzen snažil, ale mohl říct, že to byla téměř přesná kopie jeho bývalého pokoje na Zemi. Postel, stůl, skříně, poličky… Všechno to vypadalo jako jeho bývalé věci a zároveň ne. Bylo to upravené tak, aby se to líbilo elfům, byly na to rytiny, občasná kresba, ale trefili se do odstínu a rozvržení pokoje. Ovšem ta postel s nebesy Oogamiho štvala. Bylo to tak měkké, že ho bolely záda. A to si myslel, že elfové spí na stromech v nepohodlí…

Co se jeho oblečení týkalo… Elfové si evidentně nepotrpí na jedinečnost. Všechno oblečení, celý šatník byl ze stejného materiálu - košile, kalhoty, boty, vesty… všechno mělo stejný střih, jen mělo každý trochu jinou barvu a boty byly JEN z hnědé kůže. Oogami z toho měl pocit, že elfové vlastně dělají všechno pro to, aby je nikdo nerozeznal…

Taky měl několik těch stužek do vlasů. Jak se včera rozhlížel, napadlo ho, že každá stužka asi znamená něco jako hodnost nebo zařazení. Tak jeho byla světlounce modrá. Lyzen měl zelenou. Zbytek elfů se pohyboval kolem žluté a podobných odstínů. Bude se na to muset zeptat.

Pokoj se skládal ze dvou místností. Ložnici a takový ‚obývák‘ nebo jak to nazvat. Bylo tam několik pohodlných křesel, knihovna, jejíž knihy byly stejně psané písmem, co Oogami dokázal přečíst jen trochu, takže si moc nepostudoval.

Nikomu to neřekl, ale rodiče ho občas učili psát a číst tím jazykem. On sice zněl skoro stejně jako japonština, jenže se to psalo úplně jinak. Byly to takové čáry trochu podobné latince, takže to Oogami tak trochu zvládal. I když by se dalo říct, že kdo zvládne psát japonsky, zvládne už všechno… Něco ho tedy naučit stihli. Jenže se ty lekce  nekonaly moc často a na plynulé čtení to rozhodně nestačilo.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel Koumei.

„Dobré ráno,“ zvolal zvesela.

„Moc dobré ne,“ houkl Oogami a listoval v jedné z knih. Hledal věci, co by dokázal přečíst. Cítil paniku, protože toho opravdu moc nebylo.

„Pročpak?“ koukl mu Koumei přes rameno.

„Moc měkké postele,“ zamumlal Oogami a ukousl kus toho přesládlého sýra. Pro jeho chuťové buňky nic moc. Zatoužil najednou po šunce. „Proč elfové nejí maso?“ zeptal se.

Koumei se zakřenil. Byl jen půlelf a žil v lidském sídle, takže maso jedl, na to si Oogami pamatoval. „Protože elfové odjakživa žili s přírodou a odmítali jíst cokoliv živého, co by museli zabíjet. Proto ovoce, zelenina, sýry z mléka, vajíčka od ptáků a podobně. Pročpak, elf si zvykl pojídat maso?“

Oogami nic neřekl a Koumei se smál. „A to jsi mi kdysi říkal, že jsem nechutný, když jsem si k obědu uřízl pečené stehno khoula.“

„Prosím tě, nemluv mi o mase,“ poprosil Oogami a smál se taky. Na khouly si pamatoval. Byly podobné slepicím, jenže měly dva ocasy a v zobáku zuby. A pokud si Oogami dobře pamatoval, taky tři oči. Ale to nevěděl, zda si neplete s něčím jiným.

„Posílá mě Ruga,“ ozval se Koumei a ukradl Oogamimu z talíře kus něčeho, co připomínalo jablko. „Prý si máš dopoledne prohlížet okolí a odpoledne tě chce začít cvičit.“

Oogami jen zíral s otevřenou pusou. „Ruga? Ruga MĚ bude cvičit? Cože?“

Koumei ukradl další kus ‚jablka‘. „No on taky není nadšený. Přikázal mu to Lord Lyzen. A taky nejde o to, že by nějak toužil ti dopřát odpočinek. Máš se teď procházet, protože ti hodlá vyprášit kožich a večer se nebudeš hýbat. Aspoň to tak tvrdí,“ pokrčil Koumei rameny. Oogami se začínal bát. „Ale neboj,“ jal se uklidňovat kamarád, „Ruga si nic nedovolí, protože jsi pod ochranou Lorda Lyzena. Jak víš, z Lorda Lyzena má respekt, někdy se ho až bojí.“

Oogamimu se to nezdálo moc pravděpodobné. Pak si ale představil scénu, jak ti dva na sebe vrčí, pak štěkají, Lyzen po Rugovi vyjede, načež  Ruga se staženým ocasem prchá ze scény. Ten obrázek se mu líbil. Bude si ho muset na cvičišti připomenout.

Dosnídal. Až na ten sýr a bezmasou situaci to nebylo až tak špatné. Byl ale nacpaný, protože ten sýr byl sytý. Stejně by se teď nehnul, kdyby měl hned bojovat s Rugem. Bylo mu těžko už jen z představy toho, že toto byla jen snídaně. Jak asi vypadá oběd?

„Tak, co chceš dnes vidět?“ začal Koumei.

„Nemusíš se o mě starat jako o pětileté děcko,“ zamumlal Oogami.

„Lord Lyzen mi jasně nařídil, abych na tebe dal bacha. A to hodlám splnit. Bude mi totiž potěšením,“ řekl Koumei a lehce se uklonil.

„Šašku,“ dal mu Oogami kamarádský lehký pohlavek.

Dooblíkl se - Koumei mu s tím musel pomoct, hlavně s tou stužkou – a vydali se z pokoje. Cestou moc elfů nepotkali, hlavně služebné a sem tam vlka. To mu přišlo přinejmenším zvláštní. Vždyť včera jich tu bylo tolik… Zeptal se na to Koumeie.

Ten se zašklebil. „Ti tu byli jen kůli tobě.“

„Kůli mně?“ zarazil se Oogami. Tak nějak to tušil. Ale je něco jiného tušit než slyšet to na vlastní uši. Takže se stal takovou veřejnou ZOO.

„Všichni chtěli vědět, koho že si to Raizen zvolil. A po tom souboji jsou docela spokojení, aspoň co jsem slyšel.“

Oogamimu unikl vzdech. „Prosím tě, můžeš mi aspoň ty pořádně vysvětlit, jaký zázrak mám podle nich vykonat?“

Koumei zavrtěl hlavou. „Promiň Oogami, ale nemůžu. Lord Lyzen mi řekl že ti to vysvětlí sám, až bude mít čas…“

No bezva, zase je všechno odkázáno na pana velikého. Jediné plus bylo, že s ním ještě nebyl pořádně o samotě. Jen doufal, že mu tady dá pokoj. Ale instinkt ho nabádal, aby byl opatrný.

„Vezmu tě do knihovny,“ začal Koumei. „Tam tě nechám, aby sis to tam v klidu prošel. Pak se pro tebe vrátím. Potřebuju ještě něco zařídit. Nevadí?“

Oogami zavrtěl hlavou. Spíš se snažil si zapamatovat cestu. Věděl, že teď jdou jako směrem k přijímacímu sálu. Když míjeli dveře, pozdravil Rindila, který rozladěně přecházel ze strany ke straně.

„A oni si myslí, že to všechno vyřeším za ně, mám pocit, že tu něco dělám jen já, kdyby byl Lord aspoň o trochu víc zodpovědnější…“ mumlal si pod vousy.

Oogami s Koumeiem se mu raději rychle klidili z cesty. Když došli do knihovny, Koumei ho tam nechal a odešel.

Oogami procházel ohromnou místností. Bylo to několikrát větší než knihovna ve škole. Tak třikrát, odhadoval. A to pořádně neviděl na konec, protože tam bylo šero. Světlo dávaly žluté bledě zářící kameny, které byly zasazené do zdi. Čouhaly z ní z větší části a Oogamimu to připomínalo přistávací dráhu na letištích. Bylo jich sice hrozně moc, těch kamenů, ale dávali opravdu matné osvětlení a Oogami nedokázal přečíst ani název knihy, tak jak tam mohl někdo studovat?

„Musíš si vzít kámen, stisknout a posvítit si,“ ozvalo se vedle něj.

Lekl se tak, že málem nadskočil. Neslyšel a ani necítil nikoho přicházet. Rozhlédl se kolem sebe. Nikoho neviděl. Pak se ale přímo před ním objevila chlapecká postava a Oogami málem vyletěl z kůže podruhé. Chlapec mu podával jakýsi předmět. Byl to ten kámen. Dal na chlapcovu radu a stiskl ho. Kolem něj se objevilo světlo. Už i chlapce viděl lépe.

Byl o  půl hlavy menší než Oogami, ale určitě mladší. V tom matném světle nebylo možno pořádně určit věk, ale tipoval tak kolem třinácti. Měl tmavé dlouhé vlasy a elfské uši. Poprvé Oogami viděl někoho s rozpuštěnými vlasy. Měl je načesané přes uši, jako by je chtěl schovat. Probodávaly ho jasně zářivé modré oči. Nebyly ale plné záporných pocitů, spíš z nich čišela opatrná zvědavost. Co bylo hodně neobvyklé, chlapec měl brýle.

„Myslel jsem, že elfové nepotřebují něco jako brýle,“ prohlásil Oogami.

„Nepotřebují,“ přisvědčil chlapec.

„Tak proč…?“

„Líbí se mi,“ řekl a posunul si je víc na kořen nosu.

„A-aha,“ vykoktal Oogami. Ten chlapec byl poněkud zvláštní. Ale líbil se mu. „Já jsem Oogami,“ řekl a natáhl ruku. Nic se nedělo.

„Já vím,“ řekl chlapec.

Oogamiho polil pot. Ten kluk se chová, jako by věděl všechno. Co je zač? „Nesedneme si někde?“ rozhlédl se Oogami. „Je tu něco jako studovna?“ zeptal se.

Chlapec přikývl a otočil se, předpokládal, že Oogami půjde za ním…

Došli na konec místnosti, kde byly dveře. Chlapec je otevřel a Oogamiho na chvíli oslepil proud světla, který odtud vyšel. „Pojď rychle,“ řekl chlapec a Oogami přikývl a rychle za sebou zavřel dveře.

„Sluneční světlo ničí knihy,“ řekl chlapec.

„Ale tady je světlo,“ oponoval Oogami. Hloupě oponoval.

Chlapec se neusmál, stejně vážně dodal: „Tady je to chráněno kouzlem. Ale na celou knihovnu by ho bylo třeba moc. Proto se tam svítí pomocí křišťálů. ty jsou také očarované.“

Bylo to to nejdelší, co chlapec zatím řekl. Oogami by chtěl vědět… „Jak se jmenuješ?“

„Proč to chceš vědět?“ odpověděl chlapec otázkou.

Oogamiho to dorazilo. „No… třeba sem přijdu častěji a mohli bysme si povídat?“ Proč řekl právě tohle?

„A proč?“ pokračoval chlapec.

„Třeba se chci spřátelit?“ odpověděl Oogami. Opravdu se v jeho přítomnosti cítil podivně. Ale zajímal ho.

Chlapec nic neřekl, jen sklonil hlavu a podíval se na Oogamiho přes obroučky brýlí. Byl to vlastně moc hezký chlapec. A tajemný. „Vážně se chceš spřátelit?“

Oogami jen kývl.

Chlapec se usmál. „Tak jo.“

To bylo celé? Oogami čekal něco víc. Ale tak nějak cítil, že tohle bylo víc, než kdy chlapec řekl někomu jinému. Ale stejně… „A… tvé jméno?“

„Kiribu,“ řekl. Nedodal, kdo je, kdo jsou jeho rodiče, nic takového. Oogami už se raději neptal. Doufal, že mu to Kiribu někdy poví sám.

Seděli spolu v lavici, nikdo jiný tam nebyl. Oogami si chtěl povídat, ale ten druhý mlčel. Oogami nevěděl, jak má začít a Kiribu vypadal, že mu stačí jen to, že někdo sedí v jeho blízkosti.

„Ty umíš čarovat?“ začal Oogami tou nejblbější otázkou, jakou mohl vymyslet.

Kiribu vzhlédl. „Jistě. Ale nikomu to neříkej.“

„Budu mlčet,“ slíbil Oogami. Pak se zamyslel. „Myslíš, že bys mě někdy mohl něco naučit?“

Kiribu se usmál podruhé. Vypadal v tu chvíli hrozně roztomile. „Rozmyslím si to.“

To bylo všechno, co Kiribu řekl. Už ani nepípnul a Oogami už se neptal. Protože… když mu odpoví jen dvěma slovy maximálně, cítil trochu jako idiot.

Najednou se Kiribu zvedl a usmál se potřetí. „Přijď za mnou zítra,“ řekl.

„A co se bude dít?“ zeptal se Oogami.

Kiribu ho poctil tajemným výrazem. „Uvidíš.“ A zmizel. Prostě se vypařil. Ale stačil ještě Oogamimu zamávat.

Ten se na něj díval s otevřenou pusou. A přesně v tu chvíli se otevřely dveře a vešel Koumei. Oogami se vzpamatoval a díval se do knihy, kterou před něj Kiribu otevřel než zmizel.

„Tak tady jsi,“ řekl Koumei. „Připraven?“

Oogamiho polil studený pot. „Už?“

Koumeie úsměv neopustil, spíš se ještě rozšířil. „Už.“

Vyšli ven, směrem k nádvoří. Ruga už na něj čekal. Stál tam opřený o sloup, ve tváři znuděný výraz. Oogami se chystal přeskočit zídku, ale něco mu vrazilo do hrudníku. Díval se do očí světlovlasému elfovi, který mu podával Oogamiho meč. No, ‚podával‘… vrazil mu ho do hrudi.

„Bez toho moc nenabojuješ,“ prohlásil a Oogami zaslechl tón výsměchu.

„Dí - díky,“ řekl Oogami. Pokusil se usmát, ale ten výraz toho elfa mu to nedovolil.

Ten elf se otočil na podpatku a odešel.

„Kdo to byl?“ syknul Oogami.

Koumei odpověděl: „Radši se neptej. Lezeš mu totiž do zelí.“

„Prosím?“ nechápal Oogami. Vzdálenost mezi ním a Rugem se zmenšovala.

„Jmenuje se Rikuson,“ šeptnul Koumei. „Byl to VELMI blízký přítel Lorda Lyzena.“

Jo, jeho milenec. To už Oogami slyšel. A už ho tedy i viděl…

Došel k Rugovi. Byli tam jen oni dva a Koumei, nikoho dalšího neviděl. Což neznamenalo, že by nemohli koukat z oken.

„Nedělám to pro své ani tvé potěšení,“ začal Ruga. Žádný pozdrav, nic. „Otec mě jen požádal, abych tě něco naučil. Souhlasíš?“

Oogami kývnul. „Mám snad jinou možnost?“

„Nemáš,“ přisvědčil Ruga. „Tak se připrav. Koumeji,“ pokynul mu a Koumei se postavil před Oogamiho. Zase se šklebil. „Vzhledem k tomu,“ řekl Ruga, „že tvé schopnosti ti nestačí ani k jednomu jedinému pokusu o útok na mou osobu, budeš se učit s Koumeiem. Jeho schopnosti taky nejsou nic moc,“ střelil při tom na mladého velitele takovým pohledem, při kterém se Koumei v rozpacích začal drbat na týle… „Ale pořád je na tom lépe než ty. A aby se zabránilo nějakému prolití krve, otec mi řekl, abych Koumeie pověřil zabezpečením mečů.“

Koumei přešel k Oogamimu, vzal jeho meč, něco zamumlal a místo, kde se setkává jílec meče a pochva, slabě zazářilo. Když si pak Oogami bral meč zpátky, zjistil, že pochva z meče nejde sundat. Pak Koumei udělal to samé s mečem svým. Nyní byl jejich souboj bezpečný.

Oogami se ale stejně obával…

 

 

***

 

 

Po několika hodinách se, celý zpocený, polámaný a unavený ponořil do teplé vody v podzemním jezeře, o kterém mu Koumei vyprávěl. Stejně jako celý dům, i vodní hladina byla značně rozlehlá. Ale dal by ruku do ohně za to, že v celém jezeře má voda stejnou teplotu. Aneb užitečné využití kouzel.

I když Ruga tvrdil, že Koumei má slabé bojové schopnosti, Oogami opravdu mezi nima rozdíl neviděl. Stejně jako proti Rugovi, neměl ani teď moc šancí. Zbývalo mu jen uhýbat a za celou tu dobu se zmohl na jeden jediný útok, který byl během chvilky odražen. Koumei sice tvrdil, že Oogami opravdu na začátečníka až tak hrozný není, ale Oogami sám o tom velice silně pochyboval. Ale co by chtěl druhý souboj, že…

Chvíli si jen tak polehával ve vodě a nechával svaly odpočívat. Bylo to opravdu příjemné a Koumei Oogamiho ujistil, že tam nikdo nepřijde… Když polehávání přestalo Oogamiho bavit, proplaval se trochu. Plavalo se mu mnohem lépe, než když měl staré tělo. Bylo to jedno z mnoha dalších plus.

Když měl plavání dost, našel si místo, kde si pohodlně lehl na skálu a do pasu zůstával ve vodě. Byl už dokonale odpočatý, uvolněný a plný života. Docela se těšil, až zase popadne ten meč. To Rugovo peskování ho bavilo, bavil ho boj s Koumeiem, zase se vracel do doby, kdy bojoval proti Keiichimu. Byl tehdy stejný poleno. Pak se vypracoval. A byl nejlepší. Ale teď by měl přidat, nečekal, že budou na zlepšení čekat čtyři roky…

Byl tak zabraný do myšlenek, že si nevšiml stínu, který se k němu blížil a blížil…

„Baf!“ vyplaval Lyzen na hladinu.

Když Oogami vyprskal všechnu vodu, kterou v důvodu leknutí se vdechl a spolykal, začal se vztekat.

„Musíš mě takhle lekat?“

Lyzen se bavil. Upřímně. To Oogamiho lehce schladilo. Chtěl ho přeci takhle vidět. Jenže… na jiném místě a v jiný čas. Teď tu s ním byl sám a nikdo sem nepřijde, jak ho Koumei ujistil. Bůh ví, zda za tím nestojí sám Lyzen. Ten parchant by toho byl schopen.

Lyzen se pomalu přesouval směrem k Oogamimu. Ten by naopak rád couval, ale nedovolila mu to skála, o kterou se doteď spokojeně opíral.

„Co - co tu děláš?“ zeptal se Oogami přiškrceně. Bylo to hloupé, bylo to jasné…

„Přišel jsem za tebou,“ odpověděl Lyzen. „Vadí ti to?“

„Ne, když ode mě zůstaneš dál,“ zkusil Oogami.

Marně.

Lyzen už byl u něj. „Díval jsem se na tebe. Když jsi bojoval.“

„Jsem hrozný poleno, co?“ zkusil Oogami zavtipkovat.

„Ani bych neřekl.“ Vypadal vážně. „Není to nejhorší.“

Posunul se ještě blíž, dotýkaly se holou kůží. Lyzen políbil Oogamiho na krk. Ten cuknul. Tělem mu projel elektrický blesk a pokusil se ho odstrčit. Neúspěšně.

„Musíš to dělat?“ zaúpěl Oogami, když už bylo jasné, že neuteče.

„Nepamatuju si, že by se ti to tehdy nelíbilo.“

„To, jestli se mi to líbí a zda s tím souhlasím, to jsou dvě rozdílné věci.“

„Neřekl bych,“ opáčil Lyzen. „Pro tvé větší pohodlí bych ti doporučoval, aby ses nebránil. Být svázaný na skále asi nebude moc pohodlné.“

„To tě mám zase jen tak nechat…“ Oogamimu se ta představa nelíbila, ale on byl tak blízko a tak…

Lyzen pokrčil rameny. Už se prsty dotýkal Oogamiho hrudníku, jel nahoru ke krku, hladil mu tvář, palcem přejel po spodním rtu. Oogami se snažil zůstat klidný, ale ty dotyky na něj působily, bylo to… Přesně jako tehdy v pokoji, s tím rozdílem, že nyní byl volný. Ale stejně se bránit nemohl. Protože Lyzen byl silnější…

Když si pak o pár hodin později lehal do postele, děkoval elfskému tělu za rychlou regeneraci. Kéž by se i vzpomínky a pocity daly tak snadno vymazat…

Jak byl vysazen na skálu, jak se vznášel, další výlet do ráje.

Tak rád by zapomněl, že se mu to vlastně líbilo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Ajame, 24. 10. 2007 21:15)

Skvělé. Jdu hned na další díl.

^.^

(Isaaca, 24. 10. 2007 19:25)

moc pěkné... a hened ze začátku mě zaujel ten černovlasej elfík xDD a jsem ráda, že si sem dala ještě jendu část *hned se poští do čtení*

heeee

(ki °-°, 24. 10. 2007 18:25)

^-^

:D....

(E..., 24. 10. 2007 15:52)

to má docela blbý, chudáček malej... a nejvíc ho lituju, že nemůže jíst maso, jenom ta představa, brrr (jo, mimochodem, brejlatej elf je zajímací, juknu se na pokráčko)