Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Oogami Part2/13

7. 2. 2008
 

TŘINÁCT

 

Oba od sebe odskočili, jako by do nich hrom udeřil a nastejno jako synchronizovaná dvojčata se podívali na nevítaného hosta. Byla to jen Karura. I když v okamžiku, kdy Oogami viděl její výraz, pomyslel si, že to „jen“ opravdu jen není…

Nejprve byla lehce v šoku. Chvilku. To jí rychle přešlo. Určitě to nebylo poprvé, co svého muže takhle načapala. Pak překvapený výraz nahradila poťouchlost a škleb. Bůh ví, co z toho bylo lepší.

„Věděla jsem, že tě tu najdu,“ řekla směrem ke svému choti. „Ale že budete tak… blízko u sebe…“ ušklíbla se. „Ale ale pánové, vy máte chutě, takhle brzy k poledni…“

Lyzen se pokusil elegantně vstát a lehce spěšně si poupravil rozpuštěné vlasy. „Vítej, drahá,“ prohlásil.

Karura se usmála ještě víc, když sebrala Lyzenovo stužku a zamávala mu s ní před očima. „Haló, copak je tohle? Mně jsi nikdy – NIKDY – nedovolil ti to sundat… Tedy, tenhle kluk má asi něco do sebe, což, drahý?“

Lyzen jí to vyškubl. Nijak na sobě nedal znát, že by ho nějak rozhodila. „Chtěla jsi mi něco, drahá?“

„Samozřejmě, přeci vám tu schválně nebudu kazit tyto krásné chvilky - “

„Zkrať to, prosím.“

Ještě jeden uličnický pohled, pak zvážněla a začala se konečně tvářit jako paní domu. „Jsme doma všichni. Takže budeme společně obědvat.“ Koukla na Oogamiho, který už mezitím taky vstal. „Ty můžeš přijít taky.“

Oogami se zarazil. „Nemyslím si, že na rodinné večeři mám co pohledávat. Do rodiny nepatřím a - “

Karura ho propíchla podivným pohledem. „Určitě už moc dobře víš, proč jsi vlastně tady. To je samo o sobě dost pádný důvod k tomu, abys tam šel. Ostatně Koumei tam taky jde. A k tomu spíš s Lyzenem.“

Oogami zrudl a odvrátil od ní zrak. Až takhle natvrdo to nečekal.

Karura se otočila k odchodu, asi to považovala za vyřízené. „Zhruba tak za třicet minut buďte v jídelně… a včas.“

A odešla.

„Uff,“ vydechl Lyzen. „Tu nám byl čert dlužen… A vůbec si jí nevšímej, jen žárlí… Slyšel jsem totiž, že se s tou svojí nějak pohádala.“ Stoupl si před zrcadlo a začal si svazovat vlasy. „Taky jsi mi to mohl nechat. Do háje, zase mi to nejde… tyhle elfský blbosti mi lezou na nervy. K tomu mi překáží ty uši.“

Oogami měl co dělat, aby nevyprskly smíchy. Lyzen byl fakt malý a věčně nespokojený štěně. Na druhou stranu uměl být dost vážný a velmi přesvědčivý, když chtěl – jen kdyby chtíval častěji. Poslední dobou taky míval ty svoje nálady…

„To není k smíchu, abys věděl!“ On má snad oči i vzadu… „Zase mi z toho vylezly vlasy. Já se na to…“

„Neměl bys to náhodou po těch letech dokonale umět?“ zeptal se Oogami opatrně. On sám měl pocit, že to po té době, co v Shinkenu žil, zvládal docela obstojně.

Lyzen si vzdychl. „Ale já to umím. Jenže musím být v klidu. Teď mám po nevydařené romantické chvilce, po výlevu své ženy a k tomu všemu mě čeká ta večeře… Víš, mám svou rodinu rád,“ zase se mu to uvolnilo, „ale všichni najednou, to už je moc…“ Hodil po něm pohled přímo štěněcí. „Pomohl bys mi?“

Oogami pokrčil rameny. „Klidně.“ Přešel k němu. „Dej to sem, ty nemehlo.“ Buď tu právě velký vládce prohrál na bitevním poli se stužkou a nebo – „Pokud hraješ neschopnýho jen kůli tomu, abych se tě dotýkal, tak jsi pěkný parchant.“

Lyzen na to nic neodpověděl. Když bylo hotovo, otočil se k Oogamimu a políbil ho. „Můžu přijít večer?“ zeptal se opatrně.

Teď mlčel Oogami.

Pouze nepatrně kývl hlavou.

***

V jídelně už byli všichni, když tam s Lyzenem přišli. Jídelna byla nevelká obdélníková místnost s okny na jedné straně, stěnou s krbem na druhé, dveřmi na třetí straně a poslední stěna byla zaplněna obrazy. Nebylo to tam moc útulné a Oogami měl pocit sardinky v oleji. Trochu mu přišlo, že se předpokládá, že rodina moc často úplně pohromadě nebude, to znamená, že se společná jídla moc často konat nebudou a tak není potřeba, aby to bylo nějak moc útulné.

Seděli u dlouhého obdélníkového stolu. Bílý ubrus, nějaká ta květina, hezké talíře a vysoké sklenice, stříbrné příbory a podobné cerepetičky zdobily stůl.

V čele stolu sídlila Karura a na kolenou jí trůnila spokojená malá Aru. Oogami už slyšel, že jeden čas nemohla být v jídelně a jíst se zbytkem rodiny, protože neměla žádné vychování… No, Oogami by se spíš divil, kdyby nějaké měla – je jí přeci jen necelých šest let… Teď u jídla nesedí u nikoho jiného než u své matky – a občas u Lyzena.

Po Karuřině pravici seděla Kazane. Byla samý úsměv, který teda nejdříve věnovala Koumeiovi sedícímu naproti a pak i Lyzenovi a Oogamimu. Koumei nevypadal moc nadšeně a chvíli co chvíli hodil pohled plný nenávisti směrem napravo. Oogami viděl důvod – byl to Waryu, který se v rámci nudy jal Koumeie kopat do holeně.

Vedle Warya z druhé strany seděl Ruga. Tvářil se stejně nevrle jako vždy a občas dal svému bratrovi pohlavek. Buď z čistě výchovných důvodů a nebo se taky nudil. Na Warya to ale žádný viditelný efekt nemělo a ve své bohulibé činnosti pokračoval dále.

Naproti Waryovi seděl Kiribu a vypadal, jako by chtěl co nejdříve zmizet. Okamžitě hned. Tak nějak se začal cítit Oogami, když si sedal naproti Rugovi. Nejdřív se nic nedělo a pak po něm hodil přesně ten pohled, který Oogami očekával od doby, co vyšel z pokoje.

Pohled stylu - ‚Tak se ti to povedlo, dostat se do rodiny, musíš být šťastný, kam až chceš dojít?‘

Lyzen se posadil a téměř okamžitě Aru seskočila od Karury, oběhla stůl a vyskočila na Lyzena.

„Dneska táta,“ prohlásila vážně a přes celý stůl vyplázla na matku jazyk. „Máma jenom dívat.“

„Máma se tě ráda zbaví,“ oplatila jí to Karura a Aru poněkud povadla. „Táta by se vůbec mohl víc své Aru věnovat,“ řekla a kývla na služku, aby začala nosit na stůl. „On se ale obecně vůbec nezapojuje, že?“

Lyzen jí věnoval kouzelný úsměv. „Táta měl zatím dojem, že to máma zvládá docela dobře.“

Karura pokrčila rameny. „Vypadá to, že tě k aktivitě nedokopu, co?“

„Také si myslím,“ přisvědčil a strčil Aru do pusy lžíci s jakousi kaší. Vypadal v tu chvíli docela roztomile. Aru kaši vyplivla zpátky na talíř.

„Když myslíš,“ zívla Kazane. „Ostatně mám to, co jsem chtěla.“

„Přesně tak.“

A oba zmlkli.

Oogami si vybavil večer, jak mu Lyzen vyprávěl historii Shinkenu. Tehdy mu říkal, že si Karura stěžovávala, že nemá komu poroučet a byla nadšená, že si může Lyzena vzít. Teď má k poroučení celý dům. Tak si nemá důvod stěžovat.

Pak bylo zase ticho. Všichni se začali věnovat svým talířům, nikdo nemluvil a bylo slyšet jen pravidelné cinkání příborů a mlaskání Aru, občasný zvuk kopnutí (Waryu si totiž nedal říct)  a celkově měli všichni takovou pohřební náladu.

Oogami se tam cítil nesmírně trapně. Jedna věc je být s každým zvlášť, ale Lyzen měl pravdu v tom, že takhle najednou je to téměř smrtící. Waryu ho nesnášel, Ruga ho nenáviděl. Koumei ho bral, Kazane se na něj občas lísala a Karura mu říkala elfátko. Kiribu se musel cítit podobně, občas na sebe házeli soucitné pohledy utěšujíce jeden druhého.

A přáli si mít to co nejdříve za sebou.

„Stejně je to blbost!“

Ruga se ozval náhle a přeťal tak to ticho. Celý stůl se na něho zadíval a Oogami by se vsadil, že nebýt vlk, špičky uší by měl poněkud červené. Možná si i přišel sám trapně, ale vzít zpátky už to nešlo.

Lyzen jen zvedl obočí. „A copak je podle tebe blbost?“

„Tyhle obědy!“ rozohnil se. Rozhodl se v tom tedy pokračovat… „Má to být rodinné obědy, ne? Ale jsou tu dva, co s rodinou nemají nic společného! Koumei je jen generál a ne nějak extra významný a Oogami? Ten tu nemá žádné postavení, nevelí nikomu, není nic a nic taky neumí! Co TEN tu dělá?“

Oogami se cítil tak, jak to Ruga vystihl. Co tam vlastně dělá? Byla pravda, že by MĚL vládnout. Prý na to má hodně času. Zatím to ale Lyzen svým dětem neřekl. Kdy jim to poví? Den před oficiálním prohlášením? Nejspíš by mu to v boji proti Rugovi nepomohlo, spíš by to utvrdilo jeho teorii o cpaní se do rodiny, ale Oogami by měl pocit, že ví, že tam není jen jako Lyzenovo –

No, Lyzenovo to…

Karura a Lyzen se na sebe podívali. „To je naše věc,“ řekl jeho otec. „Není tvůj úkol zjišťovat ty informace. A můžu tě ujistit, že můj osobní vztah k němu v tom nehraje žádnou roli. Za to, že tu Oogami bydlí, můžeš poděkovat mému otci. Takže pokud si chceš udělat výlet do královského města, bránit ti nebudu.“

Ruga by rád měl námitky, ale Kazane ho předběhla a rychle a duchapřítomně vyhrkla: „Když už mluvíme o královském městě… královna Sorken by ráda přijela na návštěvu.“

Pak dál jedla, jako by se nic nedělo.

Ostatní ale jako na povel přestali jíst a zadívali se na Lyzena. Takový Kiribu i lehce pobledl.

Lyzen si odkašlal. „Myslím, že jí tu všichni rádi uvítáme.“

„Určitě,“ vzpamatovala se nesměle jako první Karura.

„Nebo máš s mou máti nějaký, problém, drahá?“

„Vůbec ne!“

Lyzen se usmál a pokračoval v jídle. Ostatní také. Oogamiho by zajímalo, co je vlastně Sorken zač, že se jí... báli? Obávali?

Těžko říct.

Pak tam bylo ticho, kterému by i hřbitov mohl závidět. Tak trapnou večeři Oogami ještě nezažil a to těch společenských pár absolvoval už na Zemi. Celou tu ponurou náladu umocňovala Aru, která po něm nenápadně házela kousky svého jídla. Málokterý ale dopadl. V tu chvíli děkoval Kiribovi za jeho reflexy a umínil si, že se ten štít prostě naučí.

Ticho bylo opět proťato. Nyní za to mohl jeden nečekaný host, který rozrazil dveře, vlítl dovnitř a u všech vzbudil pozdvižení.

Bylo to nečekané.

Byl to Rikuson.

Nejdřív se nic nedělo, nikdo jako by si jeho vpád úplně neuvědomil. První se vzpamatoval Lyzen. Prudce vstal a nejspíš měl na jazyku otázku, co tam jako dělá, ale – mlčel. Jen se na Rikusona díval. Téměř zděšeně.

Co za tím stálo si všiml i Oogami. Díval se bývalému Vysokému elfovi do očí a začínal se potit. Změny si všiml i takový začátečník jako on…

Oogami byl zvyklý, že z Rikusonovo očí čiší opovržení, zlost a nenávist, taky to tam bylo i teď, jen s jednou změnou. Ty oči…

Jeho oči –

Modrá barva z nich zmizela.

A celé oči včetně bělma se zabarvily do černé.

A pak, aniž by cokoliv chápal, strhl ho Kiribu pod stůl a pak jen matně cítil, jak mu těsně kolem hlavy proletěla energetická koule a s duněním narazila do zdi za nimi. Ta zeď to naštěstí ustála ve zdraví. Zato statní by…

„K zemi!“ zařval Lyzen. Během chvilky použil pečetící kouzlo a zajistil tak místnost proti náhodným návštěvám. Pak si vlezl k ostatním.

Koumei mezitím podrazil stůl, o který se vzápětí rozrazila další rána. Zařinčelo rozbíjející se sklo, stůl zapraskal. Koumei dal na spodní stranu stolu ruku a cosi zamumlal. Oogami přesně netušil co, ale cítil zpevňující se bariéru. Když byli za stolem všichni, Koumei jí  uzavřel a všichni se tak ocitli v pevné a relativně bezpečné kouli.

„Kde se sakra fláká Rindil?“ začal vztekle Ruga. „Neměl být u dveří?“

„Je u Roukina,“ objasnila mu to Karura. Držela v náručí lehce se třesoucí Aru. Byla nezvykle tichá, bála se – a kdo by se nebál?

„No to je úžasný,“ řekl Ruga a o stůl se rozprskla další koule.

„Co se vlastně děje?“ zeptal se opatrně Oogami. Ostatně byl asi sám jediný, kdo nic nevěděl.

Objasnil mu to Lyzen. „Rikusona někdo ovládá. Nejspíš nějaký démon. Hodně silný démon.“

„Sakra!“ zaklel Ruga, dával ruce v pěst. Oogami chápal, jak se cítí – být relativně silný, ale nemoct nic udělat… „Kdybych byl aspoň ozbrojený…“

„Stejně bys nic nesvedl,“ schladila ho pokusem o mírný hlas Kazane. „Protože by tě Rikuson jediným pohybem smetl.“

„Zato tebe ne, co?“ syknul Ruga. „Teď, když máš to svoje super extra dokonalé kaalo, tak jsi nepřemožitelná… Vlastně – ty ho teď nemáš, co?“

„Ticho!“ usměrnil je Lyzen a obě jeho ratolesti zmlkly. Tak položil ruku na stůl, na chvíli zavřel oči. Bylo vidět, že přemýšlí. Asi promýšlel další kroky a přemítal, jak Rikusona dostat. Pánové kouzelníci by už měli začít něco dělat. Stůl se totiž nebezpečně otřásal.

„Táhne z něj tak nechutná démonická energie, až je mi z toho na zvracení,“ prohlásil vážně. Mluvil spíš k sobě, ale poslouchali i Kiribu a Koumei – to byli taky jediné osoby v té bariérové kouli, kteří s tím mohli něco dělat…

„Kdo ho očaroval?“ vylítlo z Rugy.

„Není důležité kdo,“ odvětil Lyzen. „Ale proč…“ Očima na chvíli spočinul na Oogamim. Ale jen na chvíli. „Ta střela letěla dost těsně kolem tebe.“ Oogami polkl. „Kdyby tam nebyl Kiribu, jistě by bylo po tobě. Zareagoval z nás nejrychleji.“

„Dík,“ otočil se Oogami na zachránce.

Ten se jen usmál. „Koho bych pak učil?“ Pak změnil téma – na to důležitější. „On za to nemůže,“ trhl hlavou směrem, ze kterého lítaly ty energetické šmejdy. Položil ruku na stůl a mimoděk tak bariéře doplnil energii. „Neměli bysme mu ublížit.“

„A co s ním chceš jako dělat?“ Koumeiovi to nepovažoval za možné, jak ho zarazit ale zároveň na něj neútočit.

„Neříkám, že na něj nebudeme útočit.“ Kiribu si posunul brýle ke kořeni nosu. „Můžeme zaútočit, ale nebudeme mu ubližovat. Prostě ho uzamkneme.“

Klec?“ ujistil se Lyzen.

Kiribu přikývl.

„Jo, to by asi šlo… A pak pošleme pro ní… Ale máme problém. Na klec potřebujeme tři mágy. Tři sice jsme, ale někdo ještě musí chránit rodinu, posilovat bariéru…“ Zrak mu opět padl na Oogamiho… „Možná…“ Obrátil zrak na Kiriba. „Promiň, ale musím. Chápeš to, ne?“

„Ano. Dělej co musíš, otče.“

„Co se to tu zase…“ zakoktal Oogami, Lyzen ho však zarazil pohledem.

„Teď ne. Dej ruku na ten stůl. Rychle.“

Důležitá byla rychlost, tak už se na nic neptal a dělal, co mu Lyzen řekl. Položil ruku na bariéru. Cítil jí, tok její síly, její pulzaci. V okamžiku doteku měl pocit, jako by se do bariéry přidala i jeho ruka… A ten pocit se umocnil po tom, co mu dal Lyzen ukazovák na čelo a něco zašeptal a pak – pak to všechno pochopil. Pochopil princip bariéry – to, jak funguje, její vrstvy a slabá místa, cítil, kde přesně z ní uniká energie a kde je třeba jí doplnit. Tak se jen nadechl a začal ta místa spravovat a posilovat.

Byl trošku zmatený z toho, co s ním Lyzen udělal. Musel se mu nějak dostat do palice, protože jak jinak by to tak snadno pochopil? Jak by mohl najednou umět tento stupeň magie, když má problémy s obyčejným štítem?

JAK je to možné?

Věděl, co musí dělat. Musí opravovat bariéru a dávat jí svou energii – ne, on sám se s ní musí spojit a být tou bariérou. A také tušil, kde jsou jeho hranice, za které už nesmí.

„Tak, tady by to bylo,“ řekl Lyzen.

O stůl se rozrazila další energetická koule.

„Máme jen štěstí,“ řekl Koumei, „že mágové ovládnutí démonem moc nemyslí – kdyby u toho útočení myslel, bylo by už po nás.“

Kiribu se ušklíbl. „Nemyslím si, že by to Rikuson s myšlením přeháněl i v normálu…“

Lyzen pohlédl na svého syna a chvíli to vypadalo, že mu na to něco řekne. Ale rozmyslel si to. „Zvládneš tu klec?“ zeptal se místo toho.

„Budu muset,“ pokrčil Kiribu rameny. „Klec zvládám teoreticky a jednou jsem sám zavřel toulavou kočku. Asi jenom na pět minut, ale myslím, že tak vím, jak na to.“

Lyzen kývl. „Takže plán asi nebudeme mít připravený úplně do detailů, musíme trošku improvizovat… Dostaňte se kolem něj, nějak ho musíme omráčit nebo mu aspoň znemožnit útočit. Lehčí zranění beru, ale zkuste ho nezabít. Chceme z něj toho démona dostat a ne ho zlikvidovat. Tak jdeme na to.“

Oogami sledoval, jak Koumei otevřel kus bariéry, aby mohli vyběhnout. Ta se pak zacelila a byli opět v bezpečí.

Kdyby neměl stůl ve výhledu a bariéra byla tvořena jen ze vzduchu (bariéra ze vzduchu je ten nejslabší typ, jaký může mág vytvořit, záleží na jeho síle a když není po ruce nic jiného, je to lepší než kopanec do prdele), mohl by sledovat, co se děje na druhé straně. Takhle mu ale nezbývalo nic jiného než poslouchat a vnímat, jak náraz jedné energie střídá náraz druhé, místnost se otřásá a každou chvíli zapraská stůl – bariéra byla sice silná, ale když na ní udeřila silná energie… přeci jen, tvořil jí Koumei a ten není zrovna nejsilnější.

Ruga seděl u stolu, ruce sevřené v pěst a Oogami viděl, jak si vzteky kousal ret. Podívali se na sebe s Kazane a jejich myšlenky byly stejné a jasné – oba dva patřili mezi nejsilnější bojovníky v domě, momentálně ale byli docela nahraní.Karura, Kazane a Waryu se tísnila u stěny, Karuře na ramenou Aru usínala – bylo zvláštní, jak to v této situaci zvládla…

 Místnost se otřásala.

Co tam pořád dělají?

Rikuson je přece slabší než Lyzen, všichni tři jsou přeci v pořadí výš než Rikuson! Nebo že by ho ten démon, co ho ovládl, nějak nadopoval silou? Takovou, která odolá i těm třem najednou?

Zavřel oči a nechtěl ani pomyslet na to, co by se stalo kdyby… kdyby…

Chci vidět, co se tam děje, pomyslel si Oogami a čelem se opřel o stůl… Myslel jen na to, že chce vidět, co se tam děje… co se tam děje…

A pocítil něco podivného, jako by úplně splynul se stolem. Nebyl on a stůl, ne, byli jedno, on, stůl a bariéra. Bylo vzájemně propojeni, přes všechny tři se prolévala energie. Byli jedno, takže před ním nebyl žádný stůl, žádná látka, prostě nic, co by mu bránilo ve výhledu. Otevřel tedy oči a viděl…

Viděl, jak Rikuson stojí uprostřed místnosti, obličej měl stažený v nenávistné grimase a drží se za rameno - asi menší zranění. Nehýbal se a nejspíš to bylo kůli tomu znaku, který se otáčel na podlaze pod ním. Oogami si ho pamatoval. Ten samý viděl na Kamenném poli, když ho sem Lyzen tehdy dopravil.

Byla osmicípá hvězda, kolem které se právě dokreslovaly různé obrazce a znaky, ten tvar ožíval, tvořily se nové a nové čáry, které objížděly hvězdu až uzavřely jí v kruhu. Tři kružnice se začaly otáčet. Vnitřní a krajní doprava a střední doleva a působilo to zvláštně a kouzelně.

Lyzen, Koumei a Kiribu stáli kolem Rikusona tvoříce rovnostranný trojúhelník. Stáli rovně, ruce před hrudníkem dlaněmi natočenými k sobě, prsty v jedné rovině, jako by se chtěli modlit, ale v půlce pohybu si to rozmysleli. Měli zavřené oči a mezi prsty se jim začala tvořit žlutavá koule energie. Souběžně s množstvím světla se zvětšovala vzdálenost dlaní, zrychlovaly se kruhy a z hvězdy se začaly zvedat třpytivé vločky energie.

Rikuson se pohnul. Takže až tak paralyzovaný nebyl – pokusil se udělat krok, ven z hvězdy, ale kolenem narazil a neviditelnou překážku. Pokusil se vyslat útok, ale ten se neškodně vstřebal do ostatních vloček. Když se do pohybu dala i hvězda, Rikuson klesl na kolena.

V ten okamžik energie, kterou měli mágové před sebou, zmizela. Vteřinu se nic nedělo. Pak všichni tři nastejně natáhli ruce, z dlaní jim vyletěl proud energie a ty proudy se střetly a vytvořily trojúhelník a poslední, co Oogami viděl, bylo jedno velké bum, které zahalilo vše v nejbližším okolí a o kterém Oogami věděl, že to byl důsledek výbuchu hvězdného pole.

Pak se mu před očima zatmělo, viděl několik stovek hvězdiček a sesunul se na zem.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Title

(x, 7. 2. 2008 15:43)

Pro Nex: Přesně to se mi stalo minule a já pak byla druhá:-)

No...

(Nex, 7. 2. 2008 14:59)

...psala jsem moc dlouho. Zjevně. Ale když jsem to otevřela, žádný komentář tu nebyl, takže si budu připisovat první nález. :-)P

skvělé

(Idril, 7. 2. 2008 14:58)

Je to úžasné jako vždy.Tak Karura.Hmmm nečekané.A ten zbytek no prostě skvělé.Už se těším na další.:-)
arigato

Juchů!!!

(Nex, 7. 2. 2008 14:57)

A první! :)))
Budu to brát jako dárek k narozeninám, i když ty už přešly... Už jsem si takhle dodatečně nadělila Okane ga nai - to víš, že už je ten čtvrtý, poslední díl?

Zajímavé, taky celkem strašidelně popsané scény u rodinných sešlostí (Tedy, předpokládám, že někde to tak MUSÍ fungovat, proč by se o tom jinak tolik mluvilo? Ale, u nikoho koho znám nic podobného není, čili je to takový fenomén bílé myšky, abych tak řekla...).

Jen --- asi bychom tě fakt neměli tak honit Autorko Šárko. Oni obědvají a ty tu všude píšeš večeře, večeře... Přiznej se, kdys to přepisovala do kompu? ;)
Jo a proč se na sebe po Rugově dotazu podívají Lyzen a KAZANE místo Karury, když to Lyzen dětem neřekl? Ha!
A jestliže Kazane sedí po Karuřině pravici a Koumei naproti, ten těžko může vrhat pohledy VPRAVO, aby viděl Waryu. "Ta zeď to naštěstí ustála ve zdraví. Zato statní by…" je věta s nanejvýš zajímavým koncem. :)

K ději samotnému... No, musím říct, že je to takové trochu zvláštní. Je to zajímavé, jsou tam akční scény a vlastně všechno, co má, ale nějak to jakoby nejde do hloubky. Je to jakoby jen nahozené, jako omítka na stěně, jako náčrt, který je vyveden ve světlých mlhavých barvách, a nebyl vybarven a dobarven, jak mohl nebo měl být. Je dílem mistra, ale aby z něho bylo mistrovské dílo, chybí tam sytější barvy, živost, kterou dávají. Nějak mi to přijde takové odtažité, že tě to nepustí do děje, nejsi TAM, vedle nich. Ve všech předchozích dílech jsem BYLA Oogami, JÁ jsem byla nemehlo magik, JÁ jsem nestačila Rugovi, JÁ jsem se červenala před Lyzenem. Tady se jen dívám...maximálně ještě tak koukám za oknem... Je to dobbré, dokonce velmi, má to potenciál. Ale něco, já fakt nevím co, tomu chybí k opravdovosti. Snad větší pozorování situace skrz myšlenky jednotlivých postav nebo možná spíš o něco podrobněji procítit tu akci. takhle je to trochu "zaskočil jsem do pekárny; jak jsem stál ve frontě, přepadli to tam nějací lupiči a pak po sobě stříleli s policajtama, tady máš ten chleba, jo a kdo to chtěl ty žemle?"

Nemyslím to jako že tenhle díl je špatný nebo tak, to ne u světla! Jen má větší možnosti a já k smrti nesnáším, když něco není tak dobré, jak by mohlo, možná jen proto, že na to nebylo upozorněno.. Tak upozorňuji. Asi jsem se tě teď trochu dotkla, žádný autor nerad takováhle slova, ale nemyslím to ve zlém. Je to jako surový diamant, krásná věcička, ale kdyby se tady ohladila a tamhle vyleštila, bude zářit mnohem víc a bude ještě hezčí... A abys věděla, JE to pěkné a už se ZASE těším. (chíí! :)

Title

(x, 7. 2. 2008 14:34)

Jsi génius... taira.jet@seznam.cz