Oogami Part2/12
DVANÁCT
Nastala chvíle ticha, během které Ruga sledoval ty, co situaci pochopili.
„Co to má znamenat?“ ozval se po chvíli.
„Přesně to, co říkám,“ stál si za svým Koumei. „Slečna Kazane je jednak schopnější v boji a nyní ovládá i silnou útočnou magii…“
Kazane se zasmála a položila Koumeiovi ruku na rameno. „Přeháníš, příteli. Ano, uznávám, že umím vyslat magický útok, dokonce silný magický útok, umím dirigovat jeho sílu, umím ho řídit a směrovat, ale to je tak nějak vše… Neumím magii používat jiným způsobem, nevytvořím kolem sebe štít ani neumím pracovat s aurami, na tohle já prostě nestačím. Takže se nevyrovnám ani Koumeiovi ani v budoucnu Oogamimu… Ale ano, v boji se tu vyrovnám každému.“
„Takže bez toho svého kala bys nebyla nic,“ shrnul to Ruga. „To se tedy nemáš moc čím chlubit, sestřičko… Pokud jsem to správně pochopil, není to až tak tvá zásluha.“
Kazane se líbezně usmála. „Za prvé je to kaalo a ne kalo… A asi jsi poslouchal ocasem a ne ušima, bratříčku… Jednak jsem lepší v boji a nehádej se se mnou, oba víme, že to tak je, ale přes svou pýchu si to odmítáš připustit, to za prvé. A za druhé jsem JÁ SAMA na sedmnácté úrovni, to je MÁ zásluha, díky TOMU mohu používat kaalo… Ale neboj, na tebe tu sílu požívat nebudu, to by totiž bylo plýtvání…“
Ruga zrudl. „Fajn. Já ze sebe nepotřebuju dělat idiota… A víš co? Já považuju za plýtvání svým drahým časem na tohohle - “ ukázal na Oogamiho „ – neschopného pitomce. Nic neumí, nic nedělá, žádné pokroky, nic! A k tomu všemu se snaží získat výhody tím, že se vtírá do ložnice našeho otce!“
Oogami se zarazil a zrudl, snažil se na nikoho z nich nedívat. To šlo ale těžko, protože přímo za nadechujícím se Rugou se objevil Lyzen. Nikdo nemluvil, protože ho uviděli. Všichni až na vzteklého Rugu, který pokračoval. A Lyzen tam tak stál a usmíval se čím dál tím víc a jeho výraz byl jasný – tak copak nám ještě povíš pěkného?
„Já nemám zapotřebí ho učit. Otec mě o to požádal a já souhlasil. Nebyla ale dodržena jeho část dohody a tady Kiribu ho učil, ačkoliv věděl, že nesmí! Mohlo se klidně něco stát a nejen mně! Jak říkám, je to plýtvání mým časem, mou energií a mým talentem. Končím!“
Kazane potlačovala smích. „Tak jo. Měl bys to tedy říct otci. Uděláš to?“
„Samozřejmě!“ přikývl hned. To neměl dělat. Ne tak horlivě. Protože…
„Můžeš klidně hned,“ ozvalo se mu za zády.
Ruga zkoprněl. V jeho očích Oogami viděl něco, co zatím nikdy – bázeň, téměř až strach. On se Ruga svého otce bojí? Oogamimu najednou sebevědomí o trochu stouplo. On se ho totiž nebojí!
Ruga byl bílý jako stěna – a vykoktal ze sebe jenom: „J-jak? Kdy?“
„Magie, hochu, magie,“ usmíval se Lyzen. Evidentně se bavil. On si snad opravdu musel dokazovat, že má nad každým moc, nebo co. Proč by se ho jinak bál i vlastní syn?
Lyzen se přestal věnovat Rugovi a přešel ke Kazane. „Můžu se podívat? Ještě jsem neměl příležitost ani čas…“ Kazane kývla a Lyzen položil ruku na kámen. Zavřel oči, chvíli ho zkoumal a pak odstoupil. Byl velmi potěšen. „Je to moc dobrá práce,“ řekl. „Moc dobrá… To dělal Kiyuu, předpokládám… Opravdu si dal záležet… Dám ti ale jednu radu, Kazane…“ Znovu položil ruku na kámen. „Tvé kaalo snese magickou energii do druhé úrovně. Nyní je však z osmdesáti procent zaplněno. Kdybych zaútočil já, tak ho zničím přeplněním a Kiyuu by tě asi zabil.“ Podíval se na ní, pak na Oogamiho a nakonec ulpěl očima na Kiribovi. „Měla bys to kaalo občas pročistit,“ prohlásil ke Kazane. „Uvolnit energii… Myslím, že by Kiribovi prospělo trochu se procvičit…“
„Ale já…“ pokusil se namítnout Kiribu, ale Lyzen ho sjel netrpělivým pohledem.
„Už jsem udělal dost velkou chybu v tom, že jsem si nevšiml tvých schopností. Tak mi prosím aspoň dovol, ať ti je pomohu rozvinout.“
Kiribu sklapl a pokrčil rameny. „Když to Kazane nebude vadit…“
„Určitě nebude,“ řekl Lyzen a podíval se na svou dceru. „Že ne?“
„Vůbec ne,“ přikývla. „Pak se jí na tváři usadil uličnický výraz. „Jo a Ruga měl ještě nějaké problémy s Oogamim…“
„Jo, slyšel jsem,“ kývl Lyzen. „Jak pracovní, tak osobní, že?“
„Otče, tak to není!“ vyhrkl Ruga. Pro změnu zase zrudl. „Jen mi přijde nebezpečné, když neumí… ovládat tu svou sílu… Jinak proti němu…“
„Prosím tě, ušetři mě tohohle trapného výlevu, můžeš? Já moc dobře vím, co jsem slyšel. Když tedy nechceš, tak Oogamiho netrénuj, vykašli se na to, vůbec jsem tě o to neměl žádat…“ vzdychl. „Nemůžu ti přikázat abys ho ctil nebo bral do rodiny, ale aspoň ho neurážej. Je ti to jasný?“
Ruga jen tiše kývl.
„Fajn, to by bylo…“ Otočil se k odchodu.
Oogami chtěl něco zavolat – ale… V přítomnosti ostatních? Aby potvrdil to, co před chvíli říkal Ruga? Ne, to nešlo. Nebude to dělat. Nebude se hrnout do Lyzenovo ložnice!
Jako by to Lyzen cítil, otočil se na Oogamiho – a odešel. Rychle, spěchal, už aby byl pryč. To pro něj začínalo býti typickým.
„Pff!“ odfrkl si ještě Ruga, otočil se a odešel též.
Koumei, Oogami, Kazane a Kiribu tam zůstali. Chvíli bylo ticho. Trapné ticho. Moc trapné ticho. A první, kdo to nevydržel, byl Kiribu. Beze slova zmizel. Překvapil je. Ale za chvíli je spíš vyděsil. Protože se zase objevil. A díval se přímo na Kazane.
„Souhlasíš s otcem?“
Kazane kývla. To mu stačilo.
Zmizel už definitivně.
„No, to nám to pěkně dopadlo,“ protáhla se Kazane a složila halapartnu. „Kdo by to byl řekl, že?“
„Mohlo to dopadnout ještě hůř, ne?“ oponoval Koumei. „Lord Lyzen mohl trochu vyvádět za to, co Ruga řekl. Neměl na to právo. Ty doopravdy děláš pokroky," řekl Oogamimu. Když jsem s tebou bojoval poprvý, používal jsem jen zlomek své síly. Nyní už jsem skoro na polovině a musím si dávat bacha. To je co říct.“
Jo, to je povzbudivé, pomyslel si Oogami. Aspoň něco…
„Myslím, že půjdu,“ řekl Oogami. „Nevím, co bych tu dělal. Kdybych teď měl ještě bojovat, dopadlo by to příšerně. Tak zatím.“ Kývnul jim. „Můžu přijít zítra, že jo? Můžu s vámi trénovat?“
„Jasně,“ kývl Koumei.
Nevěděl jak to říct, ale měl pocit, že je tam jaksi navíc. Protože… zdálo se mu to? Možná ne… Když se ještě jednou otočil, viděl, že stojí velmi blízko u sebe…
***
Zamířil k sobě do ložnice. Bylo před polednem, takže všichni měli hodně práce. Pobíhali po domě a pracovali, procházel kolem nich a snažil se moc nepřekážet. Mnozí se málem až klaněli, když procházel kolem nic. Už si na to začínal zvykat. Ale opravdu jen začínal.
Když byl u dveří, slyšel řinkot rozbíjejícího se skla. Nejdřív se zarazil, pak zapřemýšlel a když se dopracoval řešení, vzdychl. Nebylo pochyb. Dal si hlavu do dlaně a zanaříkal… Copak Laarii zase provedla? Další váza? Talíř? Sklenice? Poslední dobou toho bylo dost a Laarii se lekala úplně všeho, omlouvala se za všechno a když si myslela, že jí Oogami neslyší, mumlala něco o své sestře. Že by sourozenecké problémy?
Vešel dovnitř. První viděl opravdu jí. A byl tam i někdo jiný, nejspíš původce oné pohromy – Lyzen seděl v křesle a bavil se.
Oogami sjel pohledem od Lyzena – byl nějak pohodlně usazen, co zas chystá? – k podlaze. Byla tam rozbitá karafa, všude kolem víno a množství střepů naznačovalo, že tam u toho kdysi bylo i pár skleniček. Obrátil oči v sloup, což Lyzena pobavilo ještě víc. Laarii měla v obličeji svou oblíbenou a obvyklou červenou. Teď jí ale ten odstín úplně přesně pasoval s vlasama. Na odstín přesně. Aneb když se jeho Lordstvo objeví.
Lyzen se na Oogamiho zašklebil.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Oogami.
„Nic moc,“ zívl Lyzen. „Prostě jsem tu seděl, tohle pometlo vešlo a v okamžiku, kdy mě spatřila, vypískla a upustila tác na zem. A zbytek víš… Proč mám pocit, že se mě všichni bojí?“
Oogami pokrčil rameny a sedl si naproti němu. „To bude tou vizáží,“ prohodil. „A taky ta pověst…“
Lyzen pozvedl obočí. „Pověst? Někdo snad něco povídal?“
Oogami se zašklebil. „Si myslíš, že bych ti vyzradil své tajné zdroje?“
Koutkem oka Oogami zahlédl, jak celá nešťastná Laarii stojí dost velký kus od nich a vyplašeně čeká…
„Copak?“ zeptal se Oogami.
„Já-já-já… už jsem to… uklidila. Já… mám přinést novou karafu?“ poslední část věty ze sebe vychrlila a Oogami měl pocit, že byla ráda, že se jí to povedlo bez zadrhnutí se.
„Nenamáhej se,“ předběhl Oogamiho Lyzen. Při zvuku jeho hlasu sebou Laarii poděšeně škubla. Oogami to docela chápal. Lyzen totiž vypadá tak jako jemně… ale když otevře pusu, vydere se z ní něco jako zavrčení a štěknutí v jednom. Oogami už si zvykl. Ale mnohým to jistě dělá problémy.
„Víš co?“ zkusil to znovu, tentokrát ztlumil hlas, asi jí pochopil. „Vem si po zbytek dne volno. Nebo aspoň do oběda. Teď tě Oogami potřebovat nebude…. Pak si tě zavolá…“
„A-ano… ji… jistě!“ A byla pryč.
Když se za ní zabouchly dveře, Oogami se podíval na svého návštěvníka.
„Potřeboval jsi mi něco?“
„Já jsem s tebou chtěl probrat jednu záležitost… Týká se to mého rozhovoru s Rikusonem, který jsi vyslechl.“
Oogami obrátil oči v sloup. „A co s tím?“
„Chci ti to vysvětlit.“ Skoro to zašeptal. Těžko uvěřit, že mu na tom tolik záleželo.
„Nevím, co mi chceš vysvětlovat.“
„Vím, že jsi poslouchal.“ Jako by Lyzen vůbec nevnímal to, co se mu Oogami pokoušel sdělit. „Vím také, že s tebou pak mluvil a co ti řekl.“
„Jo o tohle ti jde,“ pochopil Oogami. „Hele, Lyzene, mně je úplně jedno, co mezi ním a tebou bylo nebo je. Dělá si na tebe nároky? Tak ať. Je jen na tobě, zda mu podlehneš nebo ne.“ Zasmál se. „Docela mě pobavil. Prý vůči tobě nevykazuji přílišný respekt. Měl bych?“
Lyzen pokrčil rameny. „Když nechceš… Náhodou se mi líbí, že na mě občas zařveš. Kromě Karury to tu totiž nikdo neudělá, všichni se mě bojí. Ani nevím proč… Ty si umíš říct svůj názor. A to se mi líbí.“ Usmál se. „Ty jsi úplně jiný, než byl Rikuson. Ty ses mi nemohl bránit, protože jsi nemohl a neuměl používat magii, tak to bylo snadné. U něj to bylo složitější, on byl bývalý Vysoký elf a uznávaný duchovní mág…“ Zarazil se. „Počkej, nemám o něm přestat mluvit? Abych tě tu neunudil nebo neznechutil…“
Oogami mávnul rukou. Ať si Lyzen říká cokoliv. Nějak… nějak poslední dobou mu v jeho přítomnosti bylo dobře, byl s ním radši, neměl zapotřebí utíkat, a ani to neměl v plánu… A k tomu všemu ani Lyzen nevypadal, že by něco v nejbližší době hodlal tvořit… Jenže… Oogami nechtěl dopadnout jako Rikuson. Doprošovat se, vtírat se, neustále útočit s větou A kdy mě zase přijdeš navštívit? Nechtěl být takový. NEBUDE takový…
„Rikusona jsem poznal, když jsem poprvé přišel do tohoto domu. To už jsem měl Karuru, čekala Rugu, myslím. V té době jsem byl ještě tak trochu grázl, pokoušel jsem se sbalit každého chlapa, co mi přišel pod ruku a byl mi aspoň něčím sympatický… Bylo to pro mě něco jako sbírka, testoval jsem své schopnosti…. Pak otec udělal něco, co jsem vůbec nečekal, ale docela mě to potěšilo. Otec přikázal Rikusonovi, aby mi dělal pobočníka, společníka a páže v jedné osobě, prostě takovýho pejska na vodítku. No a tím měl i jistý postranní plán – doufal, že když budu mít u sebe jednoho chlapa, mohl bych dát ostatním pokoj. A víš co? Ono to vyšlo…“
„To mi došlo,“ zamumlal Oogami. Jinak by tu neměl tyhle Rikusonovo žárlivý výlevy.
Lyzen pokračoval. „Líbil se mi. Byl pro mě krásný, mocný a nedostupný, chtěl jsem ho. Nebyla to láska, byl to chtíč, byla to touha. Chtěl jsem ho už kvůli tomu, že byl elf a bylo mu proti mysli to, co jsem chtěl dělat. Ale po půl roce odmítání mi podlehl. Tehdy jsem to oslavoval jako veliký triumf a využíval jsem ho, jak to šlo… No nedívej se tak na mě, já byl prevít, já vím. Mohl jsem si za to sám, že se do mě zamiloval. Byl to problém, neustále mi to opakoval, zval mě k sobě každou noc a byl jsem jako svázaný, omezený… Já jsem Rikusona nikdy nemiloval. NIKDY. Z mé strany to vždycky bylo jen tělesné. Nic víc. Ale on víc chtěl.
A pak jsem to ukončil. Bylo to chvíli před mou cestou do vašeho světa, takže zhruba před dvěma lety. On tomu nevěřil. Nechtěl tomu věřit. Odmítal si připustit, že není jen on… Měl ale smůlu, byl jsem rozhodnut, že ho pošlu pryč – a pak jsem se vydal za tebou. A dovedeš si asi představit, jak se tvářil, když ho napadlo, že tě nejspíš budu chtít místo něho. Proč bych jinak nechal udělat tenhle pokoj, tvůj meč a spoustu dalších věcí?“
Dalších věcí?
Jakých dalších věcí?
„Když jsem tě pak nechal u tvých rodičů, dělal mi tu žárlivý scény, začal mě pronásledovat skoro tak, jako jsem prve pronásledoval jeho a snažil se mě získat zpátky. Ale já jsem jeho nikdy nebyl. Nikdy.“
„Tvrdil, že jsi mu řekl, že ho miluješ.“
„Kecá,“ shrnul to Lyzen. „Nalhával si to po celou dobu. Já nikdy nemiloval jeho. Já jsem se miloval s ním.“
Pak vstal. Přešel k ohromenému Oogamimu, klekl si na zem před křeslo a položil si hlavu na jeho kolena.
„Můžu takhle zůstat?“ zeptal se.
Bylo to zvláštní, jako pokaždé, když byli takhle spolu. Jen spolu… Když byl Oogami s ním… Těžko říct, jak je možné, že se jeho vnímání změnilo, ale byl za to rád. Byl rád, že není jako ostatní takový… no, elfovitý… Bylo mu tak hrozně dobře!
Zvedl ruce a dal je Lyzenovi na hlavu. Lyzen sebou trochu škubl, zřejmě to nečekal. Nic na to ale neřekl, tak to Oogami bral jako souhlas. Začal Lyzenovi ňuchat uši, pak vlasy, nakonec nu dokonce rozvázal stužku ve vlasech. Nechal je rozpustit a hrál si s nimi. Po chvíli se Lyzen ozval.
„Víš co dá práce to učesat?“ zamručel. „A zavázat a to všechno?“
„Vím,“ usmál se Oogami. Moc dobře to věděl.
„Tak to jo…“ Bylo to, jako by vrnělo štěně.
„Mám přestat?“ zeptal se Oogami.
„To rozhodně ne,“ přišla odpověď.
Oogami tedy nepřestal.
Těžko říct, jak dlouho tam tak byli. Jak dlouho jen tak odpočívali u sebe, vnímali teplo toho druhého. Oogami by byl rád, kdyby to tak mohl zůstat. Napořád. Protože…
„Hele, Lyzene,“ začal Oogami opatrně. „Víš, že když se po mně nevrháš, jsi docela fajn?“
Lyzen zvedl hlavu. „A vadilo by ti, kdybych se na tebe teď vrhnul?“
Oogamiho zaskočil. To se ptá o dovolení, nebo co? To by bylo poprvé od… vlastně od doby, co se znali. Zaváhal.
„Nevím.“ Bylo teprve k poledni, Aru už ho dokázala najít i když nepoužíval kouzla a nebyla jediná, kdo sem chodil. Co kdyby tedy někdo přišel? Co kdyby… „Ne že bych o to nestál, ale…“
„Nic neříkej…“ zadržel ho Lyzen. „Je moc brzo, co?“ zeptal se. Pak se usmál. „A co kdybych přišel večer?“
„I když řeknu ne, stejně přijdeš,“ hlesl Oogami.
„Nepřijdu,“ zavrtěl Lyzen hlavou. „Rád bych, ale pokud mi to nedovolíš, tak ne…“
Oogami sváděl vnitřní boj. Byl by rád, kdyby Lyzen přišel. Moc rád. Jenže… Nebude to náhodou znamenat, že ho bude vítat kdykoliv? Že bude moct kdykoliv přijít? Co když…
„Dáš mi pusu?“ vylítlo z Oogamiho. Hned se lekl toho co řekl a dal ruku na pusu. Co to bylo? Co – to – řekl?
Lyzen zareagoval přesně tak, jak Oogami čekal. Povytáhl obočí. „Prosím?“
Oogami zrudl. „Chtěl… bych… pu-su…“ zopakoval potichu. Vážně to řekl? A proč ho Lyzen nechává, aby to zopakoval? Vždyť to prve MUSEL slyšet!
„Ale ale… To je poprvé, co si o něco říkáš, co? Co ta změna? Líbí se mi…“ V očích mu hrály ohníčky a Oogami se opět utvrdil v tom, jaký je Lyzen parchant.
„Víš co? Tak si tu pusu strč někam!“ zvolal naštvaně. „Ty víš, jakou mi dalo práci to říct a ještě se mi směješ. Já bych tě nejradši - “
A nedořekl, protože Lyzen přitiskl svá ústa na jeho. Hladově a vášnivě, jako nikdy. Moc si to ale neužili.
Protože se stalo přesně to, čeho se Oogami bál.
Někdo rozrazil dveře a vběhl dovnitř.
Komentáře
Přehled komentářů
nééé to už je konec....a to zrovna v nejlepšim
hurá
(Lucka, 30. 1. 2008 20:08)konečne som sa dočkala. Je to super. Bude toho ešte veľa? Musí sa to skončiť dobre :D:D:D:D Nenávidím smutné konce, potom mám z toho depku :( btw milujem tvoju stránku!!
......
(Jane, 30. 1. 2008 19:03)
páni konečně další díl,to bylo super už aby byl další.
No jo a Nex tu není ,hmmmm o tolik přichází.
No tak já si myslím,že to bude Rikuson. alisa11@seznam.cz
nezaspiiiim:(((
(sisaa, 30. 1. 2008 18:51)aaaa..to to..ako si to mohla?? ako si mohla v najlepsom skoncit????..ani nezaspiim..aspon duufam se zas nebudem musiet tak dllho cakat..sak nie??:))
ááááíáááá
(Danika, 30. 1. 2008 17:50)
áááááááá to si děláš srandu!!!! V nejlepším to utnout??? To se mi dělá? Vždyť já málem dostala infarkt! Nejdřím mě tak dobře naladíš a pak BUM???? Kdo je ten "někdo" co tam přišel?????? Já tě zabiju!!!! Ale povídka je perfektní, už aby tady byl další díl!! Já do tý doby snad umřu!!! Já sem taky každý den a číhám na nové pokračování...konečně se mi to podařilo vyčíhat! Fakt super povídka!
S takle dlouhým (pro mě) komentářem sem nepočítala XD
hurááááááá
(Jita, 30. 1. 2008 17:34)No, bylo by zajímavé, kdyby tam vtrhl Rikuson. Co ty na to? jolsova@seznam.cz
Title
(x, 30. 1. 2008 15:21)Skvělé, další díl. Já myslím, že to bude...Kiribu. Doufám, že se brzo dozvíme kdo to skutečně je...
hip-hip-huraaaaaa
(Eressië, 30. 1. 2008 15:04)xD jupiiii, ja som tak happy :) hned mám krajší deň =) len dúfam, že to nebude malá Aru, tá by mala na čo kukať :D veľký otecko a jeho miláčik :D
První z malých soutěží...
(Autorka Šárka, 30. 1. 2008 14:45)Kdo uhodne jako první, kdo vrazí dovnitř, má u mě malou ceničku...
*totální šok*
(fril02, 30. 1. 2008 20:27)