Oogami Part2/10
DESET
Oogami byl nejdřív v šoku. Kiribu je Lyzenův syn? Nejdřív mu to přišlo nemožné, ale vzápětí si začal nadávat do blbců a idiotů. No jasně! Vždyť to měl celou dobu před nosem, celou dobu ho to mělo napadnout, ale on byl tak pitomej, že mu to prostě nedošlo. Možná ho zmátl fakt, že má Kiribu elfské uši. Ale na Zemi byly i podivnější genetické hříčky přírody. Mohlo ho to napadnout, kdyby si vzpomněl na něco jako základy genetického křížení, co zkoušeli ve škole… Ale ne, nebude na to myslet jako na pokus! Důležitější pro něj bylo…
„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptal se chlapce.
Kiribu pokrčil rameny. Jeho klid byl lehce otřesen a ještě to umocnila Kazane, která se k němu rozeběhla a přitiskla si ho na svůj mohutný hrudník. Oogami se divil, že to chlapce neudusilo…
„Ahoj, zlatíčko…“ Kiriba to rozhodně netěšila a když se vyprostil z jejího sevření, Kazane vypadala dotčeně. „No teda, ani se se mnou nepřivítáš, jo?“ Pak se její pohled změnil. „Když jsem byla u krále Raizena, ptal se, jak si pokročil v magii. Když jsem mu řekla, že přece magii neovládáš, smál se a jen mě poplácal po hlavě. Myslela jsem si, že se zbláznil, ale teď to chápal… On to věděl, viď?“ zeptala se.
Kiribu jen tiše přikývl. S bázní se zadíval na otce. Lyzen byl poněkud zamyšlen. Podrobně a zkoumavě si ho prohlížel, pak asi zkoumal jeho auru. Po chvíli se mu oči rozšířily překvapením. Podíval se na zbytek rodiny. Dokonce i Waryu byl zticha a měřil si Kiriba nevěřícnými pohledy. Zřejmě nebyl blbej, došlo mu, jak se před ním dokázal schovávat…
„Musím si s nima něco vyřídit,“ řekl Lyzen zbytku rodiny. „S oběma… Zajisté to chápete. Zlato, uvidíme se později,“ dodal směrem ke Kazane, ta jen přikývla.
Lyzen pochodoval rychle, Oogami s Kiribem za něm doslova běželi. Vedl je domem až do patra, kde jsou pokoje. Oogami se docela obával toho, co se stane, ale nutil se ke klidu. Přeci nemusí být naštvaný, ne? Ačkoliv…
U Lyzena člověk – ani elf – nikdy neví…
Skončili v Lyzenovo pokojích. Oogami tam byl poprvé, ale popravdě řečeno ani moc nelitoval. Lyzen jako by nevěděl, zda je víc elf nebo vlk, třískal se tam elfský nábytek s vlčím uměním. Bylo tam spoustu obrazů, váz a sem tam nějaké kytky. Prostě plno harampádí a dohromady se to třískalo neskutečným způsobem… Pokud takto vypadal obývací pokoj, zajímalo by ho, jak vypadá ložnice…
Vlastně ne, zarazil se.
Vlastně nechce vidět, jak vypadá ložnice…
Lyzen jim pokynul, aby si sedli. Sám udělal to samé. Sedl si, sepjal ruce a podepřel si jimi bradu. Dva chlapce, kteří byli čím dál tím nervóznější, probodával pohledy. Neurčitými pohledy. Určitě je studoval. Oogami by si hrozně přál mít svou normální auru, ale nějak tušil, že TEĎ už by ho asi neobelstil. Kiribu se snažil dělat, že tam vůbec není.
„Takže,“ začal, „Vypadá to, že si budeme muset promluvit. A to dost vážně… Zdá se totiž, že jsem udělal několik chyb.“
Oogami se překvapeně narovnal. Lyzen přiznal chybu? Co se to tu děje?
„Můj první omyl bylo to, jsem nechal Rugu, aby tě trénoval,“ řekl směrem k Oogamimu.
„Mně to nevadí,“ pokrčil Oogami rameny. Stejně vždycky bojoval proti někomu silnějšímu.
„Ale jemu to vadilo. A dost. On nechtěl, protože jsi úplný začátečník. A od toho se odvíjí má další chyba. Přistoupil jsem na jeho podmínku, že tě nikdo nebude učit magii, dokud on neskončí s výcvikem. Šlo to docela dobře, ty ses pomalu učil bojovat, zlepšoval sis kondici a já byl spokojen, protože jsem měl za to, že bys ve svém momentálním fyzickém i psychickém stavu magii nezvládl.“
Najednou do toho skočil Kiribu. Rychle a naprosto nečekaně si vzal slovo a vážně se podíval na Lyzena. „Mýlil ses, otče,“ řekl rázně. Pak jako by se zvuku svého hlasu lekl, mluvil tišeji, ale jisté známky té ráznosti nezmizely. „Základy Oogami zvládl víc než dobře, ačkoliv mu to trochu trvalo a myslím si, že s drobnou pomocí může být do roka na páté úrovni.“ Pak zmlkl a začal sledovat svoje ruce.
Oogami mu chtěl pomoct.
„Lyzene, Kiribu za nic nemůže! To… já. Já chtěl, aby mě učil.“
Lyzen na to nic neřekl, jen lehce kývl. Oogami to bral jako pobídnutí k tomu, aby pokračoval.
„Potkal jsem ho jednou v knihovně. Povídali jsme si a on mi řekl, že umí ovládat magii. No a já ho požádal, jestli by mě neučil. Víš co, až na ty souboje s Rugou na mě každý kašlal tak jsem byl nadšením bez sebe, když se objevil klučina, co něco umí. No a tak jsem ho požádal, jestli by mě neučil. A on souhlasil. Ale zatím jsem moc nepokročil…“ Už nevěděl, co by ještě řekl, tak sklapl.
Lyzen se zadíval na svého syna. Nebyl to zlý pohled, ale jen čistě zvědavý. „Proč jsi to udělal?“
Chlapec pokrčil rameny. „Bylo mi ho líto.“
„Líto?“ zopakoval Lyzen.
Líto? Pomyslel si Oogami téměř nastejně. To vypadal jako takový ubožák? Jeho sebevědomí poněkud pokleslo.
„Jo. Líto. Měl tak silný potenciál a nulové schopnosti. Teď už se aspoň vyhrabal z propasti. Už je na tom možná líp než Ruga…“ Zmlkl a dovětek řekl téměř šeptem: „A taky jsem nechtěl, aby dopadl jako já.“
Lyzen ho nepřestával zkoumat. V jeho pohledu nebylo nic čitelné. Kdyby ho Oogami neznal, řekl by, že je Lyzen bezradný. To ale přeci není možné…
Lyzen ke svému synovi natáhl ruku. „Otevři se mi,“ vybídl ho.
Zjevně neochotně, ale podal svému otci ruku. Chvíli se nic nedělo, ale když se Oogami zadíval pořádně, všiml si, že se jejich aury začínají synchronizovat. Stejný směr proudu, stejná síla, stejná barva… Pak se jejich aury slily dohromady a byly jako jedna. Oběma škubaly víčka, ale ani jeden spojení nepřerušil. Pak ale Lyzen otevřel oči a pustil Kiribovu ruku. Jejich aury se vrátily do původní podoby.
„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptal se Lyzen.
„Proč bych to říkal?“ pokrčil Kiribu rameny.
Lyzen vypadal zaraženě. Kiribu vypadal trochu roztřeseně a aby zaměstnal ruce, zase si dal vlasy přes uši. Jako by se styděl ta tu jednu čtvrtku elfské krve, co v sobě má.
„Jsem tvůj otec,“ zkusil Lyzen. Opravdu vypadal, že neví, co dělat. „Já… mohl jsem ti s tím pomoct, ukázat ti cestu!“
„Nepotřeboval jsem.“
Řekl to chladně, tak, že bylo jasné, že by to tím rád považoval za ukončené. Dívali si do očí, ale Kiribu neustále uhýbal. Nechtěl se svému otci podívat do očí a když už, nesnesl to dlouho.
Lyzen rezignovaně zvedl ruce a svalil se do křesla. „Tak fajn, vzdávám to. Nemá to cenu. Jsi stejně tvrdohlavej, jako tvá matka, fakt!“ Hluboce vzdychl a podíval se na něj skoro vyčítavě. „Když s tebou je to hrozně těžký, Kiribu. Já ti vážně CHCI pomoct. Ale ty mi to nedovolíš! Kdyby ses aspoň ozval, stačilo by říct, hele, táto, mám problém a hned bych se ti věnoval… Sakra, vždyť já ani nevěděl, že nějaký schopnosti máš a ty se tu vytasíš s pátou úrovní!“
Na to Kiribu odpověď neměl. Seděl tam jak hromádka neštěstí a přemýšlel, co bude dělat. Občas zvedl oči a podíval se na Oogamiho. Prostě chvíli drželi tichou domácnost. Pak se Kiribu zvedl.
„Můžu pokračovat ve výuce magie?“
Lyzen si povzdechl. „Fajn, pokračuj…“ Pak se ušklíbl. „Ale ať jsou vidět výsledky.“
Kiribu přikývl. „To záleží na Oogamim…“ Pak se nadechl. „Děkuji… otče.“ Otočil se zpátky na Oogamiho. „Přijdeš zítra?“
„Samozřejmě,“ řekl. Proč by taky neměl? Bylo to s ním vždycky fajn… „Přijdu a hrozně rád.“
Kiribu se na něj usmál. Přesně tím úsměvem, který byl u něj tak vzácný. „Bezva. Tak ať umíš úkol!“
A zmizel.
„Taky mohl odejít dveřma,“ zabručel Lyzen.
Chvíli bylo ticho. To přeťal opět Lyzen.
Zprudka si oddychl. „Ach jo, já se z toho kluka jednou zblázním.“ Popadl sklenici s vínem a zhluboka se napil. Pak sklenici odložil. „Jak dlouho ho vůbec znáš?“
„Co jsem tady.“
„A co ses už stihl naučit?“
„Si to zjisti, když jsi tak mocný kouzelník.“
Lyzen po něm hodil takový ten ublížený pohled stylu to jsi nemusel a Oogami se opravdu zastyděl.
Lyzen přešel k Oogamimu. „Dej mi ruku. A zavři oči…“
Oogami se uchechtl. Zavři oči, jo?
„Hele, to vůbec není vtipný!“ ohradil se. Ale taky mu cukaly koutky. „Se zavřenýma očima se líp soustředíš. Na zkoumání aury potřebuješ soustředění… Tedy já ho potřebuju… Tak nerozptyluj!“
„Tak já tě rozptyluju, jo?“ ohradil se, ale pak sklapl. „Fajn, budu v klidu.“
Zavřel oči a jen se soustředil. Cítil kolem sebe nejprve nepatrné záchvěvy, ale pak mu naskočila husina. Protože… Nevěděl jak by to popsal, ale měl pocit, jako by mu Lyzen sáhnul do těla. Prostě jako by se mu hrabal přímo v těle. Bylo to nepříjemné, až to skoro bolelo. Cukaly mu víčka, zatínal zuby a modlil se, aby to Lyzen ukončil co nejdříve…
Když se pak Lyzen pustil, Oogami vydechl úlevou.
„Au,“ vykníkl jenom.
„Není to nejhorší, na to, že jsi tu jenom chvíli… Ale taky jsi mi mohl něco říct… I když kdybych se na to býval soustředil, zjistil bych si to, co?“
Byli u sebe tak blízko, tak blízko, Oogami cítil jeho dech, toužil mu být ještě blíž, políbit ho… A on najednou vstal a zase si sedl do křesla naproti. Oogami zahnal pocit křivdy.
„On tě moc v lásce nemá, co?“ zeptal se Oogami.
„On je takovej odjakživa… Uvědomuješ si, jaký má on postavení? Vypadá jako elf a teď vím, že ještě ovládá magii, takže vlci ho už nikdy nepřijmou, ačkoliv má nejblíž k nim. A i když vypadá jako elf, elfové ho zavrhnou také, protože je prostě vlk… Ale neustále mě chlapec překvapuje… Celej den o něm nevíš. Vždycky jsem si myslel, že se někde zalezlý schovává, ale jak je vidět, udělá se neviditelným a chodí si po domě. Vlci ho nevidí a elfům se kryje. Je moc šikovnej. Ale ne moc komunikativní. Jsi první, s kým se dobrovolně stýká. A dneska jsem poprvý viděl, že by se byl na někoho usmál. Máš na něj moc dobrý vliv.“
Rozvalil se v křesle. Oogami jen čekal, co z něj ještě vypadne.
„Dneska mám dost,“ prohlásil. „Chtěl bych se vyspat. Dneska sám…“
„Ty mě snad vyháníš?“ zeptal se Oogami. Co se to stalo?
Lyzen pozvedl obočí. „Ty nechceš odejít?“
Oogami v duchu zaklel. Proč… „Proč odpovídáš na otázku otázkou?“
„Jsem unavený,“ prohlásil. „Vážně mi dáváte zabrat, víš… Jindy bych dal opravdu nevím co za to, abys tu se mnou zůstal, ale teď bych dal přednost posteli, pokud dovolíš… A nechci, aby ses přemáhal…“
Oogami neodpovídal. On Lyzen opravdu vypadal, že se za chvíli zhroutí. Ale stejně…
Přemáhat se? Přemáhat?!
Oogami vzdychl. „Fajn. Tak já jdu. Abych se nemusel přemáhat.“ Zvedl se a chystal se odejít. „Víš co?“ zavolal na něj, když stál u dveří. „někdy mě vážně štveš.“ A zavřel za sebou dveře.
Zpola naštvaně rázoval po chodbách a mumlal si něco jako parchant, blbec jeden a podobně, během toho si uvědomoval, že vlastně nechtěl, aby ho Lyzen nechal být… teď… by vlastně vítal…. Jeho… u sebe
Zastavil se a bezděky dal hlavu do dlaní. Sakra Nesmí na to myslet, protože to stejně není správné! Oklepal se, věnoval si jeden pohlavek na probuzenou a pokračoval dál. Jemu by totiž postel taky neuškodila…
V jedné užší a temnější uličce se srazil s Karurou. Ještě než stihl otevřít pusu, uvědomil si svůj omyl. Ty modré oči nebylo možno přehlídnout.
„Ahoj,“ řekla mu usmívající se Kazane.
„Nazdar,“ odpověděl Oogami naprosto inteligentně. Stejnak nevěděl, co jiného by jí řekl. Co jediné věděl, snažil se nevnímat její bujný výstřih. Byl opravdu… objemný…
„Tak ty jsi Oogami, jo?“
Vypadala bezelstně. Jenže stejně bezelstně vypadal i její tatínek, když se s ním seznámil. Hodlal být opatrný a obezřetný. Protože nikdo, kdo má Lyzenovu krev nikdy nemůže být neviňátko.
„Jo, evidentně jsem,“ přikývl. „A ty jsi Kazane.“ Nečekaně, chtělo se mu dodat.
„Už jsi o mně slyšel, viď?“ usmála se zářivě. Měla moc pěkné bílé zuby. Moc pěkné bílé zuby až moc připomínající tesáky. Až moc…
„Jo, dost.“ Tady v domě se sice hodně věcí utají, ale když má někdo kamarády…
„A slyšel jsi o mně v dobrým nebo ve špatným?“ zeptala se. Oogamimu se zdálo, že se poněkud přibližuje. On se snažil se oddalovat.
„Slyšel jsem o tobě jako o holce, co jako jedna z mála dokáže porazit Rugu. A sám jsem to taky už viděl na vlastní oči. Jsi fakt dobrá.“
„Oh, děkuji,“ usmála se. Směje se nějak moc. „Je to pro mě opravdu poklona… Já jsem o tobě taky něco zaslechla…“ Ona se vážně přibližuje…
„Jo?“ Hrozně mu ta situace připomínala to, jak po něm šel Lyzen. Jenže… s Kazane se viděl poprvé a ona s ním snad flirtuje nebo to? Tak to ne, holčičko, na to zapomeň!
Ale rodina se nezapře.
„Slyšela jsem,“ protáhla líně, „že jsi na boj hotový poleno.“
Oogami zaúpěl.
„Ale neboj, Ruga často přehání. Zvlášť, když jde o elfy. Já tě sice ještě bojovat neviděla, ale mám tě otipovaného, Oogami…“
Kazane se blížila… Najednou se ale zarazila a prudce od něj odskočila a úplně na ní byl vidět ten pohled já nic, já muzikant.. Oogami se ohlédl. Byl to Koumei a šel k nim. Neusmíval se. Naopak vypadal nezvykle vážně. Přišel k nim a usmál se až po tom, co se usmála ona na něj.
„Ahoj, Koumeji.“ Měla úplně jiný tón hlasu. Předtím na Oogamiho mluvila až svůdně, takový to, co mívá v hlase Lyzen. Teď ale byla jiná, uvolněná, přátelská… Prostě milounká.
Natáhla ruku a podala mu jí. Koumei jí s jistým váháním uchopil. A políbil.
„Slečno Kazane,“ dodal a slečně Kazane zastříhaly ušiska. Taky trochu zčervenala. Byl to kouzelný obrázek… Nevnímali nic kolem sebe, Oogami se tedy rozhodl zdejchnout. Otočil se na podpatku a odešel. K sobě do pokoje.
Málem by byl zapomněl, že má zítra sraz s Kiribem. Doslova mu řekl, ať přijde. Na tu hodinu by se měl naučit clonu a štít. Sice absolutně netušil jak, ale nějak to zvládne…
***
„Ty ses to nenaučil.“
Kiribu stál naproti němu, ruce složené na prsou – jako učitel, kterému žák nedonesl úkol. Nedalo se říct, že by byl naštvaný, na Oogamiho nekřičel. Ale byl zklamaný… A to bylo horší. O dost horší.
Oogami smutně svěsil hlavu. Jako včera se vážně snažil, jenomže mu to prostě nešlo. Vždycky mu aura blikla tou barvou, na kterou se snažil myslet, výsledkem mu ale clona rozhodně nebyla.
Teď seděl u stolu a pozoroval svoje ruce. „Pardon… nějak jsem to nezvládl.“
„A to jsi tak nadaný,“ potřásl Kiribu hlavou. „Je v tobě tolik síly… ale ty jí prostě neumíš využít…“
Oogami se cítil zahanbeněji a zahanbeněji, propadal se stále hloub a hloub do podlahy. A bude menší a menší a nejmenší na celém světě…
„Ty úkoly ti nedávám kvůli svým rozmarům.. Dělám to kvůli tobě, to si snad uvědomuješ, ne?“
Oogami tiše přikývl.
„Fajn, tak ještě jednou…“ zvednul míček, který pro cvičení zabavil Aru. „A koukej se soustředit!“
Hodil míček po Oogamim. Nebyla to rychlá střela, spíš pomalá. Oogami se ho snažil zachytit zrakem, ale nepodařilo se mu to a míček mu přistál mezi očima. Kiribu vzdychl.
„Tohle nemá cenu,“ prohlásil a posadil se ke stolu. „Můžeš mi říct, proč se s tebou zahazuju?“ zabědoval, sundal si brýle a začal si je leštit.
Oogami nevěděl, co na to říct. Pak si ale vzpomněl, co sám Kiribu řekl včera Lyzenovi. „Je ti mě líto, protože mám silný potenciál, jenže nulové schopnosti!“ vychrlil a zazubil se.
Vzápětí mu ale úsměv ztvrdl na tváři, protože mu onen míček přistál mezi očima. Ale Kiribu tam jen tak seděl a leštil si brejličky. Viděl ho! Ani nezvedl oči! Začal před ním mít ještě větší úctu.
„Jak jsi to…“ vydechl.
Kiribu pokrčil rameny a nasadil si ony obroučky. „Jednoduše. Říká se tomu dynamika, to by ses měl taky jednou naučit, ale když nezvládneš ani štít, bude to těžké… Na štít používáš čistě svojí sílu, svou energii… Ale na dynamiku musíš cítit energii toho předmětu, se kterým pohybuješ…Ale to ti vysvětlovat nemůžu, protože jsi ještě nepochopil ani podstatu štítu. Clonu už u tebe neřeším, na tu si musíš přijít sám. Hlavní je, že konečně o nějaké své auře víš. Ale na štítu budu trvat, jasný? Ty šašku…“
„Já se to naučím,“ vyhrkl rychle Oogami
„To doufám… Jinak se nepohneme z místa…“ Sebral si věci ze stolu a měl se k odchodu. „Tobě chybí soustředění se. Kdyby ses lépe soustředil, mohl by ses posouvat mnohem rychleji. Tak přijď i zítra, budeme cvičit spolu. Sám to asi nedokážeš. Tak čau.“
„Čau,“ stačil mu ještě Oogami říct, než zmizel.
To už Oogamiho nepřekvapovalo.
Komentáře
Přehled komentářů
zatial som to stihla prečítať do tadeto a veeľmi sa mi to páči...viac než Anii-san, lebo to je také jedinečnejšie a u Anii-san to bolo skôr ten taký klasický príbeh shounen-ai ale i tak bol krásne napísaný..noo oogami ma úplne dostal..stráášne sa mi to páči a aj ten svet s rôznymi rasami a tak si perfektne zobrazila =) hehe...jooj..neviem sa dočkať kým to prečítam ďalej..hmm..len píš ďalej...vážne sa mi to pááči..a som zvedavá ako sa to ešte zamotá =)
Kazane...
(Ajame, 28. 12. 2007 13:36)...si nějak dovoluje (zářivý úsměv). Jsem zvědavá co se bude dít dál.
Moc pěkný
(Kitikara, 27. 12. 2007 20:40)Asi nejvíc mě dostaly ty balící pokusy od Kazane.
...xD
(E..., 27. 12. 2007 20:28)tak tenhle díl byl totálně perfektní, moc mě to celý pobavilo..tak nezvykle miloučký
juuj..je to super
(Amy (angie47@azet.sk), 26. 9. 2008 15:35)