Oogami Part1/9,10
DEVĚT
Oogami pomalu a opatrně otevírá oči. Vybavují se mu nové věci, i jiné, než ty v sálu. Veliký dům na louce, jeho poník Arashi, pak taky lidé, vlastně elfové. Měli taky psy. A kočky. I když byli trochu jiní, než na Zemi. Pak tam byl taky jeho kamarád, Koumei. Hráli si spolu. Taky služebné. Viděl se, jak vypadal. Měl světlé vlasy a zářivé modré oči a oblíkali ho jako princátko…
Těch vzpomínek nebylo moc tak ucelených jako ta v sálu, ale měl je. Nepopiratelný důkaz o tom, že nepatří na Zem, že má žít jinde, v zemi jménem Shinken. Protože TAM se narodil. Není člověk, je elf. Byly to sice jen útržky, ale byly jeho. Jeho…
Co dělá Koumei? Žije ještě Arashi nebo její hříbata?
Najednou zatoužil po tom se tam vrátit. Ale rozhodně ne jako Lyzenovo poskok.
„Doufám, že teď už to chápeš,“ ozvalo se vedle něj. Oogami málem nadskočil. Úplně zapomněl, že je Lyzen vedle něj. „Patříš do Shinkenu, ne sem. Jsi elf a kouzelník.“
Oogami kývnul. Leželi s Lyzenem vedle sebe. On byl vlastně docela fajn. Až na ty svoje narážky a pokusy ho získat.
„Co když se sice vrátím dobrovolně, ale chtěl bych žít tam, kde bylo moje dětství?“
Lyzen dlouho nic neříkal. Pak vzdychl. „To nejde. Přiznej si to, konečně. Patříš mé rodině. Byl jsi vybrán.“
Oogami se chtěl začít bavit o něčem jiném. „Říkal jsi, že máš děti?“
„Jo, pět. Všechny jsou bezva. A všechny jsou vlci. Vím, že jsi to slyšel, ten rozhovor před třinácti lety. Říkal jsem to. Je veliký problém, že jsou vlci. Moc veliký. Ale to je jedno. Všechno ti to povím, až tě tam přivedu. Stejně bys to do té doby zapomněl.“
„Znamená to, že dnes odejdeš?“
„Jo, tak nějak,“ odpověděl.
„Jistě tě doma čekají. Ta… Karura?“
Lyzen se začal chechtat. Jako by Oogami řekl něco hrozně vtipného. „Tak teď jsi mě pobavil. Karura dělá všechno, jen mě nevítá s otevřenou náručí… Náš sňatek byla čistě dohoda mezi námi, jako mezi přáteli, Oogami. Známe se dávno a otec na mě jen naléhal, ať mu dám vnuky. Dal jsem mu jich pět. Tím jsem splnil své povinnosti vůči rodu. Nezapomínej, oba jsme s Karurou vlci.“
„No a?“ odváží se Oogami pípnout.
„Už jsem ti to říkal. Vlci mají raději sex se stejným pohlavím. Na rozdíl od elfů, kteří se tomu brání. Já jsem své touhy podědil po matince. Ty zase ty své po rodičích. Asi proto se mi bráníš… Jinými slovy řečeno – má manželka si nyní užívá se služkama, stejně jako já si užívám po svém.“
„A… tvoje děti to ví?“ zeptal se Oogami.
„Tuší. A i kdyby věděli, je jim do toho prd. Protože si můžu dělat co chci. Jsem ještě mladý, mohu si užívat. Za pár set let se to možná změní. I když pochybuji.“
Uplynula další chvilka. „Co se mnou bude, když tam půjdu?“
„Jak to shrnuli tví rodiče. Maskot našeho rodu. Jsi příbuzný mého rodu. Sice ne moc, ale i to je znát. Lidé potřebují někoho, jako jsi ty – čistokrevného elfa s královskou krví. Vlastně budeš jen dělat to, co ti řekneme… Ale dost o naší zemi,“ pronesl Lyzen. „Měl bych zmizet. Sil už mám dost.“
Oogami si oddychl.
Už aby byl pryč.
„Ale,“ dodal Lyzen, „něco jsem ti slíbil, než odejdu, že?“
V Oogamim hrklo. „Ne!“ vyjekl. „Ne, prosím… nedělej to… moc tě prosím,“ škemral. Vlastně se bál.
„Jsem muž, co drží sliby,“ řekl omluvně Lyzen. Právě Oogamiho držel za ruce, protože se pokusil utéct. „A krom toho bys stejně nesvedl utéct. tahle místnost je stále pod mým kouzlem a to mohu zrušit jen já,“ zasmál se. „Dlužím ti jednu cestu do ráje…“
„Jdi do prdele,“ začal Oogami, ale umlčely ho Lyzenovo rty.
Oogami se zděšením pozoroval, jak z Lyzenovo prstů vychází jakýsi proud světla. Obmotal se Oogamimu kolem zápěstí. Druhý konec Lyzen navedl na pelest postele. Oogami se najednou nemohl ani hnout. Protože ruce měl spoutané a na jeho těle ležel Lyzen.
„Víš, co říkal tvůj otec, že? Je veřejným tajemstvím, že mám raději muže. A ty nemůžeš tvrdit, že jsem tě nevaroval. Vlastně to víš skoro celou dobu.“
„Ale… já si myslel,“ začal Oogami, když se Lyzen začal věnovat knoflíkům jeho košile, „že jsi to nemyslel vážně…“
Lyzen si nevšímal toho, že se Oogami snaží vzpouzet a pokračoval. „Pokud jde o sex, nikdy nežertuji.“ Jazykem si začal hrát s Oogamiho bradavkami a lízal mu hrudník. Přesně jako pes.
„Ty prase,“ ujelo Oogamimu. Musel se bránit aspoň verbálně, protože tělem nesvedl nic. Dokonce ho odmítalo poslouchat, líbilo se mu, co s ním Lyzen provádí. I když Oogami sám nechtěl, jeho tělo ano. Vnímal každý jeho dotyk, každý jeho polibek na holé kůži v něm rozhořel plamínek vzrušení.
Vnímal i to, že mu Lyzen pomalu sundává kalhoty i spodní prádlo. Vnímal to všechno, ale nemohl s tím nic dělat.
Lyzen si ústy hrál s jeho penisem, občas se vrátil k ústům své hračky, aby mu dokázal svou převahu, převážně si ale všímal jeho spodní části. Oogami vnímal ruce, jazyk, všechno. Dýchal povrchně a rychle, občas mu unikl vzdech. Když se to stalo, Lyzen se pousmál. Protože se stalo přesně to, co věděl, že se stane. Oogami musel přiznat, že měl Lyzen pravdu. Ve všem. Ačkoliv měl Oogami v sobě odpor, vzrušení ho dokázalo přebít. Bylo mu blbě ze sebe samého, ale tomu se těžko věřilo, když odpovídal na Lyzenovo pohyby…
Milovat uměl Lyzen moc dobře. Dobře a ačkoliv Oogamiho vlastně znásilňoval, neopomenul být něžný. Chtěl, aby si to Oogami užil… Když do něj vstoupil, udělal to rychle. Snad proto, aby měl Oogami to nejhorší hned za sebou, těžko říct. Každopádně se pak pohyboval pomalu a opatrně a ačkoliv si Oogami přál, aby to bolelo pořád, nestalo se tak. Lyzen plnil, co slíbil.
Vynášel Oogamiho do ráje.
***
Když se Oogami probral, byl Lyzen už pryč. Na polštáři našel jen rychle naškrábaný vzkaz:
‚Elfe Oogami, můj budoucí pobočníku,
já, korunní princ země Shinken, hodlám dostát svému slibu o dovršení tvých dvaceti let. Uvoluji se dokonce k tomu, abych počkal, dokud nedokončíš svou školu. Neříkám, že to bude něco platné, ale jednám na základě prosby tvých rodičů.
Čekej mě týden po dokončení školy u sebe v pokoji. Ten den bude zlomena pečeť potlačující tvou pravou tvář a potlačující tvé schopnosti. Doufám, že nepřestaneš v praktikování kenda, protože to je jediná věc, kterou budeš potřebovat. tedy jedna z mála věcí. Nikomu o zemi Shinken neříkej ani slovo. O mně si vymysli, co chceš. Stejně jako o svém odchodu z města po ukončení školy.
Doufám, že se tvému tělu daří dobře.
Lyzen
p.s. Nezapomeň.‘
Jak by Oogami mohl zapomenout na toho parchanta, co ho znásilnil?
A tu poznámku o jeho tělu si asi taky nemohl odpustit, co?
Oogami na něj nezapomene.
A doufal, že Lyzen nezapomene, že mu Oogami slíbil, že nikdy jeho nebude. Nikdy!
Aspoň ne dobrovolně.
DESET
„Vážně to myslíš vážně?“ ptal se Keiichi už asi posté.
Právě byl šestý den po dokončení školy. Jak Oogami předpokládal, dnes je jeho poslední den na Zemi. Docela se bál a přál si, aby to celé byl jen sen. Protože se mu odtud už nechtělo. V kendu se mu za ty dva roky podařilo porazit jak Keiichiho, tak jejich ‚Jahůdku‘, s rodičema měl mnohem lepší vztah než kdy dřív a dokonce poslední rok chodil s jednou skvělou dívkou. Ale musel se s ní rozejít. Protože dnes odchází.
„Vážně zítra odjíždíš?“ zopakoval svou otázku Keiichi.
Tomu klukovi se taky dařilo. Byl zasnoubený a za půl roku se měl ženit. Oogamimu bylo líto, že u toho nebude. Dokonce ho vzali na jednu prestižní vysokou. Keiichi byl prostě šťastnej kluk.
„Jo, vážně,“ kývnul Oogami. „A asi už se nevrátím. Takže je to naposledy, co se vidíme,“ dodal smutně.
„A kam vlastně jedeš?“ zeptal se Keiichi.
Oogami omluvně pokrčil rameny. „Nevím. Rodiče mi to ještě neřekli.“
„Stejně se teď změnili, rodiče, co?“ zeptal se Keiichi. „Mluvíš o nich víc. Se ti začali věnovat trochu pozdě, co?“
Kdybys jen věděl, jak moc pozdě, pomyslel si Oogami. Protože je teď hrozně dlouho neuvidí. MOC dlouho…
Seděli s Keiichim ještě asi hodinu v kavárně nad kafem. Keiichi byl jeho nejlepší kamarád, bylo mu líto, že mu to nemůže říct. Ale slíbil to Lyzenovi. Slíbil mu, že to nikomu nepoví.
„Tak sbohem,“ podali si ruce.
„Sbohem.“
„Napíšeš?“ zajímal se Keiichi.
Oogami nechtěl lhát, ale nechtěl ani říci pravdu. „Pokusím se,“ řekl. To byla pravda, pokusit se mohl…
Když přišel domů, rodiče na něj čekali. Nesmáli se. Poslední rok se nesmáli skoro vůbec.
Ten den, co Lyzen zmizel, jim o tom řekl. O tom, že se mu vrátily ty vzpomínky a co mu Lyzen řekl. A ukázal jim den dopis. Nic na to neřekli, ale kdykoliv mohli, mluvili o té době. Oogami se dozvěděl mnoho o té zemi, králi a mnoho dalších. Dozvěděl se, že má tetu Aisilu, mladší sestru mámy. A že jeho kamarád z dětství, Koumei, nejspíš taky bude na zámku.
Ten poslední večer jedli spolu. byly to vysloveně hody, ačkoliv si Oogami nic takového nevyžádal. Prostě to tak bylo.
Budou mu scházet, jeho rodiče.
***
Ráno začalo jako každé jiné. Jen s tím rozdílem, že po snídani se Oogami vrátil do svého pokoje a do batohu se pokusil narvat, co šlo. Oblečení potřebovat nebude, to bylo jasné. Ale chtěl si vzít pár věcí, jako byly knížky, fotografie a tak, aby za pár staletí na lidský svět nezapomněl. Pak se ještě dlouho díval na svůj odraz v zrcadle. Vlastně to ani jeho odraz nebyl. Byla to podoba, kterou mu dali jeho rodiče. Podoba, která za pár hodin zmizí.
Jak asi vypadal, jako elf? Určitě byl krásný. Jako všichni. Jako by elfové museli být dokonalí naprosto ve všem. Ale krása není ve vzhledu, krása je v duši.
Možná, že se tam změní. Že na něj budou všichni působit a on přestane být tím čím je. A stane se elfem. Loutkou v rukou dospělých. Protože on vlastně JE dítě. Chtěl doufat, chtěl si věřit, že zůstane takovým, jaký je. Ale bude to možné, když celou dobu věřil, že je člověk?
A jak se k němu budou chovat? Přijmou ho hned a nebo se mu budou posmívat, že nic neumí? Budou mít trpělivost v tom učit ho kouzlit a bojovat? A chtěl on vlastně umět kouzlit? Vlastně nechtěl… nechtěl…
Do pokoje vešli rodiče. „Za chvíli přijde,“ řekla matka. „Cítím to.“
A opravdu, během chvíle se v rohu místnosti rozsvítilo žluté světlo a z něj vykročil Lyzen. Vůbec se nezměnil, za tu dobu, za ty dva roky. Byl pořád stejný. I v chování.
Přes rameno nesl koženou brašnu, kterou odhodil na zem.
Oba rodiče padli na kolena, ale Oogami zůstal stát. Nebude se před ním ponižovat. Ačkoliv by možná měl. Ale nebude.
„Oogami,“ kývnul mu. „Rád tě vidím.“
„Lyzene,“ opáčil mu Oogami stejnou. „Tělo bylo naprosto v pořádku,“ vrátil se k dopisu, který mu tu Lyzen zanechal. Podle Lyzenova výrazu Oogami usoudil, že si vzpomněl.
Oogami však ve skutečnosti lhal. Byl po tom celý rozlámaný a skoro nemohl vstát. Tak ten den nešel do školy. Ale přeci mu to nepoví, ten parchant by z toho měl určitě hroznou radost. A tu mu Oogami rozhodně nedopřeje.
„Tak,“ řekl Lyzen, „dáme se do toho, ne? Nevidím důvod, proč čekat… Aarin!“ pokynul matce.
Oogami si stoupl naproti ní. Ona si z ruky sundala jeden zlatý náramek. Již před nějakou dobou mu řekla, že TO je ta pečeť. Začala odříkávat nějaké verše. Jako pokaždé, když se něco dělo, takže to Oogamiho nepřekvapilo. Ani závěrečné slovo „Ante!“, které vykřikla, když náramek celý zazářil a ona ho vyhodila do výšky. V ten okamžik praskl a rozletěl se na tisíc kousků.
Stejně jako když se mu vracela paměť, bylo mu nejdřív horko. Až po čase to přešlo v chlad, pak zase v horkost. Oogami se svalil na zem. Cítil, jak se mění, ale netušil ještě, v co. Bolelo ho celé tělo, od hlavy ke konečkům prstů. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, snad věčnost.
Když bylo po všem a on mohl vstát, zjistil, že je nahý. Matka byla připravená a přehodila přes něj deku. Poděkoval a stoupl si před zrcadlo.
Bylo to ještě horší, než si myslel. Z jeho původní podoby nezbylo skoro nic. Vlasy měl mnohem delší, hustší a světlejší. Obličej bez jediné vady nebo škrábnutí. Uši delší a zašpičatěné. Po jizvách ani stopy. Oči měl křišťálově modré. Skoro až nepřirozeně. A byl vyšší. A víc svalnatý. A zuby byly rovnější a bělejší.
Byl prostě krásný a dokonalý elf.
Ne. Dokonalý ne.
Spíš umělý…
Otočil se k matce. Asi věděla, na co myslí.
„Na to si zvykneš,“ řekla.
Oogami pokrčil rameny. Bude muset.
„Přinesl jsem mu nějaké oblečení. Snad jsem trefil velikost,“ ozval se Lyzen.
Velikost trefil. Byly to kalhoty a vesta světle zelené barvy, které byly zdobené zlatou nití. Halena byla světlejší. A hnědé boty. Vlasy mu svázali stužkou. Podobnou té, kterou měl Lyzen.
Ten asi chvátal, protože je celou dobu popoháněl.
Když byli hotoví, popadl Oogami batoh a naposledy se podíval na rodiče. Měli svou lidskou podobu. Takovou, kterou si je bude Oogami pamatovat. Naposledy objal a políbil matku, objal i otce.
„Zařídím, abyste se mohli vrátit,“ slíbil jim. „A vrátím se pro vás,“ dodal.
Rodiče na to nic neřekli, jen tiše přikývli.
Lyzen už stačil vyvolat portál – nebo co to bylo – zpátky. Oogami se nadechl, ještě jednou se podíval na rodiče a pak učinil krok, který měl změnit celý jeho dosavadní život.
Krok do země Shinken.
Komentáře
Přehled komentářů
Každou chvilku sem nakukuju, jestli už není další část, a pořád NIC!!! Kdy už napíšeš něco dál?
hele...
(sango15, 28. 9. 2007 21:26)bude z tho vubec pokracovaaani???bo se mi zde ze je to nejak dlouho a vsichni sou nazhaveni ze co to bude a mne to taky zajima...ale kdyz to pomuze tak prosim dej sem prosim i dalsi caaaast
Moc se mi líbí
(Kitikara, 22. 9. 2007 23:40)Celý mi to přijde senzační a párkrát jsem si představila i nějaký obrázek.
smrt se blíží
(ki °-°, 19. 9. 2007 20:47)XD koukám nejsem jediná osoba, která z toho čekání ztrácí hlavu, ano prosííím anděli, další díl :3
Ach.... rána ...umírám ....
(Arashinka, 18. 9. 2007 22:03)To mám za trest bo co!Ano asi jo!!Božžééé proč mě takhle týýrááš!Prosíííím dej sem další díl prosííím aspon jeden, kousínek,cokoli ,ale něco!Prosíííím
juj, sem ráda, že to takhle nekončí!
(E..., 15. 9. 2007 23:27)vážně senza...ale ne jako konec, spíš jako začátek xD těšim se, co z toho bude dál
To nevadím
(Layra, 14. 9. 2007 22:55)To vůvec nevadí jenom že jsem už jednou četla takhle povídku na víc díla a ta holka to měla hodně podobný a a abych to přirovnala tak se na konci stalo to že jakoby Lyzen a Oogami už spolu vůbec ale vůbec nic neměli jenom že se jednou potkali a nic se nedělo to že tam lizen bůhví jak dlouho nebude to fakt nevadí jinak podporuju ať napíšeš co napíšeš : )
božínku
(Maja, 12. 9. 2007 19:31)Božínku....prosím prosím pokračování!Já začínám být na tomhle příběhu závislá 5 denně sem chodím jestli neco nepřibilo a pokaždý se modlým abych uvidela císlo 11!!Orisím prosím napis pokracování!!Dekuji ti mockrááááát....Ahojky ;D
Milá Layro...
(Autorka Šárka, 12. 9. 2007 14:42)
Můžeš sice radit, to ti neberu, obávám se vašk, že toto už mám vyřešené a narozdíl od jiných mých věcí mi dělala opravy už má přítelkyně a líbí se jí to. Takže pokud se to, co tvořím, nebude líbit všem, jako že asi nebude, je to pouze otázka vkusu...
A mimo to, stane se, že se lyzen neobjeví třeba ve dvou až třech kapitolách za sebou...
Tím však vůůůůbec nechci strašit.
=)
Prosíííím!!!!
(Layra, 10. 9. 2007 18:08)Asi máš hodně práce nebo nevim ale prosím mohla bys dát další kapitoly už se děsně těšim chodil na tyhle strýnky několikrát denně abych zjistila jestli jsi už dala pokračování. Jinak zatim to je super sice si psala že to nebude jenom o Lyzenovi a ...Oogamim ale pořád bych to zanechala jako hlavní linii snad radim dobře (údajně to mám v genech) ď
Kawaii..H-O-N-T-O ^-^
(Nakamura Asuka, 9. 9. 2007 9:40)WOW ...Sugoi...fakt se ti to moc moc povedlo...už se strašně těším na další řadu...
hele
(matka, 7. 9. 2007 16:26)
ak sem dobre pochopila tak jeste to bude pokracovat zeeee???
chci pokračování
(Isaaca, 6. 9. 2007 17:44)o5 to bylo moc pěkné a doufám, že sem brzo dáš pokračování, protože už teď se nemůžu dočkat
krasny konec
(Leia, 6. 9. 2007 16:32)my chceme pokracovani... ja asi brzo zacnu skanodvat, jako na stadionu :D
ooo
(Arashinka, 6. 9. 2007 16:29)krásné prekrásné proste bez chybi pls dala bys sem co nejdriv dalsi dil?? XD díííky mocinky!!!
úžasné
(mája-www.majuscinaskrinka.estranky.cz, 6. 9. 2007 15:29)už se těším bna další řadu. Jsem zvědavá,jak se to dál vyvine. Sakra za chvilku si okoušu všechny nehty.
skvělé, skvělé...
(Tigie, 3. 10. 2007 11:54)