Oogami Part1/7,8
SEDM
Oogami jen stál a tupě zíral na tu scénu před sebou. Stál tam, nevěda, co dělat. „Co se to…“ začal, ale Lyzen ho zarazil.
„Prosím, teď ne. Teď si sedni na postel a mlč. Mám s tvými rodiči nějaké nevyřízené účty…“
Oogami se neodvážil něco namítat. Ale CO? PROČ? Jakto, že ho rodiče znali? Proč mu říkají Lorde? Jak je to možné? Ať přemýšlel jak chtěl, měl jen dvě možná vysvětlení. Buď již potkali někoho z té paralelní země, z toho Shinkenu nebo jak se ta země jmenuje a nebo se tam nějak sami dostali! Ale hlavní je, že VŽDYCKY věděli, že nějaký Shinken existuje.
Ale proč o tom Oogamimu nikdy neřekli? Měli v plánu mu to někdy říct, nebo možná – nesměli?! A co provedli, že si to s nima chce Lyzen vyřizovat? Oogamiho rodiče byli vždy slušní, vždycky…
„Než s váma začnu hovořit,“ začal Lyzen a matka sebou škubla, „je třeba to tu zajistit.“ Zvedl ruku a Oogami poprvé viděl to, o čem Lyzen tak dlouho mluvil – kouzlo.
Jeho konečky prstů – no, spíš drápy – slabě zazářili bleděmodře, načež z nich vyšel jemný prach, který se nejdříve shlukoval před tím, kdo ho vyvolal, jako duch čekající na jeho přání. Když ho bylo víc, Lyzen ledabyle máchl rukou a pronesl jakési slovo, které Lyzen neslyšel. Prach se roznesl podél místnosti, obklopil stěny, podlahu, strop a vytvořil jakousi ochrannou vrstvu, nebo jak to nazvat. Pak Lyzen řekl nahlas: „Ante!“ a stěny zazářily naposledy. Pak se jejich barva vrátila do normálu. I když ne tak úplně. Byly takové lehce matné…
„Myslím, že zastírací kouzlo vám představovat nemusím, že. Zrádkyně Aarin a její manželi, Aelaine.“
Cože? Zrádci? A jak je to nazval? Vždyť jeho matka nebyla žádná Aarin, jmenovala se Mion! A jeho otec nebyl žádný Aelain, ale obyčejný Masuda! To, jak je nazval, to byly jména jako z nějaké fantastické novely!
Ale počkat! Vždyť se právě v jedné ocitl! Před sebou má právě kouzlící přízrak. Všechno se to Oogamimu motalo, nevěděl, co dělat. Ani právě nic nesměl dělat. Od rodičů rada ani pomoc nepřijde, jak doufal. Ti právě klečeli na zemi, třesoucí se před Lyzenem. Ani jednou nezvedli zrak! Báli se ho!
Oogami si připomněl, jak Lyzena zná on. Občas to je neškodné štěně, vrtící ocasem, co si pochutnává na sladkém. Pak se změní na roztomile se tvářícího svůdníka. Taky umí být i MOC pravdomluvný a upřímný, a jde si za tím, co chce, rozhodnut to získat. Tak znal Lyzena on. Jeho rodiče ale museli poznat nějakou jinou jeho stranu, nějakou, která jim nepovoluje se zvednout.
Ale KDY ho potkali? A KOHO zradili jeho rodiče?
Lyzen zvedl prst, v káravém gestu. „Ale, ale, ale, nebylo to od vás moudré. Ale mohu říci toto: na-šel jse-m vá-s…“ A zasmál se.
„Lorde Lyzene,“ začal otec a pozvedl hlavu. V jeho očích byl strach. Pohlédl na Oogamiho, jako by doufal, že ho najde i v těch jeho, nebo se prostě chtěl jen ujistit, že je jeho syn v pořádku. „My jsme vás nikdy nechtěli zradit, ale…“
„Ach ano,“ přerušil ho Lyzen s poněkud zasněným výrazem. Jako by vzpomínal na něco hezkého, ale trpkého zároveň. „Nikdy jste nechtěli. Neříkám, že to bylo plánované. Bohužel jste to udělali, Aelaine, udělali jste to. Utekli jste sem na tento svět a vychovávali tu svého syna. Ačkoliv bylo dáno jinak! Tím jste se vzepřeli mému otci. Ale byl jsem vyslán, abych vás našel. A mám vás.“
„Lorde!“ vyjekla matka a také pozvedla oči. „Byla jsem a stále jsem milující matka. Svého syna by VÁM dobrovolně žádná matka mého rodu nedala!“
COŽE? Zamotávalo se to, ale pokud Oogami dobře chápal – a NECHTĚL chápat – tak měl být DÁN Lyzenovi? A matka s otcem to nechtěli dopustit a tak s ním utekli SEM? A jak to myslela, to ‚mého rodu‘? Co byli zač? Poskočilo mu srdce. Co je vlastně ON SÁM zač?
„Milující matka?“ zeptal se Lyzen a znělo to posměšně. „Aarin, má milá… Já přeci nekoušu. A krom toho nešlo přeci o nic hrozného, ne? Těm pověstem, co o mě kolují, jste neměli tak moc věřit… A to slovo milující…“ Pohlédl na Oogamiho, jako by chtěl znát jeho reakci na to, co právě řekne… „Slovo milující bych si představoval jinak, milá Aarin. Protože, jak mi bylo řečeno, jak mi TVŮJ syn řekl, nikdy jsi nebyla mateřský typ. Nemám pravdu, milá Aarin? Protože jste byli stále pryč, nebrali jste ho nikam s sebou, NIKDY! Nenašel jsem moc vašich společných fotek, Aarin. Na všech bylo služebnictvo, kamarádi a vychovatelky. TOMUHLE ty říkáš mateřská láska?“
Matce se v očích zaleskly slzy a Oogami viděl, že přemáhá pláč. Jeho otec začínal být pohledem čím dál tím víc zuřivější. Oogamimu bylo špatně, když viděl své rodiče takto pokořené. Musel dát ruce v pěst, aby něco nevykřikl.
Když nad tím ale přemýšlel, tak, ač nerad, prostě musel dát Lyzenovi za pravdu. BYLO to přesně tak, jak tvrdil. Nemají moc fotografií, nikdy se mu moc nevěnovali. Jen jednou, to si Oogami pamatoval, jednou onemocněl a byl v nemocnici. To tam s ním matka byla asi tři dny. Moc spolu nemluvili, ale byla tam. Pak zase beze slova odešla a dlouho nepřišla. Až když ho propouštěli, rodiče si pro něho přijeli. A v pokoji ho čekal nový počítač. A mnoho her. A taky kolo a lístky do kina…
Co vlastně cítil k rodičům? Nevěděl, ale tak silné pouto jako láska to nebylo. Vlastně ani přátelství. Možná jen vděk za dárky a za to, že alespoň občas dali najevo, že Oogami existuje.
„Jste krutý, Lorde!“ vykřikla matka. Teď už brečela, už to v sobě nedržela. Slzy jí kapaly po tváři a bylo jí sotva rozumět. „Vždyť vám to musí být jasné, že jsme to dělali, abychom ho chránili. Že kdybychom byli s ním, našel byste nás mnohem rychleji, odvedl byste si ho… s… sebou…“
Lyzen si povzdechl. „Dobrá, vím to. Ale takhle to bylo dramatičtější. To, že jste nebyli s ním, bylo velmi chytré. Jeho magická síla nebyla tak vysoká, abychom ho našli podle toho. A vy jste si našli takovou práci, že jste velmi často cestovali, takže jsem nevěděl, jak vás najdu. Bohužel pro vás se stala náhoda. Ano, NÁHODA. Byl jsem napaden a zraněn právě v okamžiku, kdy mě sem velekněz posílal. Dal mi pár informací a já se rozhodl najít si ho. A namísto toho si on našel mě. Není to roztomilé?“ začal se smát.
Pak se otočil ke mně. „Co říkáš, Oogami? Nechceš se podívat, jak tví rodiče doopravdy vypadají?“
Než stačil Oogami odpovědět, Lyzen vstal. „Vím, že jste na svém synovi uplatnili mnoho kouzel. Víc, než je povoleno. Uzamkli jste mu paměť, změnili vzhled a potlačili jeho magii, že?“ COŽE? Co to Lyzen blábolí? „Myslím, že zámek je v jeho náušnici, tam je to uzamčeno. Potírali jste jeho osobnost a to je zakázané, u obou národů. Jak u vlků, tak u elfů, že Aarin? Kdo to udělal? Ty nebo Aelain?“
Matka se trochu uklidnila. Už vypadala smířená se situací. „Vezmete si ho hned?“ zeptala se místo zodpovězení otázky. Když Lyzen nic neříkal, odvážila se na mě podívat. „Udělali jsme to oba. Pomohla mi ještě má sestra.“
„Aha. Takže zrádce ještě navíc pracuje v mém domě… No nic, tvou sestřičku nechám být, neboj se. A abych ti odpověděl, na tvou otázku, Aarin… No, myslím, že si budete chtít říct mnoho věcí, takže myslím, že vám ho tu nechám do domluvených dvaceti letech. A varuji tě, ne abys s ním znovu utekla.“
Oogami už toho měl dost. bavili se tu o něm, jako by vůbec neexistoval. Bavili se, že má někam jít, že si ho má Lyzen někam odvést. A vůbec nic mu nikdo nevysvětlil. To se mu absolutně nelíbilo. Měl toho už dost.
Prudce se postavil „CO SE TO TU VLASTNĚ DĚJĚ?“ zařval. Jeho rodiče sebou trhli. Lyzen se usmíval.
„Když to chceš vědět,“ usmál se. „Aarin a Aelaine, z moci dané mým otcem vám přikazuji, abyste ze sebe odstranili všechna matoucí, zastírací a potlačující kouzla a ukázali se ve své pravé podobě!“
Oba se postavili. Podívali se na sebe a pak na Oogamiho. Pak oba sepnuli ruce a začali odříkávat nějaká slova, verše, které byly v nějakém cizím jazyku. Kolem nich se tvořil vír, Oogami rozpoznával bílou, zelenou, žlutou a červenou barvu. Přestali mluvit. Oogami je neviděl, byli oba zahaleni tou mlhou. A pak, oba najednou, jako domluveni, vykřikli slovo, které už Oogami jednou slyšel: „ANTE!“
Vír se zastavil a začaly probleskovat žluté paprsky. Nejdřív pomálu, jako nitky, pak se ale zesílily, bylo jich víc a víc a pak se ten veliký trychtýř mlhy rozletěl na několik částí. Když se mlha rozptýlila, Oogami zalapal po dechu.
Tam, kde stáli jeho rodiče, byly nyní jiná stvoření.
Pokud své rodiče považoval za krásné, nyní neměl slov. To před ním byly dvě magické bytosti. Byli dlouzí, hubení. Ona měla vlasy ještě světlejší a zářivější a delší a i otec měl dlouhé tmavé vlasy. Na sobě měli krásné šaty vyšívané zlatem a na hlavách jakousi korunku z listí. Jejich tváře byly jemnější, mladší a oba měly stejné oči, zářivě modré, zářivější než měl Lyzen.
A co Oogamimu už nedávalo možnost mít pochyby, byly dlouhé a zašpičatělé uši.
Nebylo pochyb, je jeho rodiče – a tudíž i on – jsou elfové.
OSM
Chvíli jen tak stál, neschopen slova. Oba tam stáli, pohled upřený na Oogamiho a v očích jasně daný výraz: Odpusť nám, my jsme museli.
Lyzen se zasmál. „Takže, Oogami, tady vidíš svou pravdu. Rodiče ti celou dobu lhali. Očarovali ti vzhled, paměť máš zamčenou v té náušnici a magii tě nikdy nikdo neučil používat, proto máš jen přirozený talent. A mohu mluvit jen o štěstí, že jsi začal chodit na to… kendo, že?“
„Ty chodíš na kendo?“ zhrozila se matka a vyměnili si pohled s otcem. „I bez našeho povolení?“
„Jako bych ho někdy potřeboval,“ zamumlal Oogami. „Protože Lyzen má pravdu! Byl jsem celá léta sám! SÁM! Měl jsem jen školu a služebnictvo. A teď kendo. Jsem jeden z nejlepších, abyste věděli. A měl jsem v plánu v tom pokračovat po škole. A na žádnou právničinu jsem nikdy jít nechtěl!“
Tak! Právě jim řekl vše, co měl na srdci a Lyzen se jen usmíval a usmíval a usmíval.
„Nechci vám rušit rodinné záležitosti,“ prohlásil, „ale laskavě si uvědomte, proč jsem tady. Oogami, ty už TADY v ničem pokračovat nebudeš. Protože ty patříš MNĚ!“
„A to řekl kdo?“ vybuchl Oogami. „Jsem svobodný člověk, který - “
„Oogami, ty NEJSI člověk,“ opravil ho Lyzen. Už ho to přestávalo bavit. „Ty jsi elf. A to elf s velkým E, čistokrevný elf. Tvůj únos vlastními rodiči vyvolal velké pozdvižení. Samozřejmě, ty jsi nic neprovedl. Ale oni by se už vracet neměli. Alespoň dokud jim to můj otec nepromine. A to záleží jen na tobě. Zda se mnou odejdeš dobrovolně nebo zda tě budu muset odvést násilím.“
Oogami jen tupě zíral. Lyzen pokračoval: „Samozřejmě, si to nepamatuješ. Bylo ti pět a takovému dítěti se paměť zamyká víc než dobře. Ale pokud zámek povolím a dovolím ti si vzpomenout…“
„Ne!“ vykřikla matka. Otec měl co dělat, aby jí udržel, protože se chtěla na Lyzena evidentně vrhnout. „Nech ho! Nevracej mu ty vzpomínky! Alespoň teď ještě ne!“
„Aarin, nemáš právo mi něco přikazovat. Budu si dělat, co uznám za vhodné. Jistě, ten zámek bude silný, ale uvědom si, že ačkoliv jsi o tři staletí starší než já, jsem tak třikrát mocnější. Jaké jsi byla číslo v naší zemi? Pět? Šest?“
„Sedm,“ odpověděla, téměř zahanbeně. „A můj manžel osm.“
„A já jsem vyšší třetí,“ uchechtl se. „Do třech let budu mít druhou, Aarin. Takže tvůj magický zámek bude pro mě téměř cvičení.“
Co se to na něj proboha chystá? úpěl v duchu Oogami. Ta náušnice je zámek k jeho vzpomínkám? Když jí sundají, jako že jemu NEŠLA sundat, tak… Vzpomene si, že žil jinde? Vzpomene si, že vypadal jako jeho rodiče? Vždyť mu změnili i vzhled, ne?
„A pokud jde o zbytek,“ zamyslel se, „předpokládám, že v náušnici jsou jen vzpomínky. Klíč od jeho vzhledu máš nejspíš někde u sebe a to otevřeš sama, až bude čas. Až si pro něj přijdu. Že, Aarin?“
Matka tiše přikývla. Otec jen stál a držel jí.
„Kdy jste mi chtěli říct pravdu?“ zeptal se Oogami. „Chtěli jste mi jí říct, že ano? Nechtěli jste mi donekonečna tvrdit, že jsem člověk?“
„Synku, my tě opravdu milujeme,“ řekl otec. Matka byla velmi vyčerpaná. „Ale báli jsme se, že když ti to povíme, budeš se na nás hněvat. Že nepochopíš, PROČ jsme to udělali. Že jsme nechtěli, aby tě tohle… aby tě Lord Lyzen dostal k sobě.“
„Ale PROČ?“
Otec volil slova. „Jeho otec, král Raizen, tě chtěl získat. Jde o politickou situaci té země, hlavním klíčem je tvá rodinná vazba ke královské rodině, i když je vzdálená. Prostě tě chtěli kůli politice, abys dělal volavku, někoho, za kým půjdou davy… Tím bys byl v nebezpečí. A taky…“ To mu dělalo asi největší problém říct… „Měl jsi být zároveň pobočník korunního prince, Lorda Lyzena…“ Zbytek věty ze sebe vysloveně vychrlil. „A je veřejným tajemstvím, že Lord Lyzen má raději muže než ženy, ačkoliv má pět potomků…“
„Jo, to už jsem stačil zjistit,“ uteklo Oogamimu. „Sápe se tu na mě celou dobu, co je tady.“ Matka střelila na Lyzena pohled plný nenávisti. „Ale Lyzen mi tvrdil, že je to v Shinkenu normální.“ Že by Lyzen lhal?
„No,“ začal otec. „Jak bych ti to… Jde o to, že Lord Lyzen,“ zdůraznil to ‚Lord‘, nejspíš proto, aby si to Oogami uvědomil a začal to také používat. Po těch dvou týdnech to ale Oogami rozhodně neměl v plánu začít říkat. Lyzen taky nevypadal, že by mu to vadilo. „Lord Lyzen je míšenec. a - “
Lyzen mu do toho skočil. „To by, myslím stačilo. Nejde tu o jeho vztah ke mně. Oogami se měl stát jedním z vysokých elfů a vy jste ho unesli a schovali tady. Mohl bych získat kohokoliv jiného, takových příbuzných je mnoho. Jenže nikdo nemá tak dobré předpoklady. Je pravda, že vy dva jste nic v porovnání s mou magií. Ale sedmá a osmá úroveň jsou také VELMI dobré. A kombinace vašich magických sil plus to, že oba dva máte i vysoké bojové schopnosti, to je něco, proč jsem se rozhodl, že to bude Oogami. Proto jsem ho našel a jsem rozhodnut, že ho dostanu.“
Lyzen se uklidnit a zhluboka se nadechl. „Teď si vemte zpět své lidské podoby a odejděte!“
„Ale - “ začal otec, ale Lyzen ho přerušil.
„ODEJDĚTĚ!“
Oba hodili po svém synovi omluvný pohled.
„On ti neublíží, zlato,“ řekla matka, když si vrátila svůj vzhled.
„Hlavně… hlavně se nebraň,“ dodal otec.
Matka cosi zašeptala a položila dlaň na dveře. Kus té matné vrstvy zmizel, ale jen na dobu, dokud oba nevyšli z pokoje. Pak se ta vrstva zase zacelila.
Stáli naproti sobě, Oogami nevěděl, co má dělat. „Proč jsi mi to neřekl, Lorde?“ ptal se. Poslední slovo pronesl posměšným tónem.
„Nebylo to zapotřebí. Doteď.“
„A co když odmítnu s tebou jít?“
„Tak máš smůlu,“ řekl prostě. „Bylo dáno, že TY budeš mým pobočníkem. Tak se prostě nebraň svému osudu.“
„Na takový osud ti seru.“
Lyzen se zase ušklíbl. Najednou byl u něho, téměř nadlidskou silou ho odhodil na postel a nalehl na něho. „Teď lež,“ řekl. „Odemknu ti vzpomínky.“
Oogami se chtěl bránit, ale najednou nemohl. Lyzen ho jakýmsi kouzlem znehybnil, omezil mu pohyb. Nemohl ani mluvit, byl jako svázaný, jako loutka bez loutkaře. Mohl jen sledovat, jak se k němu Lyzen naklání, pokládá ruku na jeho pravé ucho a v dlani svírá náušnici. Šeptal při tom podivná slova, něco, co Oogami nikdy neslyšel. Cítil, že náušnice začíná hřát, později až pálit. Bolelo to.
A pak, bez jakéhokoli varování náušnice praskla. A Oogami měl pocit, jako by mu do hlavy někdo udeřil palicí. Ta bolest hlavy byla nesnesitelná. Když omdlel, bral to jako vysvobození.
Stojím za sloupem v obrovském sále. Je mi pět. Ten sál patří panu králi. Teď je tam ale pan princ. Tak musím být potichu, protože nechci, aby se na mě pan princ zlobil. Už se zlobí na maminku a na tatínka.
Slyším, co povídají, ale moc tomu nerozumím.
„Ale, Lorde! Proč náš syn? Vždyť je to ještě dítě!“
Maminka brečí. To je divný. Maminku jsem nikdy neviděl brečet. Maminka je totiž velmi silná.
„Aarin, musíte uznat, že je to jediné řešení. Jsem poloviční vlk. Karura JE vlk. Naše děti budou víc vlci než elfové. Lidé potřebují nějakého elfa, jinak se vzbouří. Musíte mít na mysli blaho naší země a ne jen váš sobecký sentiment.“
„Ale můj syn bude v ohrožení! Pokud dojde k povstání, jak říkáte, tak to bude Oogami, kdo povede vojsko, ne?“
„To ano,“ přikývne princ.
„Takový osud pro svého syna nechci! Vždyť může zemřít!“
„I to je možné.
„Jak můžete být tak krutý, Lorde?“ pláče maminka. Pan princ je opravdu zlý. Protože maminka kůli němu pláče. Nemám ho rád.
„Už je to rozhodnuto,“ odvětí Lyzen. „Ve svých dvaceti letech bude předveden sem do mého domu a já z něho udělám svého pobočníka a velitele. Nezměním své stanovisko. Tak dbejte na to, aby byl dobře vycvičen. Pak se nebude moct stát, že by zemřel.“
Vidím, že se pan princ zvedá. Mí rodiče taky. Tatínek celou dobu mlčel. Proč asi? Měl bych rychle odejít, nebo mě pan princ uvidí a bude se na mě také zlobit. Protože tu být nesmím.
Vyběhnu ze dveří a sednu si na lavici, na které jsem měl sedět celou dobu. Neposlechl jsem maminku. Ale ona se to nedozví.
Když jdeme domů, tak maminka řekne, co nechápu: „Musíme utéct.“ Protože kam bysme utíkali? Máme moc pěkný dům.
„Ano, musíme,“ přisvědčí otec a posadí si mě před sebe do sedla. Mám rád koně. Dokonce i ty větší, než je můj poník Arashi. Vlastně je to holka. A bude mít dětičky. Proto na ní teď nesmím jezdit.
Když jedeme, otec mě drží pevně…
Doma si mě maminka posadí na židličku. Otec mě drží. Píchnou mě něčím do ucha, bolí to. Maminka mě neposlouchá, je jí to jedno, jen s tatínkem mumlají nějaká slova. Jsou to kouzla, ale nevím jaká. Bolí mě hlava. Proč bolí? Já nevím…
Když to přestane, vlastně už ani nevím, kdo jsem. Usínám. Protože mě všechno bolí…
Komentáře
Přehled komentářů
Opravdové překvapení.
wow
(E..., 12. 9. 2007 23:18)já sem tak strašlivě zvědavá, co bude dál! další pokráčko! pls
Super
(Janule, 5. 9. 2007 12:23)
tak to byla dost dobrá kapitola už se těším na další doufám, že bude co nejdřív =)
......
(Arashinka, 2. 9. 2007 21:13)Bože to je tak krásnééé!!Tesím se na pokracování..doufám ze bude co nevidet!!Faaakt moccc krásné tahle povídka nemá chybu!!!kráásne!!
POKRACOVANI!!
(Lirael, 2. 9. 2007 16:02)
Bombastik......bomba bomba bomba....jen jedine chci ti rict a to jest napis pokracovani...=)
hodne zdaru preje L.
páni
(mája, 1. 9. 2007 14:02)Už se těším na pokračování.Chudák Oogami to musel být šok pro něj.Jsem zvědavá jak to dopadne.
super
(konji, 1. 9. 2007 0:02)no super jako vždy a dej sem ten další díl brzo, jinak...nevim čim bych měla vyhrožovat...
Síla
(Kitikara, 22. 9. 2007 23:27)