Oogami Part1/5,6
PĚT
Ten týden byl prostě k nesnesení, zoufal si Oogami. Lyzen sice přestal dělat problémy ve stylu ‚návštěva školy‘ a podobně, ale nepřestaly jeho narážky, podivné poznámky a náhodné ‚polibky na dobrou noc‘ a podobně. Oogamimu z toho bylo mírně nevolno. Tedy ne z toho – tzn. z těch pokusů - samotného, spíš z toho, že se bál. Bál se, že ho to nepřestane bavit.
Byla sobota večer a Oogami seděl na zemi a zrovna díval na televizi. Lyzen ležel na posteli a prohlížel si nějakej časopis, co našel u mámy ve stolku… Před služebnictvem se nesnažil zatajit jeho přítomnost. To ani nešlo. Když na to přišlo, hráli spolu legendu o kamarádovi ze staré školy. Proto s ním bylo počítáno na všechna jídla. Dokonce se do Lyzena zamilovala jedna mlaďounká služka… Jediné omezení, které vydal, bylo, že nesměli do jeho pokoje, dokud tam jeden z nich je. Takže ho nikdo neviděl v jeho pravé podobě.
Taky s ním šel jednou do města, koupit mu nějaké oblečení. Chtěl chodit ven, tak museli najít všechno možné, pod co schovat uši a ocas. A Lyzen hrozně lpěl na svojí stužce, kterou měl ve vlasech. Prý je pro něj moc důležitá… No, jelikož byla asi metr dlouhá, vypadalo to podivně. Oogamimu se však nakonec podařilo přesvědčit, že obyčejná gumička bude lepší.
Oogami také mohl s potěšením konstatovat, že má jednu věc, kterou může Lyzena vydírat. A tím bylo sladké. Lyzen to komentoval slovy ‚Potřebuji to k doplnění energie. Té magické.‘ Pokud však to byla pravda, tak podle Oogamiho už musel být energií přeplněn. Lyzen pojídal všechno od kompotů přes sladké sušenky nebo bílou čokoládu. Nejvíc ale ujížděl na marmeládách. Nejšťastnější Lyzenovo chvilky byly ty u televize, když mu Oogami předložil několik sklenic té jahodové kalorické bomby a jednu lžičku…
Právě teď jednou taky spořádával.
„Jak se tím můžeš pořád cpát?“ prohlásil Oogami. „Brzy to bude asi deset kilo…“
„Mi to počítáš?“ ozvalo se z postele.
„Ne, jen mě fascinuje tvá chuť na to.“
„Tobě marmeláda nechutná?“
„Nemusím jí mít po kilech denně.“
„A víš, jak se dá taková věc vyrobit?“
„Možná.“
„Prosím, prosím…“ ozvalo se Oogamimu najednou u ucha. Lyzen byl den ode dne rychlejší. A nejspíš i silnější. „Když mi to povíš, odměním se ti,“ řekl.
Oogami začal být nervózní. Byli zase moc blízko u sebe. Moc blízko. „Jo? A jak ty by ses mi mohl odměnit?“
Zase ten hladový tón. „Vynesu tě do ráje,“ zašeptal.
Oogamiho polil pot. Až takhle přímo mu to ještě nenaznačil. „Díky, nemám zájem.“
Stejně se nějak neměl k tomu opustit Oogamiho osobní zónu. Chlapec se cítil zranitelný, tak rychle vstal. „Fakt nemám zájem!“ řekl přísně.
„Ty se mě bojíš?“ Lyzen vypadal smutně. Ale tuhle hru, přesně to samé, spolu hráli celý týden. Tedy Lyzen si hrál.
„Ne, nebojím,“ oponoval Oogami. Neznělo to ale asi moc přesvědčivě. „Prostě nechci, aby ses mě dotýkat. Ty víš, že nechci.“
„Vím.“ uznal Lyzen.
„Tak proč to děláš?“
„Protože já chci tebe. A jsem zvyklý, že dostanu to, co chci. Vždycky. A proč ty se bojíš?“
Co je to za otázku? „Protože nejsem jako ty. Já NEJSEM na kluky. Kdy ti to v tý palici dojde? Je mi jedno, kdo jsi. Ať jsi král nebo nějakej voják nebo kouzelník. Nebo elf, vlk nebo co. Je mi to jedno. Prostě nebudu spát s chlapem. Takový hnus nedopustím!“
„Hnus?“ Lyzen zněl uraženě. „Hnus? No dovol! Nikdy jsi se ani od chlapa nenechal políbit, nikdy jsi s žádným nic neměl a odvažuješ se přede mnou tvrdit, že je to hnus?“
Oogami se zarazil Asi to přehnal. „Promiň,“ řekl po chvíli. Oba už stáli. Stáli naproti sobě a měřili se pohledy. Lyzen byl sice vyšší, ale Oogami kůli tomu rozhodně nehodlal ustoupit. „Prostě… prostě to nechci.“ Nečekal, až Lyzen něco poví. „Ani zkusit to nechci.“
„Tak to je zlý,“ řekl Lyzen. „Protože než odtud odejdu, tak si to rozhodně zkusíš. A jestli mě budeš ještě štvát, tak ne jenom jednou. Rozumíš?“
„Vyhrožuješ mi?“ zeptal se Oogami opatrně. Opravdu se ho začínal bát.
„Nikoliv,“ Lyzen už se nesmál, tvářil se vážně. Myslel to vážně! „Jen tě upozorňuji na fakta. A věř mi, je mi jedno, že ten druhý nechce.“
Najednou se pohled v jeho očích změnil. Zase se vrátil do podoby toho roztomilého štěněte, kterou měl na začátku našeho rozhovoru. Vrátil se na postel a dojídal dnes už asi šestou sklenici marmelády. Jahodový. Tu měl nejraději.
„Myslíš, že bys mi mohl doběhnout ještě pro jednu sklenici?“ zeptal se milounce, nedočkavostí vrtíce ocasem.
Oogami kývnul. Stejně chtěl vypadnout z pokoje. Vzduch tam začínal nehezky houstnout.
Co si ten zpropadenej netvor myslí, že dělá? Nechá se málem zabít a pak se léčí u Oogamiho v baráku. Žije tu na účet jeho rodiny, Oogami lže o Lyzenovi všem kolem sobě a musí snášet jeho necudné návrhy. A právě mu bylo řečeno, že pokud nebude souhlasit, tak že ho ten parchant znásilní. A pak najednou, aniž by se cokoliv stalo, mile si ho pošle pro pamlsek.
Oogami se v kuchyni pořádně rozhlédl, zda je sám. Asi ano. Však už byl večer a služky měly čas samy na sebe. Kuchařka byla starší žena, tak už asi šla spát. Oogami sáhl do ledničky. U sklenice s marmeládou se zarazil a sáhl vedle. Jeho vášní byla Nutela. Vzal si lžičku a posadil se se sklenicí na zem před ledničku. Sladké je dobré na nervy. Alespoň pro něho.
Poseděl si chvíli na zemi a snažil si utřídit myšlenky. Možná… možná, že by bylo lepší, když by se nebránil, až se Lyzen rozhodne… jako že se rozhodne… Protože Oogami nemá nikoho, kdo by mu pomohl. Nemohl o něm říct NIKOMU. Byl v tom sám. Byl vydán tomu tvoru na milost a nemilost.
A co když, napadlo Oogamiho, co když vůbec neplánuje odejít? Co když tu chce zůstat? Co když…
Ne, na to nebude myslet. Protože pak přijedou jeho rodiče. A JIM by to říct mohl. A pokud Lyzen uvidí, že je v nebezpečí z prozrazení, snad sám vezme nohy na ramena.
Oogami ale bude muset řešit situaci teď. Jediná naděje je, že by přijeli jeho rodiče dřív. To by pak možná šlo něco dělat.
Možná.
Pak se zvedl, popadl druhou sklenici a vrátil se do pokoje. Lyzen jen pozvedl oči, nijak však nekomentoval, že to bylo trochu pozdě. Když k němu Oogami natahoval ruku, aby si sklenici vzal, Lyzen ho popadl za zápěstí. Jako už několikrát. Pak si ho přitáhl k sobě na postel. Jako už několikrát. A lehce ho políbil na rty.
Oogami neměl šanci, nemělo ani cenu se bránit. Jak se bránit magickému přízraku, i když má jen polovinu své síly?
Nezbývalo mu, než že snášet jeho blízkost. „Nedělám to dobrovolně,“ řekl Oogami. „Toho se nikdy nedočkáš.“
Oogami věděl, že, stejně jako už několikrát, se na něj bude Lyzen chvíli dívat, zkoumat mu obličej, vlasy, párkrát ho políbí. Ale to jen proto, že je silnější. O dost silnější.
„Máš zvláštní uši,“ řekl Lyzen najednou.
Oogami na to nereagoval. Věděl, že jsou divný, matka mu jednou prozradila, že po narození zjistili, že byly trochu deformované. Tak podstoupil pár lehkých zákroků. Stejně ale ty uši nevypadají úplně jako lidské. Alespoň jsou tam ty jizvy. Proto Oogami nosil delší vlasy. Aby ty uši nebyly vidět.
Jak byly deformované, to mu rodiče nikdy neřekli.
Ani proč má na pravém uchu na jeho horní části náušnici. Náušnici, kterou mu dali v dětství, která nejde sundat. Vůbec nijak nejde sundat…
Po chvíli se Lyzen odkulil a Oogami mohl vstát. Byl trochu roztřesený. Ale to ho za chvíli přejde.
Těšil se, až přijedou rodiče. Protože ti ho pak vyhodí z domu.
Prasáka.
ŠEST
Dnes je to dva týdny, pomyslel si Oogami. Už dva týdny je Lyzen jeho ‚hostem‘ a to znamenalo, že uplynuly ty dva týdny, co měl strávit v jeho domě. Jenže se neměl k odchodu. A taky… Lyzen se do této doby nepokusil o nic. Jen Oogamiho občas osahával, občas ho políbil. Oogamimu nezbývalo, než si na to zvyknout. Protože nic jiného dělat nemohl. Jen čekat. Až do dneška. Rodiče přijedou. A Oogami vypadne!
„Dnes je to čtrnáct dní, co jsi tu,“ prohlásil Oogami, jen tak mimochodem.
Lyzen zase seděl na posteli a cpal se marmeládou. „Hm,“ ozvalo se jen.
Oogami neměl daleko k tomu vybouchnout. „Říkal jsi, že se za čtrnáct dní sebereš a vrátíš se do toho vašeho světa!“
„To jsem říkal,“ připustil Lyzen. „Taky jsem ale slíbil, že si něco vyzkoušíš, než odejdu.“
„Dnes se vrátí naši,“ dodal Oogami a sledoval jeho výraz. „Takže zmizni, protože jinak tě uvidí a - “
„A co?“
Oogami začal být nervózní. „Jak ‚co‘? No, další lidi, někdo, kdo tě nesmí vidět…“
„To, že mě nesmí vidět lidi, jsi řekl ty.“ schladil mě Lyzen. „Já bych se klidně vidět nechal.“
Leží na břiše, hlavou natočený ke mně, vesele mává ocasem. A stříhá ušima. „A rád tvé rodiče uvidím,“ dodal a otočil se k Oogamimu zády. „Až přijedou, dej mi vědět.“
Tím to pro něho asi haslo. A Oogami se nesnažil něco namítat. Čeho proboha chce Lyzen dosáhnout? Vždyť… Jeho rodiče s ním něco svedou. Musí, ne? Otec má pistoli, to by Lyzena mohlo vyděsit. Vždyť střelné zbraně musí být víc než jeho kouzla, která se mu už vrátily, ne?
Musí.
***
Ozvalo se bouchnutí dveří a pak Oogami slyšel hlas své matky. Smála se. Lyzen ležel na posteli a nevzrušeně si něco četl. Nevypadal, že by v nejbližší době hodlal opustit Oogamiho pokoj.
Oogami se sebral a šel do vstupní haly. Chvíli rodiče pozoroval. Jak tak přemýšlí, vlastně je moc nezná, Jsou stále pryč, skoro nikdy si na něj neudělali čas. Proč by teď po nich měl chtít pomoc? Proč?
„Ahoj mami, ahoj tati,“ řekl a sešel do chodby. Oba jeho rodiče byli vždy energičtí a moc hezcí. Skoro ani nevypadali na to, že jim bude čtyřicet. Ale vypadali unaveně, ačkoliv se smáli. Byli vždy veselí. Právníci, ale veselí. Což Oogami nikdy nechápal.
„Oogami, zlatíčko!“ vykřikla matka a běžela k němu. „Jsem tak ráda, že jsme doma.“ To jistě… Hlavně že jsou doma jednou dvakrát za měsíc.
Byla na ženu vysoká, štíhlá, dlouhé blond vlasy měla vždy uvázané v silném copanu. Na sobě nosila zásadně kostýmky, nejlépe se sukní a v béžové nebo ve světle zelené barvě. Byla prostě krásná a elegantní. A skoro se ani nemalovala. Nepotřebovala to. Měla od přírody krásnou pleť.
„Ahoj synku,“ přidal se otec. Ten byl tmavovlasý, pečlivě střižený účes, ne na ježka, ale ani dlouhé vlasy, tak akorát. Byl vysoký a svalnatý. Obleky nesnášel, ale uznával, že to musí být. Kůli práci. Doma – když už BYL doma – dával přednost volnému oblečení.
„Jaký to bylo?“ ptal se Oogami.
Rodiče se na něj nechápavě podívali. Bylo to poprvé, co pamatovali, aby se jich zeptal na jejich práci. Poprvé. Důvod byl jednoduchý – Oogami nějak potřeboval navázat kontakt. Aby jim mohl říct o Lyzenovi. Protože by opravdu měli vědět, co se skrývá u nich v domě. Služebnictvo by stejně žvanilo.
„Tak, Oogami, copak se tu stalo?“ zeptala se rovnou máma. Bylo jí to jasné.
„No, ono totiž…“ chtěl ze sebe vysoukat, ale přerušil ho otec.
„Jde o toho kluka, kterýho jsi sem přivezl?“
Překvapeně zamrkal. Oni už to vědí? Takhle brzy? „Jak…?“
„Tvůj řidič rád a moc mluví,“ podotkla matka s úsměvem.
Oogami se vzpamatoval rychle. „To je zvláštní, se mnou se nikdy moc nebavil,“ utrousil.
„Protože TY ho neplatíš,“ shrnul to přísným výrazem otec. „Kdo je to?“
„No, je to jeden kamarád. Byl tu původně na dva týdny, ale nevím… zda tu nebude muset být dýl….“ polknul.
„Oogami, zlato, klidně si tu můžeš nechávat kamarády,“ ozvala se matka. „My na tebe s otcem moc času nemáme - “ Spíš vůbec žádnej… „ - a je nám to líto, takže je jasné, že si musíš nějak vyplnit volný čas.“ Usmívala se. Ale stylem, jako by mu bylo pět. Oogamimu už ale bude osmnáct!
„On je tu totiž malý problém,“ špitl Oogami. Měl to vyklopit hned, ale majordomus tam právě stál a jedna ze služek se taky ochomýtala kolem. Oogami se domníval, že ONI to vědět nepotřebují.
„Problém?“ zbystřil otec. „Jaký problém?“
„No, on… on totiž nemá moc peněz, aby to tu zaplatil!“ vyhrkl Oogami a v tu chvíli si měl dát pěstí. Měl vymyslet něco jinýho.
„O peníze nejde,“ mávl rukou otec. „Takový drobný, jako je jídlo na pár dní, nás nezruinujou…“
Co by asi říkal, kdyby vidět dvacet kilo tý marmelády. Ale to je jedno. Rozhovor už navázal. Teď zbylo jen pokračovat.
„No, ale on je takový zvláštní… On by s váma totiž rád mluvil, vysvětlil pár věcí a domluvil se… Právě je u mě v pokoji, co takhle tam za ním zajít?“
A je to venku.
Táta se koukl na mámu, máma na otce, pak se koukli na hodiny, zase na sebe a přikývli. Tomu říkám schopnost dorozumět se rychle.
Šli po schodech nahoru, do pokoje. Oogami ani nedýchal, když pomalinku otevíral dveře. Lyzen už neležel, ale seděl. Seděl na židli od počítače, kterou si přivezl doprostřed místnosti! Čekal tu na ně, jako by byl nadřízený, či co. A v očích – měl podivný výraz. Co bylo však nejzajímavější, na sobě měl SVOJE (již čisté) oblečení. Jako by se chystal zmizet, jen co se Oogamiho rodiče objeví.
Rodiče vešli první, Oogami za nima a zavřel dveře. Na místě ho však najednou zarazil matčin přidušený výkřik. Zprvu si myslel, že je to kůli těm uším, co Lyzen neměl zakrytý. Když šel k ní, aby matku ujistil, že je Lyzen neškodný, jako by do něho hrom udeřil.
Matka byla bledá jak stěna a upírala nepřítomné oči na Lyzena. V koutku se jí třpytily slzy a opírala se o otce. Měla problémy udržet se na nohou… A otec měl nepřítomný výraz, ale také překvapený, jako by viděl ducha. A pak, aniž by Oogami cokoliv chápal, oba se svalili na zem.
Vlastně - NE na zem, na kolena. Oni si před Lyzena klekli?!
Bylo dlouho ticho. Oogami se zmateně díval na rodiče a na Lyzena, nic nechápal. Po pár minutách promluvil otec. Hlas měl podivně zastřený a tichý. Jako by to nebyl Oogamiho otec. Samotný tón ho ale nepřekvapil tolik, jako to, co otec řekl.
Řekl: „Vítejte, Lorde Lyzene!“
Komentáře
Přehled komentářů
To se mi hodně líbilo!
wau
(Starvation, 1. 9. 2007 20:35)
Týýýýý brďooooo to je napínavý....hned se du vrhnout na další díl!!!
boze
(Arashinka, 29. 8. 2007 11:07)OOO pokrecovánííí tohle jsem fakticky necekala oooo Bože pls at je pokrácko co nejdrííív ááá zajímáme co z rodicu jeste vypadne!!Prosím prosím prosím *.*
Na trucovanou
(juintt, 28. 8. 2007 19:38)Jako obvykle krásné, čtivé, zajímavé atd. Jo, jen mi bohužel něco chybí, ne, netýká se to tohoto příběhu, týká se to tvé historky s přítelkou:-D. Jak máš hlavu jako beran - stejně tvrdohlavá:-D kdy bude pokráčko????
skvělí
(Jane -www.zivotni-sen.estranky.cz, 28. 8. 2007 17:34)Super už se těšim na pokráčko no a ty jeho uši on měl taky takový zvířecí že jo. :)
Good
(sušenka, 28. 8. 2007 16:09)
Teda teda začíná se to hezky rozvíjet.Už se těším na další díl doufám že to nebude dlouho trvat jinak se asi zblázním.:D
juuuu
(Isaaca.sblog.cz, 28. 8. 2007 12:54)už se těším na další pokračování, ten konec mě dostal! xD
superr
(Janule, 27. 8. 2007 21:29)Tak to bylo vazne pekny takovy zakonceni uz se tesim na dalsi dilek :)
super
(mája-www.majuscinaskrinka.estranky.cz, 27. 8. 2007 21:13)Jejda, doufám, že bude pokračování o nejdříve, protože už se nemůžu dočkat. To jsem zvědavá, jak se to vyvine.ale myslí, že už chápu deformaci jeho uší.
Pche! "Prasáka"
(Aki, 20. 11. 2008 18:58)