Oogami Part1/3,4
TŘI
Ráno mu Oogami donesl snídani. Lyzen se na to nijak extra netvářil, ale pokud očekával obřadnou hostinu, tak měl smůlu… Oogami nemohl zapomenout na okamžik, kdy ho poprvé a naposledy viděl docela vyvedeného z míry. Bylo to, když zapnul televizi. Lyzen se naježil a nadskočil, protože dávali zrovna nějaký americký film, kde se mlátila banda mafiánů. Když se uklidnil, nalezl v té hračce moderní techniky docela zalíbení. Tak mu to tak zhruba ukázal, jak se ta bedna ovládá a pak mu ukázal ještě rádio a tak. A odešel do školy doufaje, že Lyzen nic neprovede.
Ve škole to byla nuda jako obvykle, nemohl se dočkat kenda. Protože kdo měl neustále slyšet to tlachání, koukat na nemožně nudná čísla nebo se snažit mluvit cizími jazyky? Oogami by byl mnohem raději žil volněji, věnoval se závodně sportu, třeba tomu kendu. Jenže to by mu rodiče nikdy nedovolili.
Když skončila škola a Oogami letěl na tréning, jako by do něho hrom udeřil. Na dveřích byl lístek. Učitel byl nemocný, tak se dnešek rušil! To znamenalo, že si dnešní energii nebude mít jak vybít…
Jak viděl, zpráva o nekonaném tréningu se ještě neroznesla, protože přicházeli ostatní kluci a dav holek.
„Dneska to není,“ prohlásil Oogami smutně. „Taky to mohli vyhlásit v rozhlase…“
Z davu se ozvaly nespokojené výkřiky a poznámky na adresu učitele, všichni odešli. Až na Oogamiho a Keiichiho. Ten se jen smutně zadíval na tělocvičnu. „Nemyslíš, že by nám třeba jen tak půjčili dva meče? Že bychom si zatrénovali spolu.“
Pokrčil rameny. Bůh ví, zda tam vůbec někdo je. Vešli dovnitř, procházeli chodbami, nikdo tam ale nebyl. Nakonec narazili jen na uklizečku. Když se zeptali, zda nemá klíče od nářaďovny, kývla s prohlášením ‚A kdo by tam asi chodil uklízet?‘ a po prosbách kluků jim půjčila dva meče. Sice se to nemá, ale oni nic neprovedou a než se zamkne budova, tak to vrátí.
Kluci si vzali meče, venku na hřišti se lehce procvičili a šli na to. Ačkoliv byl Keiichi silnější a rychlejší, bojoval volně, už kůli tomu, že neměli chrániče ani nic podobného.
Ale dobíral si ho slovy: „Jsi pomalý, Oogami! Takhle nedoženeš ani mě, natož naší pyšnou Jahůdku…“
Kazu Ichigo, toho měl namysli. Protože Ichigo znamená „jahoda“…
„Já vím,“ utrousil Oogami a snažil se zaútočit. Keiichi však jeho útok vždy odrazil.
„Musíš dávat pozor, jak se hýbu, odhadnout můj styl, můj potenciální další krok a sám se nesmíš ukolébat ke stereotypům. Tvůj styl boje si umím moc dobře přečíst…“ A vyrazil mu dřevěnou katanu z rukou. „A taky se soustřeď na sílu, kterou meč držíš, jasně?“
Oogami přikývnul. Keiichiho rady si vždycky bral k srdci, protože to byl on, kdo ho hlavně naučil fígle proti těm slabším soupeřům. Ale ty samé triky nebylo možno použít i na něj…
Bavilo je to asi půl hodiny. Za tu dobu se Oogami snažil praktikovat to, co mu právě kamarád poradil a pokoušel se ho odhadovat, ale nešlo to. Byl prostě lepší. O moc lepší. Když skončili, Oogami málem nadskočil, protože se ozvalo: „To se učíte ve škole?“
Prudce se otočil. Stál tam Lyzen a usmíval se. Na hlavě měl Oogamiho kšiltovku, tátovo rifle a kolem pasu obvázanou mikinu. Takže nebylo nic vidět. Dal si záležet. Stejně ale vypadal zvláštně…
„Kde žiješ, kámo?“ ohradil se Keiichi. Lyzen ho velmi zajímal. „To je jen kendo. Sport. Zábava.“
„Vy tu bojujete pro zábavu?“ povytáhl Lyzen obočí. Zřejmě to bylo pro něho nemyslitelé.
„Jasně!“ přikývl Keiichi. „Proč by ne? Stejně by dřevěný meč proti pistoli neobstál ani pár vteřin.“
Lyzen na to nic neřekl, jen si Keiichiho měřil pohledem. „A kdo z vás dvou je v umění meče lepší?“
„Chceš si dát souboj?“ ožil Keiichi. „Ty umíš zacházet s mečem? Pokud ano, bojuješ se mnou. Oogamiho jsem totiž učil.“
Lyzen přikývl. Vzal si Oogamiho dřevěnou katanu.
„Je to jen sport, takže dodržuj pravidla. Nesmí se útočit na hlavu, ruce a do citlivých partií. Vyhráváš, když mě trefíš třikrát. A nemáme chrániče, tak jemně, jo?“
Lyzen poslouchal bedlivě. Evidentně nechápal, proč by se toho měl držet, ale určitě bude. Protože je v lidském světě. A tak se musí držet místních pravidel.
Postavili se a začali. Keiichi útočil jako první. Chtěl vidět, co Lyzen umí. Ten se bránil a ustupoval, ale Oogami tušil, že si s Keiichim jen hraje. Než by se řekl švec, Keiichiho katana ležela dva metry od něj. Chvíli trvalo, než si to uvědomil, pak ale uznale hvízdl. Protože to bylo poprvé, co mu někdo kromě Kazua vzal bod. Když pak běhěm půl minuty přišel i o dva další, byl trochu zdrcen.
„Jsi dobrej,“ uznal. „Kde ses to naučil?“
„Doma.“ odpověděl Lyzen. Už to nechtěl rozvádět, ale Keiichi se nedal.
„A kde bydlíš?“
„Daleko!“ vyhrkne honem Oogami. Keiichi se zatváří nechápavě, tak se dá Oogami do vysvětlování. „On je tu totiž chvíli u mě, dokud… Prostě něco shání. Je to můj kamarád. A musíme jít. Tak ahoj!“ zavolám na Keiichiho. „Prosím, vrať ty katany! Díky moc.“
Odešli dřív, než stačil Keiichi zareagovat.
ČTYŘI
„Co jsi dělal na školních pozemcích?“ rozčiloval se Oogami, když se vraceli k němu domů. Lyzen nevypadal, že by mu to dělalo sebemenší starosti. „No co,“ prohlásil. „Byl jsem se podívat na tu vaší školu. A v tý krabici, ve které se hýbou obrázky…“
„Myslíš televizi,“ utrousil Oogami.
„Jo, televize… No, tak jsem se díval, jak chodíte oblečený, jsem se tak oblékl a po čichu jsem tě našel.“
„Po čichu?“ zhrozil se Oogami. Představa, že Lyzen leze po chodníku a čenichá byla příšerná.
„Jo, já cítím různé pachy, i vestoje. Nebylo to těžké… Pak stačilo přeskočit plot…“
Oogamimu vyrazil pot na čele. „Ty jsi přeskakoval plot?“ Onen „plot“ měl přes tři metry výšky.
„No, musel jsem vylézt na strom a seskočit.“ zazubil se. „Nebylo to moc těžké.“
Víc Oogami raději nechtěl slyšet. Pokud ho někdo viděl…
***
„Jak tu hodláš být dlouho?“ zeptal se Oogami rovnou. Jak tak koukal, Lyzenova zranění se vyléčila, když může skákat přes ploty. Tak tam nemusel zůstávat.
„No, tělesně jsem už v pořádku,“ potvrdil mu jeho domněnky. „Jenže abych se vrátil, musím mít na maximu své magické schopnosti. Ty jsou momentálně na nule.“
No bezva, pomyslel si Oogami. „A jak dlouho předpokládáš, že se zdržíš tady?“
Lyzen pokrčil rameny. „Když budu mít denně dostatek cukru, tak zhruba za dva týdny. Pouze v případě, že najdu to, co hledám. Když ne, budu tu déle… Jen tak mimochodem, ty tu bydlíš sám?“
„Ne, mám rodiče,“ utrousil Oogami. Ale ti jsou pořád pryč, takže ano, vlastně tu žije sám. „Vrátí se za dva týdny.“ Doufají.
Lyzen nic neřekl.
Oogami vzdychl a začal Lyzenovi vysvětlovat pravidla moderní civilizace. Že se neskáče přes ploty, ale chodí se dveřmi a podobně. Lyzen poslouchal, ale Oogami měl pocit, že ho moderní doba nudí. Hlavně to, že tu neexistují kouzla.
Oogami se zdráhá uvěřit, že nějaká ovládá on.
„Kolik ti vůbec je?“ vyjede z Oogamiho otázka, aniž se stačí zarazit.
On odpověděl otázkou. „Jak je u vás dlouhý jeden rok?“
Kalendářní? Asi myslí kalendářní… „365 dní.“
Lyzen se zamyslel, jako by něco přepočítával… „No, v tom případě je mi 110 pozemských let.“
Oogamimu poklesla brada. „To si děláš legraci, ne?“
„Ne, nevidím k tomu důvod,“ ohradil se Lyzen. „Nezapomeň, jsem démon. Ne člověk.“
Oogami si to uvědomoval. Až moc dobře.
„A máš nějakou ženu?“ zeptal se Oogami.
„Ženu? Jako družku? Ovšem. Porodila mi pět dětí a nyní jsme jen přátelé. Teď mám mnoho mužů.“
Tak to ho vykolejilo ještě víc. Nebyl schopný slova, jen tupě zíral. Jeho dedukce byly správné. Měl tu homo jedince. Neměl nic proti nim, pokud na něj neútočili. Což se mu už jednou stalo, tedy spíš to ten kluk, se kterým byl kamarád, myslel ze srandy, ale koukala na to další tlupa lidí…
Ale tohle byl démon a byl určitě silnější než Oogami. Kdyby se rozhodl…
„Podle té televize jsem pochopil, že tady u vás to není, muž s mužem a žena se ženou.“
„Ale je,“ bránil Oogami situaci a hledal vhodná slova. „Jen… to není tak časté a tolik se o tom nemluví.“
Lyzen kývl, že rozumí. „Divný svět. Nevíte, o co přicházíte. Protože jen chlap může chlapovi splnit jeho přání. A u žen také… Poslyš…“ Seděli na zemi před televizí a najednou si Lyzen poposedl blíž. „Měl ty jsi někdy něco s nějakým mužem?“
V Oogamim hrklo. „Jen to ne!“ vyjekl.
Lyzen vypadal velmi zklamaně. „Mám to brát jako odmítnutí?“
„Jo, přesně tak!“ odsekl Oogami. Neměl chuť na to, aby ho ten tvor… no, to je jedno, aby mu cokoliv dělal.
Lyzen se jen usmíval, potutelně a opravdu připomínal hladového psa koukajícího po kosti. Nyní věděl Oogami důvod. „Víš, že jsem silnější než ty?“
A je to tady. „A víš, že tě mohu vyhodit z domu?“
„Vážně?“
Dívali se jeden na druhého, Oogami nevěděl, co má dělat. Vylezlo z něj jen: „Jo, vážně.“
Lyzen se ušklíbl a pokrčil rameny. „Když myslíš.“
Pak, aniž se Oogami nadál, byl Lyzen u něj. Jejich obličeje se téměř dotýkaly. „Ale líbíš se mi.“ Dal mu rychlou pusu na tvář. „Moc se mi líbíš.“
A byl na druhé straně pokoje. Oogami se nezmohl na nic jiného než na zírání do blba.
Začínal se ho bát.
„Když ti řeknu, abys okamžitě odešel z mého pokoje, co uděláš?“ zeptal se.
„Rozhodně odtud neodejdu.“
No bezva. „Tak se alespoň drž dál ode mě.“
Něco mu říkalo, že ani tohle nebude mít moc velký účinek.
Lyzen nevypadal, že by mu to dělalo sebemenší starosti. „No co,“ prohlásil. „Byl jsem se podívat na tu vaší školu. A v tý krabici, ve které se hýbou obrázky…“
„Myslíš televizi,“ utrousil Oogami.
„Jo, televize… No, tak jsem se díval, jak chodíte oblečený, jsem se tak oblékl a po čichu jsem tě našel.“
„Po čichu?“ zhrozil se Oogami. Představa, že Lyzen leze po chodníku a čenichá byla příšerná.
„Jo, já cítím různé pachy, i vestoje. Nebylo to těžké… Pak stačilo přeskočit plot…“
Oogamimu vyrazil pot na čele. „Ty jsi přeskakoval plot?“ Onen „plot“ měl přes tři metry výšky.
„No, musel jsem vylézt na strom a seskočit.“ zazubil se. „Nebylo to moc těžké.“
Víc Oogami raději nechtěl slyšet. Pokud ho někdo viděl…
***
„Jak tu hodláš být dlouho?“ zeptal se Oogami rovnou. Jak tak koukal, Lyzenova zranění se vyléčila, když může skákat přes ploty. Tak tam nemusel zůstávat.
„No, tělesně jsem už v pořádku,“ potvrdil mu jeho domněnky. „Jenže abych se vrátil, musím mít na maximu své magické schopnosti. Ty jsou momentálně na nule.“
No bezva, pomyslel si Oogami. „A jak dlouho předpokládáš, že se zdržíš tady?“
Lyzen pokrčil rameny. „Když budu mít denně dostatek cukru, tak zhruba za dva týdny. Pouze v případě, že najdu to, co hledám. Když ne, budu tu déle… Jen tak mimochodem, ty tu bydlíš sám?“
„Ne, mám rodiče,“ utrousil Oogami. Ale ti jsou pořád pryč, takže ano, vlastně tu žije sám. „Vrátí se za dva týdny.“ Doufají.
Lyzen nic neřekl.
Oogami vzdychl a začal Lyzenovi vysvětlovat pravidla moderní civilizace. Že se neskáče přes ploty, ale chodí se dveřmi a podobně. Lyzen poslouchal, ale Oogami měl pocit, že ho moderní doba nudí. Hlavně to, že tu neexistují kouzla.
Oogami se zdráhá uvěřit, že nějaká ovládá on.
„Kolik ti vůbec je?“ vyjede z Oogamiho otázka, aniž se stačí zarazit.
On odpověděl otázkou. „Jak je u vás dlouhý jeden rok?“
Kalendářní? Asi myslí kalendářní… „365 dní.“
Lyzen se zamyslel, jako by něco přepočítával… „No, v tom případě je mi 110 pozemských let.“
Oogamimu poklesla brada. „To si děláš legraci, ne?“
„Ne, nevidím k tomu důvod,“ ohradil se Lyzen. „Nezapomeň, jsem démon. Ne člověk.“
Oogami si to uvědomoval. Až moc dobře.
„A máš nějakou ženu?“ zeptal se Oogami.
„Ženu? Jako družku? Ovšem. Porodila mi pět dětí a nyní jsme jen přátelé. Teď mám mnoho mužů.“
Tak to ho vykolejilo ještě víc. Nebyl schopný slova, jen tupě zíral. Jeho dedukce byly správné. Měl tu homo jedince. Neměl nic proti nim, pokud na něj neútočili. Což se mu už jednou stalo, tedy spíš to ten kluk, se kterým byl kamarád, myslel ze srandy, ale koukala na to další tlupa lidí…
Ale tohle byl démon a byl určitě silnější než Oogami. Kdyby se rozhodl…
„Podle té televize jsem pochopil, že tady u vás to není, muž s mužem a žena se ženou.“
„Ale je,“ bránil Oogami situaci a hledal vhodná slova. „Jen… to není tak časté a tolik se o tom nemluví.“
Lyzen kývl, že rozumí. „Divný svět. Nevíte, o co přicházíte. Protože jen chlap může chlapovi splnit jeho přání. A u žen také… Poslyš…“ Seděli na zemi před televizí a najednou si Lyzen poposedl blíž. „Měl ty jsi někdy něco s nějakým mužem?“
V Oogamim hrklo. „Jen to ne!“ vyjekl.
Lyzen vypadal velmi zklamaně. „Mám to brát jako odmítnutí?“
„Jo, přesně tak!“ odsekl Oogami. Neměl chuť na to, aby ho ten tvor… no, to je jedno, aby mu cokoliv dělal.
Lyzen se jen usmíval, potutelně a opravdu připomínal hladového psa koukajícího po kosti. Nyní věděl Oogami důvod. „Víš, že jsem silnější než ty?“
A je to tady. „A víš, že tě mohu vyhodit z domu?“
„Vážně?“
Dívali se jeden na druhého, Oogami nevěděl, co má dělat. Vylezlo z něj jen: „Jo, vážně.“
Lyzen se ušklíbl a pokrčil rameny. „Když myslíš.“
Pak, aniž se Oogami nadál, byl Lyzen u něj. Jejich obličeje se téměř dotýkaly. „Ale líbíš se mi.“ Dal mu rychlou pusu na tvář. „Moc se mi líbíš.“
A byl na druhé straně pokoje. Oogami se nezmohl na nic jiného než na zírání do blba.
Začínal se ho bát.
„Když ti řeknu, abys okamžitě odešel z mého pokoje, co uděláš?“ zeptal se.
„Rozhodně odtud neodejdu.“
No bezva. „Tak se alespoň drž dál ode mě.“
Něco mu říkalo, že ani tohle nebude mít moc velký účinek.
Komentáře
Přehled komentářů
Fakt! Malem sebou mlátim smíchy o zem!
Pěkně napsaný!!
sugoooi
(Kvetinka, 23. 8. 2007 23:44)je to proste uzasny strasne moooc se tesim na pokracovani newim se toho nabazit...ses proste skvela
Spisovateli!!!!!
(Lirael, 21. 8. 2007 18:20)Hej hej tak kdepak je to pokracovani..ja vim ted sem desne otravna ale kdyz uz potrebuju to pokracovani.=( Tak kdyby to jakoze slo..das ho sem sim sim sim sim PROSIM...=DDDD smutne koukam....a dokonce i ta slzicka cas od casu kapne..=DD
úžasný
(E..., 17. 8. 2007 21:22)vážně super dílek!!! teď sem se hodně bavila... další díl, pls!
super
(Mája, 17. 8. 2007 16:27)Úžasný, už se těším na další díl.Jsem zvědavá, jak se to mezi nimi vyvine.
wooooooooooooow
(Lirael, 15. 8. 2007 22:19)
uzasny moc pekny...he do tedka sem si myslela ze kendo ja sport na zpusob karate jako vic konktni..noo ale uz vim ze sem se mylila..=DDD takze co ti na to mam jeste napsat?? no jedinou vec...CHCE TO POKRACOVANICKO...A TO CO NEJRYCHLEJI..!!!
zatim ahoj L.=D
super
(konji, 15. 8. 2007 19:37)
super...prostě super...co dál říct? asi akorát...
...DEJ SEM CO NEJRYCHLEJI DALŠÍ SÍL!!!
Suuuuper
(Janule, 14. 8. 2007 17:13)
Kazdej den jsem sem chodila a cekala na dalsi kapcu a konecne jsem se docklala =)
Fakt super uz se tesim na dalsi dilek a doufam, ze bude brzo * psí ocka*
Vazne moc pekna kapca =)
Srandáá!
(Aki, 20. 11. 2008 18:45)