Oogami 3/1
3
Když se něco stane součástí našich životů, považujeme to za samozřejmost. Když něco – nebo někdo – zkříží náš osud, myslíme si, že ho nemůžeme ztratit. Co když ale stejný osud změní názor a ono „něco“ nám bez milosti vytrhne z rukou?
Zbývají dvě věci – smíření nebo boj. I když člověk bojuje ze všech sil, může se stát, že to zpět nezíská. A smíří se s tím – někdy dřív, někdy později, ale stane se tak.
Ale může se člověk sám na sebe podívat, když něco vzdá bez boje?
JEDNA
Zavřel se portál a nastalo hrobové ticho. Zavřel se portál a všichni v šoku stáli, neschopni se pohnout. Stáli tam a zírali, jak Lyzen padl k zemi, stáli tam a dívali se, jak pod ním roste kaluž krve, stáli tam a dívali se… Bylo to až k nevíře, že jako první se vzpamatoval právě Oogami…
Po prvních nejistých krocích, během kterých málem upadl, získal rovnováhu a rozběhl se k němu. Klopýtal a motala se mu hlava, v zoufalství padl na všechny čtyři, bylo mu jedno, že klečí v jeho krvi, byl by se v ní i vykoupal, kdyby to jemu zachránilo život…
„Lyzene!“
Žádná odpověď… Je v bezvědomí. Nebo snad…
Ztuhl hrůzou, nedovolil však šoku, aby ho ovládl, to se nesmělo stát!
Dýchá… sice povrchně a málo, ale dýchá! Dva třesoucí se prsty, které přitiskl k jeho krkavici, mu potvrdili i pulz. ŽIJE! Dovolil nepatrnému pocitu úlevy vstoupit do své mysli, bylo to totiž to, co potřeboval, aby mohl dělat něco dalšího…
Kolem nich se začal sbíhat i zbytek rodiny. Stáli tam a dívali se a nebyli schopni absolutně NIC dělat. Oogami věděl, že ani NEVÍ co. Ale on jo. Rozhodně víc než oni. Ale to, aby mu stáli za zády…
Klid, hlavně klid.
Krev. Hodně krve. Měl jí až po lokty tuniky. Kolik krve ztratil? Kolik mu zbývá? Bez transfuze… Zastavit krvácení! A hlavně…
„Běžte někdo pro Aisilu!“ vykřikl do davu.
Kazane se rychle otočila a s Koumeiem vyběhli z místnosti.
Oogami musel pokračovat. Vzpomínal. Vzpomínal na školu. Na hodiny tělocviku, kdy během sychravých dní dával jejich učitel před tělocvikem přednost lekcím první pomoci. Tolik se při tom nasmáli a on jim říkal, že pak jim do smíchu nebude. Že až se DOOPRAVDY u něčeho ocitnou, budou ztracení – a budou rádi, že on jim milostivě vysvětlil několik základních informací.
Tak se smáli, když učitel lomil rukama, když někdo ze třídy požadoval po někom se zlomenou nohou, aby chodil. Smáli se, když nemohli ufouknout figurínu, byl to chlap, takže se chichotaly hlavně holky, kluci do něj prskali smíchy… Jednou Oogami málem nechal Keiichiho ‚vykrvácet‘…
Jak se tehdy smál… Jak mu tehdy těch ‚pár základních informací‘ připadalo jako další samostatný předmět. Tehdy raději běhali osmistovky, než aby měli snést další hodinu záchrany životů…
A jak je teď rád, že to měli. Protože jen nestojí, může něco dělat.
Těch pár základních informací zachrání Lyzenovi život!
Rána stále krvácela, krvácela tak dvě minuty… musí to zastavit…
Začal ze sebe rvát oblečení, trhat ho a ucpávat s ním díru po drápech, matně si vzpomínal na něco o sterilitě… házel to však za hlavu… Hlavně myslet. Myslet na něco jiného než na to, jak může Lyzen dopadnout…
Byl čím dál tím víc bledší a bledší. Ležel tam jak hadrová panenka a sotva dýchal. Rány byly ucpané a Oogami nevěděl, co víc by mohl dělat. Nepoznával ho… takhle… bezmocného… skoro…
Krev. Všude má krev… úplně všude.
Může to přežít?!
Ne…
Musí to přežít!
Musí!
Aisilu tu bude během pár vteřin... A zachrání ho!
Lyzen teď nesmí umřít!
Ne teď, když už Oogami…
Dveře se prudce rozrazily a dovnitř vlítla Aisilu. Byla ještě bledší než Lyzen a sotva vešla, zařvala: „Všichni ven! Všichni kromě Oogamiho a Karury pryč!“
„Ale - “
„Nediskutujte se mnou! Všichni ven!“
Koumei a Ruga pomohli vstát Sorken, která už byla úplně sama sebou a bezmocně hleděla na svého umírajícího syna a nechala se odvést. Kiribu zaváhal, ale odešel s ostatními. Kazane za nimi zavřela.
Odklidili se, zavírajíce dveře a Oogami venku zaslechl pláč – sám by taky řval, kdyby…
Musel se vzchopit.
„Proč já?“ zeptal se. Karuru chápal, to byla jeho žena.
Látka, kterou tiskl na Lyzenovu ránu, začala prosakovat.
Aisilu to viděla. Oči se jí rozšířily šokem. Oogami pochopil, že je to hodně vážné.
„Ty jediný jsi byl schopný něco dělat,“ vyhrkla a klekla k umírajícímu vládci. „Budeš mi pomáhat.“
Položila Lyzenovi ruce na pomalu se zvedající hrudník. Z dlaní na chvíli zazářilo žlutavé světlo, kterým zkoumala stav rány.
„Je to vážný… naštěstí nemá vážně poraněné žádné orgány, je to až neuvěřitelné štěstí… ale… Je tu všude kolem moc krve… A nemá skoro žádnou duchovní energii, aby si pomohl se léčit sám… Bože.“
Oogamimu se zatmělo před očima.
On doopravdy umírá.
Začala se přehrabovat v tašce, vyndavala potřebné věci a ruce se jí třásly.
„Musíš ho zachránit,“ vyhrkl. „Musíš!“
„Já vím,“ hlesla. „Já vím…“
Pracovala rychle, musela, věděla, že jinak bude konec.
Po chvíli brašnu celou vysypala na zem a Oogami spatřil desítky malých váčků, lahviček, věcí zavázaných v plátnu, zvláštní zelené listy a pár nástrojů, které mu lehce připomínaly lékařské operační nástroje…
Jednu lahvičku, tu největší ze všech, hodila Oogamimu.
„Nalej mi to na každou krvácející ránu, kterou najdeš! Rychle! A všechno!“
Oogami kývl. Opatrně a rychle sundal látky, které už byly celé promáčené. Odzátkoval lahvičku a lil. Sotva se první kapky té tekutiny dotkly rány, začaly se pomalu zatahovat. Chtěl se radovat, ale na to, aby se rána zatáhla celá, by potřeboval ještě tak trojnásobné množství! Hořejšek už nekrvácel, spolu s Karurou ho otočili, aby mu mohl polít i záda…
Sice to nebylo zatažené úplně, ale rána už aspoň tolik nekrvácela.
Aspoň něco…
Aisilu mezitím vytáhla hmoždíř a nasypala do něj nějaké další bylinky a prášky, zalívala to tekutinou, která byla na obyčejnou vodu moc hustá a kalná a ruce jí lehce zářily, jak do nic dávala svou duchovní sílu.
„Proč jen toho s sebou nevozím víc?“ zabědovala a dodala do misky ještě něco. Vedle sebe měla položeno několik těch velkých listů a dlouhé pruhy nastříhaného plátna. „Bojím se, že to nebude stačit…“
Míchala rychleji a zuřivěji, najednou, jako by ta směs bouchla, vyšel z misky obláček tmavě fialového dýmu.
Oogami rychle ukázal Karuře, jak má hlídat Lyzenovy životní funkce, s prsty přitisknutými na krkavici a dlaní položenou těsně nad jeho ústa a přešel k Aisilu. A mu podala pár těch listů, měl na ně patlat tu směs, ona zatím míchala něco dalšího.
Od nanášení zvedl zrak ke Karuře. Byla nezvykle tichá a neměla daleko k pláči – aby taky ne, přes všechno to hádání a pošťuchování měla Lyzena ráda – snad ho i svým způsobem milovala… Znali se od dětství… Mají spolu děti…
Až tak silné pouto mezi ním a Lyzenem nikdy být nemůže, ať si bude nelhávat cokoliv… Ale i přesto…
On…
Oogami…
„Přežije tu ztrátu krve?“ zeptal se Oogami Aisilu přímo. Bylo to už skoro hotové, ještě chvíli…
„Nevím…“ přiznala. „Tohle,“ Oogami pochopil, že mluví o té rádoby kaši, „by mělo krvácení zastavit úplně a zatáhnout ty nejhorší rány… ale k tomu je potřeba ještě velké množství duchovní energie… a tu on ztratil…“ Kousla se do rtu.
„Aisilu?“
Neodpověděla.
To znamená…
V místnosti se najednou udělalo takové ticho, že i špendlík by bylo slyšet dopadnout na zem… Karura, která doteď hlídala a kontrolovala Lyzenův život, přerušila ticho tlumeným výkřikem.
„On… nedýchá.“
Chvíli se na ní díval, jako by nechápal význam těch slov, jako by mluvila nějakou cizí řečí, kterou se nenaučil.
Jak to myslela?
Jak jako – nedýchá?
Nedýchá!
Došlo mu to rychle.
Jako by se v místnosti zastavil čas. Karuře stekl z obou očí pramínek slz a přitiskla si dlaň k ústům, potlačuje tiché vzlyky. Aisilu náhle přestala pracovat, oči upřené na Lyzenovo ležící tělo – a odhodlání z jejích očí pomalu mizelo. Snad jediný Oogami tomu nechtěl věřit…
„Nepřestávej!“ vyhrkl najednou k Aisilu. Přece nepřestanou… To, že nedýchá… nesmí přestat! Nesmí. „Pokračuj v práci…“
To už byl u Lyzenovy hlavy. Věděl, co má dělat. I teď to věděl. Ve škole… cvičil vážněji než většina ostatních. Ale nikdy ještě naživo…
„Zachráním ho,“ řekl nahlas, spíš než těm dvěma si sám chtěl dodat odvahy.
Byl tak… bledý.
Pokud ale ani netepe…
Na jeho krku ucítil slaboučký pulz… Jeho srdce ještě nepřestalo bít, ještě má nějakou krev, kterou by živilo orgány… Nedýchá… Karura, která se mu klidila z cesty, se na děj dívala s důvěrou v očích – s důvěrou, kterou on tolik potřeboval!
Zachrání ho!
Dýchací cesty – volné. Zaklonil mu hlavu, vyhodil čelist – jak tomu s Keiichim s úsměvem říkávali – a stiskl nos. Nedíval se ani na Karuru ani na Aisilu, protože to, co hodlá udělat, bude vypadat zvláštně – nesmyslně…
Jak dlouho nedýchá? Snad ne moc dlouho… Snad nemá poškozený mozek…
Nasál vzduch hluboko do plic, přitiskl svá otevřená ústa na jeho a začal dýchat. Přesně tak, jak je učil profesor sledoval Lyzenův zvedající se hrudník a ačkoliv nikdy nebyl pobožný, nyní se modlil za jeho záchranu.
Teď už mu totiž Lyzen zemřít nemůže!
Nesmí!
Protože…
Mezi pauzami čekal, doufal, že se Lyzenův hrudník zvedne sám od sebe. Musel si pospíšit, Protože Aisilu měla obklady s léčivými mastmi hotové, teď musel dokázat Lyzen, že je bojovník, který zvítězí. Musí! Pořád ale nic… Lyzen bojoval, ale prohrával.
Tak se chytni, ty parchante, pomyslel si Oogami a dýchal dál. Nesmíš umřít! Nesmíš! Nesmíš! Nesmíš! Pokud si Karura a Aisilu myslely, že je to zbytečné, že to nemá cenu, bylo to jejich rozhodnutí – on se rozhodl pokračovat. Ano, bude pokračovat, dokud se Lyzen nechytne nebo dokud se on sám nezhroutí vyčerpáním.
Protože…
Protože…
V mezipauze se sehnul k jeho uchu a tak tiše, jak jen mohl, tak tiše, aby to neslyšel nikdo jiný, zašeptal tři slova, kterých se vždycky bál, tři slova, která nikdy nebyl schopen vyslovit, ale teď je zopakoval jednou, dvakrát, třikrát, opakoval by je pořád dokola, kdyby… kdyby…
Oogamimu poskočilo srdce. Nemohl uvěřit vlastním očím. Nezdálo se mu to? Opravdu viděl, jak se Lyzenův hrudník zvedl? Napínal zrak a v jednu chvíli, jak byl nad ním skloněný, ovanul jeho obličej teplý závan vzduchu. A ještě jeden – Lyzen se opravdu nadechl!
„Dýchá,“ vydechl Oogami a smutně se usmál na Karuru, které se z očí řinuly slzy.
Aisilu už měla v ruce listy s léčivou mastí, kterou přiložila Lyzenovi na zející rány. Jak dlouho to trvalo? Jak dlouho už ležel na zemi a nehýbal se? Oogami věděl, že to bude maximálně patnáct minut – ale zdálo se mu, jako by ta chvíle trvala celou věčnost.
Aisilu mu listy rychle přiložila na hrudník, pak ho otočili a to samé dali na záda a rychle mu to převázala několika pruhy nastříhaného plátna. Oogami se pokusil prohlédnout přes obvazy aby zjistil, že se rány opět daly do pohybu a pomalu se zatahují…
„Teď už bude v pořádku?“ zeptala se Karura na to, čeho se Oogami bál. „Ty masti – ty ho vyléčí, že jo? Bude žít?“
„Rány se zatáhnou, to ano,“ potvrdila Aisilu. Hodila na Lyzena smutný pohled a otočila se zpět na Karuru. „Ale…“ potřásla hlavou. „Teď je to na něm. Je poloviční vlk, poloviční elf… Kdyby byl jen elf, byl by mrtvý – neměl by dostatek duchovní síly na regeneraci… Kdyby byl jen vlk, byl by mrtvý – protože je jeho vlčí podstata je oslabená… Vy vlci máte regenerační síly jako lidé v krvi – jenže několiksetkrát silnější – ale Lord Lyzen přišel o hodně krve… Má dvě možnosti seberegenerace ale ani jeda ho teď nemá šanci vyléčit… Nevím, jak dlouho bude mít sílu na to bojovat.“
„Ale duchovní síla se může přenášet, ne?“ vyhrkl Oogami. Teď, když už to vypadalo tak dobře… On stále může zemřít? To snad NE! „Četl jsem to! Opravdu silný léčitel může svou duchovní energii přetvořit tak, aby se spojila s duchovní energií toho, komu jí chce dát – a tím podpoří jeho život! Ty JSI silný léčitel! Ty to přeci UMÍŠ!“
Poslední větu téměř zaječel, začínal propadat hysterii. Aisilu ho vzala za ruku. „Já to umím. Ale před pár dny jsem vymítala, pamatuješ? Nemám zpátky ani polovinu svých sil – a to bych mu nejen nepomohla – to bych zabila i sebe samotnou…“
Oogami mlčel a v očích ho začaly pálit slzy. Zvedl je a zjistil, že i Aisilu k tomu nemá daleko. To nemůžou zavolat jiného léčitele? To tu není nikdo jiný? Nějaký jiný elf schopný dát Lyzenovi svou energii? To tu není…
Zarazil se.
Proč to Aisilu nenapadlo?
Proč to nenapadlo jeho samotného?
ON tu je, Oogami je tu a má tolik duchovní energie, že by s ní mohl dláždit – a existuje i další cesta přenosu – přes třetí osobu. Ale ta je mnohem nebezpečnější. Ale pro Lyzena on to riskovat bude! Bude! Musí!
Nenechá ho umřít!
„Já jsem tady,“ řekl Oogami rázně a utřel si slzy. „Dej mu mojí.“
V očích se i jí objevila naděje. „Víš, že je to nebezpečné.“
Nebyla to otázka.
„Zachrání mu to život. Takže nemám o čem přemýšlet.“
Poklekl k němu. Četl, jak se to dělá, tak nějak tušil, co má dělat – a chtěl Aisilu dokázat, že to myslí vážně… Jednu ruku položil Lyzenovi na zranění, aby se rychleji hojilo, druhou ruku mu dal tak aby zakrývala oči a částečně čelo a palcem a prostředníkem se dotýkal spánků – a pohledem plným proseb pohlédl na Aisilu. Ta unaveně přikývla a přidřepla si naproti němu. Lyzen stále sám dýchal a rány byly téměř zatažené – Oogamiho by zajímalo, z čeho ta směs asi je, že účinkuje tak rychle – ale už kolem Lyzena neviděl skoro žádnou auru, byla pryč – znamenalo to, že už si jeho tělo tahalo sílu ze zbytků krve, které mu zbylo?
Opravu neměli moc času…
Aisilu položila své dlaně na jeho ruce. „Bude to hodně… nepříjemné,“ varovala ho už vcelku zbytečně. On to ale věděl. Věděl, že použila velice… mírný výraz pro to, co mělo přijít…
Zavřel oči a zatnul zuby,. Aby se náhodou nekousl do jazyka. Párkrát se nadechl a pomalu kývl na znamení, že teta může začít.
Pokud si Oogami myslel, že to bude bolet hodně, mýlil se. Pokud si myslel, že ho bolel proces navrácení elfské podoby, který před měsíci podstoupil, netušil tedy jak pojmenovat to, co zažíval nyní.
Ta bolet byla nesnesitelná.
Sotva Aisilu začala a on pocítil první známky toho, že od něj energie odchází, jeho tělo přepadl silný pud sebezáchovy a v rámci něho se jeho tělo pokusilo dát ruce pryč, vyhnout se bolesti… Stiskl zuby ještě víc, měl pocit, že už je musí rozdrtit, po čele mu tekl studený pot, ale on se nevzdal. Za Lyzenovu záchranu…
Byl to parchant.
Vetřel se k němu do domu, hrál si na chudáčka, znásilnil ho.
Cítil sílu, která ho pomalu opouštěla, nechával jí volný průvod. Hlava mu třeštila, jako by do ní někdo bušil palicí, do konečků prstů – a to i na nohách – se mu zapichovaly tisíce malých jehel a záda mu drtil lis na odpad. Nemohl ani otevřít oči, natož, aby něco říkal – měl pocit, že otevřít ústa, ječel by.
Snažil se vybavit si hezké vzpomínky. Před očima mu proběhl celý ten čas, který strávil s Lyzenem. Těch pár nocí, které spolu strávili. Jeho úsměv. Jeho jemné dotyky. Ty uši, které rád hladil…
Potlačil další slzy, které se mu draly do očí.
Ne, musí mýt silný.
Musí!
Náhle se tok proudící energie zastavil. Jako by někdo najednou zavřel kohoutek. Povolily mu svaly a on se svalil na Lyzena. Pohlédl mu do tváře. Stále byl v bezvědomí, ale měl o něco lepší barvu. Dýchal pravidelně. Teď už to přežije.
Cítil se podivně malátný a věděl, že za chvíli omdlí. S tím nic nenadělá.
Předtím ale…
„Bude… žít?“ zašeptal.
„Teď už určitě ano,“ přišla odpověď odněkud zepředu. Neměl sil zvednout hlavu, na to už nezbylo. Jen se usmál.
„Děkuji.“
„To tys mu zachránil život.“
Ne, to pravda nebyla. Jen dal k dispozici všechno, co měl. Nebál se něco dělat. A tu energii by mu bez Aisilu předat nedokázal. Ne, to ona mu zachránila život.
On…
Lyzen…
Jeho Lyzen…
Oogamimu se motala hlava.
Ale…
Řekne mu to?
Asi jo… řekne.
Vypnul myšlenky a nebránil se spánku. Měl náročný den a přišel o hodně energie. Tak tedy…
Dobrou_noc.
Komentáře
Přehled komentářů
Nedokáš si představit, jak moc se mi tvé povídky líbí. Také občas něco spisnu, ale tohle počtení mě insiruje k něčemu víc :-)
Tahle kapitola byla infarktová záležitost, málem jsem nedýchala.
Děkuji :-)
čau
(Rei, 12. 1. 2009 21:38)Teď jsem si založila stránku s povídkama, prosím jukni se a dej komentík http://www.fairywave.estranky.cz/
.....
(akyra, 8. 1. 2009 4:24)ahoj tak hned ze začátku tehle cyklus čtu už po třetí a nějak se nemůžu dočkat pokračování je mi jasné že nejspíš nemáš z nějakého důvodu čas, ale nešlo by s tím pohnout? prosíííííím
kdy?
(jjunn, 7. 1. 2009 17:15)jako kdy bude další díl já už to nevydržím jinak super povídka!!! jóóó!!! jóóó!!! jóóó!!! a třikrát jóóó
..................
(Y.........., 2. 1. 2009 20:55)už se těším na pokráááčččko!!!to se ti povedlo fakt má super povídky
....
(akyra, 29. 12. 2008 19:23)tak tenhle ciklus je fakt nádherný doufám že to bude pokračovat co nejdřív!!!!
Prosíííím
(Falcius, 25. 12. 2008 17:12)Celý svět se zvedá na nohy a tleská seč mu síly stačí a z dojatých očí kanou slzy které tvoří řeky a ty pak moče a oceány......Prooooosssssíííííííím dalšííííííííííííííííí
......
(Nell-chan, 22. 12. 2008 13:56)Joooo....už bych taky prosila další dílek....takový dáreček k Vánocům....xD
další
(zrzka, 21. 12. 2008 0:38)Pokráčko pod vánoční stromeček!!?? Plosím plosím. Je to Super a mohla bych to číst pořád dokola.
Kdy?
(jjjj, 19. 12. 2008 15:38)Je to vážně supr!!!!! Kdy bude pokráčko??? Prosím chtělo by to dárek pod stromeček ať se máme na co těšit!!!!! Už jsem celá napjatá co bude dál. Tak prosím prosím další díl!!!
................ :)
(:Zdravím :), 15. 12. 2008 18:30)Málokdy se mi stane ,že prostě vypnu a nevnímám okolní svět,Strávila jsem nad Oogamim hodiny a..došla sem :) A skutečně jsem vypla,dokázala bych nad ním strávit ještě další hodiny.Samotné shonen-ai je poutavé,obdivuju Tě,že jsi tohle dokázala vytvořit,Dokázala jsi tomu hodně dát.Několikrát mě napadlo,že by bylo úžasné tohle promítnou do pohyblivých obrázků,ale hodně by To zratilo,ta psaná forma je.. dokonalá.. Víc dokonele než dokonale nikdy nic být nemůže.Dokonalost je dokončený stav.Oogami je dokonalý :) Tak jen tak dál :)
fihaaaa
(neru-chan, 9. 12. 2008 20:17)
kawiaiiii..to je uzasna kapitolovka jen tak dall..rychle dalsi pokracko :D chudak lyzen a oogami
a mam rada kiriba XD
Supeer
(Amy, 6. 12. 2008 19:00)
jooj..konečne ďalšia časť..heh..normálne som si uvedomila, že som pozabúdala mená,keďže je ich tam dosť veľa..ale dalo sa..nejako podľa inštinktu som zhruba vedela..že ahaa to je ejho žena a pod=)
...jooj..je to také napínavé..splnilo to všetky moje očakávania.a som stráášne zvedavaá ako to bude pokračovať ďalej...prajem veľa kreativity pri písaní pokračovania..
PS:a netuším s čím si mala problémy pri písaní či tak nejako..hehe..žeby pri tom ošetrovaní rán? hmm.no neviem teda =)
Tak co?
(sisi, 2. 12. 2008 17:55)Ask you ¨kdy budeš to mít zase hotovo asi tak přibližně!?
možná
(xXx, 28. 11. 2008 19:10)Jo a abych nezapoměla natolik mě to nabudilo, že jsem se rozhodla také něco vytvořit. Já sice tvořím snad odjakživa ale všechna svá díla mám nedokončená. Ale jestli se tentokrát do nečeho pustím, určitě to dokončím.
SUPER
(xXx, 28. 11. 2008 19:07)Tak jako abych pravdu řekla, tak je to prosně naprosto dokonalý!!!!! Na tuhle stránku jsem se vlastně dostala úplným omilem když jsem na netu něco vyhledávala. No a jelikož jsem to prostě nemohla najít a užn jsem se docela nudila tak jsem to taky začala prozkoumávat a tak jsem narazila na Oogamiho jenž je opravdu dokonalej přečetla jsem to co tady zatím je na jeden zátah a nestačím se divit jakej v sobě máš talent. :-) Takže tímto smekám, gratuluji a dále jako všichni ostatní tě vybízím k tvé tvorbě a napjatě čekám na pokračování. Takže jestli tě to těší máš ve mě dalšího stálého navštěvníka a nadčeného čtenáře Oogamiho v jedno. Za tím zdarec a jen tak dál!!!!!!!
*rozplívá se blahem*
(Ni-chan, 22. 11. 2008 23:38)To bylo úchvatné.A taky se těším na uzdravování. Hehe. xDxD Oogami je šikulka.První pomoc. Už se moc těším na pokráčko a nepřetěžuj se. MRK *-*
Pááááni!
(Nikleri, 14. 8. 2009 20:57)