Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Oogami Part 1/1,2

8. 8. 2007

 

1

 

 

Myslel jsem si, že to byl sen. Nebo přinejmenším, že na mě zapomněl. Bohužel. Stojí tu a mně nezbývá nic jiného než jít s ním.

 

 

JEDNA

 

 

Uhnout, odrazit útok, zaútočit a bod! Tři – jedna pro něho, vyhrává. Zase.  Holky, co se sem chodí dívat na každý zápas, hlasitě skandují jeho jméno. Tělocvičnou se nese jen „Oogami-kun! Oogami-kun!“

Už ho to unavovalo. Unavovalo ho, že za ním stojí zástupy dívek bez svého rozumu, co se hrnou s davem, slintají a mají sklony omdlévat, kdykoliv na ně třeba jen promluví. Štvalo ho, že nemůže nic dělat, aniž by to při tom sledovaly desítky párů očí. Tak se cítil.

Kluci z kenda ho nechápali. Vždyť prý má u nohou celou školu… Hlavně jeho spolužák Keiichi si myslel, že se Oogami zbláznil, když ty holky proklíná. Když se Oogami před dvěma lety přestěhoval z jiné školy, neměl žádné zájmy, ale kamarádství navazoval docela snadno. Keiichi seděl o lavici vedle a nabízel mu, zda nechce chodit na kendo. Oogami váhal, přeci jen to nikdy nezkoušel, ale nakonec přijal. A dobře udělal.

Byl tehdy ve druháku, což bylo docela pozdě na začátky. Ukázalo se ale, že Oogami má přirozený talent, to, co některým trvalo roky, to Oogami zvládl za půl roku. Teď je třetí nejlepší. Musí na sobě ještě pracovat…

„To jsou ale kačeny,“ utrousí jako vždy, když jedna dívka, celá šťastná, odběhla s jeho podpisem. „Nemůžou toho nechat?“

„Buď rád, ty vole,“ prohlásil Keiichi. Nikdy moc nešetřil nevhodnými výrazy. Dodává mu to prý image drsňáka. „Co já bych za to dal…“

Musel se pousmát. Vzhledem k tomu, že Keiichi patří k těm dvěma lepším než Oogami, má i on svůj fanklub. Dělá ale, že je jich velmi málo, těch slečen. Miluje obdiv. A kdyby to bylo na Oogamim, rád by mu své stádo přenechal.

„Druhý vítěz semifinále Kazu Ichigo se ve finále utká s Oogamim Kyniou!“ nese se tělocvičnou.

Tiše zasténá. Tenhle kluk je o hlavu vyšší než Oogami a vzhledem k tomu, že se kendo začal učit od chvíle, co se naučil stát a chodit, Oogami nikdy nemá žádnou šanci a odchází s pěknýma modřinama. Modlil se tedy, aby byl Kazu o trochu mírnější…

Úklona, zaujmout pozici, boj!

 

***

 

„Itetete…“ kňourá cestou domů. Ta modřina z toho stehna jen tak nezmizí. Kazu opravdu jemný nebyl. Ani dnes…

Venku je skoro tma. Oogami jde osamělou ulicí, kam mají auta zákaz vjezdu a chodců je tu také pomálu. Vlastně nikdo… Což je fajn. Ještě teď ho polévá červeň, když si vzpomene, tak to tupohlavé stádo holek soucitně vzdychalo, když se Oogami belhal ven z ringu…

Zastavil se před vitrínou jednoho obchodu. Co na něm ty holky vlastně mají? Průměrný vzhled, střední výška, svaly taky nejsou nic extrovního. Možná ty delší vlasy, zauvažoval. Nebavilo ho to stříhat a neměl hezký uši, tak vlasy nechával volně růst. Možná to tajemno, co ho obestírá. Ve škole o sobě nikdy moc nemluvil.

Nikdo totiž nemusí vědět, že jeho rodičové jsou oba špičkoví právníci, bydlí ve velkém domě, má své vlastní auto a žije si jak prase v žitě…

A nikdo také nemusí vědět, že místo rodinných výletů a společných večeří mu celý život dělaly společnost jen vychovatelky, sluhové a soukromí učitelé. A že drahé dárky kompenzovaly rodičovskou lásku a zájem…

Včera byli doma. Oba, což bylo ještě zajímavější. Ale to jen proto, aby si zabalili a vyrazili do Ameriky vysekat z nějakého podvodu jistého ropného krále…

Utekl mu povzdech.

Má být v budoucnu taky takový? Po střední na právničinu a řešit problémy bohatých? Ne, že by mě taková budoucnost lákala a rodiče, když už si náhodou vzpomněli, že nějaký Oogami existuje, mu dávali jasně najevo, jakým směrem se má jeho budoucí život ubírat…

Ale co, litovat se nemá smysl. Teď má ještě trochu času, bude se věnovat kendu, najde si holku… a pak se uvidí. Ale nejspíš to stejně dopadne tak, že půjde na vysokou dle přání rodičů.

Jde dál, zahloubán do svých myšlenek si nevšímá okolí, ani pod nohy se nedívá. Což je chyba, protože najednou zakopne a nebýt pouliční lampy, o kterou stěží udržel rovnováhu, natáhl by se jak dlouhý tak široký na zem.

Co to bylo?

Prudce se otočil, aby tu věc nakopl ještě víc, případně odhodil do koše, když v tu chvíli se zarazil. Zmohl se jen na tupé zírání. To je… tělo…

Mrtvola, napadlo ho v první chvíli. Když ale uviděl, jak se dotyčnému zvedá hrudník, s úlevou si oddychl. A lampa jako potvoru zhasla.

Drbne do něj, ale je mu jasné, že dotyčný jen tak vnímat nebude. Opilý taky není, alkohol není cítit. Ani aceton, pro případ diabetika. Tak co to je? Při hledání dokladů, přímo v okamžiku, kdy měl dlaň na jeho hrudi, ucítil cosi vlhkého. Posvítil si na ruku mobilem. To, co spatřil, ho ani trochu nepotešilo…

Byla to krev.

Ten člověk krvácí!

Rozhodl se jednat. Sundal si sako od školní uniformy a přitiskl jí na místo krvácení. Druhou rukou vytáčel číslo záchranky. Pak si toho všiml. Měl co dělat, aby neupadl. Po ujištění se, že to je pravé, změnil telefonní číslo a zavolal svému řidiči, aby pro ně přijel.

Nevěděl, co dělat. Tohle rozhodnutí bylo riskantní. Ale přece TO raději vezme k sobě a bude doufat, že se mu nějak podaří TO probrat, usoudil. Protože když by se TO dostalo do nemocnice… Oogami to ani nechtěl domyslet, jen vyhlížel své auto. Byl to tmavě modrý Mercedes, dárek od rodičů, taky ze dne, kdy se nemohli dostavit na narozeniny…

Když rodinný řidič Sagara přijel, na nic se neptal. Také není jeho rolí vyzvídat informace, ale Oogami mumlal, jako zástěrku, že se kamarád opil a teď se nemůže hnout, tak ho vezme vyspat k nim, aby ho jeho rodiče takhle neviděli…

Moc důvěryhodné to asi nebylo, ale to je jedno. Chlapec měl na sobě Oogamiho kabát a čepici, takže to nebylo vidět.

Vzadu seděli spolu, navalil si TO na sebe. V jednu chvíli se TO probralo. Než TO zase upadlo do bezvědomí, zašeptalo TO: „Díky.“

Vůbec se mu to nelíbí.

Bylo by normální, že by našel to tělo, zavolal by sanitku a pak by se nestaral, eventuelně ještě mohl sem tam do nemocnice zajít se na neznámého podívat. Ale tohle nešlo.

Nemohl TO tam nechat odvést, protože…

Protože…

Protože ten kluk měl psí uši a ocas.

 

 

DVA

 

 

Dotáhl ho do svého pokoje a položil na zem. Sundal mu bundu z hrudi, očekávaje, že další litry krve potečou ven, ale byla tam jen krev zaschlá, žádná čerstvá. Aspoň že tak.

Vysvlíkání ho z vesty a košile šlo pomalu, protože Oogamimu nijak nepomohl. Těžko říct, zda je v bezvědomí nebo jen spí, nebo (pro něho nejhorší varianta) vůbec nic a líbí se mu, když se o něj někdo stará… Oogami sice není lékař ale rána byla napravo, takže v srdci asi ne. Do koupelny se mu ho tahat nechtělo, ačkoliv má jednu přímo vedle pokoje, stačí projít dveřmi. Dal přednost žínce a lavoru. Opatrně mu smýval krev, musel vodu několikrát měnit.

Netušil, kde se v něm vzaly tyhle samaritánské sklony. Měl přeci jen zavolat sanitku. Pak by ho zavřeli do nějaký pokusný laboratoře, ale nebyla by to Oogamiho věc, nemusel by tu teď mít v pokoji tohohle tvora a máchat si ruce v jeho krvi. Je to docela humus.

Jenže… Možná by toho v laboratoři byla škoda. Když se to vezme kolem a kolem, je to docela hezký….

Pravidelný a jemně řezaný obličej, ne však zženštělý, to ne. Řekl by, že je tak o hlavu vyšší než Oogami, ale o mnoho svalnatější… ale zase, ne tolik jako ti vypatlanci v posilovnách, co si svaly leccos kompenzují.. Ale vrcholem asi byly ty do půl těla dlouhé blond vlasy. Svázané je měl jakousi stužkou, nyní povolenou a dávající vlasům volnost. Uši a ocas měl taky světlé. Jeho oblečení byla kombinace různých odstínů hnědé a zelené barvy…

Byl zvláštní a Oogamiho docela zajímalo, odkud přišel. Nikdy nevěřil na nic takového jako „jiné světy, paralelní vesmíry, cestování časem, ztracené civilizace“, ale jak to tak vypadalo, bude muset jejich existenci připustit… Protože ač se snažil sebevíc, opravdu nemohl ty uši nijak sundat, opravdu byly pravé a jeho…

Když mu krev smyl, dokonce i z vlasů, pozorně se podíval na ten hrudník… bylo patrné, že tam někde rána byla. To červené a lehce propadné místo bylo vidět, ale jak je možné, že se to zacelilo tak rychle? Vždyť když ho našel, určitě ještě krvácel.

Rozhodl se nenechat nic náhodě a vyběhl z pokoje. Jeho cíl byla koupelna na chodbě, protože tam měli takovou docela solidně zařízenou a doplňovanou lékárnu (Mělo by být lékárnička, ale přeci jen, zdrobnělina se ke skříni velikosti šatníku až po okraj naplněné vším možným opravdu nehodí…).

Trvalo mu docela dlouho, než všechno vyhledal, ale odnesl si nějakou tu desinfekci, náplasti, polštářky a obvazy… pro případ, že by se mu to znovu otevřelo…

Když to všechno pobral a vešel do pokoje, zůstal přimraženě stát.

To stvoření již neleželo, nýbrž sedělo opřené o postel a listovalo si v nějakým časopisu. Hm, takže už bude asi zdráv, protože daný časopis byl nejnovější výtisk Playboye, co Oogami našel u otce v šuplíku…

Zrudly mu uši a náklad pohodil k posteli. Beze slova mu to vytrhl z ruky a hodil pod polštář, kde byla ostatně jeho původní schovka. Co všechno stačil v tom pokoji prozkoumat, to by Oogamiho zajímalo…

„Vaše rasa má zajímavé zájmy,“ prohlásil najednou. Měl docela hrubý hlas, nehodil se k jeho jemnému vzhledu, jako by na něj štěkal… Zajímavý paradox. A taky ty oči… Jako oči haskyho.

„Ta vaše má zajímavý vzhled,“ opáčí Oogami. Jak si dovolil mu tu hrabat? Oogami se o něj stará a tohle je vděk?

„Jak se jmenuješ, človíčku?“ zeptal se.

Človíčku?

„Oogami,“ utrousil. „Oogami Kyniou. A jak vy, pane vlku?“ Stejné stejným.

„Lyzen,“ řekl a zdálo se, jako by se na chvíli zarazil a Oogamiho zkoumal. Což asi nebylo nic divnýho, pokud všichni 'jeho' vypadali takto...

„A dál?“ nezdá se Oogamimu. Co nějaké příjmení?

„Co by bylo dál? Jsem Lyzen. Jen Lyzen. To stačí.“

„Aha…“

„Chci ti poděkovat,“ začne. „Neříkám, že bych si neporadil,“ no jo, tradiční mužská pýcha, „ale přeci jen je lepší,. že mám kde zůstat.“

„Jo, nemáš zač. Ale byl bych ti vděčný, kdyby tě nikdo moc neviděl. Ono tu ušatých a ocasatých moc neběhá..“

Kývnul. „Jistě. Ale rád bych se tu porozhlédl. Třeba v noci, až bude všude ticho… Máte nějaké městské hlídky?“

„Jo, policii,“ kývl okamžitě. „Ale ti se stejně moc nepřetrhnou, aby něco ohlídali.“

„Hm, takové bych nechal vymrskat z království…“

Tak ho tak napadlo, že mu bude muset časem vysvětlit, jak to v našem světě chodí… Ale vůbec, klábosí s ním o policajtech, ale nezeptá se na to důležité…

„A co jsi zač? Odkud?“

„Má země se jmenuje Shinken. Jak mi dvorní velekněz řekl, než mě sem poslal, je to něco jako jiná verze minulosti vašeho světa…“

Hm, takže paralelní rovina. Oogami nikdy neměl rád sci-fi a teď se v jedné ocitl…

„A co tu děláš?“ zajímal se dál.

Ušklíbnul se – nebo to byl úsměv? – a tajemně prohlásil: „Něco tu hledám.“ Ale co, to neřekl.

„A ty jsi… vlk?“ Oogamiho nenapadlo, jak jinak se zeptat.

„Zajímáš se o mě?“ usmál se, lehce sklonil hlavu a bradu si podepřel rukou. Zdá se mu to, nebo ho… svádí?!!!

Oogami prudce zavrtěl hlavou. Přiteplenej démon? To mu ještě scházelo… „Ne, to ne. Jen mě zajímá, CO mám pod střechou.“

Lyzenovi uniklo – zklamané? – povzdechnutí. „Tak nic… No, co já jsem vlastně zač? Něco málo vlka, něco málo démona, něco málo elfa… Taková lehká směsice. Nic neobvyklého.“

Jo, asi jako na zemi když se spojí Japonec, černoch a Ir. Taky vyjde podivná směsice. Ale nemají uši a ocas… A tenhleten Oogamiho sleduje asi jako pes, jemuž se před očima zamává pečenou kýtou. Skočit po tom a sníst. Aspoň mu to tak přišlo…

„Dokud je noc provedu tě po domě. Pak ti dám nějaký oblečení, tátovo ti snad bude. Taky čepici. A boty,“ uvažoval, když si uvědomil, že Lyzen žádné nemá. A soudě podle na pohled tuhé kůže na nohách žádné nenosí… „Pak se můžeš vedle umýt. Pořádně. A já půjdu spát, zítra se jdu do školy. Získávat nové vědomosti,“ vysvětlil, když se na něj Lyzen zadíval.

„Vím, co je škola,“ ohradil se vlk. „Máme je taky. Učí se tam střílet, bojovat s mečem…“

Oogami byl rád, že u nich je to jen matika, dějepis a podobné věci. A kendo. Ale to není předmět ve škole. A hlavně si rád lehnul a spal. Protože dnešek byl velmi namáhavý…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

^_^

(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 14. 4. 2009 18:44)

Hah... zase jsem narazila na nějakou zajímavou povídku, hm jsem zvědavá co se dočtu dál.

Lool

(Arlen, 17. 1. 2009 19:20)

//opravdu nemohl ty uši nijak sundat// já jsem z toho chytla takovej výtlem, když jsem si to představila :-D

Zajímavé!

(Dania, 24. 5. 2008 10:48)

Tak jsem si přečetla první části a moc se mi to líbilo. Uvidím, jakt o bude pokračovat.

Nový fanda

(Kitikara, 22. 9. 2007 22:54)

Opravdu mě to nadchlo.

sugoi!

(E..., 17. 8. 2007 21:15)

tak tohle je super! a moc se mi líbí to přiteplenej démon. fakt sem se smála

..............

(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz), 17. 8. 2007 16:12)

Páni. Dobrá povídka. Ten Lyzen musí vypadat roztomile. Honem jdu na další díl.

velmi dobry zacatek :)

(Leia, 12. 8. 2007 15:48)

skvele jsi zacala novou povidku, je velmi zajimava, uz se tesim na pokracovani.

kawaiiiii

(brumik, 10. 8. 2007 20:48)

twochu mi to rpipomina loveless akurat ze vymenene role a iny dej jinak je to fakt skveleee a se tesim na dalsi caaast

Superrr

(Janule, 9. 8. 2007 22:30)

Jééé to je nádherný uz se mo ctesim na dalsi dilek doufam zebude brzy vazne moc pekny =)

jo sugoi

(ki °-°, 9. 8. 2007 20:02)

ach jo, když se pořádně začtu je konec....tak kdy bude pokračování?? ^-^

sugoi

(BRIANA, 9. 8. 2007 19:00)

sugoi,sugoi,sugoi a este raz sugoi
tie tvoje pribehy nemaju chybu
das prosim druhy diel co najrychlejsie? prosim prosim smutne koukám=0)

juchůůů

(čeri, 9. 8. 2007 14:56)

konečně nějaké sci-fi s dvěma klukama....už se těším jak se to všechno vyvine. je to skvělí

WOOOOOOOOOOW!!!!

(lirael, 8. 8. 2007 18:54)

Tak to se mi moc libi...je to fakt dobry..uz se tesim na dalsi zapletku...a jak se to mezi nima vyvine..=DDD....uz se tesim na pokracovani...smim doufat ze bude co nejrychleji???=DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
mno tak zatim...ale ja se vratim..:o)