Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

OOgami 3/8

31. 8. 2010

OOGAMI 3/8

 

Lyzenovi na malý okamžik zmizel úsměv z tváře a Oogami ihned pochopil, že ťal do živého. Že to uhodl. Dlouho si ale pocit vítězství neužil, protože se během několika vteřin Lyzen zase sebral. Nasadil oslnivý úsměv a promluvil hlasem, kterým chtěl dát Oogamimu jasně najevo, že pochybuje o jeho zdravém rozumu.

Hodlal hrát hru a Oogami se rozhodl, že vyhraje.

„Co to povídáš?“ začal a bylo na něm vidět, že opatrně volí slova. „Já přece pavučinu vidět nemůžu. To přeci víš.“

Oogami mu sladký úsměv vrátil. „Vím, že bys jí vidět neměl. Ale vidíš.“

Lyzen se zasmál. „Ale prosím tě. Já jsem napůl vlk. Ty víš, že je to pro mě jako pro míšence nemožné. Nemohu projít salleiinem. Nemůžu jí vidět.“

Oogami vzdychl. Zajímalo ho, jak dlouho to Lyzen hodlá hrát.

„Ano, jak tvrdíš, neměl bys jí vidět. Ale to neznamená, že nemůžeš. Tohle nemůžeš se dá vykládat dvěma různými způsoby, jak mi bylo vysvětleno. První způsob je lež a o to se tu nejspíš snažíš – tedy to, že by u tebe salleiin nemohl být proveden. Jako vůbec nemohl. Jako že tím, že nejsi čistý elf, by se to nepovedlo, že by tam byl nějaký blok, který tomu zabraňuje. To je lež. Míšenci nemůžou projít salleiinem, protože jim nikdo z čistokrevných elfských hrdopýšků nedovolí jím projít. Klidně by jím prý mohl projít i talentovaný člověk, ale těm to nikdy nedovolí. Je to elfské tajemství, o které se nedělí. Je to věc elfské hrdosti.“

„No vidíš! Teď sis to sám vyvrátil. Není možné…“

„Ale,“ přerušil ho Oogami, „já jednoho čistokrevného elfa specializujícího se na salleiin, který už kvůli tobě mnohokrát hrdost odhodil, čistě náhodou znám.“

Lyzenovi zmizel úsměv z tváře. Chvíli se na Oogamiho díval zkoumavým pohledem. Jako by uvažoval, jestli má hrát dál nebo to jednoduše vyklopit. Vystřídal spoustu výrazů a nakonec skončil u jednoho, který by Oogami klidně mohl nazvat jako tajemný nebo neproniknutelný. Nakonec se uvolnil, povolil ramena, která měl napnutá, zavřel oči a vydychl.

Stačilo snad tohle? Stačilo zmínit Rikusona?

Asi ano, protože Lyzenovi bylo jasné, že Oogami ví, že ho Rikuson zbožňoval natolik, aby porušil i tohle obrovské tabu…

Lyzen se nadechl. „Jak jsi to zjistil?“

„Takže už to nepopíráš?“ ujišťoval se Oogami.

„Ne, nebudu to popírat. Máš... pádné argumenty. A nechci ti lhát, i když pravda je nebezpečná.“

Nebezpečná? Jak to myslel, nebezpečná?

„Tak? Jak jsi to zjistil? Já myslel, že jsem si dával pozor.“

„Dneska. Jak jsi vytvořil to lano a vyšplhal ses na něm za svou matkou. Bylo moc dobře ukotvené. Tak detailně bys to bez pavučiny neudělal.

„Hm…“ zamyslel se Lyzen. „Byl to jen okamžik. Nemyslel jsem si, že by sis toho mohl všimnout, zvlášť když s pavučinou teprve začínáš. Máš dobrý pozorovací talent, ten se ti bude hodit,“ natáhnul se a pohladil Oogamiho po tváři. Ten měl pocit, že možná zná Lyzena zase o něco líp. „Taky jsem byl pitomec. Mohl jsem se po té zdi vyšplhat. Přichycení se umím i poslepu, ale provazy mi vždycky dělaly problémy…“ zakřenil se. Pak zase zvážněl. „Doufal jsem, že na to nepřijdeš. Ne takhle brzy.“

„Taky jsi mi to mohl říct,“ obvinil ho Oogami. „Myslel jsem si, že před sebou nebudeme mít tajemství, když jsme mi… milenci..“ Tohle slovo mu pořád moc dobře přes pusu nešlo… „Nebo mi snad nevěříš?“

„Tady nejde o to, jestli ti věřím nebo ne,“ opáčil Lyzen. „Tady jde o to, že vědět to je nebezpečné, jak jsem se již zmínil. Ne pro mě, protože já mám určité postavení, které by mě ochránilo, nejspíš ani pro tebe ne, ty jsi v tom úplně nevinně, ale pro Rikusona by to znamenalo velký problém. Jak víš, býval ve Staré Radě a po jejím pádu si o dost pohoršil. Dovolil si odporovat králi a postavit se proti němu, ale naštěstí si včas uvědomil svůj omyl a vrátil se na správnou cestu, jako tvoji rodiče. Z celkového původního počtu dvanácti radních jich zbylo pouze pět – tvoji rodiče Aelain a Aarin, Rikuson, tehdy docela mladá elfka Suion, která jako jediná nikdy mého otce nezradila a Rolyn, elf, kterého jsi tu jednou asi viděl, byl se tu na tebe podívat. Všichni ostatní zemřeli buď během vzpoury nebo později na popravišti.

Víš, můj otec nemá rád trest smrti, snaží se mu vyhýbat. Za celou svou devítisetletou vládu nechal popravit asi jen deset lidí – a šest z toho byli radní.“

„A muset je popravovat?“ zeptal se Oogami.

„Jak to myslíš?“

„No, mohl je jen třeba vypovědět z Říše nebo je zavřít někam do kobek, ne? Nemuseli zemřít jen kvůli tomu, že nesouhlasili s vládou… Já si myslím, že když se vzbouřila celá Rada, možná pro to měli důvod.“

„Jo, důvod… Nenávist k vlkům a k míšencům byl ten důvod. A k tomu, když vstupovali do Rady, složili přísahu. V ní mimo jiné stojí, že nezneužijí svou moc jinak než ku prospěchu země – nemyslím, že vymýcení vlčí rasy by se dalo vykládat jako ‚prospěch zemi‘ – a že se nikdy neobrátí proti králi se zbraní v ruce. To, že získali trest smrti byla spravedlivá odměna za to, že porušili svatou přísahu. Chápeš?“

Oogami nechápal. Vážně pro to museli zemřít? Přikývl ale a Lyzen pokračoval dál.

„I když se ti to tak zdát nemusí, otec je velice hodný a spravedlivý. Nevynáší zbrklé rozsudky, kterých by pak litoval a velice často odpouští. Suion, špičková útočná kouzelnice, která nezradila a byla věrná, zůstala i v Nové Radě a má tam nějakou vyšší funkci . Rolyn sice přešel na stranu otcova bratra, ale byla to jen zástěrka, pracoval pro otce jako špeh a přinesl mu plno užitečných informací. Když to všechno skončilo, sám se zřekl funkce a odešel na venkov. Do politiky se už míchat nechce, i když občas se ukáže na dvoře nebo i tady, jeho rady jsou vážené. O tvých rodičích víš všechno, co vědět máš. No a co se týče Rikusona…“

No a konečně se dostali k jádru pudla. Tohle Oogamiho docela zajímalo. Jak se Lyzenovi podařilo přesvědčit Rikusona, aby ho provedl salleiinem?

„Takže, v době Staré Rady byl Rikuson velice vážený elf. Je docela starý a zkušený, nejlepší duchovní mág v zemi, pokud jsem se ještě nezmínil.“

Oogami vykulil oči. „Vážně nejlepší?“

Že by měl až takové štěstí?

„Ano, nejlepší duchovní mág v zemi. Pak je mimochodem i špičkový obranný mág, proto je pro tebe ten nejlepší učitel, jakého sis mohl přát. I když tím jeho plusy končí, útočná kouzla mu moc nejdou a o léčitelství neví skoro nic,“ ušklíbl se Lyzen. „No ale na útoky jsem tu já a na léčitelství Aisilu, takže se není čeho… ale já odskočil od tématu, to jsem nechtěl…“

„A kdo je lepší mág, otec nebo matka?“ vyhrkl najednou Oogami.

„Vzhledem k tomu, že je to Aelain, kdo Aarin vyučoval, tak je to docela jasné, nemyslíš? A chceš znát ten příběh nebo ne?“

„Určitě jo,“ přikývl Oogami lehce zahanbeně. Už ho nebude přerušovat.

„Takže, Rikuson byl vážený. Byl hlavní mág Duchovního Pilíře, prováděl mladé elfky a elfy salleiinem a když se náhodou objevil nějaký talentovaný míšenec a upoutal otcovu pozornost, učil ho Rikuson kouzlit poslepu – stejně, jak potom učil i mě. No, při povstání stál na straně otcova bratra, ale jen chvíli – vrátil se ještě dost brzy na to, aby mu otec odpustil – a naštěstí s sebou vzal i tvé rodiče, které přesvědčil, aby žádali otce o milost. Vrátili se a tví rodiče odešli na venkov a i když zradil, nechtěl se otec Rikusona jen tak zbavit – měl ho docela v oblibě. Chvíli si ho nechal jen tak na dvoře, i když mu nedovolil nikoho učit, protože potrestal ho musel a jen vykopnutí z Rady mu nepřipadalo dostatečné.

Pak jsem se narodil já a otec rozhodl, že až budu dostatečně starý, bude mě Rikuson učit. Trochu se to pak zkomplikovalo, protože jak jsem ti už jednou říkal, byl jsem parchant a na nějaký učení jsem neměl ani pomyšlení a věčně jsem naháněl nějaký chlapy – a když už jsem se dostal k nějakému učení, bylo mi asi kolem třiceti, což není na elfského míšence dost na to, aby ho brali vážně, ale už skoro pozdě na nějaké vyučování. Naštěstí jsem nějaký základy magie  měl už z dětství, kdy jsem byl ještě moc malý na složitější kouzla, ale neměl jsem ještě neměl sílu jim z učení utíkat… No a Rikuson mě dostal do péče…

No, Rikuson se mi přiznal, že nebyl moc nadšený. A měl pádné důvody. Jednak jsem neuměl poslouchat - byl jsem něco jako Ruga, ale ten nenahání chlapy,“ Oogami cítil, jak mu v tu chvíli cukly koutky, ale Lyzen byl moc ponoření do vyprávění, tak si toho nevšiml, „a já nebyl tak zamračený – a k tomu všemu jsem se ho při naší první lekci pokusil svést,“ začal se Lyzen smát.

Oogami zamrkal. „Co prosím?“ Pokoušel se představit si to, ale vůbec se mu to nedařilo.

„Přesně to. Myslel jsem si, že když jsem syn krále, můžu si troufnout na koho chci. Ale to jsem se přepočítal. Rikuson mi dal jasně najevo, že o to nestojí, ba co víc, že se mu to hnusí a že to, že jsem syn krále Raizena, na věci nic nemění. A že pokud se mi to nelíbí, že můžu napsat otci, aby mi poslal někoho povolnějšího,“ dodal a pak se zasmál při nějaké vzpomínce. „Víš, tohle všechno mi povídal, když jsem ležel na zemi svázaný takovým množstvím energie, že by to udrželo obra.“

Oogami se pokoušel si to představit. Vzteklý – byl vzteklý? – spoutaný mladý Lyzen ležící na zemi, nucen poslouchat, co mu ten nafoukaný elf povídá – a vzpomněl si na svázaného Rugu ve sklepě. Bylo to snad podobné? Bylo možné, že se otec i syn dostali do stejné situace, i když každý z jiného důvodu? Vážně to bylo k zasmání.

„No a pak jsem ještě svázaný absolvoval první uvítací lekci v používání magie a než odešel, tak mě pustil. Byl jsem poražení, ponížený a naštvaný. Mě, velkého syna krále Raizena, pouhý učitel magie svázal do kozelce. Byl jsem chvíli nepříčetný. Když jsem se uklidnil, rozhodl jsem se – za tohle ho prostě do postele dostanu, i kdyby měly z nebe padat trakaře.

Vymyslel jsem si plán. Další den jsem přišel na lekci jako hodný a vychovaný princ a sekal jsem dobrotu. Trvalo to měsíce, než se Rikuson přestal úplně hlídat. Asi až po roce byl schopen se mnou jen tak mluvit o něčem, co nemělo žádnou návaznost k tomu, co mě učil.“

„Rok?“ zapochyboval Oogami. „Ty ses snažil rok dostat ho do postele?“

„Ne,“zavrtěl Lyzen hlavou. „Rok mi trvalo, než se mnou jenom začal normálně mluvit. Protože mě učil poslepu, myslím, že v té době jsem byl na podobné úrovni co ty a on konečně začal uznávat, že by ve mně mohlo něco být. Ale nemysli si, že tím, že jsem ho chtěl, jsem se uvrhl do celibátu, to ani náhodou. Jen jsem opatrněji volil své cíle a nestřídal jsem to tak často,“ zasmál se. „Byla by to asi jiná otázka, kdybych ho miloval, ale já ho jenom chtěl.“

Kdyby tohle Rikuson slyšel, jak by asi reagoval? No, nejspíš už to asi ví. Oogami chápal jeho bolest, díky které zatrpkl a zahořkl. Lyzen se dlouho snažil získat jeho pozornost a pak se jednoho dne rozhodl už mě nebavíš a přesedlal na novou hračku – na něj, na Oogamiho. Tak si to nejspíš vykládá. Že je jen dočasná záliba, jako byl on. A až se ho Lyzen nabaží, vrátí se k Rikusonovi…?

Oogami zatřásl hlavou a vyhnal z ní tyhle nehezké postranní myšlenky. Nesmí takhle uvažovat. Lyzen ho miluje. Určitě. Musí. Protože když by mu teď udělal to, co udělal Rikusonovi… co by se s ním asi stalo, když to byl právě on, Lyzen, kdo mu kompletně překopal náhled na věc…?

Ale to, že mu to Lyzen povídá, má určitě svůj důvod. Nějak to musí souviset s tím, proč Lyzen umí používat pavučinu. Jinak by mu to neříkal. Možná, že ani netuší, jaké myšlenky se honí Oogamimu hlavou, protože je považuje za zcela zbytečné… Ano, ano, tak to bude, není vůbec žádný důvod k obavám…

Ale já ho jenom chtěl…

„Oogami?“ ozval se Lyzen. V obličeji i v hlase se mu objevila starost. „Jsi v pořádku?“

Přikývl. „Jo, proč?“

Bezva, hlas se mu netřásl.

„Protože jsi najednou úplně zbělel a vypadal jsi, že se ti chce brečet.“

„To je blbost,“ namítl Oogami a snažil se o bezstarostný tón. „Mám k tomu snad nějaký důvod?“

„To nevím, nevidím ti do hlavy. Ale měl ses vidět. Vpadal jsi… jako by tě vystrašily vlastní myšlenky. Doufám, že jsi nemyslel na nějakou kravinu stylu: jsem pro Lyzena stejná hračka jako byl Rikuson nebo něco takovýho.“

Oogami zavrtěl hlavou, ale zrudly mu uši. Naštěstí měl přes ně načesané vlasy, tak to nebylo vidět. „Samozřejmě, že ne.“

„Protože v tom případě bys byl pitomec. A to ty nejsi.“

A Lyzen opět dokázal Oogamiho dokonale přečíst. Oogami se občas cítil, jako by mu Lyzen dokázal číst myšlenky.

Oogami se nadechl. Chtěl ten příběh o něco zkrátit, vědět jen to nezbytné – proto bylo nutné pár úseků přeskočit. „Takže, rok ti trvalo s ním normálně mluvit – a za jak dlouho… víš co...“

„No… šlo to pomalu, přes mluvení, nějaké to přátelství, pak jsem se ho mohl začít i trochu dotýkat…“ On si prostě ty podrobnosti nenechá pro sebe! „První polibek jsem dostal asi po pěti letech.“

Oogamimu poklesla brada. Za pět let dostal jenom pusu? To si dělá srandu… To mu to vydrželo pět let? A Oogami se dal po pár měsících… V tom okamžiku se styděl za své nedokonalé odhodlání… Pět let… To je hodně dlouho…

„Počkej, jak dlouho jste v tom případě… byli spolu?“

„Myslíš jako čistě spali nebo i s tím nadbíháním?“

Oogami zrudl úplně. „Myslím kompletně.“

„Odečti si plus mínus třicet pět let od mého věku a máš to,“ zazubil se Lyzen.

Oogami v duchu počítal. Lyzen říkal, že je mu asi sto deset let. Takže sto deset mínus třicet pět…

A do prdele.

Oogami nebýval sprostý, většinou ani v duchu, ale tohle ho srazilo na kolena. Sedmdesát pět let… Lyzen a Rikuson byli spolu sedmdesát let, prý plus mínus něco… Tak tohle Oogami jen tak nedožene.

„To… to je dost,“ poznamenal Oogami a snažil se, aby to znělo vesele.

„To je,“ připustil Lyzen. „Od našeho prvního setkání uplynulo asi sedm let, než jsme se spolu vyspali. No a dvojnásobek toho času navíc mi trvalo, než jsem ho přesvědčil, aby mě provedl salleiinem

Ze začátku to byla pouze taková zbloudilá myšlenka. Věděl jsem, že je to nemožné, ale nějak jsem jí nedokázal vypudit. Začal jsem se Rikusona opatrně vyptávat, jen tak, jako že mě to trochu zajímá. Nikdy mi toho moc neřekl a já nikdy nenaléhal, ale postupně jsem začínal mít představu o tom, co to obnáší. I to, co tomu brání. Netrvalo dlouho a Rikuson přišel na moje postranní úmysly. Okamžitě mi dal jasně najevo, že na to můžu zapomenout. Že pro něj neznamenám dost na to, aby kvůli mně takhle riskoval.

Tak jsem se obrnil trpělivostí. Znal jsem Rikusona dobře a věděl jsem, že na něj musím pomalu. Šel jsem hodně pomalu. Pomalu jsem Rikusona donutil se do mě zamilovat. Chtěl jsem to. Chtěl jsem projít salleiinem a to mnohem víc, než jsem před tím chtěl Rikusona.

Nebylo to jednoduchý, ale povedlo se mi to. Navždy budu litovat že jsem ho k tomu donutil, Oogami. Nese hrozné břemeno. Tím, že to udělal, podkopal další svou elfskou přísahu. Další elfský princip. Další jejich základní myšlenkový kámen. Už ten večer, co to udělal, se trochu změnil. Začal být víc ostražitý vůči okolí. A já mu musel slíbit, že pavučinu nikdy nepoužiju před nikým, kdo by mě mohl odhalit.“

„To proto máš dům plný míšenců a lidí,“ došlo Oogamimu. Nikdy mu to nepřipadalo zvláštní, Oogami míval dojem, že je tomto dům svým způsobem azyl… Ve skutečnosti to ale byla pouze nutnost – nutnost pro udržení tajemství. „Čistokrevný elf by tě mohl prokouknout… jako já. A pak by to nahlásil tvému otci a Rikuson by…“

„Otec to ví,“ prohlásil najednou Lyzen a Oogamimu poklesla brada.

„On to ví? A Rikuson tu pořád je?“

Lyzen smutně přikývl. „Víš, po salleiinu jsem odkládal návštěvu u otce na dvoře jak nejdéle to šlo. Vždycky jsem si vymýšlel nějakou výmluvu, až to otci začalo být podezřelé a rozhodl se přijet sem. Vzpomínám, že na o přišel asi po hodině. Je velice inteligentní a všímavý. Požadoval od Rikusona, aby mu ústně nahlásil mé pokroky a chtěl i nějaké ukázky.

Víš, já už jsem naslepo uměl skoro všechno, co jsem měl a díky svému talentu jsem i pavučinu zvládal s neskutečnou lehkostí – to, co jsem se naslepo učil měsíc, mi s pavučinou trvalo jen pár dní. A tak jsem míval sklony zapínat pavučinu i na blbosti – otevírání a zavírání dveří a tak. Když jsem pak měl kouzlit před otcem, bylo to, jako bych šel po tenkém laně nad propastí. Stačilo chvilinku se nesoustředit a letěl bych dolů. Bohužel se tak stalo. Při jednom složitějším kouzle jsem automaticky sáhl po pavučině.

Otec zuřil. Víš, jednou jsem ti řekl, že mě málem zabil, když zjistil, že si chci vzít Karuru. V tento okamžik jsme svoji ještě nebyli, ale řekl bych, že už tehdy měl touhu to udělat. Díky Bohu je tak inteligentní, že nedělá zbrklá rozhodnutí. Zuřil sice, ale jen v rámci pokoje. Zapečetil místnost, seřval nás jako malý parchanty a mně zakázal vstup na dvůr, dokud se to nenaučím ovládat.

Taky pak řekl něco jako ‚co se stalo, stalo se, hlavně ať se to nedozví nikdo jiný‘. Odvolal z domu všechny čistokrevné elfy, kteří tu byli a místo nich mi sem naposílal vlky, lidi a míšence. A Rikusonovi rovnou řekl, že pokud to praskne, krýt ho nebude, ani za něj bojovat, jako že by klidně mohl, ale už jednou zradil své postavení a dvakrát mu stejnou šanci neudělí.“

„Ale… porušil to přece, ne? Vždyť… sám král toho byl svědkem. Proč ho prostě nepotrestal?“

Lyzen se zamyslel. „Myslím, že jsou dva důvody. Jak jsem říkal, otec měl Rikusona docela v oblibě, to za prvé. A za druhé… No, to mi Rikuson řekl až později, ale otec si ho pak na chvíli zavolal a řekl mu, že se mu ve skutečnosti ulevilo.“

Oogami nechápal. „Ulevilo?“

„Když jsem byl malý, otec se prý snažil o malinkou změnu v zákoně, která byl dovolovala uplatnit salleiin na talentované míšence elfů,“ ušklíbl se Lyzen. „Je jasné, že tím myslel mě. Ale neprošlo mu to u Rady. To víš, elfská hrdost… Ale svým způsobem se stalo to, co původně chtěl, takže neměl důvod Rikusona trestat.“

Na chvíli se odmlčel. „Oogami, jak dobře umíš udržet tajemství?“

Oogami si ihned vybavil Rugu. Jeho oči, napůl vzteklé, napůl prosebné, dožadující se, aby jim bylo vyhověno. Aby mlčel. Pak si představil Rikusona, svého učitele a kmotra, zhrzeného a odkopnutého, kterého od trestu dělí jen tenký led, protože se provinil a jen čeká, až se na to přijde… A ještě předtím, Kiriba a jejich bývalý slib, aby o něm nikomu neříkal… Jak že mu jde udržet tajemství? „Jo, myslím, že docela dobře.“

„To je dobře,“ oddychl si. „Jsem rád, že ti můžu věřit.“

Pak se jakoby náhodou podíval na hodiny fungující na energii pavučiny. Vždycky si myslel, že mu je natahuje Rikuson, nebo že to umí poslepu. To kouzlo ale bylo tak složité, že tomu ani sám nevěřil…

„Brzy bude čas na oběd,“ prohlásil Lyzen. „měli bychom jít, než sem má milovaná žena vrazí…“

Oogami přikývl.

„Tak mě napadá,“ řekl Lyzen, když sahal na klidu, „Když už to víš, tak bych tě taky mohl něco naučit.“

Oogami zasténal. „Prosím tě, jen to ne. Už tak melu každou lekci s Rikusonem z posledního. Nech mě odpočívat.“

Lyzen se na něj zahleděl. No jistě, Guruk… Vždyť on přece nemá čas na odpočinek.

Oogami vzdychl znovu, tentokrát rezignovaně. Protože Lyzen vypadal, jako by se na to docela i těšil.

„No dobrá. A co to bude, pane učiteli?“

„Jenom drobnosti,“ uklidňoval ho Lyzen, když se společně vydali do jídelny. „Jenom to, jak si změnit vzhled, jak nabíjet amulety a kaala a jak z nich naopak sílu čerpat, mojí oblíbenou… jak to u vás lidi nazývali… telekinezi… no a ještě bych mohl…“

A vyjmenovat všechny ty ‚drobnosti‘ mu trvalo celou cestu skoro až do jídelny…

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Nati, 24. 12. 2011 4:12)

I já se přidávám k dotazům. zda ještě někda ožije Oogami. Stále chodím kontrolovat, zda není něco nového. Prosííííííííííííííííííím o pokračování.

Čekám a vyhlížím

(Marta, 12. 11. 2011 1:35)

Také sem často chodím a vyhlížím. Bylo by úžasné, kdyby Oogami opět ožil :-)

Stále čekám

(Nati, 2. 10. 2011 23:41)

Přidávám se k Sisi a přiznám se, že sem také chodím kařdý den kontolovat, zda se neobjevilo pokráčko OOamiho. Prooosííím produď se Růženko. Je tu dost lidí, co čeká na pokračování.

chodím jsme jako hlídací pes

(sisi/ctenar, 11. 8. 2011 22:02)

hlídám tyto spící stránky a čekám na den kdy je probudíš :)

Kez by byl novej dil... :)

(Tes, 3. 7. 2011 19:53)

tvoje stranky sem nasla teprv nedavno a musim rict, ze kdyz sem zacala cist oogamiho neodlepila sem se od toho :) mas to strasne dobre napsany a nejvic asi ocenuju ten napad :) strasne doufam v to ze sem hodis nejaky pokracko... :) ,ae jk to tk vypada dlouho si tady nebyla...tkze asi nic :( no nic, nezbyva mi nic jinyho nez doufat :)

Prosím další díl.

(Azrea, 23. 6. 2011 18:30)

U tohohle jsem chcípala smíchy!

BOMBA

(kira, 8. 4. 2011 17:30)

naprosto úžasná povídka ......čtu to už po několikáté a netrpělivě čekám na další díl.....žeru to!!!!!!.......fakt nádhera

prosim

(YuRi.HiUr, 14. 2. 2011 15:42)

. . ja vim že nehažu komenty atd. . . ale chodim sem každy den a koukam jestli jsi neco nepřidala. . . . mohu říct že jsem na oogamim zavisla. . . . necjci tě štvat nebo otravovat ale nemaš alepson kousiček dalšíjo dílku??? maličky třeba

Skvělí

(kelina, 22. 11. 2010 21:00)

Dokonalí,rychle další díl

super

(dlac56, 20. 11. 2010 22:16)

konecne :o) bolo to super a uz sa tesim na pokracko

No tak

(Efnor, 18. 11. 2010 19:23)

No hezky, jsi fakt moc dobrá... jen je škoda, že se tomu nevěnuješ častěji... a taky by jsi mohla zkusit oslovit nějaký nakladatelství. Byla by věčná škoda ukopat tvůj talent tady na blogu. Teda, né že bych na to nadával:D jsem za to hrozně štastnej:D Dokonce mě Oogami odtrhl i od maturitních otázek:D

Jéje, já tenhle nový díl

(Nex, 15. 11. 2010 20:54)

objevila teprva teď! :-O

Moc pěkné, i když trochu oddechová vsuvka, jsem zvědavá co a jak. V jídelně určitě nastane zas spousta akce, takové společné jídlo se o to vždycky postará. :D

Zajímalo by mě víc o Rikusonovi, možná jeho pohled na věc? ZAtím byl vykreslován jako malicherný povýšený aristo, ale to může být jen Oogamiho dojem. Jak ho vidí ostatní členové Domu? Pozorují na něm nějaké změny? Vem ty postavy trochu do hloubky, víc o tom co cítí a jak jednají, než "on si právě o tom a tom v hlavě myslí že"

:-)

(Davida666, 30. 10. 2010 22:13)

Moc pěkný díl, doufám že na další si nepočkáme rok

húra idú komentáre :D

(Tamara, 23. 10. 2010 18:05)

túto kapču som čítala asi druhý deň čo si ju pridala, tak už si ju moc nepamätám XD ale som si istá, že sa mi páčila a že musíš rýchlo písať ďalej :D

.:)

(Miu, 10. 10. 2010 15:15)

vážne krásná povídka :):)...těšíím se na další díl

:-)

(Akyra, 9. 10. 2010 13:55)

přidávám se na seznam čekatelů, na tuhle povídku si ráda počkám, jedno kdy bude, rozhodně stojí za to, moc nádherný díl :-)

nova kapca...

(Aramintha, 9. 10. 2010 8:17)

ty kokso, co sa stalo? :P myslela som, ze tato poviedka ostane nedokoncena... tak teda pis, pis, kym ta drzi zapal :D

no kone!

(sisi/ctenar, 8. 10. 2010 21:10)

iuž jsme se lakla že už ktomu nidky bnic nebudu moct říct. Jsem ráda a moc se těší man další díl JE JEDNO KDY BUDE, JÁ to již vydsržím.

Konečně...

(Yazzy, 7. 10. 2010 20:22)

jdou přidávat komentíky.... těsně předtím, než si přidala novou kapču sem sjela Oogamiho znova, takže to úplně bodlo xDD jinak Oogami je perfektní a moc se mi líbí. Máš to hodně prropracované a jde vidět, že u psaní přemýšlíš, což v poslední době u "blogových" autorek moc poznat

:-D

(Jita, 7. 10. 2010 18:28)

Jsem ráda, že už jdou přidávat komentáře. :)