Oogami 3/4
ČTYŘI
Nějak se mu zpátky do pokoje k Lyzenovi nechtělo. Měl toho hodně k přemýšlení. To, že je Rikuson jeho…kmotr, to ho docela sebralo. I když samotná skutečnost, že se znal s jeho rodičema, by mu tak překvapivá připadat neměla. Vždyť to bylo jasné. Byli v Radě. Všichni. Ale to, že spolu měli natolik dobré styky, že ho rodiče učinili poručníkem?
Šel jak nejpomaleji to šlo. V hlavě měl najednou prázdno, nemohl se soustředit ani na jeden tok myšlenek, tak je vypnul úplně.
Bylo docela brzy, na mýtině s Rikusonem strávil asi jen hodinu. Snídaně ještě nebyla, ale už bylo pozdě na ranní cvičení s Kazane. Už včera se jí však omluvil a ona byla natolik laskavá, že to přesune na večer.
Lyzen ještě spal, což Oogamiho potěšilo. Bude mít víc času se uklidnit. Rozhodl se, že - jako už několikrát – osobně Lyzenovi doběhne pro něco k snědku. Do kuchyně. Do spodního, Odděleného patra.
Když tam zavítal poprvé, byl to docela šok pro obě strany. Oogami kuchyni našel – požádal totiž Liirii, na kterou jednou náhodně narazil, aby mu popsala cestu – a když tam vešel, život v kuchyni jako by zamrzl. Všichni se zastavili a koukali na Oogamiho, jako by spadl z Marsu – a nikdo netušil, co tam dělá. Koukali na něj, on na ně, ale po chvíli se vzpamatovali a pokračovali v práci. Oogami zavolal něco o dobrém ránu a hezkém počasí, ale mnoho zamračených tváří mu napovědělo, že měl spíš mlčet.
Přivalila se k němu jistá starší statná vlčice se stříbrnými vlasy, představila se jako Wyun, ‚královna kuchyně‘ a slušně se zeptala, co potřebuje. Oogami tehdy celý rudý vykoktal své přání, totiž snídani pro sebe a Lyzena, načež se ona žena ušklíbla a houkla někam do éteru povely a za pár minut mu vrazila tác plný jídla pro dva.
Oogami nikdy nezapomene na ten úšklebek, kterým ho poctila. Byl to přesně ten samý výraz, který měla na tváři Sorken, když kolem něj procházela, přesně ten úšklebek, kterým na něj hleděla polovina domu. Nebylo to nic hnusnýho, ale dávali tím najevo, že VÍ.
Proč tam chodí? Na to se ho Lyzen jednou zeptal. Oogami odpověděl, že se chce po ránu projít. To ale byla jen část pravdy. Taky chtěl vidět, jak žije spodek domu. Už ho unavovalo to, jak je hořejšek načančaný, chtěl si užít trochu reality. A další důvod byla Laarii.
Věřil, že se vrátí. Věřil, že to bude zase ona, kdo mu bude nosit snídaně. To, že by jí někým nahradil, a tu myšlenku ihned zapudil, to by znamenalo, že nad jejím osudem zlomil hůl - a to nikdy neudělá.
Měl ale ještě jeden důvod – chtěl se o Lyzena starat. Chtěl to být on sám, kdo do kuchyně dojde, chtěl to být on sám, kdo mu to přinese, chtěl to být on sám, kdo mu dá jídlo - z části tak jednal pro svůj dobrý pocit.
To by ale Lyzenovi NIKDY nahlas nepřiznal.
Teď už nevyvolalo vůbec nic, když do kuchyně vešel. Většina tváří se k němu otočila, pozdravili ho a vrátili se k práci. Jako vždy tam panoval čilý ruch. Kuchařky stály u kouřících ploten a připravovaly snídaně, některé začínaly chystat obědy. Většina kuchařek byly vlčice nebo míchaniny, potkával tu velice málo lidských žen.
Prošel kolem stolů, které byly vpředu kuchyně, na které se většinou dávalo hotové jídlo připravené k odnesení a pozdravil služky, které měly jen chvíli na to, aby do sebe také hodily nějakou tu snídani a došel k Wyun.
„Už jsem myslela, že dnes nepřijdete,“ prohlásila a vrazila mu do ruky tác.
„Malé zdržení,“ zasmál se a vzal si to. „Děkuju.“
„Dobrou chuť,“ popřála mu Wyun. Měl ji rád. Byla hodná a trochu mu připomínala Aisilu.
Wyun se na něj ještě jednou zašklebila a dál se svým osobitým způsobem věnovala hrncům.
Tentokrát už byl Lyzen vzhůru. Ještě ležel v posteli a jeho rozespalý výraz napovídal tomu, že se vzbudil před chvílí. Když Oogami vešel do pokoje, rozzářil se jako sluníčko.
„Tady jsi! Už jsem se začínal bát, že mi tě Rikuson vážně zaškrtil. A mám hlad. Co máme dobrýho?“
Oogami mu neodpověděl, jen mu položil tác na nohy do postele a sám si svůj díl donesl ke stolu. Chtěl začít jíst, ale Lyzen ho nenechal.
„Tak jak to šlo?“ zajímal se.
„Jo, dobrý,“ zamumlal Oogami s plnou pusou. Polkl. „Mám plno… zajímavých zážitků,“ přiznal.
„Hmmm,“ zahučel lyzen. „Tak mi je pak povíš.“
Jedli mlčky a Oogami byl rád. Mohl si utřídit myšlenky. Co všechno mu řekne? Všechno, povzdychl si rezignovaně. Tomuhle vlkovi asi nic nezatají, i kdyby chtěl.
„Takže?“ otázal se Lyzen, když dojedli. „Jak to bude s tím salleiinem?“
Oogami zaraženě zvedl oči od nádobí, které rovnal zpátky na tác.
„Cože?“
„Přemýšlel jsem,“ řekl Lyzen. „Žádné lepší vysvětlení jeho jednání mě nenapadlo.“
„Tos mě nemohl upozornit?“ zasténal Oogami.
„Nebyl jsem si jistý. Ale mohlo to dojít i tobě. Žádný hysterický záchvaty nehrozily, o ví, že bych ho poslal do háje – a to doslova. Ví, že kdyby ti něco udělal, tak bych ho na místě zabil. Tak co jiného, když ty jsi čistokrevný elf bez základů magie a on ten, co elfy jako jsi ty zaučoval? Jen mi tak úplně nedochází, proč tak najednou otočil. Neříkal o tom něco?“
Oogamimu poskočilo srdce. Lyzen je bystrý. Napadlo ho to rychle.
„Oogami?“ nedal se odbýt.
„Říkal,“ přiznal Oogami.
Rikuson to Lyzenovi nikdy neřekl, takže si Oogami myslel, že by to tak mohlo zůstat. I když mu Rikuson dovolil, aby to Lyzenovi pověděl… Stejně mu to připadalo jako důvěrná informace. Ano, důvěrná… I když on a Lyzen sdílejí mnoho důvěrností. Tohle bude už jen třešnička na dotru. A Lyzen to chce vědět. A bude naléhat. A Oogami mu to řekne.
„Povíš mi to?“
Oogami zaváhal. Jak by mu to měl říct?
„Ty mi to neřekneš?“ zvednul Lyzen obočí. „Nechceš nebo nemůžeš?“
„O to nejde,“ zavrtěl Oogami hlavou.
„Nejde? Tak o co jde? On ti něco řekl, viď? On ti něco řekl a tys mu slíbil, že to nikomu nepovíš. Ani mě?“
Zase ty smutný oči. Lyzen by si je mohl nechat patentovat…
„To ne… tak úplně. Fajn, povím ti to. Rikuson, on mi řekl, že on a moji rodiče… Víš, že se znali. Ale to není všechno…“ Oogami se nadechl a vytáhl z pod košile ten medailon. „Víš, co to je?“ zeptal se Lyzena.
„Ovšem,“odpověděl bez zaváhání. „Kmotrovský přívěsek. Jsou vždy dva a ten kdo ho má - “ Najednou se zarazil. Znovu se na medailon podíval, tentokrát nevěřícně. Byl v šoku. Došlo mu to. „Ne!“ vydechl.
„Ale jo,“ přikývl Oogami.
„To je šílený,“ dodal Lyzen. „To, jakou by měl cítit zodpovědnost… Vždyť on téměř zradil nejvyšší poctu, jakou mohl…“
„Něco takovýho říkal. A taky, že je mu to líto. A že ten salleiin chce udělat už kvůli tomuhle… je to dostatečný důvod?“
„No to bych řekl… To měl být dostatečný důvod už k tomu, aby se k tobě choval slušně… Pokud bych si myslel, že má u někoho zvítězit pouto slibu před jinými emocemi, mělo to být u Rikusona. Paličák jeden…“ Lyzen pohlédl na Oogamiho a usmál se. „Teď už se ho absolutně bát nemusíš. Teď už ti neublíží.“
Oogami kývl. Přesně o z Rikusona cítil také.
Lyzen se zasmál a pokusil se využít toho, že se Oogami nehlídá a chytl ho za ruku.Oogami se rychle probral a vyškubl se dřív, než ho Lyzen stačil stáhnout k sobě na postel. Když byl v dostatečné vzdálenosti, vyplázl na Lyzena jazyk. Ten se zatvářil velice ublíženě.
Kdyby totiž v té posteli skončil… Co by Lyzen chtěl? Oogami se snažil nezrudnout. Nemyslet na to.
Omluvně sepnul ruce. „No jo, promiň.“ Lyzen od něj vlastně dostal košem. „Jen to odnesu.“ Ublížený výraz nezmizel. „Vrátím se,“ dodal Oogami a když se Lyzenův výraz změnil na pochybovačný, Oogami vzdychl. „Slibuju, že se vrátím.“
Jen potřebuje odnést to nádobí.
A uklidnit se.
„Tak jo,“ přikývl Lyzen a znovu se zachumlal do peřin. „Budu čekat.“
No jistě, že budeš…
Protože když vyšel z pokoje, plně mu došlo, co bude následovat, až se tam zase vrátí…
A k tomu všemu Lyzenovi slíbil, že se vrátí. Kvůli tomu že se vrátí.
Jasně, neměl už důvod odmítat.
Nechtěl už utíkat.
Jenže…
To by nebyl on, aby nemyslel moc dopředu. Aby ho nenapadlo, že on, Oogami, nemůže celý jejich vztah zůstat takhle… pasivní. Už při pomyšlení na to slovo zrudnul. Věděl, že teď se bát nemusí, že teď to přebírá Lyzen, ale co až ho to přestane bavit?
Třeba ne za týden, třeba ne za rok, vždyť v jejich světě se život počítá na staletí, ne na roky. Nebude to hned, ale až ten čas přijde…
Bude chtít…?
Zatočila se mu hlava. Tohle nezvládne.
Pokud se toho dožije.
Pokud za něj toto dilema nerozhodne jistý známý démon na druhé straně…
Odhodil ten šílený sarkasmus za hlavu a pokračoval v cestě. Stane se, co má – ale v každém případě… to asi nebude moc příjemné.
V kuchyni odložil tácy a pohled mu padl na misku s shinkenskou obdobou evropského hroznového vína. Jedna ze služek ho právě připravovala a když jí požádal, zda by mu mohla kus dát, zachichotala se – bože, ono tohle chichotání není jen výmysl romantických filmů? – a misku mu dala. Měla vlčí uši, takže o tom jistě věděla své – a kdo v tomto domě ne – a misku mu věnovala a dal by ruku do ohně za to, že když odcházel, jí zaslechl šeptat si s jinou služkou něco o Lyzenovi – a určitě zaslechl i své jméno.
Snažil se si toho moc nevšímat.
Oogami zpátky do pokoje nespěchal. Jaká je možnost, že by Lyzen třeba spal? Nulová, odpověděl si téměř okamžitě. Bude vzhůru a bude na Oogamiho čekat. Vždyť mu slíbil, že se vrátí. Vrátí se a pak…
Opět zrudl a ještě víc zpomalit. A pak to. Vyspí se spolu.
Čeho se bojí? Vždyť… vždyť…
No, přiznejme si to!
Teď to bude poprvé, co to z Oogamiho strany bude zcela dobrovolné. Poprvé ho Lyzen znásilnil. Podruhé, u jezera, ho taky skoro znásilnil. Potřetí to bylo.. no, ne úplně dobrovolné. A teď…
Doufal, že toho Lyzen nijak nezneužije.
Když zahýbal za roh chodby, na jejímž konci byly dveře Lyzenova pokoje, sebral dostatek kuráže a už se mu ani moc netřásly nohy. To ovšem hned přešlo, protože ve dveřích stála Sorken. Přesněji řečeno dveře zavírala a odcházela z pokoje.
Byla sama, služebnou, která jí většinou doprovázela, Oogami nikde neviděl. Asi to byla čistě důvěrná návštěva…
Než ho spatřila, měla na tváři neurčitý, téměř až smutný výraz – jako by se jí chtělo brečet. Sotva ale spatřila Oogamiho, její výraz byl jiný – takový ten „vlčí vědoucí škleb“, kterým ho poctívali všichni v domě. Ti ostatní se museli krotit, ať Oogami chtěl a nebo ne, patřil ke smetánce domu. Sorken se ale krotit nemusela. Byla královna. Mohla dělat, co uznala za vhodné. Aspoň že se nesnížila k tomu vyjadřovat své komentáře nahlas. Ale určitě měla velice silná nutkání.
Odlepila se ode dveří a vydala se směrem k Oogamimu. Ten těžký vzduch, který jí obvykle halil, jako by ještě zhoustl, když byli blíž, Oogamimu se dělal knedlík v krku, nemohl dýchat. Byla sice jen sama, ale měla v sobě to něco, co ho nutilo schovávat se do ulity, kdykoliv jí potkal. Takovou ona měla moc. Děsila ho.
Když byla na stejné úrovni s Oogamim, nečekaně ho chytla za ruku. Oogami se tak lekl, že nadskočil a málem upustil mísu s ovocem. Váhavě na ní pohlédl.
Ten výraz byl opět jiný. Něžnější. Mateřský.
„Starej se mi o něj dobře,“ prohlásila vážně a dívala se Oogamimu do očí. Měl pocit, jako by ho tím přikovala k podlaze. „Starej se o něj dobře, protože nikoho jiného si k tělu nepustí. Ani svou matku.“ A jako mávnutím kouzelného proutku, najednou měla zpět svůj normální výraz. Ušklíbla se, sebrala Oogamimu z mísy pár kuliček a dodala: „Ale nepřeháněj to.“ A zasmála se.
Oogami s pusou rozevřenou sledoval její vzdalující se záda. Co to mělo být, takhle… prosba? Byla to prosba nebo příkaz? Nebo něco úplně jiného? Oogami měl na chvíli pocit, že je to stejné… stejné jako když se mají konfrontovat Lyzen s Kiribem… Má Sorken ten samý problém se svým synem?
Lyzen nechce, aby se starala?
Ještě nad tím chvíli uvažoval a volnou rukou si při tom hrál s konečky svých vlasů. Když se rozhodl, že to už protáhnout nejde, s povzdechem odhodil vlasy na záda, třikrát se zhluboka nadechl, vzal za kliku a vešel do Lyzenova pokoje.
Lyzen seděl v posteli, opřený o zeď a čekal. Byl sice od pasu dolů přikrytý, ale Oogamimu došlo, že je nahý. Znovu zrudl a snažil se mu dívat do obličeje.
Lyzen si všiml a byl to on, kdo prolomil trapné ticho. Rozzářil se pohledem, na mísu v Oogamiho rukách. „To je pro mě?“ zastříhal ušima. „Děkuju…“
Oogami jen přikývl, mísu mu podal a sám si šel sednout ke stolu.
Radši.
Starej se mi o něj dobře, znělo mu v uších. Protože nikoho jiného si k sobě nepustí…
Je to tak? Drží si všechny od těla? Nebyl tu dlouho a většinu doby Lyzena nesledoval, spíš naopak, snažil se před ním utéct… nevšiml si? Ušlo mu to?
Že se Lyzen izoluje od ostatních? To tohle všechno jen hraje?
Pokud ano… proč?
Asi byl ve svých myšlenkách ponořen moc dlouho, protože mu mezi očima přistála kulička hroznového vína. Oogamimu cukly koutky a Lyzen se zasmál jako malé dítě. Proč se on, Oogami, vůbec snaží?
Ani nemrkl, když po něm Lyzen hodil další kuličku Ta se neškodně zastavila o Oogamiho štít, pak jí stačilo trochu přidržet a vystřelit zpátky. Oogami se soustředil na svůj cíl…
A trefil se.
Lyzenovi přímo do otevřených úst a ukončil tak jeho jásot. Lyzen začal kašlat.
Proč se Oogami vůbec stará o tohohle… postpubertálního výrostka, který se neumí chvíli tvářit vážně, i když o nic nejde? Proč, když ho to unavuje?
No jistě, pokýval hlavou, vždyť ho miluje.
A láska je věc slepá.
Lyzen hodil po Oogamim smutný pohled a kašlal dál. Když dostal kuličku tam, kam chtěl, totiž do žaludku a nikoliv do plic, zasténal. „Proč?“
„Protože,“ odvětil Oogami. Vstal, přešel místnost a sedl si vedle Lyzena. „Nemáš dělat kraviny,“ řekl a poplácal ho po hlavě. Jako domácího mazlíčka.
„Teď se teda cítím jako tvůj pes,“ zamumlal Lyzen, když ho Oogami ještě podrbal za ušima.
Oogami se zasmál.
„Co ti vlastně řekla moje matka?“ zeptal se najednou Lyzen
Oogamimu zamrzl úsměv na rtech.
Tolik k tomu Lyzenovu vážnému jednání. Asi se změnu nálad učil od matinky…
A to to na něm bylo až tak vidět? Nadechl se a snažil se znít jistě. „Nic,“
„Prosím tě, nelži mi,“ nedal se Lyzen. „Když jsi odcházel, byl jsi v pohodě. Vím, že jste se potkali a ona ti něco řekla. Co?“
„Vážně nic důležitého…“
„Oogami!“
„Co tu vůbec dělala?“ pokusil se změnu tématu.
Nevyšlo mu to.
„Jen se na mě byla podívat. Taky mi slíbila, že mi brzy objasní tu záležitost s Donou Daray. Ale to teď není důležité. CO ti řekla? Urazila tě nějak?“
Oogami zavrtěl hlavou. „Nic takovýho! To ne. Ona je to vážně prkotina,“ stál si za svým. „Vlastně je to spíš trapný.“
Lyzenův zájem vzrostl. „Ale nepovídej.“
„Jenom mi řekla… Tři věty, ve kterých dala najevo, že proti mně nic nemá.“ Lyzen zvedl obočí. Tak jo, ale všechno vědět nemusí… „Řekla mi, aby se o tebe… dobře postaral.“ Poslední dvě slova skoro zašeptal.
„Nepovídej… Rikusonovi nikdy nic tak pěkného neřekla Ten se naopak snažil nebýt nablízku, když se matka ukázala. Hm, asi tě má radši. Že by za to mohla záchrana syna?“ drmolil si pro sebe, ale Oogami už ho neposlouchal.
Bylo fajn vědět, že proti němu Sorken nic nemá, ale jedna věc ho štvala.
Proč ho zase Lyzen srovnává s Rikusonem?
„Oogami?“
„Co?“ otočil k němu hlavu, aby zjistil, že jsou jejich obličeje jen několik centimetrů od sebe. Oogami se tak lekl, že se svezl z postele.
„Co děláš?“ zajímal se Lyzen a pohlédl na něj dolů, přes okraj postele.
„To já bych se měl ptát? Proč mě tak lekáš?“
Vstal a oprášil se.
„Oogami?“ ozvalo se znovu. „Budeš tam jen tak stát ještě dlouho?“
„Cože?“ vypadlo z něj, než stačil zavřít pusu. Pohlédl k posteli a v puse se mu udělalo sucho. Lyzen se posunul dál a udělal tak pro Oogamiho v posteli místo. Zároveň trochu poodhrnul peřinu. Aby se tam Oogamimu lépe lezlo, že?
Nasucho polkl a pohlédl ke dveřím.
Zaječí úmysly? Proč, proboha?
Má to zapotřebí?
Stejného mínění byl asi i Lyzen, protože se najednou klíč v zámku sám od sebe otočil a tím zamkl a pak se vznesl do vzduchu a letěl a letěl a letěl a přistál v Lyzenovo napřažené dlani.
„Myslel jsem, že jsi magicky úplně na dně,“ podotkl Oogami.
Lyzen se zašklebil. „Na tohle nepotřebuju skoro nic.“ Usmál se ještě víc „Tak co přestat utíkat a postavit se tomu všemu čelem?“
„Na tohle máš energie dost, co?“ zamumlal si Oogami pro sebe tak, aby si byl jistý, že to i Lyzen uslyší. Dělal, jako by ne…
Herečka.
Takže… co teď? Měl by se asi svléct, co? Úplně… Opět zrudl. Zároveň nadával sám sobě Co to tu dělá? Vždyť to chce. Vždycky to chtěl, ať si nalhával cokoliv. Jenže tohle… to, že mu má sám vlézt do náruče, to na něj bylo trochu moc.
Stál tam jako solný sloup a musel vypadat opravdu směšně. Rozhodl se tedy, že ze sebe přestane dělat vola a vzmuží se.
Nadechl se. „Dobře, půjdu. Ale ty se otoč.“
Lyzen vyprskl smíchy. „To snad nemyslíš vážně…“
„Myslím,“ přikývl Oogami a snažil se vážně i vypadat. Lyzen se rozchechtal ještě víc, ale zvedl ruce na znamení, že se tedy vzdává. „Dobře, už se otáčím.“ Ale komentář si stejně neodpustil. „Ty děláš jako panna o svatební noci.“
Zněl dost… pobaveně.
Měl důvod.
A toliko ke vzmužení se, Mistře Oogami.
„Jsem rád, že jsem Vás pobavil, Veličenstvo,“ prohlásil směrem k posteli a Lyzen se začal smát znova.
Oogami se začal svlíkat, ale šlo mu to pomalu. Třásly se mu ruce a nemohl rozvázat vázání na vestě.
Zaklel.
Z postele se ozvalo tlumené: „Nemám ti pomoct?“
„Nemáš,“ odsekl Oogami a konečně to rozvázal. Sundal si vestu, pak boty, kalhoty…
„Nech si aspoň něco,“ ozvalo se znovu. „Ať nepřijdu o to potěšení úplně…“
Oogami vzdychl a nechal si dlouhou košili. Sahala mu až ke kolenům, takže si mohl dovolit sundal i spodní kalhoty a po několika vteřinách váhání přešel k posteli a vlezl si do ní.
„Už se můžu otočit?“ zeptal se Lyzen. Že by se už uklidnil?
Oogami přikývl, ale pak si uvědomil, že ho Lyzen nevidí, tak jen zamumlal: „Jo, můžeš.“
Lyzen se tedy otočil. Snažil se tvářit aspoň trochu vážně, ale nějak mu to nevyšlo. Ještě klidný nebyl. Začal se znovu smát a Oogami zrudl ještě víc.
„Nech toho!“ obořil se na něj. „Ty jsi strašnej! Na zabití! Co si jako myslíš? Vždyť mě znáš! Víš, jakou mi dalo práci se sem dostat? Taky byl mohl být – víc ohleduplný, protože já…“
Co on, to už nedořekl. Lyzen ho totiž začal líbal a Oogami, jak byl v půlce slova, těžko chytal dech. Byl zaskočený a nezmohl se na nic víc, než že jen ležel a nechal Lyzena, ať si dělá co chce a začínal se pomalu uvolňovat.
„Ty mě vážně dokážeš pobavit,“ pošeptal mu Lyzen do ucha a vzápětí ho do něj kousnul.
Oogami vzdychl a v duchu mu začal nadávat. „Nech toho! “ sykl a pokusil se otočit hlavu. Víc rudý už snad být nemohl.
Lyzen mu ale nedovolil se schovat. „Ne, ne, ne! Žádný otáčení,“ pravil a rukama mu začal přejíždět po hrubé látce zbytku jeho oděvu. Donutil ho otočit hlavu zpět. „Žádný utíkání. Dneska se tomu stavíme čelem, pamatuješ?“ zasmál se znovu a políbil Oogamiho na čelo. „Hezky se na mě dívej a já se budu dívat na tebe. Chci vidět, jak se budeš tvářit, až budeš na vrcholu blaha,“ ukončil svou řeč a Oogami cítil srdce v krku.
„Ty jeden,“ chtěl začít Oogami, ale Lyzen ho nenechal. Znovu ho líbal a Oogami cítil jeho ruce na své kůži, jak mu zajel pod košili, potom horké rty na svém krku a místy zuby, kterými mu jemně tiskl kůži…
„Hlavně mi tam nedělej značky,“ zamumlal Oogami, který si ztěží uchovával zbytky rozumu. Mozek jako by se mu chtěl rozplynout. Nebylo to nepříjemné.
„Neboj,“ přišla odpověď. „Není to ono, když jsou ty značky moc vidět.. A co tady níž…“ Jedním pohybem Oogamimu sundal košili a začal mu ústy kroužit po břiše dolů. Občas se opravdu zakousl a Oogami pochopil, že brzy bude jeho břicho i hrudník samá modřinka…
Lyzen mířil níž a níž a nechával po sobě vlhkou cestičku. Mířil níž a níž a Oogami zatajil dech, když Lyzen dorazil k cíli, zatočila se mu hlava a nevěděl proč, zabořil Lyzenovi ruce do vlasů.
„Tak se mi to líbí,“ slyšel šeptat Lyzena, když se začal věnovat jeho spodním partiím…
Oogami cítil každý pohyb, slyšel každé jeho slovo, ale teď ho ty slova vzrušovaly, místo toho, aby ho to štvalo, aby se cítil divně, bylo mu líp. Slyšel v tom tu touhu po Oogamiho těle, po tom, aby si to elf užil, aby odhodil všechen stud a strach.
Cítil v sobě prsty, pohyboval se pomalu a s něhou, kterou u něj ještě nezažil, ale vítal jí… věděl, že ho Lyzen doopravdy miluje. Lyzen ho měl i v puse a Oogami mohl jen vzdychat a vzdychat...
Pak přestal. „Já věděl, že si to umíš i užívat,“ podotkl.
Přesunul se nahoru a lehce Oogamiho políbil, než na něj nalehl. Oogami sevřel prostěradlo v dlaních a lehce sykl.
„Bolí to?“ zeptal se Lyzen s obavou v hlase. Oogami se nezmohl na slovo. Ne, už ne, už můžeš, chtěl říct, ale nešlo to. Jen zavrtěl hlavou a sám Lyzena políbil. Ten pochopil pobídku a vysvobodil Oogamiho z napětí. Chvíli počkal, až se mladý elf vydýchá a začal znova.
Podruhé to bylo pro Oogamiho ještě lepší, hlubší, intenzivnější, opět si uvědomil, jak je Lyzen dobrý. Obejmul ho kolem krku a přitáhl si ho ještě blíž k sobě a divil se. Mátlo ho, že on byl dvakrát a Lyzen stále nic. To napětí pro něj musí být strašné, proč se tak trápí?
Chce snad…?
„Už ne!“ vyjekl Oogami, když mu Lyzen začal předvádět, že doteď to byla jen hra, teď ho opustily i poslední zbytky mozkové aktivity a zcela se mu poddal. Když skončili, teď už oba, prudce oddychovali, tiskli se k sobě, v hlavách prázdno, těla zpocená. Oogami poslouchal Lyzenovo bušící srdce a pomalu začínal vnímat realitu.
První, co udělal, když se mohl hýbat, bylo, že zvedl ruku a jemně plácnul Lyzena přes tvář. No, facka to nebyla, spíš jen nechal padnout ruku. Stačilo to.
„Za co?“ zaúpěl Lyzen. „To jsem byl až tak hroznej?“
„Za ty kecy,“ uvedl vše na pravou míru Oogami. „To ostatní bylo v pořádku.“
Neparně se od něj odtáhl a protáhl se. V zádech mu zaskřípalo. „Jednou mě zabiješ,“ podotkl.
Ale naštvaný nebyl. Na to se cítil až moc dobře.
„Nepůjdeme se umýt do jezera?“ nadhodil Lyzen. „Malá procházka mi udělá dobře a je teprve dopoledne… Měl by ses umýt, pokud chceš přes den ještě něco dělat.“
Oogami si vzpomněl, že má jednak cvičení s Kiribem, tak tréning s Kazane.
„Jo, to by šlo… Ne, že tě tam napadnou nějaké nemravnosti…“
Lyzen zamrkal. „Opakovačka na skále?“
Oogami se zasmál a věnoval mu druhý pohlaveček.
„Zapomeň.“Komentáře
Přehled komentářů
Hh... tak jsem se po dlouhé době zase dočkala pokračování. A bylo vynikající.
Muhahaaaaaaaaaa
(sisi/ctenar, 23. 6. 2009 21:48)alsi perverznosti neska snesu uz nejspis jen okrajove xD
.......................
(Akyra, 19. 6. 2009 22:23)konečně je to nádherný díl honempokráčko je to skvěléé
muhehehe
(Nellile, 19. 6. 2009 15:34)Peckaaaaaaa....hej konečně zas epo dlouhé době ^_○ ale stálo to za to =)
heeeeee xD
(Danika, 17. 6. 2009 21:36)*perv smile* už sem si myslela, že ses na to vykašlala...zase tak dlouhá odmlka...ale stálo to za to...fakt úžasný, tleskám ti! Si můj bůůůůůůůh xD!
dik :)
(Tomi, 17. 6. 2009 0:00)Dnesok bol otrasny a jeden z najhorsich pre mna, ale teraz si mi ho touto castou uplne vylepsila, dakujem bolo to super :)
=0)
(Teressa, 16. 6. 2009 14:08)to bolo super!!! uz sa tesim na pokracko =) chi chi zeba oogami ziskal dalsieho spojenca v podobe samotnej kralovny??...ten koniec bol proste nadherny =) ,,Zapomeň." jednoduch krasa =) rychlo prosim pokracovanie!!!
nemám slov...
(Arisawa, 16. 6. 2009 0:34)
...ale pár jich vyhrabu...skvělé,perfektní,fakt moc hezké
"opakovačka na skále" by byla supr XD
jojojojojooooo :D
(Enus, 15. 6. 2009 22:47)aaaa perfektne som sa nasmiala ach Lyzen ty betaar :D
...
(Anlee, 15. 6. 2009 20:58)skvělý...už jsem se na ten díl těšila...a nemůžu se dočkat dalšího.
= )
(Neli, 15. 6. 2009 14:27)Dneska mám dobrej den a tohle mi ho udělalo ještě lepší! Lyzen a nemravnosti? Neexistuje!
*chlame se*
(Ebika, 15. 6. 2009 11:40)
Jej to bylo fakt suprový to se nedalo taky výbuchy jaké jsem u toho dostávala se nevidí často.
Honem další díleček toje super!!! :-)
Hezounké :)
(3Dreamerin, 14. 6. 2009 23:20)Moc pěkné, roztomilé a vtipné. Zaručeně vykouzlí úsměv na tváři :)
^_^
(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 2. 7. 2009 16:33)