Oogami 2/20
DVACET
Rindil šel pomalu, jako by vážil každý krok, kterým se přibližoval k trůnům. Šel a ani jednou nezvedl zrak ze země, šel, a nebýt cinkotu hole, ani by o něm nevěděli. Lhostejně prošel kolem Oogamiho, dětí si ani nevšiml a po chvíli se zarazil, postavil se před Lyzena a pak se uklonil, ale jen lehce, jako by si to v půli pohybu rozmyslel…
Lyzen z něho nespustil oči, jako by byl zmatený, ale i lehce zděšený, Karura těkala pohledem z jednoho na druhého a nevěděla, co dělat… A Sorken ho jen nenápadně obešla a couvla ke stěně a… Sklonila hlavu, vlasy, které nebyly pevně zachyceny v ohonu, se jí uvolnily. Zůstala stát jako solný sloup…
Všichni byli zmateni, nikdo nevěděl, co se děje, co je všechny tak vyděsilo na příchodu Rindila… Nikdo se neodvážil ani pípnout. Oogami se zadíval na Koumeie, ale ten jen pokrčil rameny…
Ticho přerušil Lyzen.
„Rindile?“ Téměř až šeptal. Oogami téměř nadskočil, protože poznal… Pochopil… Tón Lyzenovo hlasu… byl plný zděšení, těžko potlačovaný strach. Strach z odpovědi na svou nevyslovenou otázku… „Proč… Proč máš v ruce hůl vrchních veleknězů? Proč máš u sebe Roukinovu hůl? Nikdo jiný nemá právo jí držet v ruce!“
Pak zmlkl. Čekal na odpověď.
Rindil se uchechtl. Nehezky, nepřirozeně, zle. Otevřel ústa a nadechl se, mezi zuby mu hvízdnul vzduch, až všem zamrazilo v zádech. „Řekněme, že jsem si jí vypůjčil, Vaše Lordstvo…“
V jeho slovech však nebyl ani tón úcty, spíše pohrdání a Lyzen mírně zbledl. Všechny děti se začaly taky vrtět a Oogami zahlédl zvědavou Aru, jak vystrčila hlavu zpod trůnu… Sám taky nebyl klidný, něco v těch slovech… Bylo v nich něco, co ho nutilo k opatrnosti… A nejen jeho. Stejně na tom byli i Kiribu s Koumeiem, jako by něco cítili, něco, co se k Oogamimu mohlo dostat periferně, ale on sám to nepoznal…
Nikdo ze scény mezi Lyzenem a Rindilem nespustil zrak, ale stejně je následující vývoj situace všechny překvapil. Stalo se to v tak rychlém sledu, že to nikdo nestihl vnímat, nikdo nemohl nic udělat…
Rindil se najednou narovnal a souběžně s jeho pohyby Lyzen začal couvat dozadu. V jeho očích sílil strach, pak překvapení, zmatek – a nakonec odhodlání… Byl však bílý jako stěna, když zezadu lehce zakopl o svůj vlastní trůn a v pudu ochranitelství odstrčil stranou stále stejně v pozoru stojící Karuru.
Spadla na zem a v tom okamžiku Oogami pocítil jak ho tlaková vlna odhodila do dáli, cítil, jak letěl několik metrů vzduchem a nakonec dopadl na zem, stejně jako všichni ostatní členové rodiny. Dopadl na zem, před očima mu problikly hvězdičky a… nemohl popadnout dech. Vůbec nechápal co se děje, proč a kdo je odhodil…
Docházelo mu to moc pomalu, než si stačil uvědomit, že to byl Lyzen, mezi nimi a druhou stranou sálu vyrostla silná bariéra, do které narazil, když se chtěl rozběhnout zpátky za Lyzenem a…
Jen na zlomek vteřiny zahlédl, jak se na špici Rindilovy hole formuje malý zámotek červené energie… O chvíli později se Rindil rozchechtal na celé kolo a červenou kouli vrhl po Lyzenovi.
Rindil útočí na Lyzena? Bývalý vrchní velekněz… Proč? Co se děje? Jak… jak je to možné?!
Plný němého úžasu se opíral o bariéru, aby skrz ní sledoval dění na druhé straně… Neviděl nic, nej matné siluety dvou postav se míhaly místností, sem a tam lítaly proudy útočné energie, které míjely cíl a narážely do zdí, ničily židle a připravovaly tam tragickou světelnou show…
Zahlédl, jak se Karura na druhé straně sune pod křeslo, vytahuje Aru a utíká s ní do těch dveří za křesly. Za tu dobu jí minuly dvě kletby a jedné na poslední chvíli uskočila sama… Aru vhodila do dveří a skočila za ně, dveře zavřela… Ale kdo ví, vydržely by, kdyby do nich udeřila ta ohromná síla, která burácela místností?
Zatímco Lyzen bojoval se svým bývalým veleknězem o holý život, Koumei a Kiribu se pokoušeli zničit jeho bariéru. Chtěli mu oba pomoct, útočit taky, ochránit svého otce a vládce… Jak se o ní Oogami opíral, cítil v ní proudy energie, cítil, jak slábne a opět se zoceluje… V okamžiku, kdy byla slabá, útočili na ní Kiribu i Koumei naráz, ale ona držela…
Oogami se rozhlédl – Ruga a Kazane byli pryč. Určitě běželi pro pomoc! Co se stane, když tu bude víc lidí? Rindil byl silný – silnější než Lyzen? Proto on nechtěl, aby se k němu dostali? Oogami byl zmatený – ale jedno chápal. NESMĚL být zraněn nikdo jiný – a v této místnosti NEBUDE nikdo jiný, než ti, co jsou tu teď!
„Kiribu!“ křikl na chlapce.
Ten se poplašeně otočil.
„Ta bariéra chrání nás jít za nima! Udělej jinou… Tak, aby nikdo nemohl zvenku do této místnosti! A silnou! Zvládneš to?“
Kývl, sáhl na svůj přívěsek a čerpal z něj sílu. Otočil se ke dveřím, pohybem ruky je zavřel, zevnitř zamkl a zatímco se zbytek sálu otřásal v základech, po celé zdi se táhl úzký, ale velmi pevný – potah žlutavé energie – dveře se zapečetily…
Ze třech kamenů, které doteď na jeho kaalu svítily, zbyl jeden jediný – to znamenalo, že na to spotřeboval víc než polovinu uložené energie – to by nikdo rozbít nemusel…
Teď se mohli dál soustředit na zničení té Lyzenovo… Ale Oogami si to uvědomil… všiml si, když se jí znovu dotkl… Že je slabší – ne vinou Koumeie, ani vinou Rindilových útoků, ale její tvůrce.. Lyzen zmenšoval přítok síly, kterou jí přiživoval…
Vyděsilo ho to. Znamená to, že Lyzen slábne? Že není pro Rindila protivníkem? Že… že může být poražen?
Potřásl hlavou, aby zaplašil ty myšlenky… Třeba se spletl. Třeba… Třeba se mu to zdá…
Rindil a Lyzen na sebe přestali útočit. Stáli naproti sobě, ale v takovém úhlu, že nebylo Rindilovi vidět do očí… Nevypadal ani trochu unaveně! Usmíval se a hrál si s tou dlouhou holí… Zato Lyzen na tom byl bídně. Těžce oddechoval a z boku mu odkapávala krev.
Ve chvíli, kdy jedna kapka krve opustila jeho tělo, bariéra praskla, nyní už tenoučká vlákna energie se roztříštila na miliony kousků a Oogami, který se o ní opíral, přepadl dopředu. Koumei ho chytil za paži, takže neupadl.
Všichni tři se zadívali na ty dva a Oogami se tam rozběhl – byl však opět odražen – ale ta tlaková vlna byla slabá, moc slabá, kdyby třeba Kiribu chtěl, určitě by jí dokázal odrazit…
Ale Lyzen jim to řekl jasně – nechoďte sem! Zmizte!
Nikdo to ale neměl v úmyslu.
„Snažíte se zbytečně, Lorde,“ procedil Rindil mezi zuby. „Až zabiji vás, tyhle děti budou další na řadě, je to otázka několika minut… I kdyby utekli… Najdu si je… Vy to víte, že? Víte, že všichni skončíte stejně jako vaši veleknězové… Není útěku….“ Rozchechtal se na celé kolo… Chechtal se hnusným, skřípavým smíchem, který všechny bodal do uší jako ledová jehla.
Na špici jeho hole se zatím formoval další útok, větší, než co zatím všichni viděli…
„Tahle hůl je opravdu moc šikovná věc,“ uchechtl se Rindil. „Od vrchního velekněze jsem ale nečekal nic jiného…“ zvážněl. „Musím to udělat rychle… Protože se na mě zapomnělo. Víte jaké to je? Když si o vás po pár tisících letech povídají, jako byste nikdy neexistoval? Nevíte… Ale o VÁS se mluvit bude, o to se postarám… O tom, jste měl velmi… krátký… život… Sbohem, pane!“
„Měl jméno,“ řekl Lyzen potichu. I on sám si v ruce připravoval útok, ale muselo být všem jasné, že je to ten poslední, na který se zmůže… Ale rozhodně nechtěl zemřít jako zbabělec… „Jmenoval se Roukin a byl žákem Rindila… Cožpak jsi zapomněl?“
„Rindil nezapomněl,“ šklebil se dál jeho protivník a špice hole zářila víc a víc. „Nezapomněl… Až do samého konce vzdoroval, ale zabránit v zabití toho kluka mi nedokázal… A brečel. Jednomu by z toho puklo srdce,“ odplivl si.
Oogami se zarazil. O čem to ten stařík mele? Vždyť on JE Rindil! To ON tu na všechny útočí! Tak jak může říkat, že… že…
Co se to tu ksakru děje?
Záře ustala, jakoby se stáhla do matné koule visící na holi. Když to Lyzen spatřil, zalapal po dechu a v očích měl takový děs, který u něj Oogami nikdy neviděl. I Kiribovi se podlomily nohy a on spadl na zem.
„Dračí oko,“ zašeptal. „Jak mohl ovládnout Dračí oko? To je přece… To je třetí nejvyšší kouzlo démonické magie! Jak… JAK?“ vykřikl přes celý sál, až se k němu Rindil otočil.
„Víš hodně, že, chlapečku?“ řekl a poprvé otevřel oči –
A Oogami měl co dělat, aby nespadl na zem také. Mysl mu radila utíkat, přestože věděl, že mu to k ničemu nebude… V tu chvíli mu bylo jasné, že MUSÍ zemřít. Musí, protože to, co tu stojí před nima, není Rindil. Už ne. Jeho oči to prozradily.
Lidé mají oči matné, bez jasných barev, jako by jejich oči ztratily jiskru. Elfové a jejich míšenci, ti, kteří ovládají čistou magii, mají oči zářivé, modré. Tmavě hnědé odstíny patří vlkům. Začerní se oči těm, kteří jsou ovládaní – je jedno, či elfem, lidským čarodějem nebo někým jiným… Zelené oči mají běsové, mýtická stvoření jako víly, skřítkové a tak… No a poslední v řadě je barva, kterou zářily oči Rindilovi…
Červená jako krev proudící v žilách, zářivá jako vybroušený rubín – tak září oči jedině Vysokým démonům!
Pokud je to pravda, pokud je Rindil Vysokým démonem, pak tu nikdo nemá šanci. Oogami četl v knihách, že na zvládnutí jednoho potřebujete druhého… Nebo dvacet špičkových bojových mágů starších než tři sta let…
Nemají šanci! Zemřou zde.
Nic jiného jim totiž nezbývá.
Musí mít Oogami opravdu tak krátký život?
Už nikdy neuvidí svoje rodiče?
Nikdy se nestane opravdovým mágem?
Už nikdy Lyzenovi neřekne, že…
Koumei a Kiribu v sobě zburcovali poslední síly a rozběhli se tam na pomoc. Oogami ne. Ten už žádné síly neměl… Všechny se ztratily, když spatřil tu šílenou nenávist v těch červených očích.
O co mu jde? Proč se snaží všechny zabít? Copak je zabíjení opravdu povahou vlastní démonům???
Co tu vůbec Oogami dělá, v tomhle světě? Malý chlapeček na velkém pískovišti, to tu dělá… Na pískovišti, kde se odloučil od rodičů, na pískovišti, kde si myslel, že bude ještě chvíli stavět svoje vzdušné zámky.
Místností se prohnal vichr, který způsobil to, že ani tentokrát Kiribu a Koumei nedoběhli k cíli, že i tentokrát byl jejich běh přerušen, nebylo jim dovoleno Lyzenovi pomoct… Ale když Oogami překvapeně zvedl hlavu, uvědomil si, že to neudělal Lyzen. A neodhodil je dokonce ani Rindil…
S netečným výrazem ve tváři a s rukou nataženou před sebou stála královna Sorken vedle křesla a nikoho tak nenechala na pochybách, že to udělala právě ona…
Všichni, všichni včetně Rindila, který zapomněl útočit, tam stáli a ohromeně sledovali královnu země, čistokrevnou vlčici, jak vznešeně stojí a používá magii. Nikdo tomu nemohl uvěřit, všichni si mysleli, že je to vtip – dokud přímo z jejích natažených prstů nevylétl proud energie. Letěl směrem k Oogamimu a ostatním. Oogami viděl, že proud nezpomaluje, lekl se, že je má zabít – zavřel oči. Nic se nedělo…
Znovu je otevřel a překvapením vykřikl. Před nima se vznášel obrovský, rubínově rudý štít… Chránila je. Ale jak…?!
Oogami, který si myslel, že za pár minut umře, se trochu uklidnil. Tak bude žít o něco déle? Je to možné? Sorken – jak je možné, že ovládá magii? Vždyť není elf! Ani démon! Je čistokrevná vlčice!!! JAK by mohla? Jak?
A Rindil – kdo to je a o co mu jde?
Oogami si neulehčil ani tehdy, když si uvědomil, že energie, kterou Sorken vyslala, je velmi podobná té, kterou používá Rindil, možná je i stejná?
Oogami měl pocit, že mu z toho brzy praskne hlava… bylo toho moc… moc… moc.
Sorken tam tak stála s nataženou rukou a Rindilův vztek sílil. Vyslal na ní to kouzlo, Dračí oko, ale to se jen rozprsklo o její neviditelný štít. Stála tam tiše a něco zamumlala. Oogami to neslyšel, ale asi to byl pokyn pro šokovaného Lyzena, protože vzápětí ho obklopil jeho vlastní štít vytvořený matkou a on se schoval stranou.
Rindil už se o něj nestaral, stále sledoval tu vlčici, na kterou Dračí oko nefungovalo a připravoval si další – a tentokrát byla cílem ona…
Oogami stále seděl na zemi a fascinovaně to pozoroval. Koumei stál a měl ruce založené, avšak do nich zatínal nehty. A Kiribu brečel. Nevzlykal, brečel tiše – přes to všechno to byl jen malý, desetiletý, vystrašený kluk. Oogami by ho obejmul, ale věděl, že by tím urazil jeho důstojnost. Tak se jen očima vrátil zpátky.
Včas na to, aby spatřil něco, co ho už vůbec nepřekvapovalo. Něco, co mu jen potvrdilo jeho domněnky, ačkoliv to nevysvětlilo vůbec nic… Sorken zvedla hlavu a upřela na Rindila stejně krvavě červené oči, jako měl on sám… Spíš už to čekal…
Co taky jiného, když před ním viděl štít démonické magie?
Rindil jen něco zamumlal a poslal na ní další útok, další Dračí oko. Ona ani neotočila hlavu, jen – úplně bez emocí, jako by to byla obyčejná papírová kulička – zachytila Dračí oko holou rukou. Odpor, který měla v očích, byl úplně jiný, než ten Rindilovo… Byl jiný… Ochranitelský.
„Nech na pokoji naší rodinu!“ sykla podivným hlasem. Bylo to nemožné, ale Oogami v tom hlasu jasně slyšel dvě ženy – pravou Sorken a ještě jednu, která jakoby žila s ní, mluvila s ní… existovaly navzájem… Kouli energie, kterou držela v ruce a která by Oogamiho zabila na místě, rozdrtila mezi prsty. „Vybral sis špatnou dobu na návrat, Guruku!“ vykřikla.
Vyvolalo to hrobové ticho, ještě větší, než které v místnosti vládlo do této doby. Koumei se pohledem střetl s Koumeiem.
„Guruk?“ zašeptal mladý vlk. „To není možné… Vždyť je to pohádka!“
Rindil - Guruk? Tak Rindil nebo Guruk?
Co se to tam sakra děje?
Ticho proťal hlas královny Sorken. Nyní už to byl opravdu její hlas, její a nikoho jiného, ten, který znal, který se před necelou hodinou zvesela rozléhal Sálem…
„Pomoz mi,“ šeptala, ale všichni to slyšeli. „Pomoz mi ochránit naší rodinu!“
„Půjčíš mi tělo?“ ozval se ten druhý hlas. Již nemusela otevírat ústa, nemusela dělat nic, všichni ten hlas slyšeli, ačkoliv šel přímo z jejího nitra, snad z duše, kde tato žena odpočívala. „Půjčíš mi své tělo, svou sílu i mysl?“
„Ano!“ zněla odpověď z úst královny. „Ano! Vem si všechno a dělej, co musíš! Vem si všechno a zachraň našeho syna, jeho děti a přátele!“
Po těch slovech se přímo z královny rozhořel oheň, živený její vůlí, sálal výš a výš, dál a dál a šířil kolem sebe mrak dusné energie, jakou Oogami ještě nikdy necítil a ani štít je před tím nedokázal zcela ochránit. Byl rád, že už je na zemi, protože by určitě spadl – stejně jako Koumei, stejně jako Kiribu, i Lyzen klekl. Oogami měl pocit, že mu někdo v jeho hlavě buší palicí do mozku… Nemohl dýchat, tak jen sípal a byl rád, že jakž takž drží oči otevřené…
Jediný Rindil-Guruk se zdál být v pořádku, ačkoliv dýchal poněkud ztěžka.
Celá místnost nyní zářila červeně. Celá místnost byla nyní její, protože to ona tu byla nejmocnější.
V jednom jediném okamžiku přestala sálat a Oogami se pod náhlým přísunem čerstvého vzduchu rozkašlal. Nebyl sám… Namáhavě se postavil a opíral se o štít – a vzápětí se ho pustil. Ten štít… Bylo to… Ta energie… Nemohl se jí dotýkat, pocit horka – spálil si o něj prsty. A tak to je, když se střetnou dvě magie, každá mající jiné základy, kořeny a sílu…
Bylo to zoufalé, že nemohl nic dělat. Byl tak slabý, tak bezmocný, že nebýt to Sorken, všichni by zemřeli. Nemyslel si, že by to vytrhl, ani kdyby všechno uměl – ale rozhodně by z toho všeho měl lepší pocit.
Otočil se na ty dva, kteří byli na stejné straně štítu. Ona měli nepřítomný pohled, kterým sledovali druhou stranu. Kiribu si šeptal a k Oogamimu občas dolehla slova jako ‚to není možné‘… ‚Guruk?‘… ‚jak… proč‘…
Sorken stále stála. Ale ten postoj… byl jiný. Předtím byla taková… narovnaná, křečovitá, jak se na královnu sluší… Ale teď… Byla někdo úplně jiný… Měla ruku v bok a usmívala se. Vlasy se jí rozpustily a Oogami měl pocit, že jsou víc… kudrnaté… Ano, kolem obličeje se jí stáčely do prstýnků a měla je delší… o mnoho delší – skoro až na zem. Měla trochu tmavší pleť, nepatrně se jí změnily rysy obličeje a… Ty oči byly ještě víc zářivé, pokud to jenom šlo. Ta síla jí potrhala rukávy, tak nad nimi jen vzdychla a utrhala je úplně.
Až pak se zcela začala věnovat Gurukovi.
„Ale ale ale, to je mi shledání,“ prohlásila a protáhla se. Protáhla se?„Ale je to fajn, mít po těch letech tělo, i když je to na chvíli…“ Pohled se jí zase změnil. Teď byla víc ostražitá, byla v tom i kapka nenávisti. „Dlouho jsme se neviděli, že, Guruku? Nějakých… Deset tisíc let?“
De…se… COŽE?!!!
„Už to tak bude,“ přikývl zdvořile. „Těší mě, že se máte dobře,“ dodal a uklonil se. Uklonil se? A to BYLA úklona myšlená vážně, žádný výsměch, který tu předvedl před Lyzenem! Co se to… „Avšak nikdy by mě nenapadlo, že démon VAŠEHO postavení přijme za útočiště pokolení vlků… i když královské krve… Museli vás k tomu nutit?“
„Nikoliv,“ opáčila ona a rukou si prohrábla vlasy. „Náhodou se mi to líbilo…“ Pohled jí ztvrdl. „Je ti doufám jasné, že dnes tě zničím doopravdy…. Nebudu stejnou chybu opakovat dvakrát!“
Oogami sledoval, jak Gurukovi stéká po spánku kapka potu. V očích měl lehké obavy. Ale jen lehké… Rozchechtal se. „Porazím vás. Stejně jako tehdy, Dono Daray!“
Dona… Daray?!
Kdo to…
Kiribu zbledl ještě víc. Ale vzápětí si vydechl. A lehce se usmál. Ten asi něco tuší. Oogami se bude muset zeptat…
Ona se smála. „Ale prosím tě… Tehdy jsi mě téměř porazil a to jen díky tomu, že jsi na mě poštval deset svých nejlepších bojových mágů. Ta kapka energie, co jsem na to spotřebovala, mi chyběla k tomu tě zničit úplně a ty to víš. A i teď, kdy máš tělo, jsem silnější… Já jsem se svou královnou dobrovolně, kdežto ty jsi tělo toho muže uzmul násilím…. Nikdy ho nebudeš vlastnit úplně, Guruku!“
„Blbost! Ten dědek už nežije!“ rozčílil se Guruk a připravoval se k útoku. „Zničím vás, ex-princezno Daray! Zničím vás a vaše obětování svého života před tisíciletími bude zbytečná!“
Daray si dala ruku před svůj obličej, dlaní k němu a políbila každý prst. Asi to byl rituál, nebo co… Když to dodělala, mezi prsty se jí začaly objevoval malé kuličky energie a jak prsty roztahovala, ony se zvětšovaly a zvětšovaly.
„Tak se ukaž,“ vybídla démona, který pevně sevřel hůl. „Ukaž, zda to nejsou jen plané žvásty!“
Neviděli, kdo kdy začal útočit. Od Darayiny poslední věty nebylo vidět nic, jen dvě rychle se míhající šmouhy, které na sebe v šíleně rychlém sledu útočily… Nebylo vidět vůbec nic, jen občas, když se pozastavili a připravili další útok, což bylo… málo časté. Oogami fascinovaně sledoval ten boj, shluk stínů, ze kterých občas vylítla červená koule, která netrefila svůj cíl…
Oogami se od té podívané odtrhl. Kiribem musel zatřást, aby vnímal, byl z toho roztřesený a zároveň fascinovaný, moc dobře věděl, že právě unikl smrti a… on tušil, že Dona Daray zvítězí – ale…
Nemohli nic dělat a to ticho bylo tak… tak příšerné!
„O co tu jde?“ položil prvně svou otázku nahlas. „Kdo to u všech čertů je?“
Kiribovi chvíli trvalo, než pochopil smysl otázky. Měl lehce zpomalené vedení. Koumei se k němu zezadu přiblížil a vrazil mu facku. Kiribu téměř až spadl na zem, ale probralo ho to. Pokřivené brýle si narovnal a otočil se k Oogamimu.
„Je to ledna z našich legend… Má to být událost před tisíci lety… Tak deset tisíc let zpět, předpokládám… Tehdy byla elfská rasa jen něco vzácného, byli roztroušení po všech možných koutech a nebylo to to, co dnes. Hlavní slovo měli démoni a po nich vlci. I lidí bylo tehdy víc než elfů… Ale odbíhám…
Tehdy byl jeden démon, jmenoval se Guruk. Prahnul po moci a slávě, chtěl snad ovládnout svět nebo co… Zabil svého krále a vzal mu korunu. Démoni ho uznali, byl silný. Ale to mu nestačilo. Chtěl víc, než jednu zemi. Začal se vydávat s vojskem do jiných zemí, ničil a plenil, muže zabíjel nebo narukoval, pokud slíbili věrnost, ženy zotročoval, starce zabíjel bez ptaní… Bylo mu jedno, na jaký národ narazí, všechny chtěl zabít…
Byl ze severu a postupně se dostával do středozemí, kde bylo jedno relativně velké království démonů. Hned vedle sousedila země vlků, později známá jako Ryugon. Ta země neměla moc silných mágů, ale jednu ano, zázrak, ještě ani ne stoletou princeznu, Donu Daray.
Na démona byla vcelku hodná, aspoň nevraždila a tak, víš co myslím… No a ona se mu postavila. Kdyby bojovala jen proti němu, zvítězila by. Jenže on tam posílal nejdřív obyčejné vojáky, ty ona sama smetla hned před branou hradu. Pak pobila i deset Gurukovo nejlepších bojovníků a až potom bojovala s ním.
Byla oslabená, ale bojovala statečně. Věděla, že nesmí dát svůj život zadarmo a tak na něj uvalila kletbu a zároveň s tím mu z těla vytáhla ducha jednou zakázanou technikou, zapečetila jeho síly a schránku s duší uložila do svého nejlepšího velekněze. Pak zemřela – tedy má se za to, že zemřela… Jak vidíme, tak ne,“ ušklíbl se Kiribu.
Pak dodal: „Schránka s Gurukovou duší od té doby byla předávána z jednoho velekněze na jeho nejlepšího žáka, ale už dva tisíce let nejsou zprávy o tom, že by ještě existoval… Netušil jsem, že Rindil má v sobě postatu Guruka… Je možné…“ Kiribovo oči ovládla panika. „To ON na nás poslal Rikusona! To on… Už tehdy Guruk ovládl Rindilovo tělo, ale NIKDO si toho nevšiml… To je šílený. To je doopravdy šílený! A k tomu všemu se ukáže Dona Daray, o který si VŠICHNI mysleli, že je mrtvá – objeví se v mé pramatce! To není možný!!! Tak dlouho - “
Poslední slovo už Oogami neslyšel, protože v místnosti snad vybuchla bomba! Dunivá rána otřásla místností a když to utichlo, všichni tam otočili své zraky. Podívali se na ty dva démony, jejichž duše přežily tisíce let, duše, v jejichž existenci už NIKDO nevěřil.
Nebýt toho, že tu šlo o holý zadek, mohlo by to být zajímavé.
Guruk stál naproti Daray, na boku měl obrovskou krvácející ránu a když se zastavil, vylil se pod něj chlístanec krve. Další mu tekla ještě z úst a Dona Daray na něj mířila mečem vyrobeným z čiré energie. Oči jí zářily vítězstvím.
„Mám tě,“ řekla.
„Neřekl bych!“
Odskočil od ní, směrem jako by k Lyzenovi a Oogami se lekl, že bude chtít zaútočit, místo toho začal mumlat nějaká slova. Bylo to… Oogami cítil vír síly, ale nevěděl… nevěděl, co to je…
Dona Daray se na něj řítila s napřaženým mečem, pak se ale prudce zastavila. Jako by praskla nějaká vzduchová bublina a z ní vypadla bezvládná silueta mladé dívky. Daray se prudce zabrzdila – Guruk měl před sebou lidský štít.
„Ani se nehni,“ procedil mezi zuby. Jednou rukou jí držel kolem krku, navalil si jí na sebe, takže nevisela úplně ve vzduchu a tou samou rukou jí ještě zvládl přidržovat u hlavy dlaň, ve který lehce zářil započatý útok. „Hni se a je po ní.“
„Laarii!“ vykřikl Oogami směrem k dívce, která byla jako hadrová panenka, visela Gurukovi ve spárech…
Žila, viděl jasně, jak se jí zvedá a zase jí klesá hrudník, ale… Byla nějak uspaná… Neviděl zranění, takže použil něco psychického… A to by znamenalo… Měl ji ukrytou pro případ, že by se stalo něco podobného, on… Chtěl jí použít, když by ho zahnali do kouta…
Dívka se ani nepohnula.
Guruk se sunul ke zdi, ale udržoval si konstantní vzdálenost od Lyzena, kterého si ho nenávistně měřil. Jednou rukou šátral v plášti.
„Tak tohle mi trochu nevyšlo,“ zabědoval. „Musím použít tak… primitivní metody útěku… Ale to nevadí,“ usmál se a něco vytáhl z kapsy. Oogami to poznal. „U Roukina jsem našel plno zajímavých věcí…“
Jednou rukou rozlomil pečeť portálového svitku, poslal do ní něco málo své energie a složité kouzlo začalo ihned pracovat. Nejdřív jako by ho někdo zapálil, začal se scvrkával a měnit v neforemnou kouli a ta najednou praskla a jako spirála z ní vyskočil proud zlaté energie – portál byl otevřen.
S úšklebkem hodil Laarii Lyzenovi, který jí chytil do náruče, zmizel v dáli žlutého světla a portál se zavřel.
„Ta svině,“ procedila Dona Daray mezi zuby. Pak lehce zbledla a padla na kolena.
Kiribu se k ní rozběhl. Když se znovu narovnala všiml si Oogami, že už je to zase Sorken. Ale ty vlasy… Ty jí zůstaly tak dlouhé, jako je měla Daray.
Oogami si vydechl. Je to konec?
Laarii se pohnula a přitiskla se ještě víc k Lyzenovi. Probouzela se. Lyzen jí pohladil po hlavě šeptal slova útěchy, které ona bude určitě potřebovat. Oogami se zvedl ze země a rozběhl se k nim.
Když tu Lyzenův pohled ztuhl, vytřeštil oči a Laarii pustil, téměř až odstrčil.
Ta nespadla, ale saltem vzad od něj odskočila.
Oogami si myslel, že nic horšího se už stát nemůže, ale mýlil se. V půlce kroku se zastavil a pln zděšení sledoval Lyzena, jak mlčky padal a padal, na hrudi se mu rozlévala jasně červená skvrna a když dopadl na zem, okamžitě se pod ním začala tvořit červená kaluž.
A Laarii tam stála, z pod červených vlasů upírala na Oogamiho kruté, temně černé oči a olizovala si krev s téměř půl metru dlouhých nehtů, tvrdých jako ocel, které se pomalu zkracovaly na původní délku.
Nikdo v místnosti se ani nepohnul, nikdo nezareagoval, když se přímo za půlelfkou otevřel portál a ona jím zády proskočila, ještě jim stačila zamávat.¨
Oogami se probral z šoku a jako první se rozběhl k Lyzenovi, který nejevil známky života.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jsem za dva dny přečetla všechny díly najednou, je to fakt, fakt, fakt super. Konec druhé části mě dostal, ale tak nějak jsem něco podobného čekala (už si představuju, jak to bude pokračovat ^_^). Moc se těším na pokračování a moc ti fandím, píšeš vážně moc hezky...
Gomenasai!!!
(Autorka Šárka, 6. 8. 2008 11:16)
Teď je ale stejná situace jako byla během mé maturity - nestíhám... Dělám na festival dvě přednášky a soutěž a překládám anime Ganz ze slovenštiny... Jeden díl trvá cca 2,5 hodiny, protože ...
Někdo to přeložil z japonštiny do angličtiny. Někdo další z těch anglických titulků udělal polské a z těch polských byly tvořeny slovenské - a až z těch to tvoříme my - není třeba podotknout, že s originálem už to mnoho společného nemá a tak to nejdřív přeložím do čj a pak jedu, pouštím si anime titulek po titulku a kontroluju, zda to souhlasí... je to piplačka a celkově překlad plus kontrola to trvá přes tři hodiny! Fakt už nemám na nic čas, gomen...
TO 0bit0 - když k tomu sednu, zvládnu to tak za tři až čtyři hodiny, ale to jen, když mám čas - jindy to po částech píšu tak týden...
ja te zastrelim
(sisi, 5. 8. 2008 12:38)
ale nejspis jen po internetu .....
kazdej den se sem koukam nejmin 3 krat rano odpoledne vecer a cekam prosim uz to neprodluzuj neo umru!!!! prosim ☻☻☻☻☻☻☻☻☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺☺ sem hrozne nedockava ja vim ale to vis.. dokonce uz sem zacala delat jejich anime no spis par nakresu:::: uz sem fakt na dne pleeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeese
otazka !
(0bit0, 4. 8. 2008 11:29)Jak dlouho ti priblizne trva napsat a upravit 1 dil ogamiho ??? jestli to teda muzu vedet
Další
(sisi, 4. 8. 2008 11:27)Prosim prosim kdy bude dalsi dil a stou knihou to neni spatnej napad.... co ty nato ale pokracuj nehazej toho na sebe moc!!! at mas cas i na oogamiho jo a jakej byl festik az se vratis samozrejme????
NEEEEEE
(Tamara, 31. 7. 2008 14:59)
ne ne preco konec???? mala si pravdu nenavidim taaaa .....
mno ale goood povidka dufam ze predsa len bude coskoro pokracko ;D
Nechceš vydat knihu?
(Yochigo, 31. 7. 2008 12:58)je to tak super, hned bych si ji domů koupila... ;) už už aby bylo pokráčko...
=0)
(Teressa, 31. 7. 2008 9:44)chudacik lyzen....normalne som si nevedela spomenut kto ten rindil je...ale spomenula som si=0)....uzasny diel a uz sa moooooc tesim na pokracko....dufam ze pofestivale rychlo dodas.....skoda ze sa tam nedostanem......
Mina-san!
(Autorka Šárka, 30. 7. 2008 15:06)
Yapari... Věděla jsem, že to takto dopadne a ráda si nechávám napětí nakonec. Mohu vás ujistit, že překvápek bude ještě DOST a dost, dobrých i horších, ale hold jsem autor, co nemá rád své postavy natolik, aby je nechal žít šťastným a pohodlným životem...
Zvykejte si... =)
....
(Danika, 30. 7. 2008 10:27)
Já tě zabiju. Já tě fakt zabiju!!!! Za jak dlouho sem dáš pokráčko?! Takhle to zkončit! Chudák Lyzen, jestli umřel...!!! Takhle to nechat otevřené, z toho by jeden umřel!
No nic, už s tim asi nic neudělám. Super díl (až na ten konec :P) doufám, že tu bude pokráčko co nejdříve, i když teď odjíždíš.
pokřáčko
(míša, 29. 7. 2008 14:06)paráda už se nemůžu dočkat pokráčka honem honem plosíím
:-) :-)
(lija, 29. 7. 2008 12:59)zajímavé hlavně to ukončení ty víš jak lidi dohnat k šílenství, ale je to opravdu super. Jen tak dál.....
!!!
(Neli, 29. 7. 2008 12:40)Jo nenávidim tě! Byla bych ráda, kdybys sem napsala svojí adresu ať máme ušetřenou námahu!
áááááááh...
(Sax, 7. 8. 2008 22:08)