Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Oogami 2/19

5. 7. 2008

DEVATENÁCT


To ráno bylo na Shinken velmi chladné, studený vítr ohýbal stébla trávy a zbývalo ho dost i na to, aby  se opíral do vlasů dvou naproti sobě stojících bojovníků, zakrýval jim jimi oči a poněkud tím komplikoval jejich činnost…
Oogami a Kazane stáli na nádvoří naproti sobě, on se svým mečem, ona s halapartnou, on tam stál, lehce zadýchaný a unavený, ale sám se sebou spokojený… Na rozdíl od něj Kazane nejevila známky únavy, nikdo by nebyl hádal, že už s Oogamim cvičí přes dvě hodiny…
Kazane se též usmívala, i ona byla spokojena.
„Nechápu, co Rugovi vadí,“ prohlásila a zaútočila. Šla na něj lehce, Oogami ten útok viděl, správně odhadl a odrazil a udržel si od ní odstup lehkým odskokem. „Podle mě jsi docela dobrej,“ pokračovala s útoky, zkusila tři najednou, ale až ten poslední, který provedla tupým koncem halapartny se jí povedl a praštila Oogamiho do boku. Ten se tím nenechal vyvést z míry, dál se snažil neztrácet obezřetnost.
Nesměl.
„Pravda, začátky nebyly nic moc, ale lepšíš se rychle…“ a nehla ani brvou, když odrazila silný, ale ne moc rychlý útok ze strany soupeře… „Ale jsi pomalej. Nechápu to. Máš silný magický potenciál, ale nevyužiješ ho, tu energii nasbíranou za tu celou dobu necháš přijít vniveč… Chce to jí uvolnit!“
„Tím, že budu energii vrhat mečem mi na rychlosti moc nepřidá,“ utrousil Oogami. Vyhnul se dalšímu jejímu útoku. Ten byl zatraceně blízko…
„Ale ne,“ odfrkla a vyrazila proti němu, odrazila jeho pokus o útok, později i o obranu – „energii dáváš do pohybů - “ úder „reflexů - “ druhý, silnější útok „síly - “ to bylo těsné… „a vytrvalosti - “ ten už jen zahlídl, nestačil vůbec nic udělat, Kazane se skrčila, podklouzla pod jeho čepelí a spodem mu vyrazila meč z ruky… „Asi takhle,“ ušklíbla se a meč dopadl na zem.
Pak škubla halapartnou a složila jí. Vydechla. „Dáme si pauzu.“
A odběhla kamsi.
Oogami chvíli zmateně pozoroval její vzdalující se záda, načež též s jistým ulehčením vydechl přebytečný vzduch a posadil se na zem do stínu loubí a natáhl si unavené nohy, masíroval svaly.
Jedno ale věděl jistě.
Nikdy mu nebylo po boji lépe…
Trénovat s Kazane bylo o TOLIK jiné, než když se snažil s Rugou. S ním šlo čistě o soupeření, Ruga na něj jen útočil a nedal mu prostor na nic, narozdíl od Kazane, která tempo volila podle jeho možností a sil. Ano, jistě, útočila na něj a nakonec ho vždycky dostala, ale nebylo to ze zášti, nebylo to z pomstychtivosti… Jen mu ukazovala, kde má mezery.
A díky ní se rychle lepšil.
Kazane mu taky slíbila, že až se on naučí pořádně používat magické útoky, tak že bude moct útočit i s nimi. Ale ona nebude váhat je používat také, aby bylo jasno, protože si přeci schválně nenechá nadělat nevýhody, že…
Kazane na něj útočila, tak se lepšila jeho obrana, kterou měl solidní z těch Rugových rádoby lekcí, kde i Koumei měl přikázáno bojovat naplno a tak mu ani jeho přátelství nebylo moc k užitku…. S Kazane měl ale možnost útočit, protože ho ona nechala, i ona chtěla, aby se rozvíjel na všechny strany… Protože umět pouze se krýt, ač je to důležité, mu samo o sobě nebude k ničemu…
Ruga byl je a bude palice zabedněná, sotva ho Oogami někde potká, má chuť mu jednu vrazit a doufá v okamžik, že ho porazí v čestném souboji….
Toho jednoho…
Zarazil se.
V duchu zaúpěl.
Jak že to platí s tím pořekadlem ‚o kom se mluvívá‘?
Ruga stál ve druhém patře v loupí opřený o zídku. Nejdřív se Oogami lekl, že jeho a Kazane pozoroval, načež, když se na něj zadíval detailněji, uvědomil si, že o něm Ruga vůbec neví… To by se totiž neusmíval…
Usmíval?
Ruga se usmívá?
Oogami zbystřil. Byl ve stínu, tak měl jistou výhodu… Mohl se dívat…
Ano, Ruga se opravdu smál. Nebyl to žádný hraný úsměv, ale čistý, srdečný, bylo to něco, o čem si Oogami myslel, že toho Ruga není a nebude nikdy schopen, vždycky se tvářil jako kakabus… Vždycky byl nejraději sám a nikoho ve společnosti nestrpěl – ovšem občas vyjma Koumeie, na kterém si poslední dobou vybíjel zlost dvojnásob…
Teď vypadal šťastný a spokojený, vypadal, že je rád ve společnosti nějakého kluka, který stál za ním… Ten kluk… Byl to asi vlk… a v prostém oblečení… sluha?
Oogamimu poklesla čelist dvojnásob.
Ano, není pochyb, Ruga je rád ve společnosti nějakého sluhy.
Nevěřil tomu. Ruga se vždycky se každému sluhovi choval nadřazeně, někdy až jako ke zvířeti, což Oogami považoval za naprosto nevhodné chování… A k tomu všemu když byl následník, měl by se trochu snažit – ale teď…
Kdo je ten kluk?
Jak to dokázal?
Přišel Oogamimu lehce povědomý, ale nemohl si vzpomenout… Někde už ho možná viděl, ale… Někdo už mu říkal…
Náhle mu to došlo. Došlo mu, kdo ten chlapec je.
Určitě je to Shiku, ten klučina ze vzpomínek tety Aisilu. Říkala přece, že teď Shiku dělá osobního sluhu Rugovi, říkala, že se snaží nebýt moc na očích… Ale už se nezmínila, jaký měl ten nešťastný chlapec na Rugu vliv.
A nebo to nikdo neví?
Oogami byl z toho zmatený.
Když se Ruga dokázal tak mile chovat ve společnosti jednoho, proč se nesnažil i jindy? Jaký spolu měli vztah?
Vzhledem k tomu, jak Ruga reagoval na Oogamiho, tělesný styk asi mezi nimi hrát roli nebude… V tom bude něco jiného.
Ale co?
Pak se vrátila Kazane, takže proud jeho myšlenek byl přetržen…
S úsměvem mu vrazila do ruky sklenici s čistou vodou a Oogami jí s díky přijal. Stále se ale díval nahoru. Kazane snadno odhadla směr jeho pohledu. Ruga si všiml příchodu své sestry a když na měj zvesela zamávala, úsměv se mu ztratil za tváře, něco prohodil k chlapci vedle něj a odešel. Chlapec jim ale lehce pokynul, přesně tak, jak zdraví sluhové, a pospíchal za Rugou.
Oogami se ještě chvíli díval na prázdné místo. Nějak ten Rugův úsměv nemohl dostat z hlavy…
„Co je?“ zajímala se Kazane, zkoumajíc jeho výraz.
Oogami zavrtěl hlavou a vrátil se do reality. „Ale nic… Jen… Ten sluha… Nejmenuje se Shiku?“
„Jo, nějak tak,“ potvrdila mu to. „Je to Rugův osobní sluha… Proč tě tolik zajímá?“
Oogami pokrčil rameny. „Když tam spolu stáli a Ruga mě neviděl, povídal si s ním. Neslyšel jsem slova, ale… Ruga se smál. Trochu mě to zaskočilo.“
Oogami asi nebyl sám.
Kazane právě pila ze své sklenice a když to Oogami řekl, vyprskla proud vody. „Cože?“
„Ty o tom nic nevíš?“ zeptal se. Myslel si, že právě ona, jako jeho sestra…
„Já tu teď dva roky nebyla,“ utrousila. „Když jsem odjížděla, nevypadalo to, že by ho Ruga bral nějak jinak než ten zbytek…“ Zamyslela se. „Ale možné je všechno. Ruga je pitomeček, u něj nikdy nic neodhadneš…“  Řekla to takovým tónem hlasu, že Oogami poznal, že ať o něm řekne cokoliv a ať se Ruga chová jakkoliv, má ho Kazane ráda…
Dopila, odložila sklenici. „Takže, pokud se mnou souhlasíš, že debatováním o mém starším bratrovi se nezlepšíš, můžeme pokračovat, což?“
S tím Oogami souhlasil velmi ochotně. Odložil svou sklenici, sáhl po meči a zvedl se..
„Teď už tě nenechám vyrazit mi meč z ruky,“ prohlásil vážně a Kazane se zasmála.
„Bezva. Tak mi dokaž, že to nejsou jen planá slova!“
A zaútočila.
Když bojoval s Kazane, viděl na sobě výsledky. Když s ní bojoval, měl pocit, že to zvládne, že dojde ke svému cíli, ona ho tam dovede. Měla kolem sebe takovou příjemnou auru a sršela srdečnou energií. Hrála si s ním a přitom ho i učila…
Takže dost řečí a zahýbavého myšlení, je čas na boj.
Musí se totiž snažit.
Aby jednoho dne porazil Rugu…


***


Hned na začátku tréningů si uvědomil, že návštěva jezera bude jedna z nutných věcí, co je třeba hned po skončení vykonat. Po všem tom běhání, skákání, uhýbání a nepřeberného množství výpadů byl nejen unavený a energeticky vyflusnutý, ale i řádně zpocený. Příjemná voda v jezeře z něj všechny tyto nepříjemnosti rázem spláchla a dala mu zase pocit, že je člověk.
Pardon…
Tedy elf.
Tentokrát se tam neválel moc dlouho, protože se tréning poněkud protáhl a chýlil se čas oběda. Oogami se však rozhodl, že do jídelny nepůjde, že si raději svou porci sní v samotě svého pokoje.
Nechtěl totiž ze sebe opět dělat šaška.
Hodlal najít Laarii, aby jí to sdělil. Vrazil do svého pokoje, bylo to první místo, kde se jí rozhodl hledat…
Opravdu tam byla. Stála uprostřed pokoje a dívala se kamsi. Oogami si byl jist, že je úplně mimo a víc než koštěti, které držela v ruce, se věnovala vlastním myšlenkám.
Když Oogami vešel do pokoje, a ona si ho všimla, vzpamatovala se a uklonila.
„Dobré poledne,“ řekla mdle. „Právě jsem skončila s úklidem, pane,“ dodala potichu. Víc nic.
„Dobře… Laarii, dnes nepůjdu do jídelny, rád bych se najedl tady,“ prohlásil Oogami ale vzápětí se zarazil.
Něco nesedělo… něco… něco se s ní dělo…
Pořádně si jí prohlídl.
Dokonce bylo i vidět, že s ní není něco v pořádku. Stála lehce nakřivo, vlasy měla pocuchané, pod očima se jí rýsovaly temné kruhy a tak celkově vypadala, že se každou chvíli zhroutí. A co bylo nejhorší, nekoktala a nerudla!
Až tak byla apatická vůči sobě a svému okolí.
Co se to s ní…
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí. Na odpověď musel chvíli čekat.
„Ano, samozřejmě. Není důvod, abyste se znepokojoval.“
„Nevypadáš na to,“ opáčil a přistoupil k ní blíž. „Jestli je tu něco, s čím bych ti třeba mohl pomoct…“
„Není s čím, pane, děkuji za vaší ochotu,“ dodala a uklonila se. Málem spadla na zem, nedovolila Oogamimu, aby jí pomohl.
Bylo to tak chladné… Díval se jí do těch krásných modrých očí, které byly skelné, jako by před chvílí brečela, zároveň se ale snažila vypadat, že je v pořádku… Ale byla chvíli před zhroucením.
„Nechceš třeba… třeba zajít za Aisilu? Podívá se na tebe a - “
„Není třeba,“ zopakovala znovu a pokusila se o úsměv, který jí Oogami rozhodně nevěřil. „Jsem naprosto v pořádku.“
No to jistě, pomyslel si Oogami, ale bylo mu už jasné, že s ní nic nesvede. Z nějakého důvodu odmítala pomoc a byl si jist, že by mu ani neřekla, o co se jedná, proč je taková, co se jí stalo… Bude zarytě mlčet a tvrdit, že je naprosto v pořádku… A někde za rohem spadne a něco si zlomí… Přinejlepším.
Jak tak na ní koukal, náhle ho do očí praštila její aura. Dřív jí mívala takovou jedno až dvoubarevnou, byla vcelku dobře čitelná, ale čistá. Nyní se v ní prolínaly všechny možné barvy v podivných bouřích, emoce střídala emoci a Oogami netušil, co se to děje, nic takového ještě nikdy neviděl… 
„Mé problémy jsou čistě mé problémy, pane,“ řekla a chystala se k odchodu. „To si musím já vyřešit sama.“
Pak se rozrazily dveře a jak si Oogami domyslel podle toho, jak sebou škubla, byly to právě její problémy, kdo vlítl dovnitř. Byla to její starší sestra.
Vpadla do dveří, Oogamiho si nejdřív ani nevšimla, jako by nechtěla vidět nic jiného než…
„Laarii!“ zavolala na svou sestru, pak až si uvědomila přítomnost Oogamiho zarazila se a uklonila. „Já… promiňte… myslela jsem, že jste v jídelně s ostatníma…“
„Jak vidíš, nejsem,“ ušklíbl se Oogami. Bylo zvláštní, že ačkoliv byly sestry, každá byla z úplně jiného těsta. Liirii byla čistá blondýnka, vysoká, sebevědomá a věděla, co chce a uměla používat základy magie… Laarii měla naopak menší postavu, vlasy jí svítily jako slunce při západu, magii nezvládla vůbec a sebevědomí nikdy nemívala žádné… A byla vždy taková jako by lehce mimo… Ale co se s ní dělo teď?
„Potřebuješ něco?“ zeptal se jí Oogami.
Přikývla. „Mohu mluvit se svou sestrou?“
Její sestra se ale na Liirii ani nepodívala, jen pevně uchopila koště a uklonila se Oogamimu.
„Donesu vám oběd,“ řekla a měla se k odchodu.
Liirii jí chytla za ruku. „Počkej!“
Ona se jí ale vytrhla a věnovala jí plný hněvu, takový, o kterém si Oogami myslel, že ani není schopná, takhle malá dívenka tu najednou stála jako ztělesněná nenávist! A oči jí planuly a mít v ruce meč, bál by se Oogami o Liiriinin život…
Proč?
„Nemáme už spolu o čem mluvit!“ řekla a spustila lavinu… „Nech mě být! Svým jednáním zostudila mě, ale to bych snesla, já nejsem důležitá… Ale co si všichni pomyslí o naší matce? Uvědomovala sis to vůbec, když jsi vlezla do postele k tý…“ nejspíš chtěla říct něco urážlivého, ale stál tam Oogami, tak si to nedovolila. „… k… k ní?!“ Liirii se nadechovala, asi se chtěla bránit, ale Laarii jí nenechala. „Nemluv na mě! Nepokoušej se obhajovat tím, že to bylo kůli penězům, abys zachránila rodinu! O to je to horší! Snížila ses na úroveň lehkých žen, Liirii! Už nejsi má sestra! Neznám tě…“
Pak zavřela oči a když je opět otevřela, podívala se na Oogamiho a dodala klidným hlasem. „Za tohle se omlouvám, pane. Donesu vám ten oběd.“
Uklonila se.
A odešla.
A Liirii tam tak tiše stála a sledovala zavřené dveře.
„Liirii…“ oslovil jí Oogami, ale zarazil se, když spatřil slzy v jejích očích.
„Já… ona sem jít pracovat nechtěla…. Matka jí k tomu ale na mé naléhání donutila… Naše matka… je nemocná, na léky potřebuje peníze… Já… kdybych Laarii nenutila sem jít, kdybych se víc snažila, víc pracovala…“ Stála tam rovně, hrdě, hlavu skloněnou, paže jí bezvládně visely podél těla, ruce zavřené v pěst, nehty zatínala do dlaní. A brečela.
„Není to tvoje vina,“ pokusil se jí Oogami utěšit. Nebylo to ale nic platné, jako by to ze sebe musela dostat, mluvila dál – skoro ani jako by nevnímala Oogamiho přítomnost, prostě mluvila.
„Ona to nevěděla. Nevěděla, že dělám… to, co dělám…. Řekl jí to zbytek sloužících až tady v domě a ona si domyslela, že to, co dělám… dělám za peníze… ale to není pravda!“ Teď zrudla. Styděla se o tom mluvit, zároveň jí k tomu ale něco nutilo, ještě nikomu o tom asi nikdy nic neřekla a teď, když už začala, nemohla se zastavit. „Já… dělám to i… ráda… ale… ale Laarii to nechápe. A teď mě nenávidí! Tvrdí, že jsem tím pošpinila celou rodinu a možná má pravdu, ale… ale já toho nelituji, chápete? Mně je jedno, co si myslí zbytek, je mi i jedno, co si myslí matka, protože ona měla vždycky radši Laarii, od doby, co se narodila… Ty peníze… dělám to kůli tomu, abych měla já čisté svědomí, já… nechci odtud odejít, chápete? Já a Lady Karura… jako vy a Lord Lyzen - “ Až teď se zarazila. Polekaně si dala ruce před pusu. „Já… omlouvám se, nemám právo o tom mluvit, já…“
„Chápu to,“ přisvědčil Oogami. Byli na tom defakto oba úplně stejně, lapeni v něčem, co okolí nechápalo, co nechápali ani oni sami… „Já tě chápu moc dobře. Vím, že už to nejde zarazit, když do toho jednou padneš…“ Usmál se. „A Laarii tě má určitě ráda. Jen je z toho zmatená a jak brání sama sebe, kope do těch kolem… Dej jí čas, třeba se to změní…“
Liirii smutně přikývla a do zástěry si utřela oči. „Děkuji. Kéž byste měl pravdu…“
Uklonila se. „Laarii vám za chvíli přinese oběd, nechci se tu s ní střetnout podruhý. Omluvte mě tedy. Musím jít uklízet do Síně. Čekáme delegaci.“
„Koho?“ zúpěl Oogami.
Koho zase?!
„Přijede královna Sorken,“ zamumlala. „Musí být všechno dokonalé, musí být spokojená… i když ona není spokojená nikdy s ničím…“ zarazila se. „Neřeknete Lordu Lyzenovi, že takto mluvím o jeho matce?“
„Neřeknu.“
„Děkuji. Omluvte mě tedy,“ uklonila se ještě jednou a odešla.
Oogami vzdychl.
Tak tedy rodinné potíže. No, doufal, že si to holky nějak vyříkají a budou se mít rády….
Deset minut po odchodu Liirii přišla její sestra a přinesla mu oběd. Neřekla ani slovo, jen pak s úklonou tác zase odnesla.
Doufal, že se z toho dostanou brzy.
Nechtěl takhle Laarii vídat.
Bylo mu z toho smutno.
No, on teď taky bude mít veselo.
Sorken…
Pozná tedy Lyzenovo matku.
Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu se na to setkání netěšil.


***


Oogami se šlechtil na tu očekávanou návštěvu, když byl znenadání přerušen.
„Kde je můj syn?“ rozlehlo se domem.
Oogami si byl jist, že ten hlas šel až nádvoří, ale to, že to slyšel až k sobě do pokoje, bylo skutečně šokující.
Že by…
Na úvahy neměl čas, protože k němu do pokoje kdosi vlítl. Byl to Koumei.
„Honem!“ zvolal, popadl Oogamiho za rukáv a vytáhl ho z pokoje. Běželi do Síně.
„C – co se děje?“ zajímal se zmatený Oogami, zapínajíce si knoflíky za běhu.
„Sorken přijela o tři hodiny dřív,“ mumlal Koumei. „V Síni je už naštěstí všechno připraveno, chybíme jen my dva.“
„A proč já?“ zaúpěl Oogami. Doufal, že on přijde na řadu později a ne rovnou s rodinou.
„Prý si tě speciálně vyžádala,“ ušklíbl se Koumei. „To víš, je zvědavá.“
Už byli skoro v Síni, měli to jen taktak. Na vzdáleném konci chodby už si to totiž vykračovala Sorken a kolem ní davy vlků – sloužících, kteří měli evidentně jediný úkol – zdržovat. A překvapivě se jim to dařilo. Mluvili s ní klaněli se, sem tam jí někdo něco nabízel… Koumei a Oogami toho využili a vklouzli do Síně.
Naštěstí už tam byli všichni. Lyzen a Karura stáli před velkými křesly a děti před těma malýma. Koumei Oogamiho postavil kamsi k jednomu z těch méně důležitých křesel a sám se postavil naproti. Spiklenecky na Oogamiho mrkl a zamával na Kazane. Ta mu to oplatila a postavila se do pozoru. Oogami si ještě stačil povšimnout nenávistného pohledu Rugy (ze kterého byla opět čitelná věta – ‚Co se nám cpeš do rodiny‘ – jako by o to být tu Oogami vůbec stál…) a Kiribu opět vypadal, že by se nejraději propadl do země.
A dveře se rozrazily a dovnitř vkráčela královna země, Sorken.
Vešla rázně. Byla vysoká, měla černé husté vlasy sepnuté ve vysokém culíku, vlasy a ocas měla tmavě hnědé s takovým roztomilým černým žíháním a i oblečená byla téměř celá v černé – kalhoty, boty i vesta, rukavice, plášť, to všechno bylo v černé, jen košile měla o něco světlejší odstín. Právě si sundávala rukavice, které jen tak ledabyle hodila za sebe. Její služka, která jí tiše cupitala v patách, je obratně chytila, jako by léta nedělala nic jiného. Sorken si pak ještě odepnula plášť, který následoval rukavice.
Přešla až dopředu, Oogamimu věnovala jeden pobavený až ironický pohled, a postavila se před Lyzena. Ten se usmíval. Bylo ticho jako na hřbitově, všichni je nenápadně pozorovali.
Oogami nevěděl proč, ale měl nějak vyschlo v ústech a nemohl polknout. Ona Sorken neměla – a ani nemohla v sobě mít žádnou magii, ale když kolem něj prošla, cítil kolem ní podivnou sílu, takové temno, ticho, podivně hustý vzduch…
Lyzen se své matce lehce uklonil. „Máti,“ řekl a narovnal se. „Potěšilo mě, že jsi přijela. Měla jsi dobrou cestu?“
„Nestála za nic,“ mávla rukou Sorken. „Nevyrostl jsi zase o něco? Sakra, vždyť bys už růst neměl… A nebo se já zmenšuju.“
„To bude tou tíhou vládnutí,“ odtušil Lyzen.
Sorken se zasmála a tím jako by upadlo ono hrobové ticho a všichni se poněkud uvolnili – až na Oogamiho a jak si ten povšiml, Kiribu na tom nebyl o moc lépe. Ani Ruga se netvářil příliš spokojeně.
Sorken svého syna objala přitiskla ho k sobě. Něco mu pošeptala, nejspíš to slyšela i Karura, protože málem vyprskla smíchy a i Lyzenovi dělalo problémy udržet vážnou tvář, jen jí něco odpověděl a Sorken to zdá se stačilo. Když přešla ke Karuře, Lyzen na Oogamiho nenápadně mrkl a ten hned získal podezření, že se zase mluvilo o něm…. To nebylo dobré.
„Má drahá,“ řekla snaše a objala jí. „Vypadáš dobře, i po tolika dětech… Zvládáš to tu?“
„Tak nějak… Kdyby to někdo občas pomohl,“ Lyzen se snažil tvářit, že tam vůbec není, „bylo by to jednodušší.“
„Prosím tě, co bys chtěla,“ mávla rukou starší vlčice, „vždyť je to napůl elf. Od nich nemůžeš čekat žádnou aktivitu.“
Ach, ta na to jde tedy zpříma.
„Rugo!“ zvolala najednou a neškubl sebou jen jmenovaný – i když ten nejvíce. „Tak jak, stále tak nabubřelý a namyšlený jako vždycky? Co jsem slyšela, stále se nic nezměnilo!“ Než náhle rudolící Ruga stačil odpovědět, otočila se ke Kazane. „My jsme se viděli nedávno, že, zlatičko… Jakpak se ti bojuje s novou zbraní?“
„Bezvadně,“ přisvědčila Kazane. „Kiyuu odvedl výbornou práci.“
„Jo, to sice jo, ale přesvědčit k tomu toho mezka nám s Raizenem trvalo dlouho. On a ty jeho zásady ‚čistokrevný čistokrevnému‘  lezou krkem nejen mně… Ale hlavně že jsi spokojená.“
Další na řadě byl Kiribu. Bylo vidět, jak si šeptal slova na uklidnění, než k němu došla. Ale moc klidný se nezdál.
Až do doby, než se postavila přímo před něj. Jako by získal plamen energie, podíval se královně do očí.
„Ty ještě žiješ?“ zeptala se ho ironicky.
Kiribu se lehce zaculil. „Vypadá to tak.“
Ticho.
„Mám zmizet?“ Nečekal na odpověď a byl pryč. Oogami jen sledoval, jak se přesunuje jeho aura, kterou se nesnažil moc zakrýt a usmál se. Až se objeví…
Sorken tedy zatím zajímala jiná věc. Od té doby, co se provalilo, že Kiribu ovládá magii, nedělal s tím takové tajnosti a používal jí veřejně. Což bylo podle Oogamiho dobře. Ale tuto malou skutečnost asi vlci Sorken objasnit nestačili, proto byla poněkud vyvedená z míry.
Zamrkala a podívala se na Lyzena. „On zmizel…“ Nebyla to otázka.
„Zmizel,“ potvrdil.
„Ale on přece neuměl…“
„Uměl,“ ozvalo se za ní a Sorken lehce nadskočila. „Jenom se uměl dobře maskovat,“ dodal Kiribu a přešel zase zpátky na své místo. Vypadal už uvolněněji, zřejmě si to připravoval celý den.
A povedlo se mu to na jedničku.
„Už chápu, proč tě má Raizen nejraději,“ podotkla Sorken, ale její tón se nezměnil. Ona ho evidentně nejraději nemá.
Že by za to mohla uražená pýcha vlka, kterému se nepovedl kus vrhu? Přeci jen, Kiribu BYL z většiny vlk, ale vypadal jako elf…
Další na řadě byl Waryu. Ten se snažil tvářit nezúčastněně a znuděně. A dařilo se.
Chvíli.
„Tak jsem slyšela,“ prohlásila, „že jsi chytil rapl a zdemoloval polovinu domu.“
„Jo. Chtělo se mi. Byla to legrace.“
Přiletěla mu facka. Až se otočil na podpatku. To asi nebyla ta odpověď, která by se královně zamlouvala. Waryu se na svou pramatku zadíval pohledem, kterým chtěl dát najevo, jak moc jí nesnáší. A přilítla mu druhá.
Oogami tedy nechápal, čeho tím chtěla Sorken dosáhnout, podle něj opožděné tresty neměly účinek. Ale každý se na to dívá jinam a pokud chce Sorken vychovávat, nikdo jí v tom asi nezabrání.
„Ještě jednou něco takového uslyším,“ řekla Sorken a hlas měla naprosto vážný, „tak strávíš nějaký čas u nás. Doufám, že je ti jasné, že já nejsem tak tolerantní jako tvoji rodiče.“
Dál už se jím nezabývala, ale začala se rozhlížet. Oogamimu bylo jasné, koho hledá. Taky si už říkal, kde by Aru mohla být…
Sorken se na Lyzena zadívala s nevyřčenou otázkou na rtech a ten se jen usmál a přikývl: „Hádáš dobře…“ a ukázal na křeslo.
A až teď Oogami plně pochopil ten první den v Shinkenu, kdy Lyzen i Karura pobaveně sledovali to cosi pod křeslem, tu ‚kousající nestvůru‘…
Sorken vzdychla, zamumlala: „Taky byste jí to mohli odnaučit…“ a šla za svou nejmladší vnučkou…
Ke křeslu však nedošla. V půlce cesty se zastavila, nastražila uši a pomalu, jako ve zpomaleném filmu, se otáčela ke dveřím. Oogami nechápal ten její pohled, ve kterém cítil překvapení, obavy a k tomu obrovský kus zášti a nenávisti, který upřela na zavřené dveře, nikdo její jednání nepochopil… Nehla ani brvou, jen sledovala a sledovala a vzduch v místnosti začal opět nehezky houstnout.
Oogami se zmateně zadíval na Koumeie. Co se děje? ptal se jeho pohled, ale Koumei pokrčil rameny – nevěděl toho o moc více.
Co se dělo? Proč se zastavila v půli kroku, proč sleduje ty dveře pohledem, kterým šelma sleduje budoucí kořist?
Proč nikdo jiný nic neví?
Co se to –
„Máti?“ popošel Lyzen ke své matce, chtěl se zeptat na to samé, co právě řešil ve své hlavě Oogami, byl však přerušen.
Sorken zvedla ruku. „Teď mlč.“
Lyzen se zarazil. Oogami pochopil proč. Její hlas… Zněl úplně jinak, než jak doposud mluvila, byl takový jiný, temnější, zastřenější, jako by to ani nemluvila ona a Oogami se začínal bát – a nebyl sám.
I Lyzen začal sledovat dveře, ale ne proto, že by něco tušil… Jen kopíroval svou matku, tiše a nemluvit, jak mu nakázala, ale byl čím dál tím víc zmatenější, možná ještě víc než Oogami…
Dveře se pomaličku otevřely. Objevila se v nich známá silueta. Rindil vešel a zavřel za sebou dveře, vešel a díval se do země, na ústech nehezký a pro něj nepřirozený úsměv, vešel a jen tři zlaté kroužky na špici hole mu cinkaly do kroku…


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nnaadhera

(shagua, 28. 7. 2008 23:29)

jako obvykle perlíš

prosííííííííííííííííííím

(YuRi-HiUr, 27. 7. 2008 17:23)

já už to nevydržím.potřebuji další

ww:-D:-D

(webli, 27. 7. 2008 16:50)

tvoje povídka je super už se těším na další díl

O.O

(Sentoki, 24. 7. 2008 21:16)

ach jo napětí jak v elektrárně, asi zkratuju...

T T

(Shizuru, 21. 7. 2008 12:04)

plosííííííííííííím dalšíííí dííííl...moc ti to trva

To nee!!

(Simik, 11. 7. 2008 18:54)

To není od tebe vůbec hezké ! Víš vůbec že se tomuhle říká" týrání mládeže z nedostatku textu "!!! Měli bychom tě žalovat že nám tak málo píšeš . Mno co , alespon něco , ale i tak je to vždycky super . Udraví Simča

:-D :-D

(Julodiss, 10. 7. 2008 16:40)

Balo to moc hezký, už se moooooc těším na další díl, už aby tu byl. Přwju pěkný prázdniny.

A hele.

(Nex, 9. 7. 2008 12:00)

Takže démon soupeří s královnou v entré, hmm? To se na to podívejme. :) Zatím za jedna. Ti, okolo kterých se má všechno točit mají podle tradice vždycky přijít poslední a s mírným zpožděním... Načasoval si to skvěle, všechna čest. Už se těším na velký souboj! X)

argh

(teri, 8. 7. 2008 20:53)

teda a to to bylo znova napínavý sem ale ráda že tu nějaká ta kapitolka zase je ale řikám si že už dlouho nic oogami a lyzen mezi sebou nic neměli (škoda)

To bolo goooood :DDDD

(Tamara, 8. 7. 2008 12:19)

nemozem uverit ze si zase skoncila v tom najlepsom XD co uz budeme si muset zase pockat ;D

80)

(Teressa, 6. 7. 2008 19:50)

fiiiiiiiiha vyzera to zaujimavo....skoda len ze tam nebolo ziadne yaoi(no co som perverzna a nevadi mi to) dufam ze sa coskoro dokopes k dalsiemu dielu!!!

/////

(Ayyda, 6. 7. 2008 17:59)

super,ale seknúť to v tomto okamihu je KRUTÉÉÉ

Pro Sora11

(Autorka Šárka, 6. 7. 2008 11:48)

Bohužel tě musím zklamat. Mezi Oogamim a Lyzenem píšu do sešitu až teď... (přečti si předchozí mé "kecy" a zjisti si, která kapitola to je) a uvidíš, že dřív by se to OPRAVDU nehodilo...
Jinak...
Děkuji za krásné komentáře.

Skvělé

(Ajamw, 6. 7. 2008 10:15)

Dobrej díl.

Sugoi!

(Sora11, 5. 7. 2008 23:09)

Jůů, to byl úžasný díl. Hodně sis musela pohrát :) Je to krásně napsaný a celkově tomu nic nechybí.
Jen už by se znova mohlo něco stát mezi Lyzenem a Oogamim O:-)) *psí kukadla*

....

(Ayasumi, 5. 7. 2008 21:08)

nemůžu se dočkat na další díl!! jen ať už tu je!! :)

(^_^)

(Lirael, 5. 7. 2008 18:24)

wow bomba díl... už se těšín no i netěším na další díl..nechci aby to skončilo.....=(((((( ale je to fakt moc dobrý ale to víš asi i beze mě což??=o)