Oogami 2/18
OSMNÁCT
Otevřel oči. Zamrkal, protože ho na okamžik oslepilo světlo místnosti, když se rozkoukal, zvedl se ze země a posadil se do křesla. Napil se vína, zhluboka dýchal. Byl teprve začínající mág a veškeré takovéto zásahy do jeho hlavy ho dost vyčerpávaly. Ale už to nebylo tak strašné jako na začátku, tělo si zvykalo…
Možná to byl znak toho, že sílí…
Snad.
Bylo ticho. Oogami ještě chvíli zpracovával to, co viděl v tetiných vzpomínkách. Nejvíc ho asi zaskočilo to, jak se chovala Aarin, jeho matka… Ono nemístné jednání se ženou, která milovala a to, co jí Aarin řekla… Byla jeho matka opravdu taková? Tak krutá? Bez citu?
Ale snažila se ho chránit. Snažila se ho dostat ze situace, o které byla přesvědčena, že je pro něj zlá a nebezpečná… A teď… teď je Oogami zpátky. Zpět na místě, kde by podle Aarin být neměl…
To pro jeho matku musí být strašné…
A v té chatrči… ten půlvlk, který měl být v tomto domě se svou matkou, který měl taktéž šanci uniknout z nemilosti osudu… Povedlo se mu to? A co jeho matka?
Řekla tehdy, že pro svého syna udělá hodně… Znamenalo to, že se pokusila překousnout fakt, že bude její syn Shiku žít v domě plném vlků. Snad si uvědomovala nebezpečí, které mu hrozilo… Nejen od Lyzena, který měl tehdy určitě mnoho jiných, ale spíš ze strany ostatních sloužících… To mohlo dopadnout ještě hůř…
„Bylo to… zajímavé,“ začal Oogami.
„A co přesně?“
„No… všechno… A to, jak se situace té ženy shodovala se situací mé matky…“
„Ano, ona tehdy byla opravdu zoufalá…“ začala Aisilu a bez nějakého úvodu začala užaslému Oogamimu vyprávět její příběh… „Jako mladá se zamilovala do jednoho vlka a nestranný kněz je oddal. Bohužel ve městě, kde se tak stalo, to nikdo nepřijal… Tak museli pryč. Chápej, jednoduché pletky mezi rasami nikdo vážně nebere, dokud se vážnými opravdu nestanou. A pak, pokud si člověk začne s elfem, společnost ho uznává, protože elfové jsou tu něco jako šlechta, dokonce i nad lidskými šlechtici a mnohdy vůbec nezáleží na tom, zda jsou Vysocí nebo ne… Když se ale člověk zamiluje do vlka, tak naopak velice klesne… Vlci jsou všeobecně považováni za vyvržence, prasata a nestydaté tvory bez zábran… Už stovky let se snažím toto jejich smýšlení změnit, ale jde to pomalu nebo vůbec ne…
Ta žena se se svým novým manželem přestěhovala do těchto končin ve víře, že jim tu bude lépe. Byli na kraji vesnice a narodil se jim chlapec. Bohužel jeho otec zemřel. Nikdo neví jak a proč, ona si myslela, že ho zabili. Nic se ale nedokázalo.
Po jeho smrti to s nimi šlo z kopce. Sám jsi to viděl. Ona měla mizerně placenou práci, kluka jí šikanovali. Kdybych tehdy nezasáhla, nevím, jak by to dopadlo… Tady se měla dobře…“
„Měla?“
„Zemřela. Asi pět let po tom, co sem přišli. Byla nemocná. Tak nemocná, že ani já jsem jí nedokázala pomoci. Její plíce zžírala nemoc, která nelze potlačit magií ani žádnými jinými léky, které znám, zemřela, když se udusila na své vlastní krvi.“
Rakovina, napadlo Oogamiho. Rakovina plic. Bída, hlad, vyčerpání, stres, snad práce v prachu… ačkoliv pak na tom asi byla lépe, nemoc neporazila. V těchto podmínkách, v tomto světě nikdo s touto nemocní asi nemá šanci. Byla to strašná a krutá realita…
„A ten… Shiku?“
Když už o tom začali…
„Je stále v tomto domě. Ale nevím, zda jsi ho viděl. On se snaží nebýt příliš na očích… Je tu jako osobní sluha Rugy.“
„Proč? Tady je přece v bezpečí, ne?“
„To ano. Ale je možné, že je v něm zahnízděn ten strach z dětství. Není ani moc společenský, takže nemá, o čem mluvit s ostatními. Takže buď uklízí u Rugy nebo je u sebe v pokoji.“
„Aha…“
Zase ticho.
„Máš ještě nějaké otázky?“ zeptala se Aisilu.
Že by se měla k odchodu?
Oogami přikývl. „Jo, zajímalo by mě… Proč jsi mé matce nakonec pomohla? Kůli mně?“
Zavrtěla hlavou. „To ani ne. Moc jsem tě tehdy neznala, viděla jsem tě asi dvakrát. Rodiče tě moc nenechávali opouštět sídlo, byl jsi důležitý článek ve společnosti… Ale já jsem jí pomohla přesně z toho důvodu, proč ona mě o pomoc žádala… Jsem přeci její sestra.“
Oogami se zarazil. „Ale… tehdy v chatrči jsi jí řekla…“
„Já vím. Ale nebylo tím myšleno to, co z toho možná nakonec vyplynulo… Chtěla jsem jí jen připomenout její jednání, ale to je vše. Já jí mám opravdu ráda, Oogami, prožila se mnou své mládí… Ona mě má ráda také, ale nepřizná to. Bohužel jako čistokrevná a později Vysoká dostala přesně takovou výchovu, jako ostatní z jejího rodu – víš, co tím myslím, ne? Upjatost, čest, vznešenost, smysl pro čistokrevnost – to, s čím já nikdy nesouhlasila, čeho jsem se vždycky obávala… Zkazilo jí to. Byla mladá a naivní, nechala se vést a viděl jsi, jak to dopadlo… Ty bys dopadl stejně, udělali by s tebou přesně to, co s ní. Ale věděla jsem, že v okamžiku, kdy bys překročil práh tohoto domu a začal žít s lidmi tady, pochopil bys pravé hodnoty. Dostali by to z tebe. To víš, dvacetiletý elfátko je hrozně tvárný…
Jo, přesně to si Oogami také myslel.
Lyzen si ho už přetvořil dost…
Na něco si vzpomněl: „Tak by se stejně nepovedlo to, o co šlo králi Raizenovi, ne? Chci říct… Ta Trojí vláda… Když by mě změnili, tak bych nebyl nestranná elfská strana, byl bych stejně ovlivněn domem…“
„Jsi chytrej. Jo, přesně tak. Ale v očích veřejnosti by to možná platilo… I když… ti, co žijí v této zemi si stejně zvykli, že jim tu vládne víc Karura než Lyzen, takže ty bys byl už jenom takový kosmetický doplněk…“
Kosmetický…
DOPLNĚK?!!!!!
Jeho sebevědomí rázem spadlo pod bod mrazu.
„Ale neklesej na duchu, třeba se ti někdy povede vykonat nějaký zázrak a ostatní si tě budou pamatovat i jinak než jako nejmladšího čistokrevného elfa, který existuje…“
Úžasné.
A jemu a zázrak?
Ha, ha, ha…
„Ještě něco jsi chtěl vědět?“
„No, já…“ Lovil v paměti. Dobře se mu s ní mluvilo a nerad by to ještě ukončoval… Napadlo ho něco, co už nakousl s Lyzenem… „Co si myslíš o mém otci?“ O něm ještě neřekla ani slovo a Oogami měl pocit, že se tomu vyhýbá.
Po tom, co vyřkl otázku, Aisilu se skutečně zarazila a jako by hledala slova, kterými ho popsat…
„Aelain je silný duchovní mág,“ řekla. „Byl třetí duchovní ve Staré Radě a domnívám se, že stále ještě patří mezi pět Nejvyšších. Nevím sice, jaký je teď, naposledy jsem ho viděla na svatbě své sestry… Ale nebudu se tajit tím, že ho nemám ráda. Byl to on, to on Aarin zkazil tím svým vznešeným způsobem a učil jí věci, které nemám ráda a celkově byl vždycky takový… Nikdy nebyl schopný projevovat city, myšlení měl tvrdosti kamene a cokoliv pod ním považoval za odpad… Nevím, snad se změnil. V to doufám. Ale budu si ho pamatovat takto a nikdy ho mít ráda nejspíš nebudu. Asi tak.“
Oogami přikývl. „Já… měl jsem své rodiče docela rád. Teď nevím, co si o nich mám myslet…“
Vstala a položila mu ruku na rameno. „Nemysli na to. Pokus si je ve vzpomínkách uchovat takové, jaké je znáš. To co byli, nechali tady. Tam jsou takoví, jací jsou. Řekla bych, ne, vím to, že to jsou dva odlišné životy. Tady jiný způsob života a myšlení neznali. Tam si museli hodně věcí přehodnotit… Nesmíš je začít nenávidět. Nesmíš…
No, já půjdu,“ prohlásila najednou. „Je tu totiž ještě někdo, kdo s tebou chce hovořit…“
Oogami zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Pořádně. Po chvíli snažení se zahlédl u okna známky aury. Kiribu. Jak dlouho tam byl? Kdy přišel? Oogami si ho vůbec nevšiml… Zato Aisilu o něm nejspíš věděla celou dobu.
Další příklad propasti, která mezi nima ležela…
A on poslouchal?
Ach jo…
„Jo, už vidím…“ zabručel Oogami a Aisilu se usmála. „Ještě se uvidíme?“ zeptal se.
„Určitě,“ přikývla. „Mám v plánu tu nějakou dobu zůstat. Zaslechla jsem totiž něco v tom smyslu, že by měla zajet na návštěvu královna Sorken. Dlouho jsem jí neviděla, tak si tu na ní počkám… Tak já jdu. Vybalím si… odpočinek by mi taky neuškodil.“
Pokynula mu a odešla.
Oogami se svalil do křesla a pohledem zabrousil k oknu. Zašklebil se na to místo, zamával a pokynul mu, ať si sedne. Pak pozoroval, jak se jeho aura přesouvá od okna ke křeslu. Sedl si a až pak se objevil.
Taky by si ty vtípky mohl nechat…
„Máš u mě mínus,“ řekl místo pozdravu.
„Za co?“
„Že sis mě nevšiml.“
„Mluvil jsem s Aisilu,“ odsekl Oogami. Vůbec ho nenapadlo, že by někdo dorazil… Tyhle jeho překvapení… „A pak už jsem tě našel.“
„Ale to by už bylo pozdě. Mohl bych tě teoreticky zabít. Teď teda ne, byla tam Aisilu, ta o mně věděla celou dobu… Musíš být na pozoru.“
Ach jo…
„Mluvil jsem s otcem,“ změnil Kiribu téma. „Řekl mi, co ti salleiinem odemkl a požádal mě, abych to s tebou procvičil. I když bys to měl umět, neznamená to, že to umíš.“
„Já si myslím,“ namítl Oogami, „že to zvládnu.“ Snažil se o pevný hlas…
„Myslíš?“
„Myslím.“
Kiribu se ušklíbl. „Fajn. Tak chytej.“
Oogami měl jen zlomek vteřiny. Zahlédl předmět letící k němu a po krátkém zaváhání, těsně před tím, než by mu dopadl doprostřed hlavy, pokusil se postavit štít – a povedlo se mu to! Jablko se neškodně zastavilo deset centimetrů před jeho čelem a spadlo na zem.
„To bylo dobrý,“ podotkl Oogami a zasmál se.
Povedlo se mu to! Poprvé…
„Bylo to příšerný.“
A tohle bylo jak rána palicí do hlavy…
„Jakto?“ zasténal Oogami.
Kiribu vypadal, jako by ztěží potlačoval smích. „No, řekl jsem chytej. A ne odraz to, ne?“ odvětil nevinně a napil se.
Oogami si povzdechl. „A no jo, ty slovíčkaři…“
„Ale pokud jde o to odražení, to bylo vcelku dobrý… Princip už asi zvládáš. Ale ne díky sobě,“ připomněl mu Kiribu a Oogami, který byl nadšen pochvalou, opět posmutněl.
„Vděčím za to Lyzenovi, jo, já vím…“ zabručel. „To už jsem někde slyšel…“
„Ale neboj,“ snažil se ho Kiribu uchlácholit, „z části je to i tvá zásluha… Jen kdybys nebyl takový poleno… Dobře, už mlčím,“ zasmál se honem, když po něm Oogami hodil jeden ze svých vraždících pohledů… „Já jsem tu, abych prověřil tvé nově nabyté schopnosti… Přestaneme tedy dělat kraviny a dáme se do toho, ne?“ navrhl a Oogami kývl. „Měl bys zvládnout zeď, štít a bariéru… Je to vlastně všechno na stejném principu, jen se to jinak jmenuje a použiješ jí za jiným účelem. Nejjednodušší je štít – tím chráníš jen sebe a musíš ho však neustále posilovat, jinak se zničí… Druhý stupeň, bariéru použiješ, když chceš chránit sebe, ale i někoho jiného – je to sloupec energie, který tě obkresluje jako kružnice. Do té dáš určitou část své síly a drží. Nejsložitější je zeď, tu jsi mě možná viděl tvořit kolem Rikusona. Nejlepší je, když k ní znáš ještě správné magické znaky, ty energií nakreslíš na zem a aktivuješ jednoduchou zeď – a máš vcelku pevnou klec. Na to ale musíš mít čas. Rychlejší je tvořit jí jen tak, ale to vydrží jen polovinu potřebné doby… Chápeš to zatím?“
Oogami přikývl. Tohle… bylo poprvé, kdy mu Kiribu plně objasnil význam těch kouzel. Zatím se jen zaměřoval na praktická cvičení a teorii od něj moc neslyšel… Co ta změna?
Že by Lyzen?
„Tak konec mluvení,“ ukončil to Kiribu. „Zeď nemá cenu zkoušet, to je na tebe zatím moc složitý. Nejdřív by ses měl nauč zpevnit štít. Pak přejdeme k bariéře. Pokud tedy zvládneš to první,“ ušklíbl se a dynamikou po něm hodil další jablko.
Hodil ho jen tak lehce, takže to Oogami zvládl zachytit. Než dopadlo na zem, do boku ho uhodila – docela solidní silou – jedna z knih položených na stole…
„Auvajs,“ zanaříkal Oogami.
To myslí vážně?
„Musíš být ve střehu,“ zopakoval Kiribu svou oblíbenou větu. „Jinak neručím za zranění…“
Další jablko. A další. Kniha. A pak míč Aru, který jí stále zapomínal vrátit…
Jeden předmět následoval druhý. Najednou Oogamimu jeho pokoj připadal hrozně malý. Když věděl, že jednu věc neodrazí, pokusil se uhnout… vzápětí ho to ale praštilo do zad. Když už to odrazil poprvé, stalo se, že to před dopadem ještě vylítlo vzhůru… Oogami nepochyboval, že je samá modřina, ale stejně se dál snažil… Občas do něčeho narazil, párkrát spadl, dokonce převrátil stůl, až se Laarii přišla podívat, co se děje a jedno z jablek jí jen těsně minulo…
Asi po hodině Oogami poznával první pokroky. Podařilo se mu odrazit třeba dvě věci najednou bez toho, aby po té první uhýbal. Když po něm Kiribu hodil něco těžšího, jeho štít to vydržel a nepraskl jako na začátku…
O to se snažil. Aby štít vydržel náraz, nebo aspoň, když už bylo jasné, že to nezachytí, tak kouzlo zrušil úplně a raději se nechal praštit… Pokaždé, když totiž Kiribu zničil jeho obranu, Oogami pocítil v hlavě něco jako malý výbuch. Jak mu Kiribu vysvětlil, bylo to tím, že on a kouzlo byli propojeni a pokud se něco stalo jedné straně, pocítí to i strana druhá…
To bylo velice nepříjemné.
„Je nebezpečné používat v boji veškerou svou magickou, duchovní sílu,“ řekl mu. „Každý bojový nebo i obranný mág vlastní nějaké silné kaalo. Když by ho neměli a vložil všechnu svou duševní sílu do jediné obrany a někdo by jí zbořil, zničil by tím i život toho mága. Duchovní energie je jednou z hlavních podstat života všech živých bytostí ale jen mágové jí umějí využít, jen z mágů jí pocítíš a jen mágové jí takto spotřebovávají… Při boji si jí doplňují pomocí kaala a když je po boji, mají dlouhé volno, aby sílu dočerpali. Proto v dlouhých bojích mágové umírali – na vyčerpání duchovní energie… Dávej si proto pozor, kolik síly vkládáš do jednotlivých kouzel…“
Teď ale bojoval, jak mohl. Kiribu by ho zemřít nenechal. Bojoval, jak jen mohl, aby se zlepšil. Když spadl, oklepal se a pokračoval dál. Nějak cítil, že jeho síla stoupá, ačkoliv jí spotřebovával… To ho povzbuzovalo – a ten pocit štěstí, že cítí pokroky, v něm vytvářelo další sílu, jinou, novou, nepoznanou – sílu, kterou tohle cvičení hrozně bavilo…
A pak, když na něj letěl poslední předmět, nevěděl ani jak, ale povedlo se mu tlakovou vlnou mrštit ho zpátky ke Kiribovi… Ten tedy ukončil dnešní cvičení a Oogami, ačkoliv by sám klidně pokračoval, zhluboka vydechl.
„Nebylo to špatný,“ řekl Kiribu. „bylo to dokonce moc dobrý. Na konci už si mi to dokázal vrátit, máš přeci jen talent na obranu… Příště budeme pokračovat… Ale půjdeme někam ven, tady je málo místa… a kdyby to pokaždé měla Laarii uklízet…“
Společně se rozhlédli po místnosti. Oogami se styděl, zároveň se ale smál – byl tam neskutečný binec. Ovoce z mís se válelo všelijak po zemi v různém stavu… Rozhodně ne však poživatelném. Knihy byly také všude možně a Oogami doufal, že nedopadly jako ovoce… A o ubrusu a dalších pár věcech ani nemluvil…
Tohle až uvidí Laarii…
Kiribu ještě zvedl jedno z jablek, které jakž takž drželo tvar… Usmál se. „Chytej!“ zavolal a hodil.
Oogami už sice byl vcelku vyčerpaný, ale co mohl, to dal do tohoto posledního úkolu… Viděl to. Viděl dráhu letu. Nechtěl to zastavit, nechtěl, aby to spadlo, jako zatím pokaždé. Ani odrazit to nechtěl… Chtěl to zachytit. Do ruky… Ruky…
Zhmotnil si energii do jakési podoby ruky a chytil…
A jablko zůstalo na okamžik viset ve vzduchu.
Oogami zajásal. Tím pádem se přestal soustředit, ruka to poznala a jablko jí vyklouzlo… Oogami ho napodruhé nezachytil a tak se skutálelo zpátky ke Kiribovi.
Ten vzdychl. „Teď mi řekni, kde jsi udělal chybu a já tě pro dnešek nechám být.“
Oogami se zamyslel. „Přestal jsem se soustředit.“
„A proč?“
Oogami přemýšlel, jak by to nejlépe zformuloval a náhle ho napadla úžasná věc… Doufal, že ho za to Kiribu nenakope do zadku…
Jak tam tak stál, nafoukl se, narovnal, srazil k sobě pomyslné podpatky a zasalutoval. „Opájel jsem se vlastními úspěchy, pane!“ vyhrkl jako voják svému nadřízenému.
Komedie měla úspěch, Kiribovi zacukaly koutky.
„A je správné takto jednat, vojáku?“ odvětil.
„Ne, není, pane!“ zvolal.
„A proč?“ začal znovu, nedal mu ale čas odpovědět.
To, k čemu dojde, Oogami vycítil o vteřinku dřív, než k tomu opravdu došlo. Bohužel to ale bylo tak rychlé, že nestihl zareagovat. Kiribu použil tlakovou vlnu, její síla ho odhodila dozadu, Oogami dopadl do křesla, které se nejdříve zakymácelo a pak se i ono se převrátilo a Oogami si po dlouhé době vyzkoušel kotoul vzad…
A ne dobrovolně.
To ho odnaučí dělat kraviny…
Luplo mu totiž v zádech, zasténal a škrábal se zpátky na nohy. Během toho vrátil i křeslo do původní pozice.
Kiribu si odpověděl sám: „Když polevíš v soustředění, může se ti stát, že brzy zemřeš. Kdybych místo tlakové vlny použil kletbu, bylo by po tobě. Nešaškuj a snaž se, vždyť víš, že jsi v ohrožení…“
„Vím,“ kývl Oogami a sedl si do křesla.
Moc dobře to věděl…
***
Stál na kopci. Tiše nehlučně se skrýval mezi větvemi stromů a díval se na dům, na to veliké panství Vznešeného Lorda Lyzena a Její Lady, Karury…
Pohrdavě si odfrkl. Tohle, že tu dnes vládne? Tahle chamraď?
Měl výborný plán. Málem se mu to podařilo. Málem byl ON jen legenda, zbavil by se toho panáka ze šachovnice a dosáhl by svého cíle.
Ale ne, ten blbec Rikuson to musel celé zkazit, neuposlechl rozkazy a musel zaútočit právě v okamžiku, kdy byli všichni pohromadě, kdy neměl ani tu nejmenší šanci na vítězství… A pak ta jejich léčitelka…
Věděl, že proti ní nemá jeho démonek sebemenší šanci, že ho z Rikusona snadno dostane… Ale předpokládal, že to Rikuson stihne. A ne že se nechá ovládnout slepou zuřivostí…
Ale to nevadí, viděl jejich síly, ujistil se, že mu už nikdo nebude stát v cestě.
Teď už ne!
Už se o jednoho postaral…
A nyní to už může dotáhnout do konce.
Musí si ale pospíšit, dokud jsou zmatení, dokud neví nic. Ale jak by na něj mohli přijít? Těžko… Ale plán už má… a taky eso v rukávu… ta osoba se k tomu bude hodit…
Ušklíbl se a otočil se k domu zády.
Nebude sám. Najdou se další. Každý touží po moci, ačkoliv si to nepřizná. A on toho využije. A ostatních pěšáků se zbaví…
Vrátí se teď zpět.
Musí se připravit…
Zašel do lesa. Byl tichý jako stín a jen tři zlaté kroužky na špici hole mu cinkaly do kroku.
Komentáře
Přehled komentářů
fiiiiha to bolo fakt dobre...uz sa tesim na pokracko...bolo to fakt napinave ...uz sa neviem dockat kedy zistim kto bol tou zahadnou osobou na konci pribehu......jo a gratulujem k uspechu 80)
P.S.:coskoro dodaj dalsi diel.........
...
(Danika, 22. 5. 2008 17:45)
To je škoda, že tu 14 dní nebudeš. A hodně štěstí, ať neprolítneš! Taky gratuluji k tomu slohu, divila bych se, kdyby jsi dostala něco jiného než 1 xD.
A k povídce-byla naprosto pecková, jako vždy. Zdá se mi, že se ale i lepšíš ve psaní. Jako vždy to má dynamiku a já se nenudím. No prostě super díl, jen tak dál!
Nemám slov
(Kik, 22. 5. 2008 17:27)Tobylo úúúúúúžasný,nemůžu se dočkat dalších dílů jo a hodně štěstí a gratuluju k 1 papa
Sugoi -^_^-
(Tamara, 22. 5. 2008 15:50)to bolo goood XDD sa moc tesim na pokracko je to totiz strasne napinave :D
jen tak dál
(rena, 22. 5. 2008 14:33)
nevím jak to vydržím těch čtrnác dní už ted jsem zvědavá jak to pode dál a hodně štěstí u maturyty
T_T
(Teressa, 22. 5. 2008 18:40)