Oogami 2/17
SEDMNÁCT
V Oogamiho pokoji si Aisilu odložila plášť a posadila se. Rozpustila si vlasy a on jí nalil pohár ovocné šťávy….
Měl pocit, že dnes toho moc duchaplného neřekl. Valilo se to na něj všechno jako lavina a nedivil by se, kdyby mu z toho všeho praskla hlava. Bohužel se tak dělo a jemu nezbývalo než se snažit chápat a držet hubu a krok.
Chvíli tam tak seděli a hleděli jeden na druhého. Oogami se cítil být poněkud nesvůj, přeci jen měl před sebou ženu, která prožila několik staletí, ženu, mocnou ženu, která částečně mohla za to, že byl odveden do lidského světa. Chtěl se jí ptát – ptát na tolik věcí – o mámě, o tátovi, o sobě… Chtěl vědět víc i o ní, proč jí máma tolik nenávidí, ačkoliv už mu to Lyzen z části objasnil, chtěl, aby mu ona řekla svou verzi toho všeho… Ale nemohl ze sebe dostat ani slovo, jako by mu jazyk svazovala ona bezedná propast stovek let…
Ale ona tam tak klidně seděla, usmívala se a přímo ho vybízela, aby začal on. Už sbíral odvahu… ale jak? Čím začít? Na co se ptát?
Vyřešila to za něj.
„Budeme tu celý zbytek dne sedět a koukat na sebe a nebo mi povíš něco pěkného o tom, jak jsi žil na druhé straně?“
„No… já…“ Podařilo se mu ze sebe vykoktat dvě slova. To byl slibný začátek… Aisilu ho dál pohledem pobízela, hodil rozpaky stranou, nadechl se a téměř jedním dechem vydechl: „Měl jsem se tam dobře… Hlavně ty poslední dva roky… když jsem věděl, kdo jsem.
Aisilu kývla. „Musel to pro tebe být docela šok, co? Být zvyklý na svůj svět a pak přejít do jiného, který vlastně byl tvůj původně… Víš, že jsem to byla já, kdo jim pomohl dostat se na druhou stranu?“
„Vím. Lyzen mi to všechno řekl.“
Aisilu se na něj zkoumavě zadívala. „Ty nepoužíváš jeho titul?“
Oogami se zarazil. Jemu to už nepřišlo… „Měl bych? Já jen… Nepřijde mi to moc důležitý, když - “ spolu spíme, málem řekl, ale to by byl konec… Tak místo toho zvolil okliku: „Žil u nás v domě docela dlouhou dobu, aniž bych věděl jeho identitu. Nemyslím si, že by se něco změnilo tím, že jsme přijeli sem…“
„Lord Lyzen je ale vládce, pán tohoto dobu. Měl bys mu projevovat jistou úctu…“
„Já jí projevuju. Ale jiným způsobem. Já ho vnímám trochu jinak a sám mi řekl, že po mně nevyžaduje tohle oslovení… Krom toho má plný zuby toho, že se ho polovina domu bojí…“
Teď se cítil jako Lyzenův dvorní psycholog.
Aisilu na to nejdřív nic neříkala. Pak se ušklíbla. Skoro stejně jako to dělávala Karura.
To nebylo dobré…
„Áááááha!“ vyjelo z ní.
„Prosím?“ zamrkal Oogami.
„Áááááha,“ zopakovala.
„Áha!?!“
„Už vím, odkud vítr vane… Koukám, že se stalo přesně to, čeho se má sestra bála…“
Oogamimu do došlo hned… že to došlo jí… To, co slyšel před lety v sálu, jeho matka řekla jasně – Vám by syna žena mého rodu nikdy nedala! Nebylo pochyb o významu…
Trapas!
„Mýlím se snad?“
Mělo cenu zapírat?
Oogami přikývl. „Nemýlíš.“ Zrudl ještě víc a když se na ní úkosem zadíval, zjistil, že se culí od ucha k uchu.
„Mně je to jedno,“ prohlásila. „dělej si, co chceš… Jen mě mrzí, že má sestra dala tolik energie do toho, abych tě od něj dostala a ty se mu pak dáš sám…“
Když si Oogami nenápadně odkašlal, dodala: „Nebo ne tak docela sám?“
„Relativně sám,“ opravil jí.. Relativně…
„On Lord Lyzen vždycky dostane to, co chce, viď?“
„Jo,“ potvrdil.
Přesvědčil se o tom na vlastní kůži.
„To jsme ale úplně odběhli od tématu,“ vzpomněla si náhle.
A čí vinou?
„Tak mi pověz, co dělá tvá matka? Jak teď vypadá? Myslím tím… jako elf nejspíš stejně, ale zajímala by mě její lidská podoba.“
Oogami vyskočil z křesla a ze zásuvky vytáhl několik málo fotek jeho rodičů, které si přinesl ze země. Vyprávěl o nich tetě, o tom, jak se mu v dětství nevěnovali, přešel ke své škole a kamarádům a pak k tomu, jak si pro něj přišel Lyzen – detaily vynechal – a naposled se zmínil o tom, jak se narychlo musel rozloučit s lidským životem a jak se mu dařilo zařadit do života v tomto domě a prostě jí všechno suma sumárum povyprávěl a ona poslouchala, na nic se neptala…
Když skončil, pouze podotkla: „Chybí ti.“
„Jo, myslím, že chybí…“
„Tak to je dobře…“ usmála se. „Uč se a jednou se za nima podíváš.“
„Cože? Jak… jak to myslíš?“
„No,“ protáhla líně, „jelikož oba tví rodiče patřili – a stále ještě patří – mezi čistokrevnou duchovní elitu této země, je více než pravděpodobné, že jsi jejich kvality zdědil… Zatím to tak sice nevypadá, ale to bude tím, že od tebe magii a s tím všechno spojené odloučili, ale vidím tu ty šance docela reálně…“
To už ho také napadlo, že by to měl zdědit… jenže…
„Sám nezvládnu ani štít, jak bych mohl vytvořit portál?“
„Cvik a malá pomoc…“
Chvíli se přehrabovala v kapsách pláště a po chvíli vytáhla malý stočený svitek zapečetěný zlatou pečetí…
Zlatá pečeť…
„To je…“ začal ohromený Oogami, „to je… portálový svitek?“
Portálový svitek, magický předmět obrovské ceny a síly, který může svou magií aktivovat i relativně slabý mág… Když by mu ho dala, on by se zdokonalil a pak by mohl tam… ale co zpátky? Dostal by snad druhý? Vždyť… je tak drahý, že i jeden svitek by mohl splácet do konce života…
Viděl by se ale s mámou…
„Nic ale není zadarmo,“ dodala ještě jakoby nic.
„A co za něj chceš?“
„Oogami,“ zasmála se, „takzvaná cena za tento kus magie bude naprosto jednoduchá věc – dám ti ho, až budeš mít schopnosti nejen k aktivaci ale až dosáhneš pokročilejšího stupně magie – a to bude záležet čistě na tobě, kdy se tak stane.“
„To je všechno?“ podivil se. „Ten svitek… chci říct… je drahý, ne?“
„Oogami, statky a peníze pro mě nemají skoro žádnou hodnotu. Žiju převážně ve vesnicích nebo v lese, jen sem tam zavítám do vašeho bývalého domu, který na povolení tvé matky spravuji… To já jsem jí vlastně celou tu akci navrhla, ať s tebou uteče do lidského světa. Nejdřív se mi vysmála, když se ale doslechla, že mu podlehl i její starý dobrý přítel, Vysoký elf Rikuson, zpanikařila. Věděla, že Rikuson byl vždycky snob bez špetky citu v těle a to, co se stalo, jí potvrdilo, že Lord Lyzen vždycky dostane to, co chce.
A ty jsi byl – z jejího pohledu – v nebezpečí. Stokrát by tě mohla vychovávat k ctění elfských tradic, zvyků a k nenávidění vlků, ale když podlehl Rikuson, který v tomto duchu žil stovky let, tak ty, dvacetiletý elfátko, bys neměl žádnou šanci…
Tak se tedy rozhodla. Přišla za mnou a žádala portálový svitek, aby s tebou mohla utéct.“
„Vždyť je silná duchovní, ne? To nemohla sama vytvořit portál?“
Aisilu se zasmála. „Aarin? Teoreticky ano. Síly by na to měla. Bohužel jí vždycky chybělo jisté soustředění… Na stavbu portálu potřebuješ jednak přebytek energie v sobě a pak také vidět podstatu energie, jednotlivá vlákna, cítit je s plétat a pak to v určité chvíli spojit a pustit a portál se otevře. Ona ale nikdy neměla trpělivost stavitele a vždycky se jí to celé na poslední chvíli rozsypalo jako domeček z karet…“
Napila se a chvíli nic neříkala.
„Ale já vůbec nejsem dobrý vypravěč,“ prohlásila najednou. „Mohla bych ti to ukázat.“
„Ukázat?! Cože? Jak?“ Jako… vzpomínky?
„Jo, mohla bych… Spojím s tebou svou mysl a ukážu ti jí. Své vzpomínky na tu dobu… Je to vlastně opak salleiinu… při něm já pronikám do tvé mysli a při tomto zrcadle nechám tebe vstoupit do mé. Ukážu ti, jak to tehdy bylo… Abys třeba neříkal, že tvé matce křivdím…“
Vstala a posadila se před křeslo do tureckého sedu a pokynula mu, ať jde k ní. Posadil se tedy, zády k Aisilu a ona si ho vysloveně navalila na sebe.
„Salleiin vždycky prováděli Vysocí elfové z Rady, nikdo jiný. Mladé chlapce jím prováděla tvé matka a dívky Rikuson,“ řekla Aisilu a přiložila mu ukazováčky na spánky a zbytek prstů mu nějak seskládala na tvář… Cítil podivné mateřské teplo, vyzařovalo z ní přímo do jeho nitra, cítil, jak ho kousek po kousku naplňuje…
Pak se s ním svět zatočil a padal. Když dopadl, postavil se.
Rozhlédl se. Stál v nějaké staré chatrči. Kamna, dva slamáky, stůl a dvě rozvrzané židle. Oogami se pohnul – vlastně on ne, to ona… Byl Aisilu. Nebyl v jejích vzpomínkách zhmotněn, on se na okamžik stal přímo ní, musel dělat to, co ona, jeho podstata byla pevně svázána s tetou, ani se nepohnul, nepodíval se jiným směrem, pokud tak neučinila ona…
Aisilu se právě skláněla nad jedním slamníkem a ošetřovala nějakého půlvlka. Bylo mu kolem deseti, byl roztomilý a velkýma světle hnědýma očima – Oogami tedy předpokládal, že jeho druhá půlka bude asi člověk… A lidská matka právě vstoupila do dveří se džbánem vody.
„Děkuji vám, že jste přišla,“ prohlásila. Nalila vodu do hrnku a dala chlapci napít. „Zase ho zmlátili kluci z vesnice… Škoda jen, že můj muž zemřel… dokud byl naživu, dali nám všichni pokoj…“
Chlapec měl na vnějším stehně ošklivou ránu, nejspíš od říznutí. Přiložila mu na zranění velký zelený list s jakousi našedlou pastou. Chlapec sykl, ale dál byl opět zticha.
Ta čerstvá rána nebyla jediné jeho zranění. Oogami viděl jasně další staré jizvy – škrábance, modřiny, na druhém stehně se rozkládal obrovský bílý flek – Oogami tušil, že to možná bude spálenina… Měl taky natržené jedno ucho… Takhle žijí všichni míšenci, pokud nejsou pod ochranou? Jsou nenáviděni? Šikanováni? Musí se bát vůbec vyjít z domu? Musí se bát o svůj vlastní život?
„Říkám ti to pořád,“ řekla s povzdechem Aisilu. „Měla by ses sebrat a jít do královského města. Nebo k Lordu Lyzenovi, to máš nedaleko… Práci by ti dal a o syna by se taky postaral.“
„Až moc,“ houkla tiše matka dítěte. Oogami neviděl výraz v jejím obličeji, protože se Aisilu věnovala chlapci. Pohladila ho po tváři a on se smutně usmál.
„Lord Lyzen má své chyby,“ řekla Aisilu opatrně, „ale neubližuje. Je spravedlivý. Neboj se a požádej ho o pomoc. Já bych ti pomohla.“
„Nestojím o vaší pomoc. Zvládnu to tu sama.“
„A syna ti mezitím utlučou… Je sobecké, že si sama myslíš že to zvládáš… Ten kluk tu trpí, proč to nevidíš?“ Dala chlapci ruku na čelo. „Má horečku… tady by být neměl…“ Sehnula se a vzala chlapce do náruče.
„Co to děláte?“ vyjekla lidská žena. „Kam ho nesete? Zůstane tady! Doma!“
„Doma? Doma je člověk tam, kde se cítí dobře a v bezpečí… Myslíš si, že se tady cítí dobře?A o tom bezpečí bych také pochybovala…“
Matka sklapla, chtěla ale něco říct. Nestihla to. Vyrušilo je zaklepání na dveře.
Obě ženy se podívaly tím směrem, než však stačily zareagovat, host vešel. Byla to žena. Sundala si kapuci a odhalila tak dlouhé blond vlasy a špičaté uši. A byla krásná. Krásně umělá.
V ruce držela dvě mošny.
Chvíli tam stála a zaraženě sledovala Aisilu, která držela to dítě. Pořádně si ho prohlídla a když si všimla vlčích znaků, zkřivila tvář odporem. Ten se ještě znásobil, když pohlédla na jeho matku. Ta strachy couvla ke stěně.
Aarin nepozdravila.
Místo toho na svou sestru okamžitě vyštěkla: „Musíš mi pomoct!“
Aisilu nejdřív nic neříkala. Jen se na svou sestru dívala a Oogami z ní cítil soucit a lítost. Místo odpovědi chlapce položila zpátky na postel.
„Shiku,“ začala na chlapce, „co bys říkal tomu, kdybys začal bydlet daleko v úplně jiném domě? Bude tam teplo, jídlo, najdeš si tam možná i kamarády, ale nikdo už tě nebude bít, nebude ti ubližovat… co ty na to?“
„A bude tam máma?“ zeptal se tiše.
Aisilu se usmála a podívala se na matku dítěte. Ta stále stála u stěny a křečovitě v rukou tiskla cípy otrhané zástěry. „To záleží na ní.“
Shiku se pokusil zasmát. „Tak jo. Máma už kůli mně nebude muset brečet…“
„Takže já tě tedy ještě dnes do toho velkého domu odvedu a máma vám tu zatím sbalí věci a brzy také dorazí… Nejdřív si ale potřebuji promluvit tady s tou krásnou paní a pak půjdeme.“
Otočila a pokynula své sestře. Vyšly před domek.
Stály tam v zimě naproti sobě a Oogami udiveně sledoval výraz své matky. Jistě, už slyšel, jaká dovedla být, jenže… slyšet o tom a vidět ono jednání na vlastní oči, to byly dvě úplně různé věci… Nikdy u ní takový výraz neviděl a vůbec se mu to nelíbilo…
Ticho proťala Aisilu.
„Přeješ si něco, Vysoká?“
„Musíš mi pomoct,“ procedila Aarin skrz zaťaté zuby.
Aisilu pozvedla obočí. „Musím ti pomoct?“
„Ano.“ Ten nepřirozený ledový hlas…
„A jakpak jsi na to přišla?“
„JSI MÁ SESTRA!“
„Že ses tak ke mně vždycky chovala…“
Jako by tu poznámku neslyšela, pokračovala Vysoká elfka dál… „Musíš mi pomoct. Nemůžeš dopustit, aby můj syn patřil tomu… tomu… půlvlkovi! Naše elfská hrdost…!“
„Ale já nejsem elf.“
Aarin zamrkala. „Ale… ale…“
„Já jsem nikdy nezapomněla na ten kus lidské krve, za který se nestydím, který v sobě mám. Nikdy bych na to ani zapomenout nemohla, viď? Tys mi to neustále připomínala, pamatuješ? Nejsi, nejsi, nejsi elf, nejsi elf… Tos na mě vždycky volala…“
„Já… já…“ Aarin sklopila oči. „Já vím… nemysli si, že mi to dělá potěšení, žádat tě tu o pomoc. Já jsem ale zoufalá… A… jsem ochotná připustit tvůj návrh… Půjdu s ním do lidského světa.“
„To jsi mě hledala jen kůli tomu, abys mi oznámila to, o čem jsem předpokládala, že se stane? Tos opravdu nemusela.“
Aarin se nadechla. „Potřebuju portálový svitek. Víš, že já sama bych ho nikdy nevytvořila a slyšela jsem, že ty bys nějaký mohla mít a já… já… jsem ochotná za něj zaplatit.“ Pozvedla mošny „Nevím, zda to vyváží tu hodnotu, ale - “
Aisilu se začala smát. Amála se z plna hrdla srdečným smíchem, Oogami tušil, čemu se směje… Udělal totiž stejnou chybu, jako jeho matka… Když se Aisilu uklidnila, pohlédla na svou sestru.
„Má milá, ty si myslíš, že pro mě peníze něco znamenají? Aarin, ty mě vůbec neznáš…“ Vložila ruku do kapsy, chvíli šátrala a když jí vytáhla, držela hned čtyři portálové svitky.
Aarin vyjekla zděšením a málem se jí podlomily kolena. „Ty máš… ty máš… čty – čtyři…!!!!“
Aisilu se decentně pousmála. „Mám jich asi padesát.“
Zděšení v sestřiných očích nabylo dalšího stupně. „Pa… de… JAK???“
„Víš, Vysoká, já jsem o sto let starší a nejen díky tomu i silnější… Ještě než jsi se vůbec narodila, dokončila jsem svůj první fungující portálový svitek. V této době mi trvá zhruba rok vytvořit jeden – pokud vím, je to o víc než polovinu kratší doba, než jakou to zabere dvornímu veleknězi krále Raizena… Nechci se chlubit, ale je to tak. K tomu já nepotřebuji peníze, jako většina mágů, kteří ho chtějí vytvořit. Na rozdíl od nich, já se neštítím sama si po lesích hledat suroviny, já sama si češu zlaté laně, které mi dávají srst a duchovní síly mám přebytek… A ty mi tu nabízíš mošny peněz? Jsi tak naivní…“
Aarin chvíli nic neříkala. Klopila zraky. Když zase zvedla pohled, z očí jí padaly slzy. „Já tě žádám… ne! Já tě PROSÍM! Prosím tě o pomoc. Jsi silná, ale já ne. Já nevytvořím portál ani portálový svitek… Ale když bych svitek měla, už bych utéct dokázala. Prosím! Já… já nechci, aby Lord Lyzen dostal mého syna, já nechci, aby ho… aby mu dělat ty věci… Pomoz mi ho zachránit, prosím.“
Aisilu vzdychla. „Ale já ti přece pomůžu… Mám však dvě podmínky...“
„Udělám cokoliv!“
„Dobrá… Za prvé mi přenecháš dozor nad tvým domem. Ne, že bych po něm až tak toužila, ale je to i Oogamiho majetek a já nedovolím, aby propadl vniveč… nevěřím totiž tvému správci.“
Aarin kývla. „Dobrá. S Aelainem to zařídíme… Abys neupadla v podezření… a druhá věc?“
„ Ty peníze… daruješ je vesnici. Osobně.“
Aarin se nehezky zkřivil obličej. Přeci jen patřila k aristokracii a představa, že bude chodit po chudých chatrčích se jí ani trochu nelíbila. Chvíli to dokonce vypadalo, že odmítne. Ale jen chvíli…
„Chceš mě zahanbit. Chápu to… Ale já to nedokážu. Nechám ti tu ty peníze a ty jim to rozdáš a - “
„Ne.“
„Aisilu!“
„Ne.“
„Jsi krutá!“
„To samé tvrdíš i o Lordu Lyzenovi a právě před ním utíkáš. Taková malá oběť ti přeci nemůže uškodit, ne? Jde ti přeci o blaho syna, ne?“
Aarin kývla. „To mám obcházet všechny lidi ve vesnici?“
„Asi tak… Půjdu klidně s tebou, ale peníze budeš dávat ty.“
Aarin kývla. Sice neochotně, ale nic jiného jí nezbývalo. „Asi to rozdělíme přesně rovným dílem, viď“
„Určitě.“
Spolu s Aisilu rozpočítaly mince podle toho, kolik bylo ve vesnici rodin a pak společně obcházely dům od domu a darovaly užaslým venkovanům bohatství, které v životě neviděli. Aisilu je znala, tak jim radila, jak nejlépe s penězi naložit, co opravit na chalupě, jaký dobytek si koupit a tak. Aarin stejně nevěřila, že to hned nerozhážou vniveč a Aisilu jí to nebrala… znala dobře ty lidi a věřila jim… Po hodině a půl se vrátily k původnímu domu, s lidskou matkou a vlčím míšencem.
Aarin si šeptala slova pro uklidnění, čekal jí totiž ten nejhorší úkol – dát peníze ženě, která spala, žila a zplodila dítě s vlkem, nechuť, kterou k ní cítila, byla téměř hmatatelná, až z toho bylo Oogamimu blbě…Bylo mu špatně ze své vlastní matky!
Vešli do dveří. Žena právě dávala do otrhané brašny to málo, co se dalo nazvat jejím majetkem. Takže si tedy Aisiliny rady vzala k srdci… Aarin k ní rychle přešla a téměř jí vrazila do rukou mošnu se zbytkem peněz. Žena nechápala, ale když nahlédla dovnitř, oči se jí rozšířily překvapením.
„Proč?“ vydechla.
„Nedělám to pro tebe,“ řekla Aarin a ženě úsměv zmizel z tváře. „To, co dělám, mi pomůže zachránit mého syna. Nikdy nedovolím, aby se jen přiblížil do blízkosti Lorda Lyzena… Divím se, že mu TY dobrovolně dáváš toho svého…“
Žena si mošnu přitiskla na hrudník. „Věřím, že mu tam bude lépe.“
Aisilu mezitím přešla k posteli a vzala Shika do náruče. Bylo mu už o něco lépe.
„Máma balí,“ řekl léčitelce.
„Vidím,“ přikývla. „To je moc dobře.“
Aisilu volnou rukou podala své sestře svitek. Aarin se pro něj natáhla, než ho však Aisilu pustila, řekla: „Dělej, jak myslíš… Pokud se ti zdá, že mu jinde bude lépe…“
Dvě matky ještě stály naproti sobě a ačkoliv jedna nechápala druhou, jedno měly společné – strach o syna, chtěly pro ně každá to nejlepší – a každá smýšlela jinak.
„Pro svého syna,“ začala lidská žena, „pro svého syna udělám hodně… Vy říkáte, že mu ho chci dobrovolně dát? Já… Aisilu mi řekla, že mu neublíží. Věřím jí.“
„Aby ses nezklamala,“ prohodila ještě Aarin a měla se k odchodu. U dveří se ještě zarazila. „Nerozházej ty peníze moc brzo, ať z toho tvůj syn také něco má – on nemůže za chybu své matky… A díky,“ dodala ještě ke své sestře.
Zavřely se za ní dveře.
Sotva odešla, Aisilu řekla té ženě: „Pro své vlastní dobro zapomeň, žes jí tu vůbec někdy viděla…“ Žena přikývla. Aisilu se tedy obrátila k malému chlapci. „Co bys řekl na jedno kouzlo? Líbilo by se ti zmizet a objevit se někde úplně jinde?“
Shiku nadšeně přikývl.
„Bezva. Tak jdeme na to!“
A teleportovala se z chatrče pryč.
Komentáře
Přehled komentářů
čeká mě to příští týden ve středu z praxe a ve čtvrtek z teorie... Takže v pátek už mě můžete opět kamenovat... =)
další díl...
(Ayasumi, 17. 5. 2008 11:53)už se moooc těším na další díl, jsem hrozně zvedavá, jak to bude pokračovat!!! A moooc chválím, bezvadně píšeš!!
:)))
(Arashinka, 15. 5. 2008 16:31)Jasan hlavně at ti to všecko dobře dopadne ;) Mi si všici počkáme, že jo?! Tak hodně štěstí XD
Vy všichni jen...
(Autorka Šárka, 15. 5. 2008 13:03)
... piš rychle, piš rychle, piš rychle...
Já bych ráda. Pamatujte ale, že já jsem ve stavu maturantském a ačkoliv mám anime, yaoi a tak VELICE ráda, propadnout u maturity kůli tomu nehodlám.
Teď mám v zásobě ještě jednu kapitolu, tu dám tak nějak včas, abych vás navnadila a v druhém týdnu v červnu, až bude po všem, zase začnu psát.
Teď ale žádám o trpělivost, ju?
=)
jooooooooo
(zrzka, 14. 5. 2008 20:48)je to dobrý hlavně napiš další protože jsou fakt good!! Těším se na další doufam že to bude brzi
: )
(Arashinka, 14. 5. 2008 15:11)XD hm.. nechces sepsat rovnou knihu? o 5 dilech treba ? :D moc pekný ;D
= (
(Neli, 14. 5. 2008 12:15)No jo. To sem samozřejmě věděla, jen sem tě zkoušela =D Tak nic tralala
Pro Neli
(Autorka Šárka, 13. 5. 2008 13:12)Tetička mu to odblokovat nemůže, není čistokrevná, pamatuješ? =)
= )
(Neli, 12. 5. 2008 16:54)Tak sem se konečně dočkala dalšího dílu! Hurá! Ted když je tam teička, tak by mu mohla odblokovat ty magické schopnosti! Bude to teď hoch potřebovat, když po něm někdo de. Lordíček mu nemůže stát za zadkem pořád! I když proč vlastně ne?=D
...*-*
(Danika, 12. 5. 2008 16:28)Mé prosby byly vyslyšeny!!!!! Hurááááá! Já se snad zblázním štěstím! *-* uááááá......to její Ááááááháá no já byla mrtvá xD!
Úžasné
(Sky, 10. 5. 2008 18:03)
úžasné úžasné úžasné!!! Během dneška jsem zhltla všechny díly a je to famózní... prostě ...!
Lord Lyzen je tak sladký vlček. Úplně se rozplývám... nemůžu se dočkat dalšího dílu.
...............
(teressa, 10. 5. 2008 17:01)chiiiii to bolo fakt pekne...len ta oogamiho mama mi je akosi stale viac a vviac protivnejsia....dufam ze dalsi diel dodas skor nez tento!!!
Čím
(Nex, 10. 5. 2008 16:18)
dál zajímavější. Konečně se rozvíjí i příběh, ne jen vztah Lyzen x Oogami, byť je důležitý. Jistým způsobem ho tyhle konfrontace s ostatními i tak rozvíjejí, hlavně ale se Oogami učí. To je moc dobře. Už brzy to bude potřebovat, už brzy bude potřebovat co nejlépe obstát v tom zrcadlovém světě, ve světě vysoké elfské politiky. Snad to stihne a nebude se muset učit za pochodu. Držím mu palce!
P.S. viz tvé Vzkazy ;-)P
Juuuuu konecneeeeeeeeeee
(Tamara, 10. 5. 2008 11:19)...to bola UZASNE...strasne moc sa tesim na dalsi diel...a chudak Oogami ze ma taku mamu- no aspon sa ho snazila zachranit :D prosim pridaj rychlo dalsi :DD
Tak ohledně té maturity...
(Autorka Šárka, 19. 5. 2008 18:29)