Oogami 2/16
ŠESTNÁCT
Nejdřív byl na chvíli oslněn září teleportace, zamrkal a když zaostřil zrak, zalapal po dechu.
Jeho teta Aisilu totiž vypadala úplně jinak, než jak si jí představoval.
Čekal něco podobného tomu, co vídal v domě. Čekal někoho, kdo by mohl být starší kopií jeho matky v elfské podobě – někoho oslnivě překrásného v přepychovém oblečení, označením hodnosti a postojem, ze kterého by sršela důstojnost…
Ale…
Aisilu byla…
Jiná.
Byla menší než Oogami a na rozdíl od všech elfů – či půlelfů – které zatím viděl, lehce podsaditá a co jí chybělo ve výšce, to se jí docela nerovnoměrně přesunulo do hrudníku a do zadku, takže její postava měla do vzoru královny krásy (na který si většina elfek potrpěla) hodně daleko…
Na sobě měla velmi jednoduché a prosté dlouhé tmavě zelené šaty a těžké hnědé boty (nejspíš kožené) a přes sebe měla přehozený tmavý cestovní plášť, jehož kapuci nechala shozenou na ramenou. U pasu jí spočívala cestovní brašna.
Vlasy měla takové tmavě blond trochu dohněda spletené v jednoduchém copanu, nechyběly ony krásné modré oči a pak spousta pih a nepravidelný nos a bílé zuby a srdečný úsměv ve tváři a spíš než jako adeptku na místo ve Vysoké Radě si jí dokázal představit jako selku na venkovském statku.
Přesto však byla svým způsobem krásná a sympatická a Oogami viděl ženu přesně takovou, jakou v dětství chtíval matku – a nebo aspoň chůvu, někoho, kdo mu bude na blízku a pomůže mu, když bude potřebovat, utěší ho, když mu nebude dobře a pohladí ho jen kůli tomu, že ho má rád – a z Aisilu vyzařovalo právě tohle krásné a jemné teplo domácího krbu.
Ze snění ho vytrhl tetin hlas, jehož jemné zabarvení přesně ladilo k jejímu vzhledu.
„Lorde Lyzene,“ řekla a lehce se uklonila. I přes svou mohutnou postavu byla schopna velmi elegantního pohybu.
„Aisilu,“ pokývl Lyzen hlavou. „Jsem rád, že jsi dorazila tak brzy.“
„Pospíšila jsem si… Když jde o tak důležitou věc…“ Pohlédla na Oogamiho a sjela ho zkoumavým pohledem… Oogami se cítil jako pod rentgenem… ale nebylo to nepříjemné. „Jsi to ty, viď?“
Oogami jen kývl. Chtěl něco říct, aspoň jí pozdravit, ale nedokázal ze sebe vypustit ani slovo. Cítil tu sílu, která s ní sálala a to ho úplně ochromilo… A stejně teď měla na práci mnohem důležitější věci než klábosení s ním.
Rikuson…
„Vidím to na tobě,“ ozvala se ještě a Oogami si s překvapením uvědomil, že ta poznámka byla směřována na jeho osobu.
„Co?“
„Že jsem se tehdy rozhodla dobře.“ Pak se podívala na Lyzena. „Myslím, že vy to také vidíte.“ Pak stočila zrak zpátky z Oogamimu, ale už nic neřekla. „Měli bysme jít,“ řekla místo toho směrem k domu. „Asi máme naspěch.“
„Máme,“ přisvědčil Lyzen.
„Tak hopem!“
Během cesty k domu ani jeden nepromluvil. Ti dva šli rychle a Oogami se s nimi snažil udržet krok… Chtěl to totiž vidět. Chtěl vidět vymýtání, chtěl vidět kouzla třetí kategorie… vlastně ne, vlastně chtěl vidět v akci duchovního mága první kategorie!
Už byli na příjezdové cestě, když se Aisilu prudce zastavila. „Moc pomalu,“ řekla. „A málo času.“ A v záři portálového světla zmizela.
„A sakra,“ uteklo Lyzenovi. Oogami vůbec nechápal, co se děje. „Musím za ní… chceš taky?“
Jak se mohl tak blbě ptát?
Oogami rázně přikývl.
„Tak fajn. Chyť se mě a drž se pevně… V teleportaci si ještě až tak jistý nejsem.“
Oogami se držel pevně a téměř ihned pocítil to, co již před dlouhou dobou v portálu – teplo a světlo, které ho okamžitě oslnilo, tak musel zavřít oči. Chvíli se vznášel, ale přerušil to Lyzen, který ho v jednu chvíli pustil a najednou stáli v jídelně…
Něco se změnilo. Něco dosti důležitého. Rikuson už nebyl v té kouli, protože ta zmizela. Stál na zemi a házel kletbové útoky na neviditelnou zeď, ve které Oogami poznával ochranné pole, které tehdy tvořil Kiribu a o kterém Koumei tvrdil, že je naprosto zbytečné. Ve tváři měl šílený výraz, který říkal jediné – rozbít a zabít…
Naproti němu, v bezpečné vzdálenosti, stáli Koumei, Kiribu a Kazane (Ruga překvapivě chyběl) a ostražitě sledovali vězně dobývajícího se z klece a byli připraveni kdykoliv se mu postavit. Kiribu držel ruku na svém přívěsku - kaalu - a Oogami si domyslel, že nejspíš z povzdálí posiluje onen svůj výtvor …
Nikdo si příchodu Aisilu nevšiml, dokud nepromluvila.
„Vždycky jsem věděla, že je Rikuson pěknej parchant!“
Všichni naráz se otočili… Koumeiova tvář se rozsvítila štěstím, Kazane naproti tomu vydechla úlevou a Kiribu… ten se jen díval a dál tiskl kaalo, které začínalo zářit… A nečekaně jako první promluvil on.
„Parchant je ten, kdo Rikusona ovládl.“
Aisilu se za ním zaraženě otočila. Ve tváři měla napsány dvě věty… Ty umíš mluvit? Byla první a tu vystřídal pohled, kterým ho jednou Lyzen rentgenoval, když zkoumal stupeň jeho schopností, takže že by Aisilu dělala to samé…?!
„Kdyby Rikuson neměl tak prohnilou duši, neovládli by ho tak snadno… Takže si za to může sám.“
„Pokud to byl někdo silný,“ nedal se Kiribu, „tak by mu ani první stupeň nebyl moc platný, nemyslíte?“
Oogami zmateně sklouzával pohledem z jednoho na druhého.
Proč se hádají?
„Hele, mladej, co mi tu vlastně oponuješ? Vždyť nemáš žádný…“ zarazila se a jako by si až teď všimla kaala, které mu viselo na krku. „Nebo že bys něco přeci jen měl?“
Kiribu se sladce usmál. „Je mi potěšením, že jste si ráčila všimnout.“
„Nebylo to snadné,“ uznala a změnila tón hlasu. Z lehce ironického na lehce pochvalný. „Chráníš se dobře… na pátou úroveň…“
Kiribu chtěl evidentně ještě něco podotknout, ale přerušil je zvuk praskajícího skla. Kousek od Rikusona se ve vzduchu – tedy v neviditelném ochranném poli - objevila malá prasklina ve tvaru pavučinky a při dalším nárazu Rikusonovy kletby se ještě zvětšila.
Kiribu duchapřítomně zasáhl, dotkl se svého kaala a symboly, které maloval - a které byly hranicí ochranného pole - zazářily a pavučina zmizela.
Otřel si pot z čela, byl viditelně pobledlý a ani amulet nezářil tolik jako dříve. „Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu opravovat. Moc síly mi už nezbývá, zato Rikuson jí má stále dost, když jsme mu tak milostivě poskytli odpočinek v kleci…“
„To ochranné pole je TVOJE práce?“ podivila se Aisilu. Kiribu jí překvapoval čím dál tím víc.
„Kdyby to neudělal, Rikuson by už byl venku a z nás by byly palačinky…“ podotkl Koumei a jakoby mimochodem dodal: „Ahoj teti.“
„Nazdar hochu,“ odpověděla mu a zase otočila zraky k malému chlapci. „No, Kiribu, o tom si spolu ještě promluvíme. Vypadá to, že jsem dost věcí zaspala…“ Pohlédla na Rikusona. „Nejdřív vám tu ještě zachráním jednoho elfa… Doufám, že pak uzná, že za něco stojím,“ ušklíbla se, sundala si brašnu, plášť a začala si vyhrnovat rukávy.
Oogami, který byl doteďka jako v transu a nezmohl se na nic víc než na tiché pozorování, se rázem probral. „Jak, že to uzná?“ zeptal se Lyzena, který stále stál vedle něj.
Ten se jakoby zasnil. „Rikuson jí totiž nepovažuje za sobě rovnou,“ šeptl mu a zatáhl Oogamiho ke zdi, co nejdál od ostatních – a tím vlastně co nejdál od Rikusona a od nebezpečí.
„Ale vždyť je silná,“ namítl Oogami.
Lyzen pokrčil rameny. „To pro něj moc neznamená. Rikuson byl, je a bude velice vybíravý, co se známých a přátel týče. Vždycky šel jen za někým.“
Ten Rikuson je vážně parchant…
Oogami doufal, že tím, že jsou dál, je dostatečně chráněn a že bude moct pozorovat a poslouchat, co se v místnosti děje. Mýlil se však.
Poslední věta, kterou slyšel, pronesla Aisilu Kiribovi: „Až budu připravená na duchovní spojení, dám ti znamení a ty zrušíš ochranné pole. Pak už to bude jen na mně…“
A pak kolem nich Lyzen vztyčil štít a Oogami neměl šanci cokoliv zaslechnout. Ale viděl. Což bylo dobré. Ale nedostačující…
„Copak to má být?“ zeptal se Oogami sladce.
„Štít,“ odpověděl ještě sladčeji a s úsměvem Lyzen.
„A děláš to…?“
„Abych tě ochránil,“ doplnil Lyzen.
Ten jeho škleb…
„Fajn, neprotestuji.“
„To by bylo poprvý…“
Ještě jednou cekneš něco takovýho, tak tě praštím!
Nádech, výdech…
„Mám jednu podmínku.“
Lyzen pozvedl obočí. „Ty si myslíš, že jsi v pozici, ve které by sis mohl klást podmínky.“
Parchante!
„Nemyslím. Ale stejně jednu mám.“
„Poslouchám.“
Na druhé straně už se začalo něco dít. Oogami koutkem oka pozoroval, jak Aisilu pomalu přichází ke Kiribovo ochrannému poli a sedá si kousek od Rikusona. Posadila se do tureckého sedu, ruce nechala složené v klíně a hlavu měla volně svěšenou. A Oogami vůbec netušil, co dělá. Vůbec. A s tím takém souvisela jeho ‚podmínka‘…
Ačkoliv stejně, jak už Lyzen řekl, nemůže si klást podmínky. Takže to byla spíš prosba. Ale nechtěl ho prosit Prostě ne.
„Chci, abys mi tlumočil, co se tam děje. Co Aisilu vlastně dělá. Chci to vědět.“
To by mu Lyzen mohl splnit, ne?
„Dobře.“
Uff….
Lyzen se zadíval ven, ruku měl položenou na štítu. „Momentálně se dostává do stavu shali, což je stav klidu, téměř až transu. Je to nejvyšší stupeň duchovní magie – vyjma teda salleiinu, který je tak trochu jiná kategorie – který nezvládne ani leckterý čistokrevný duchovní mág. Je to stav, ve kterém se nejdříve dostáváš do absolutního souznění se svým okolím a poté si ho můžeš i předělávat k obrazu svému. Vztahuje se to hlavně na lidi a živé tvory… Takže když začne vypouštět do okolí svou energii, tak cokoliv, čeho se ta síla dotkne, stane se její součástí. Což znamená, že si s tím tvorem, momentálně tedy s Rikusonem, může po duchovní stránce dělat naprosto cokoliv…“
Na zemi kolem Aisilu se zatím vytvořila jakási spirála, která se kolem ní vykreslovala, směrem dál a dál a dál a Aisilu získávala kontrolu na nemalým kusem místnosti. V okamžiku, kdy se její duchovní spirála dotkla Kiribova ochranného pole, zvedla ruku a pole zmizelo a pak všichni spatřili jen záblesk stříbrného světla a to se po chvíli rozjasnilo a Oogami viděl Rikusona ležet na zádech, ruce a nohy měl roztažené a přímo z něj stoupal jakýsi černý dým. Nejprve to byl malý obláček, který se změnil na obrovský oblak a nakonec to byl zase jen obláček… Formoval se nad Rikusonem a pak se přesouval k Aisilu a neškodně se rozprsknul v prostoru nad ní. Byla stále v onom transu, za tu dobu se ani nepohnula, vyjma toho znamení Kiribovi.
„Teď zbavuje Rikusonovo tělo zbytků démona. Musí se vyčistit důkladně a odstranit se všechna ta démonická energie, protože kdyby tak něco zbylo, mohlo by to Rikusona po čase opět ovládnout. I když…“ začal Lyzen, pak se zarazil, zavrtěl hlavou a nepokračoval. Oogami se tedy neptal.
Z Rikusona zatím vyprchal i poslední zbytek černého kouře. V tu chvíli všechno kolem zmizelo, spirála, světlo a i Lyzen pustil štít a dovolil Oogamimu se volně pohybovat…
„To je všechno?“ zeptal se Oogami opatrně.
„Jasně. Proč by nemělo?“
„Ale…“
„Vymítání samo o sobě netrvá dlouho. Když je mág silný a má zkušenosti, může to pro něho být otázka několika vteřin až minut. Ono je to na druhou stranu strašně vyčerpávající – jak pro mága, tak pro objekt vymýtání. Mág se musí dotyčnému dostat do hlavy a vytlačit démona až po konečky prstů a to není jednoduchá záležitost. I dobrým mágům trvá stovky let, než to plně obsáhnou…. Třeba toto vymýtání patřilo, řekl bych, k těm delším a náročnějším…“
„Delším?“ zhrozil se Oogami.
Vždyť to netrvalo ani pět minut!
Došli k těm dvěma. Koumei a silná Kazane zvedali Rikusona, který byl bledý jako stěna, zpocený a rozcuchaný a bylo na něm vidět, že se jen tak tak drží, aby neomdlel. Všechny přítomné – vyjma Oogamiho – poctil omluvnými pohledy – a bylo to docela upřímné…
„Omlouvám se.“ Zřejmě si všechno pamatoval. „Nějak… nešel zastavit… on… byl silnější než já.“
„Víš o něm něco?“ zeptal se Lyzen.
Rikuson zavrtěl hlavou. „Nic. On… zaútočil zezadu a já si ho ani nevšiml… dokázal se skrýt i duchovnímu mágovi… Jedno o něm můžu říct jistě… je silný. Moc silný.“
Lyzen jen kývl. „Odneste ho do pokoje.“
Rikuson vzdychl a než odešli, otočil se ještě k Aisilu: „Dlužím ti dík.“
Aisilu mávla rukou a odhrnula si zpocené vlasy z čela. „Ani bych neřekla. Je to má práce…“
Sotva se za nimi zavřely dveře, úsměv z Aisiliny tváře zmizel, zapotácela se a raději si rychle sedla na zem. „Ufuf!!!“
Oogami se na ní překvapen zadíval. Ona – není až tak v pořádku, jak se dělala před Rikusonem? Ona tu hrála divadlo nebo co?
Jako by mu četla myšlenky „Nebudu přeci tomu parchantovi ukazovat, jak moc mě to zmohlo, ne? Myslím, že by z toho měl škodolibou radost. Ale měl pravdu, Lorde. Ten démon je velmi silný. Tak moc, že ovládl duchovního mága Rikusonova formátu… Měl byste si dávat pozor.“
„Díky za varování,“ kývl Lyzen. Pak jako by si na něco vzpomněl. „Jo, vlastně já chtěl ještě za Rikusonem… Musím rychle, než usne… Oogami, jdeš se mnou.“
Nebyla to otázka.
„Já?“ vylítlo mu.
Proč?
Rikusona moc nemusel a ta nechuť byla oboustranná a po tomhle incidentu, kdy se ho Rikuson pokusil zabít, to platilo dvojnásob. Sice byl pod vládou démonické energie, ale i tak…
„Jo, ty.“ Nevypadal, že by měl náladu na diskuze. „Jdeme.“ Ještě se ohlédl za Aisilu. „Já ti ho pak pošlu.“
Usmála se. „Budu ráda… Já se tu zatím nějak zberchám.“
„Proč vlastně chceš, abych šel s tebou?“ zajímal se Oogami, když zavřel dveře od jídelny.
„Kůli sobě,“ odpověděl Lyzen. Když zachytil Oogamiho nechápavý pohled, vysvětli mu to: „Jdeme přece za Rikusonem, proboha! Obávám se, že i ve svém stavu by se pokoušel o různý výlevy nebo by se na mě vrhal… To, že ty budeš u našeho rozhovoru, mu v tom – snad - zabání… a pak si taky plně uvědomí, že už nejsem jeho… doufám, že si to konečně uvědomí…“
„Aha.“
Dál šli mlčky. Oogami neměl, co by k tomu dodal. Když došli k Rikusonovu pokoji, Koumei právě odcházel (takže Kazane už musela být pryč dávno) a oni dva vešli do pokoje.
Přesně podle předpokladů, Rikuson spatřil Lyzena ve svém pokoji, zapomněl na únavu a na všechno ostatní a rozzářil se jako sluníčko. Překvapením se mu rozšířily oči.
„Lorde Lyzene!“ zvolal a přesně v ten okamžik Oogami POCHOPIL, proč ho chtěl Lyzen s sebou.
Rikuson uvědomil přítomnost druhé osoby, úsměv mu na rtech ztvrdl a jinak vůbec nedal najevo, že Oogamiho vidí.
Jako by ten o to stál. Raději se posadil do vzdáleného křesla a čekal, co se bude dít.
Lyzen si vzal další křeslo a přišoupl si ho k Rikusonovo posteli. Ne moc blízko, ne moc daleko – do společenské zóny. Byl zticha. Rikuson na něho hleděl dosti zmateně a tím, co po chvíli Lyzen řekl, nebyl o mnoho více šokován než Oogami.
„Zklamal jsi mě.“
Rikuson zalapal po dechu. „Jakže?“
„Zklamal jsi mě… Myslel jsem si totiž, že mág tvé duchovní a obranné úrovně bude schopen něčemu takovému zabránit“ Pronesl to s takovým klidem, jako by Rikusonovi oznamoval, že je pět hodin odpoledne…
„Já… já…“ Rikuson nemohl najít slova. Zřejmě ho to hluboce ranilo. „Já – já se vám omlouvám, Lorde Lyzene!“
Lyzen vzdychl. „Ty vůbec nic nechápeš…“ Podíval se na něj téměř až kriticky. „Mně omluvu nedlužíš. Na mně jsi neútočil.“
Rikuson to pochopil dřív než Oogami. Ten když vzhlédl, lekl se. Rikuson ho bombardoval pohledy plnými zášti a Oogami si potvrdil svou touhu co nejdříve odtud vypadnout…
„Vím,“ pokračoval Lyzen, „že je pod tvou úroveň se mu omlouvat. Vím také, že bych ti to mohl nařídit, ale taková omluva by byla k ničemu… Ale právě tahle zášť k Oogamimu je prapůvodce všeho, Rikusone. Ten démon poznal ve tvé duši tuto silnou emoci a využil ji a díky TOMU tě ovládl…“ Rikuson vypadal sklesleji a sklesleji. Lyzen pokračoval: „Konečně se prober! Nevím totiž, zda chci v domě někoho, kdo je tak snadno ovládnutelný…“
„Tím… tím chcete říct…“ polkl Rikuson, „vy mě chcete poslat na Hranici?“
Lyzen se ušklíbl. „Ty vždycky myslíš na nejhorší… Ne, řekněme, že bych ti zařídil výlet do královského města k mému otci s přáním, zda by si tě tam nějaký ten čásek neponechal… Zchladl bys a možná, že by tě ty negativní emoce vůči Oogamimu přešly.“
Oogami tam jen tak seděl a poslouchal a byl stále menší a menší… Proto ho tam Lyzen chtěl? Aby slyšel, jak Rikusona ponižuje? Proč? To, aby si uvědomil, jak jsou ty negativní emoce nebezpečné, to mu Lyzen mohl říct i jinak… A snad možná doufal, že se mu Rikuson i omluví?
To bylo bláznovství.
Rikuson zůstal chvíli sedět s otevřenou pusou a nezmohl se ani na pípnutí. Když konečně promluvil, zněl roztřeseně. „Já… já si nemyslím, že by bylo nutné zacházet až… až tak daleko… Já… něco s tím budu dělat… meditovat… pročistím si mysl…“
Lyzen zvedl ruku, aby ho umlčel. „Mně je jedno, jak to uděláš. Je mi dokonce jedno, jestli s tím chceš a budeš něco dělat. Pro mě jsou důležité výsledky… Ještě jednu věc jsem chtěl… Co po tobě ten démon chtěl?“
Rikuson se zarazil nad tou otázkou. Žmoulal v ruce peřinu a odpověděl velice tiše. A vcelku řekl to, co si Oogami myslel hned od začátku… „V uších mi zněla jedna jediná věta – Zabij ho, když ho nesnášíš… Zabij ho, Zabij Oogamiho… Pořád dokola a já cítil, že jsem té myšlenky plný, cítil jsem, že pomalu přestávám existovat a do popředí se dostával ten démon ve mně…“
Lyzen kývl. Asi to bylo vše, co chtěl vědět. Zvedl se, uklidil židli a Oogami ho následoval ke dveřím.
Než vyšel ven, Lyzen se ještě otočil.
„Je to na tobě…“ odmlčel se. „Já opravdu nechápu, jak jsem mohl chtít někoho, jako jsi ty…“
***
„To bylo hnusný,“ podotkl Oogami. Sice Rikusona nesnášel, ale tohle…
Já opravdu nechápu, jak jsem mohl chtít někoho, jako jsi ty…
Lyzen pokrčil rameny. „Doufám, že si alespoň uvědomí svojí chybu… No, ty zatím běž za tetou a já si skočím za Kiribem. Chci s ním ještě probrat, jak a co by tě mohl učit…“
„Jo… dobře.“
Rozdělili se a Oogami zamířil zpět k jídelně. S Aisilu se srazili ve dveřích. Chvíli naproti sobě stáli a dívali se jeden na druhého. Už vypadala lépe, nejspíš stihla doplnit ztracenou energii.
„Půjdeme k tobě, ne?“ začala ona. „Myslím, že máme o čem si pohovořit.“
Komentáře
Přehled komentářů
To bylo suprový a napiš ještě něco úplně to žeru!!! Budu doufat že napíšeš další!!
huooooooooo shugeeeeeeeeeeeeee
(shi-chan..XD, 5. 5. 2008 23:03)wow no to mě podržte mě někdo já jsem z té povídky uplně vykolejená vážně přečetla sem ju sna d skoro na jeden nádech prostě toooolik bombastickejch emocí chvilku se mi lyzen nelíbíl jakej to byl parchant pak jo pak ne no prostě božííííííí ja se už nemužu dočkat na další dílek je to prostě to nejde poopsat..XDD
Poznámka
(Nex, 24. 4. 2008 16:37)
dvou zlotřilým - autorce a mangace. Co kdybyste občas někam píchly hlášku, jak se to s tou mangou vyvíjí? Případně odkaz někam, třeba na deviantart, kde by bylo možné to skouknout?
Hmmm?
Tohle se neda vydrzet
(kikyo, 19. 4. 2008 16:28)Vim ze mas toho asi hodne ale tohle je tyranie....chci dalsi diiiiil
my chceme další my chceme další :-)
(Simka.Z, 14. 4. 2008 19:30)Šupky sem s dalším dílkem ...honéééém ;)
(^_^)
(Lirael, 13. 4. 2008 16:43)hip hip HURÁÁÁÁÁ..pěkný díl doufám že dalšího dílu se dočkáme dříve než za měsíc...=PPPPPPP
Tak
(Nex, 13. 4. 2008 15:51)
zaprvé hurá!
Zadruhé krása! Aisilu je dokonalá. Přesně tak si představuju "provozního" elfa. Elfku. Tedy ne ty dokonalé krasavce u dvora a v parcích, ale jednoho z těch, co skutečně dělají něco podstatného.
Zatřetí...ta poslední Lyzenovo věta Rikusonovi...to byla čistá sviňárna. Já být Oogami, tak si pomyslím /mnohem/ horší věci. Čili nejen, že to bylo hnusný, což bylo, ale zauvažovala bych taky nad tím kdo to řekl a /proč/ to řekl...a to dost hluboce.
Jinak super, už se těším jak tahle řada dopadne. Ale (straši straši! ;-)P ) máš tam víc příběhových linií a já budu bedlivě sledovat, jak se ti je podaří všechny proplést a uzavřít. Zatím adié! *prsty o krempu klobouku*
No jupíííí
(Kik, 12. 4. 2008 11:39)Chodila jsem sem skoro každý den a modlila se aby tady už konečně něco bylo,dnes sem si říkala že to už nemá cenu...mrknu se ...a hele další kapitola,ale musím říct že je fakt super,těším se na další papa
pekne
(nezna, 11. 4. 2008 16:08)ahojik doufam ze napises dalsi je to pekne jenom ty ehm ehm sceny trochu rozepis jinak supa
Krátké =(
(Neli, 11. 4. 2008 12:06)Ale líbilo se mi to! Hezky zametl s Rikusonem jen co je pravda. Sem zvědavá na jejich rozhovor. A taky kdo je ten démon. Takže rychle prosím!!
=0)
(teressa, 11. 4. 2008 6:12)no konecne!!!!! ale klobuk dolu ked uz sme na to tak dlho cakali bolo to fakt super.....ale dufam ze nas nenechas zase tak dleho cakat a dalsiu kapcu dodas v co najkratsom case 80)
hurááááááá!!!!
(Danika, 10. 4. 2008 20:31)No sláva! To se musí oslavit! Tak TENHLE díl byl prostě super!!!! Paráda! Ale to jak to řekl Rikusonovi...to bylo sice trochu zlé, lae patří mu to XP, stejně ho nemám ráda! Už se moc těším na další díl, tvoje povídky jsou bezva!
A druhaaaa :D
(_Tamara_, 10. 4. 2008 17:12)to bol skvely part juj plssky musis sem co najskor dat dalsi XD
Jéé, jsem první 8-)
(Sora11, 10. 4. 2008 15:13)Tak, čím bych měla začít? Super, super a zase super! Taky už bylo na čase...museli jsme čekat pěkně dlouho, doufám, že nám to už neuděláš! :) Tetička mi přijde sympatická, těším se na další dílek, ale rychle prosíííím! ^^
vzkaz
(zrzek, 9. 5. 2008 15:51)