Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Oogami 2/15

12. 3. 2008

PATNÁCT

Probuzení bylo stejně příjemné jako usínání. Bylo mu strašně fajn, cítil se svěže a plný života a energie, z fleku by mohl vyskočit z postele a dát někomu do huby… Třeba Rugovi za ten včerejšek. Nebo Rikusonovi, až se zbaví toho démona a bude s ním mít opět nějaký spor. A nebo půjde za Kiribem a bude trénovat…. Moc dobře se cítil.

Protože už skoro sám od sebe udělal něco z desáté úrovně. Konečně se mu to povedlo!

Lyzen ležel vedle něj a spal. Tedy aspoň si to Oogami myslel. Ono to u Jeho Lordstva nebylo nikdy jisté, jak už se Oogami ráčil přesvědčit. Sice mohl vypadat, že spí, ale nějakým způsobem viděl a vnímal. Třeba to byl nějaký z pokročilejších druhů nahlížení nebo něco na ten způsob…

Opatrně vstal – on Lyzen asi fakt spí – a došel k porcelánovému umyvadlu na stole. Laarii mu ho tam nechávala vždy ráno a večer… Ona hygiena v Shinkenu nebyla nic moc. Tedy ne že by byli prasata, ale přeci jen, nebylo to ten maximální přepych ze Země. Tady byla vrcholem návštěva jezera, kam stejně mohli jen obyvatelé horních dvou pater domu. Pro služky a pážata moc možností na koupel nebylo, mohli si tak hupsnout do řeky a nebo se čvachtat v takovémhle umyvadýlku. A měli i něco jako ekvivalent mýdla. Ale to bylo jen něco jako voňavka, moc čistoty to nepáchalo…

Někdy zatoužil po sprše. A po bublinách a šamponu… Ale to bylo jen tajné přání, protože šampon už nejspíš do konce svého života neuvidí. A že to bude konec velice vzdálený…

Vzdychl a rychle se opláchl. Když se sušil, všiml si, že je Lyzen vzhůru. Se zálibným úsměvem ho pozoroval a Oogamiho by zajímalo, jak dlouho asi. Ne, že by mu to nějak extra vadilo, ale kdo touží být zvířátko v ZOO? Oogami na něj vyplázl jazyk. Bylo to dětinské, nic lepšího ho však nenapadlo a k tomu všemu to dokonale shrnovalo to, co mu chtěl za ten včerejšek sdělit.

Lyzen se ušklíbl. „To nebylo moc dospělé.“

On mu snad čte myšlenky nebo co…

„Já myslel, že se elf stane dospělým až dovršením padesáti pěti let věku, ne?“ ohradil se Oogami.

„To sice ano ale - “ začal Lyzen, Oogami mu však nedal čas.

Teď ne.

„No a do té doby se můžu chovat jako dítě nebo dospívající.“

Lyzen zavrtěl hlavou. „Ne - ne - ne! U elfů a alespoň polovičních míšenců se to bere tak, že od doby, kdy jsi schopen začít ovládat magii nebo zcela a jasně chápeš význam slova dospělý, začínáš se učit etiketě a etice a nemáš již právo býti dítětem – kdyby byl Kiribu elf, už by této post ztratil také… Už dávno by nebyl dítětem…“

„Když ty to bereš moc vážně,“ vytkl mu Oogami a oblékl si kalhoty. „Nemyslím si, že bych ti na veřejnosti způsobil nějaké větší faux pas.“

„Fó – co?“ zarazil se Lyzen.

Neznal ten výraz.

Kiš kiš.

„Fó pa… trapas… společenské škobrtnutí.“

„Ach tak… no, myslím si, že bys klidně mohl… Musíš se ještě hodně učit.“

„To vím.“

„Tak vidíš.“

Ticho.

„Ty naše rozhovory… když nejde o nic vážného či důležitého… nezdají se ti být poněkud nesmyslné?“ zeptal se najednou Oogami Lyzena.

„Asi jo,“ přikývl. Najednou se mu zablesklo v očích a Oogami se lekl, co z něj zase vypadne. „A co kdybychom společné chvíle trávili jinak než mluvením?“

To se dalo čekat…

„Na to zapomeň.“

Lyzen povytáhl obočí. „Ale, neříkej mi, že se zase hodláš vrátit na začátek a dělat, jak ti se mnou hrozně vadí?“

„Hele, Lyzene,“ začal Oogami. „Ty moc dobře víš, že to neudělám. Moc dobře to víš. Ale nemysli si, že chci…“ polkl a hledal slova, aby to nemusel říkat přímo… „Nemysli si, že chci každou volnou chvíli trávit… trávit…“

„Sexem?“ napověděl mu Lyzen. Zřejmě mu dělalo hrozně dobře tak Oogamiho vidět.

„Jo, přesně tím. Na to opravdu zapomeň. Já to nechci a nehodlám dělat každou chvíli. Na to nejsem stavěný.“

„Ale vždyť my to neděláme každou chvíli,“ bránil se Lyzen. „Vždyť naposledy to bylo…“

„Před třemi dny,“ řekl Oogami za něj.

„To je strašně dlouhá doba,“ povzdech si Lyzen.

„Když jsem tu dva roky nebyl, taky jsi to neměl, ne?“

„No to ne, no…“ uznal. „Jenomže to jsem tě tu neměl přímo pod nosem, víš… Ona tvoje blízkost udělá hodně.“

„Aha. Takže já někam odjedu, abys mě neměl na očích a abych tě nepokoušel, co ty na to?“

„To bys mi neudělal,“ hodil po něm Lyzen smutný oči.

Štěně hadr, fakt…

„Klidně!“ I když možná ne.

Lyzen se na něj zadíval. „Dost ses změnil. Nějak moc rychle. To jsem nečekal. Ale líbí se mi to.“

Oogami nevěděl, co by na to řekl, tak se dooblékl. Někdy byl totiž zaskočen i sám sebou, divil se, jak jedná. Jak se stala tahle změna? A kdy a proč? Že by dal na ta dvě jednoduchá slova?

Že by?

„Mohl bys vstát, nemyslíš?“ nadhodil Oogami místo odpovědi.

„Mohl,“ připustil Lyzen, líně se protáhl, ale pak jako by si to rozmyslel a zachumlal se zpátky. „Když mě se ale ještě nechce.“

„A kdo se teď chová dětinsky?“ poznamenal Oogami zoufale.

Pokud on sám už neměl právo chovat se jako dítě, Lyzen už teprve ne.

„Já!“ připustil zcela ochotně.

Ještě že s tím souhlasíš.

Oogami měl chuť mu za ten škleb jednu vrazit.

„Tak to ne!“ rozohnil se Oogami a šel k posteli. „Koukej vylézt! Hned!“ Popadl Lyzena za ruku s úmyslem ho vytáhnout, ale pak najednou, neznaje příčinu, ztratil rovnováhu a spadl přímo k Lyzenovi do postele. Nedal by nic za to, kdyby si Lord pomohl magií.

To je takovej…

„Nech mě na pokoji!“

„A dělám ti snad něco?“ opáčil nevinně.

Momentálně?

„Ne.“

Jen mě držíš a já nemůžu vstát.

„Tak vidíš.“

„Ale rád předcházím událostem.“

„Prosím?“

Co je na tom k nepochopení?

Tak dobře, polopaticky… „Když tu budu s tebou ležet, budu tím riskovat to, že něco dělat začneš.“

Jako bys to sám nevěděl.

„A tobě by to vadilo?“

„Jo, takhle brzo ráno jo.“ Kdy to konečně pochopí?

„A třeba večer by ti to nevadilo?“

Ach jo.

Oogami začínal propadat zoufalství.

„Musím mít na to náladu. Já nejsem ty, abych to mohl dělat pořád.“

„Hmm...“ zamyslel se Lyzen. Pak mu zastřihaly uši a v očích bliklo víc než prve. Oogami se začínal bát... „A je něco,“ začal, „co by ti eventuelně mohlo přidat na té náladě?“

„Prosím?“

Teď zas nechápal Oogami.

O co se to Lyzen snaží?

„No... Třeba Rikuson býval poněkud přítulnější, když mu byla zima a on se u mě mohl zahřát...“

Už zase mě chceš srovnávat s Rikusonem? Proč?

„Nevím.“

Snažil se, aby to vyznělo rozladěně. Asi to pomohlo.

„No tak nic... Vylezeme?“

„A co si myslíš, že se celou dobu snažím?“ rozkřikl se Oogami. „Já tě nechápu. Nejdřív nechceš, pak zase jo, kdy se konečně...“

Co konečně už nedořekl, protože ho Lyzen umlčel polibkem. Oogamiho zlost pomalu přecházela a odpustil mu. Zdálo se, že Lyzen našel ten způsob, stačilo snad Oogamiho pevně chytit a začít líbat, aby roztál. Boha jeho, to už nad ním Lyzen získává daleko větší kontrolu...

Kdo ví, kam by to až zašlo, kdyby se neozval zvuk, který vydávají dveře když se otevírají. Pak kdosi vypískl a poslední, co Oogami zahlídl byla utíkající záplava červených vlasů.

Laarii ho nejspíš přišla vzbudit na dnešní tréning.

Vešla a koho to tu nenašla, že...

„Já už se na to vykašlu,“ zamručel Lyzen a vylezl z postele. „Sotva někdy něco začnu a jsme v nejlepším - “ V nejlepším pro koho? „ – někdo nás vyruší... To je snad zákon schválnosti nebo co... Ty jsi rád, předpokládám.“

„Víceméně.“

Skáču nadšením.

„No, to toho zase vím...“

Lyzen na sebe hodil těch pár zbývajících kusů oblečení a spolu šli vedle do obýváku. Bylo tam vzorně uklizeno, Laarii si viditelně mákla. Jedna věc je mile překvapila. Na stole byla snídaně. To samo o sobě nebylo nic neobvyklého. Jenže s malým rozdílem...

„Ta holka je fakt... no, nemám k ní slov,“ řekl Lyzen a usedl ke stolu. Byly tam dva talíře, dvě karafy a dvě sklenice zpola nalité moštem... „Je to od ní milé, nemyslíš?“

To, že nám oběma připravila snídani po tom, co viděla... to, co viděla?

Oogami kývl a začali jíst. Mlčeli. Občas po sobě hodili nějaký ten pohled, ale jinak nic. Už žádné narážky, žádné slovní přestřelky, prostě jedno velké hrobové ticho. Dokud nedojedli. Pak se pohodlně posadili, hledíce jeden na druhého a ticho proťal Lyzen.

„Těšíš se na ní?“

Oogami byl zaražen. „Na koho?“ – že by se měl těšit?

„Na tvou tetu přeci, na Aisilu.“

„Ona přijede?“

Lyzen po něm hodil soucitný úsměv. „Někdy jsi tak nechápavý, až je mi tě líto.“ Vzdychl a dělal že nevidí, jak Oogami zrudl až na špičky elfských uší.- „Máme v jídelně posedlého Vysokého a kdo sis myslel, že to bude řešit?“

Oogami nechtěl být za úplného hlupáka. Přeci jen strávil nějakou dobu v knihovně. Sice tehdy absolutně nechápal význam toho, co četl, ale něco mu v palici zůstalo – a nyní to i pobíral. Pomalu, ale jistě...

„No ale já jsem četl,“ začal Oogami, Lyzen vyprskl smíchy. „Co je zase?“ zaúpěl Oogami. To to vyznělo tak směšně nebo co?

Lyzen se zakuckal, napil se aby se uklidnil a setřel dvě slzy smíchu z koutku oka. „Promiň, moc se omlouvám... ale když se snažíš vypadat a mluvit vážně, vypadáš... roztomile....“ Jeden vražedný pohled mu doputoval do středu obličeje. „Omlouvám se,“ sepnul ruce. „Můžeš mi prominout?“ To se ještě uvidí. „No tak povídej, co jsi četl zajímavého?“

„No, na vymítání je potřeba duchovní aspekt, který převyšuje nebo se rovná léčitelskému, ne?“

„Správně,“ pochválil ho Lyzen. Nyní už bez smíchu. Naštěstí. „A v čem vidíš problém?“

„Kdyby u ní převyšoval duchovní aspekt, tak by přeci měla ovládnout salleiin, ne?“

Lyzen se na něj zahleděl zpytavým pohledem: „Rodiče ti o ní nikdy nic nevyprávěli?“

Oogami zavrtěl hlavou. „Ne. Vím jen to, že pomohla mě dostat pryč ze Shinkenu a to, že ovládá silné léčitelské aspekty a že vychovala Koumeie – to je všechno. Já... měl jsem dokonce pocit, že rodiče tetu nenávidí. Hlavně tedy má matka.“

„Ach tak... no, tvé vědomosti o ní tedy doplním, ale ještě ti objasním to s tím salleiinem... No, tvé domněnky jsou sice správné, ale k tomu, že by Aisilu ovládla salleiin, nikdy nedojde. Nesplňuje totiž základní předpoklad.“

„Jaký?“

„Stejný jako já.“

Chvíli mu trvalo, než mu to došlo – snad protože, že mu z nějakého důvodu ta myšlenka přišla natolik nemožná, že jí vypouštěl. Ale teď, když o tom tak Lyzen mluvil... Lyzen byl půlvlk. Znamenalo to tady, že...

„Chceš tím říct, že Aisilu není...“

Kývl. „Není čistokrevná elfka.“

Oogami chvíli zpracovával tuto informaci.

Proč ho to tak vykolejilo? Možná, že si tak zvykl na elfskou konzervativnost, že něco jako nevěra… Ale moment, nemuselo jít o nevěru… Čekal, jak to Lyzen vysvětlí…

„Aisilu je velmi schopný a silný duchovní mág – a silnější, než tvá matka. Aarin je sice silná duchovní, ale ostatní její aspekty moci stojí, slušně řečeno, za houby. Zato Aisilu je velmi silná léčitelka a velmi silná duchovní a dobrá obranná… Můj otec chtěl dokonce udělat výjimku a přijmout jí do tehdejší Rady Vysokých elfů, ale ona odmítla s tím, že by to nedělalo dobrotu a své místo přenechala tvé matce.“

„Aha… A nebrala to matka urážku, dostat nabídku být v Radě až po své sestře, která ani není čistokrevná?“

 „Jo, přesně tak… nevím jak teď, ale tehdy byla Aarin tvor velmi urážlivý…“

Oogami se zabořil do křesla. Slyšel o své matce věci, které se mu ani trochu nelíbily…

„No, začnu od začátku… Bylo to pár set let před tím, než se narodila Aarin. Její otec Nikagu se zamiloval. To bylo u elfů málo obvyklé, ještě neobvyklejší byl fakt, že to byla půlelfka – sice krásná, inteligentní a mocná, ale půlelfka. Byli spolu několik stovek let. Všichni to věděli, kdekomu se to nelíbilo, ale nikdo se hlasitě neprojevil… Oba ale věděli, že se nikdy nebudou moct vzít – jejich rodiny by to nepřijaly.

Pak se stalo, že ona otěhotněla. V ten okamžik nastal poněkud zlom. Víš, když elf zplodí potomka, je to vždy velká sláva… Ne že by elfové byli neplodní, ale matka příroda je chytrá a uvědomuje si, že elfové jsou národem dlouhověkým a bez určitých opatření by jimi byla země přeplněna… Proto je u elfů těhotenství věcí velkého rizika – jednak žena může otěhotnět jen několik dnů v roce – proto se mnohdy snaží staletí, než se to povede… a z druhé strany je samo těhotenství pro elfky nebezpečné, nemusí plod donosit a mohou zemřít při porodu – a Aisilina matka při porodu opravdu zemřela… Otec Aisilu vychovával sám a po nějaké době podlehl tlaku svého otce a vzal si Aarinu matku – s tím, že on měl svou vlastní podmínku, že jeho dcera bude brána jako právoplatná dědička. Bylo to přijato s určitým váháním, ale bylo. Brzy se projevil Aisilin potenciál a většina zapomněla na její nečitý původ – do okamžiku, než se narodila Aarin.

Tehdy se všechna pozornost přesunula na ní. Její matka porod přežila, i když ne úplně bez následků – nikdo neví proč, ale dodnes je ochrnutá na levou stranu těla. To jí psychicky zničilo, izolovala se a od porodu tvé matky nevyšla ze svých pokojů… Zdá se to hrozné, ale skončilo tak mnoho elfských žen, jak říkám, riziko porodů.

Výchovy Aarin se ujala Aisilu. Byla o dvě století starší, zkušenější, učila jí základům magie a jako první odhadla, že má Aarin silní duchovní potenciál – ale jak říkám, pouze duchovní. Zato Aarin brzy poznala, že je Aisilu silnější, než kdy ona může být – z toho vzešel nejprve byl smutek, přešel do žárlivosti a pak začala svou sestru nenávidět – odmítla jí jako učitelku a zvolila si sama – jejím učitelem se od dospělosti, to znamená od jejích padesáti pěti let, stal Aelain, tvůj otec. Nebudu zapírat, že to považuji za fatální chybu – Aelain byl totiž známý tím, že považoval VŠECHNY míšence za něco podřadného a hnusného a tím nakazil i Aarin.

Od té doby se k nenávisti přidala ještě zášť a po tom, co bylo Aisilu nabídnuto místo v Radě už pohár trpělivosti tvé matky přetekl a po tom, co přijala místo v Radě ona, ukončila s Aisilu veškeré styky a zakázala jí, aby se přiblížila k jejich panství. A asi dvě stě let poté se provdala za Aelaina a tím definitivně upevnila své místo na dvoře a v Radě a dala tím setře najevo, jak o ní smýšlí…

Pak došlo k tomu povstání, jak jsem ti vyprávěl. Když tedy vše skončilo, otec dal popravit ty, co mu ani po jeho vítězství nedali nový slib věrnosti a staré Vysoké z Rady rozeslal po zemi – stejně jako tvé rodiče, které odeslal na Hranice a byl od nic klid.

Aisilu mezitím získala vysoké postavení mezi léčiteli a duchovními, zamilovávaly si jí skoro všechny rasy a myslím, že jí to tak vyhovovalo – ona je dost zvláštní osoba, Oogami. Svou lidskou část osobnosti nezapře ani kdyby chtěla a když s ní mluvím, říkám si, že není možné, aby byl někdo takový obdařen takovou ohromnou mocí…“

Na chvíli se odmlčel, aby se napil. Po tom povídání mu asi dost vyschlo v krku. Oogamimu také. Ale spíš to byl knedlík, co ho zžíral a nedovolil mu promluvit.

To, co se to dozvídal, to bylo strašné. Už to sice slyšel, ale ne až tak surově… tak… bezcitně… je pravda, že otec a matka tak moc nenávidí míšence? Je pravda... že… že otec byl ten, kdo takto donutil smýšlet matku? Matka Aisilu nenávidí kůli jejímu původu? Proč?

Vždyť začínal mít své rodiče rád!

Proč se to tak rychle ničí? Proč se ten cit ztrácí kamsi do neznáma?

Proč?

KDO jsou vlastně jeho rodiče?

Vždyť je nezná. Takhle je nezná.

NECHCE je takhle znát!

„Asi tě to všechno zaskočilo. To chápu. Ale dopovím ti to. Souhlasíš?“

Oogami nemohl mluvit. Tak jen přikývl.

„Oznámení tvého narození byla docela sláva. Asi to nevíš, ale jsi nejmladší elf, ten nejnovější, tak trochu zázrak, protože už tři sta let před tebou se žádný nenarodil. Můj otec měl s tebou velké plány, byl jsi jeho kůň na šachovnici intrik, které musel splétat kůli tomu, že si vzal vlčici. Musel si nějak naklonit Radu, tak podal návrh, že ty, mladý a nový elf budeš vychován mimo dění a problémů Shinkenu a pak, až vyrosteš nastoupíš jakožto nová krev na trůn a pomůžeš udržet mír v zemi a bla bla bla bla bla… To už jsem ti říkal.

Možná si ale pamatuješ na ten rozhovor, když ti bylo pět. Tehdy tvé matka říkala, že mi máš dělat pobočníka – to nebyla pravda, jak teď víš. Byla to lež, aby tví rodiče třeba nepodnikli nějaké nekalé kroky, aby si mysleli, že mi máš sloužit jako obětní beránek nebo co… nevím, proč jim otec neřekl pravdu, třeba by se tehdy nezalekli a neodvezli by tě.

Nevím, jak Aarin svou sestru přesvědčila, aby jí pomohla. To mi žádná z nich neobjasnila. Faktem ale je, že jí Aisilu věnovala portálový svitek, kterýžto jeden trvá vyrobit desítky let a pomohla jí tak v útěku. A udělaly to mazaně. Protože až do doby před dvěma lety, kdy jsem tě našel, jsem nevěděl, že za tím byla ona, ačkoliv mě to mohlo napadnout… každopádně se mi později sama přiznala a oči jí při tom hrály nadšením, protože cítila radost z toho, že já, velký Lord Lyzen, jsem to jejich spolčení neodhalil.

Už jsem jí netrestal. Na to už bylo pozdě.“

„Ó, jak ty jsi šlechetný!“ podařilo se Oogamimu ze sebe vysouknout. Bylo slyšet, že nemá daleko k pláči?

„Ó, děkuji!“ zahrál Lyzen poklonu. Všiml si Oogamiho obličeje. „Ale ne…“ řekl a šel k němu.

Pohladil ho po tváři. „Nesmíš kůli nim brečet,. Ani jeden z tvých rodičů za to nemůže, byli tak vychováni…“ Lyzen ho lehce políbil

„Já nebrečím!“ ohradil se Oogami potichu a padnul mu do náruče.

Nebude brečet. Nebude. Musí se z toho dostat jinak, protože pláč nic nevyřeší. Ani by se mu možná neulevilo. Možná, že úplně stačí být tady s Lyzenem. Být tu u něj a držet se ho, protože měl pocit, že ho ochrání, když je s ním, nikdo na Oogamiho nemůže…

Protože on ho –

„Vím, jak ti zvednu náladu,“ řekl Lyzen a vyprostil se z Oogamiho sevření. „Poštovního orla jsme posílali včera po poledni. Aisilu bydlí na Hranici, takže teď někdy by tam měl dorazit. Můžeme jí jít naproti, ne?“

„Eh?“ Neříkal teď Lyzen, že ten pták tam letěl skoro celý den? Jak mohl…

„Tak pojď!“ řekl rázně, vytáhl Oogamiho na nohy a s ním za ruku vyběhl ze dveří. Hned na chodbě se mu Oogami vytrhl.

„Po domě ne,“ řekl a Lyzen jen kývl.

„A kam to jdeme?“ zeptal se Oogami. Nějak mu docházely nápady, protože pokud tam pták letěl celý den, jak Aisilu mohla…

„Na Kamenné pole přeci.“

Pak zrychlil a Oogami za ním musel téměř běžet. Slyšel jen, jak si Lyzen šeptá stihneme to, stihneme…

„Ona se sem dostane portálem?“ napadlo Oogamiho, když podruhé v životě stanul u mohutných pilířů.

„Ne tak úplně… teleportuje se sem…“

Teleportuje?“ To je TAKY možné?

„Jo. Teleportace je vrchol ovládnutý dynamiky. O té už ti Kiribu asi povídal. No, to, že ovládla teleport, portál a umí vytvořit svitek jsou znaky toho, jak je silná. Neměl bych na ní. Tedy v duchovní magii. V útočné mi nestojí ani po kotníky,“ ušklíbl se.

A najednou Oogami pocítil, že se něco blíží. Nevěděl přesně co, proč a jak, ale cítil to. Je to to, co Lyzen cítil už před hrozně dlouhou dobou? Podle toho Lyzen poznal, že se Aisilu blíží? Je to tak silné? Tak, že to Oogami cítí i na svém magickém stupni?

Lyzen si mezitím potichu odpočítával…

„Tři… dva… jedna…“

Zavlnil se vzduch, bliklo světlo, nebylo ale tak zářivé jako to portálové. Jen jeden jediný malý blik a stála tam.

Jeho teta Aisilu.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Druhá

(Ajame, 12. 3. 2008 17:00)

Sugoi! Už se těším až Oogami pozná tetičku.

♥s-u-p-e-r♥

(Danika, 12. 3. 2008 16:39)

Já tě miluju!!!!!!! Nic lepšího jsem si nemohla přát. Už jsem začínala být nervózní....ale super! Moc se těším na tetičku a jemi líto Oogamiho, mít já takové příbuzné...no nevim nevim.

bombáááá

(Lirael, 12. 3. 2008 16:13)

SUPER SUPER SUPER... krásný díl...už se těším na na tu tetičku..=DDDDa taky na další pokračování,,,ja vím sm nenažraná....=DDDD

....

(lija, 12. 3. 2008 15:47)

Tohle je prostě super, jen piš dál už se hrozně těším na další tak hodně nápadů!!!!!!!!!!!!!!