Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Anii-san OVA5

30. 7. 2007

 

Sedíme spolu na druhý straně budovy. Je tam zahrada s lavičkami. Saionji mi přinesl bundu a kafe, takže jsem se docela zahřál. Nejlépe ale hřeje jeho přítomnost. Sedíme mlčky, asi si připravuje proslov, protože mi slíbil, že mi poví, jak to bylo s Iwakim. Nenutil jsem ho. Ale řekl, že chce, abych to věděl.

„Víš, já jsem byl kdysi opravdu jako ty,“ začal s vyprávěním. Docela se bojím, co vlastně uslyším. „Máma mě vychovávala sama, to už víš. Ale co nevíš, a co mně dost sebralo, byl fakt, že ke mně přišla na jedný diskotéce, na takový akci „každý s každým“… Byla kdysi hrozná děvka, jak mi přiznala. Ale nikdy nelitovala, že mě má, protože jsem to byl já, kdo jí donutil se uklidnit…“

Napil se ze svýho hrnku a chvíli mlčel. Začíná to opravdu hezky.

„Co si pamatuju, chodily k nám na návštěvu většinou ženský, chlap jen sem tam. Nevím proč, ale mně ženský nikdy nic moc neříkaly. Bál jsem se to mámě říct, ale když jsem jí v těch čtrnácti načapal s tou holkou, tak se všechno změnilo, řekl jsem jí, že jsem na kluky. Vzala to dobře, jen si povzdechla, že doufala, že bych já mohl být normální. ‚Bohužel, kluci jsou spíš po mamce. Takže za to asi mohu já…‘ řekla mi tehdy. Nevím, zda to myslela vážně nebo ne. Každopádně to byla ona, kdo mě poprvý vzal sem…“

Cože? Máma vzala vlastního syna sem, do jámy lvové? Proboha…

„Samozřejmě, že to vzbudilo rozruch. Hlavně Ryu to nechápal, jak mohla. Víš, Ryu byl její nejlepší kamarád. Byla to taková parta, Ryu, Kyoshiro, Nomiko, Natsuki, Sorata a Iwaki.“ Znovu se odmlčel. Takže za seznámení Saionjiho s Iwakim může Nomiko? Začínám z toho být lehce paf.

„Bylo mi patnáct, když mě sem přivedla. Patnáct. Ještě míň než tobě. Byl jsem tu z toho vyjukaný, netušil jsem nic. A ano, nebyl jsem si sám sebou jistý. Stejně jako ty. Koukal jsem kolem sebe na ty tulící se páry, na ploužáky a tak… Musím říct, že jsem se tu necítil moc dobře. Dokud si mě Iwaki nevzal pod svá ochranná křídla…“

Ochrana jak hrom, když si vybavím jejich hádku… Ale víc mě zajímá… „A co ten Sorata? Co ten byl zač?“

Saionji se usmál. „K němu se dostanu… Byl to moc hodnej kluk.“

„Byl?“ leknu se.

„Stále je,“ opravil se. „Ale už sem moc nechodí…“

Se nedivím.

„No, abych se dostal k jádru pudla – Iwaki se do mě zamiloval. Já do něj taky. Už když skončila má první návštěva tady, věděl jsem, chtěl jsem znovu sem, abych ho znova viděl. Byl to úžasný chlap, ačkoliv skoro o dvacet let starší než já. Mámě se to sice moc nelíbilo, ale hlasitě neprotestovala. Od té doby jsem začal jezdit do klubu s ní. Tahle diskotéka je tu každej víkend, takže jsme spolu s Iwakim začali chodit po měsíci, to je na čtvrtém setkání…

Jednou máma nemohla jet se mnou, ale já chtěl. Tak jsem jel sám s tím, že si pronajmu pokoj v klubu a přespím tu. Když jsem přijel, zjistil jsem, že všechny pokoje jsou obsazený. Tak se Iwaki nabídl, že budu moct přespat u něj a ráno mě hodí domů.

Možná si dovedeš představit, že jsem byl šťastnej. Vážně jsem ho miloval a představa toho, že s ním budu celou noc… No, tak jsme si užívali diskotéku a pak jsme jeli k němu. Bydlel v malým bytečku, dvě místnosti, přičemž ta jedna sloužila jako skladiště. Takže jedna obytná místnost, to znamená jedna postel. Myslím, že ti nemusím popisovat, jak to dopadlo…

Měl nějakej alkohol, nabídl mi. Bylo mi patnáct, ještě jsem moc nepil, ani jsem nesměl, jen, když máma měla dobrou náladu a dovolila mi něco málo. Iwaki mi nabídl pár skleniček a opil mě. Jen trochu, pamatuju si všechno, jen jsem byl veselejší, uvolněnější a vstřícnější. Odnesl mě na postel, slekl mě a miloval se se mnou. Byl jsem v pozici jako ty, já se ale nebránil. Bylo to… No, rád na to vzpomínám, protože to byly jedny z těch krásných chvilek…

Ráno to na mě máma poznala. Nevím jak, ale poznala. Poslala mě do pokoje a s Iwakim se pohádala. Nevím proč. Každopádně už odmítala jezdit do klubu a začala chodit na rande pouze s chlapama, ačkoliv jsem viděl, že je jí to proti mysli. Tím však nechci říct, že tvého otce nemiluje… Myslím, že jo. Ale vždycky měla prostě blíž k ženským…“

Jo, to je dobré vědět… Poslouchal jsem jeho vyprávění pečlivě a on vyprávěl, jako by nic. To se však časem trochu změnilo, vypadalo to, jako by to ze sebe nutil. Ale on mi to chtěl vyprávět, říkám si. On chtěl…

„První půlrok byl jako pohádka. Byl jsem s ním, on mě chránil a ochraňoval a tak. Já byl mladej a blbej a neuvědomoval jsem si, že se začíná měnit. Že se z jeho lásky ke mně stává posedlost. Pořádně jsem si to uvědomil po třičtvrtě roce, co jsme byli spolu.

Ryu pořádal ve svém domě pařbu. Byli jsme taky pozvaní. Vypadalo to na úžasnou akci, spousta lidí, s nimi ale spousta alkoholu, takže po nějaký době se všichni opili a já byl jedinej střízlivej. Byla to otrava. Další, kdo moc nepil, byl právě Sora.

Sorovi bylo čerstvých dvacet pět. Vím to, nedávno se v klubu slavily jeho narozky. Byl takovej vysokej, pěknej – ne vyloženě krásnej, ale měl něco do sebe – milej, vtipnej a oblíbenej u všech. Já ho měl taky rád, byl fajn. Tehdy chodil s nějakým Shuichim, byli tam autem a museli dřív odjet, tak Sora nepil. Seděli jsme spolu na zápraží a povídali jsme si. Když odjížděli, tak mě na rozloučenou objal. Iwaki to viděl a já zažil první z jeho žárlivých scén. Později v pokoji, kde jsme přespávali, na mě skoro až řval, co si dovoluju nechat chlapa, cizího chlapa, aby se mě dotýkal? Jak si představuju ho tak podvádět? Jak můžu? ‚Jsi můj,‘ opakoval. ‚Můj!‘

Pak mě hodil na postel a vyspal se se mnou. Neříkám, že mě znásilnil, tak hrozný to nebylo, ale stejně… Moc jemný nebyl.

Ráno se mi omlouval, že byl ožralý, že to nešlo zastavit, že mě miluje. A ať mu odpustím. Odpustil jsem mu tedy. Ale tím to neskončilo.

Tak nějak to začalo. Kdykoliv jsem si povídal s někým jiným pozorně mě sledoval a pak mě, někdy vyčítavě, jindy naštvaně, osočil, že mu zahybám. V každým viděl konkurenci, každého považoval za nepřítele. Bylo to únavné. Nikomu jsem to ale neřekl. Nikomu. Ani mámě.

Já jsem s tím taky nic nedělal. Začínal jsem se ho totiž bát. Byl čím dál tím víc agresivnější a já už nevěděl, co mám dělat, jak se chovat, aby to přestalo. Jednou ten jeho výbuch vidět Sora…

Šel pak za mnou a domlouval mi, ať ho nechám, že tímhle stylem mě Iwaki zničí. Oponoval jsem, že ho mám stále ještě rád, že ho to určitě přejde a tak. Ach, jak jsem byl naivní. Bylo to horší a horší. Jednou, ani nevím proč, jsem šel do klubu sám. Iwaki nemohl. Bez něj to bylo uvolněnější, chodil jsem tancovat s klukama i s Natsuki, bylo to… bezva… Tak nějak jsem se rozhodl, že to s ním ukončím, protože to opravdu nemělo cenu. Byl tak hrozně žárlivý, že mě to ničilo a mívával jsem z těch jeho výbuchů i modřiny…

Jak jsem tam byl sám, tancoval jsem se Soratou. Byl to zrovna ploužák. Dokonce mě i políbil. Což neměl, protože v ten okamžik přišel Iwaki.

Asi si dovedeš představit, jak reagoval. Řval na Soru přes celý sál, na mě taky, chtěl mě popadnout a odvléct, já se mu ale vytrhl a zařval jsem, že je konec, že nestojím o takovýho žárlivýho blázna. On se jen smál, že to nemůžu myslet vážně, že přeci nezničím všechno, co mezi námi je. Já mu ale oponoval, že už to z mé strany zničené je, a pak jsem řekl to, čeho doteď lituji – že miluji Soru a že mě odveze domů a že s Iwakim už nechci mít nic společnýho.

Sotva jsme vyšli ven, vyběhl i on. Mě odstrčil stranou a vrhl se na Soru. Bylo to strašný. Kopal do něj a mlátil, nebral na nic ohledy, v obličeji měl šílený výraz, jako by si to neuvědomoval. Pak ho přehodil přes kapotu novýho auta, co si Sora pořídil k narozeninám, popadl kámen, co ležel nedaleko a že to byl velký kus kamene, rozbil mu všechna skla, zrcátka a vylezl na auto a rozdupal mu střechu. Tedy nadupal, já už si to moc nepamatuju, vím jen, že v šoku jsem zavolal policii. Když byly slyšet policejní vozy, Iwaki se na mě nechápavě zadíval a když viděl mobil v mé ruce, napadl i mě. Řval na mě při tom, jak jsem mohl, že mě miluje a miloval, jak jsem mohl, jak jsem mohl…

Měl jsem zlomenou ruku a otřes mozku. Víc už naštěstí nestihl, protože ho odtrhli policisti. Ještě jsem stihl zavolat Sorovi sanitku. Nevypadalo to dobře, krvácel všude možně, protože byl pořezaný od skla…

Co vím, tak měl silný otřes mozku, zlomené obě ruce, jednu nohu a naraženou páteř. Nepočítám to, že byl celý fialový. A byla to moje vina. Já řekl, že ho miluju.

Máma za mnou přišla do nemocnice a brečela. Řekla, že lituje, co se stalo, že kdyby… Dál nevím, moc jsem ten její výlev neposlouchal. Začal jsem nenávidět Iwakiho. Rodina Soraty na něj podala trestní oznámení a já byl předvolán jako svědek. Sice jsem nebyl plnoletý, ale jediný jsem pořádně viděl, co se stalo. Táhlo se to dva měsíce, mezitím přijel na vozíku svědčit i Sora, doplnil mou výpověď a ještě přidal to, jak se ke mně Iwaki choval a tak.

Iwaki dostal tři roky. Za ublížení na zdraví s trvalými následky, poškození osobního vlastnictví a omezování osobní svobody. Vypadal, že mu je to líto, při konci na mě volal, že je mu to líto, že nechtěl a že mi bude psát a tak. Tak jsem si změnil telefonní číslo, přestěhovali jsme se a přestal jsem tak často chodit do klubu. Ale ne úplně, nechtěl jsem se uzavírat před světem. Ten zážitek s Iwakim mě zocelil, Seiji. Jsem jiný. Tvrdší.

To je tak celý příběh. Po vztahu s ním jsem měl jen pár letných známostí, většinou na pár měsíců. Nikoho jsem nemiloval. Až teď…

No, to je tak všechno. Vrátíme se do sálu?“

Zvedl se a bez jakéhokoliv dalšího slova odešel. Já se tupě díval na oblohu.

Tak TAKOVÝ on měl život? Tohle musel vytrpět? Díval jsem se na něj v úplně jiném světle. Už chápu, proč Nomiko chce, aby byl šťastný. Už chápu, chápu víc věcí. Je mi líto, že tohle musel zažít.

Ale vypadá to, že se s tím smířil.

Opravdu se s tím smířil?

 

***

 

Vrátili jsme se tedy do sálu. U stolu dělali, jako by se nic nestalo. Buď to byl jejich nápad, jejich dobrá vůle, nebo je o to požádal Saionji. Teď sedíme spolu, všichni se baví i se mnou. Teda on si mě posadil na svoje kolena. Nejdřív jsem se cítil trapně, ale všiml jsem si, že tak sedí víc lidí. Aspoň že tak. Cítím se být víc blíž k němu.

Najednou přede mnou stála Natsuki. „Tancuješ?“

Překvapeně zamrkám. „Prosím?“

„Jestli tancuješ.“

„Ehm… Já?“

„Sedí tu ještě někdo jiný?“ otázala se. Ano, Saionji. „Se zvedej a pojď. Saionji, půjčíš mi ho na chvíli?“

Saionji na mě pohlédl zpytavým pohledem. „No, on nevypadá moc nadšeně.“

„To ho přejde.“

„A proč nevezmeš Rin?“ otázal se.

Natsuki vzdychla a obrátila oči vsloup „Ze samého důvodu, proč nechodíš ty. Nechce se jí. A stydí se.“

„Já se taky stydím,“ odvážím se pípnout, ale to už jsem strhnut z bezpečí Saionjiho ochrany a jsem táhnut na parket. „Hej!“

„Tak se postav, poslouchej hudbu a tancuj. Nechce se mi věřit, že takovej hezkej kluk se stydí. A stejně už tu většina sálu není, tak klid.“

Po počátečním šoku to nebylo až tak hrozný. Ale jsem opravdu poleno, ačkoliv se mě Natsuki snažila „naučit“ tancovat, moc se jí to nepovedlo… Pak přišel na řadu ploužák a to si naopak došla pro Rin. Tomu se nebránila. Já se podíval k našemu stolu. Saionji se na mě taky díval a pak se zvedl a šel ke mně. A hele, na ploužák on jde?

„Smím prosit?“ usmál se.

Kývnu a přitisknu se k němu. Pomalu ploužíme v rytmu hudby. Cítím se divně, jsem prkno, neumím se pořádně hejbat, ale on to nijak neřeší. Zavírám oči a snažím se vnímat jen Saionjiho, jeho ruce na mém těle, svou tvář na jeho hrudi. Sálá z něj teplo, síla…

Teplo… proudí mi celým tělem, od hlavy po konečky prstů. Vzrušuje mě to. Nejen mě, mezi nohama začínám cítit tlak, kalhoty mi začínají býti poněkud těsné. Je mi to trapný, rudnu, odtahuju se od něj, aby to necítil, ale on si mě přitiskne zpátky.

„Nestyď se, to je normální,“ konejší mě. „Líbí se mi to.“

Odtančili jsme si další dva ploužáky. Pak jsme se vrátili zpátky ke stolu, následně jsme si ještě chvíli povídali s chlapama a s Natsuki – i když Rin se taky rozhovořila – a konstatuji, že nelituji toho, že jsem byl okolnostmi téměř donucen sem jet.

„Co takhle odejít?“ šeptl mi Saionji do ucha.

„Cože? A kam?“

„No, už je docela pozdě, co takhle jít spát?“

„Tak brzo?“ vyjuknu. „Nebo kolik je?“

Vytáhnu mobil – poprvý za večer – a se zděšením zjistím, že už je skoro půl třetí ráno. A já si říkal, že těch lidí nějak ubývá…

„Já si to ani neuvědomil…“ usměju se.

„Tady čas hrozně letí, já vím,“ kývne. „Půjdeme?“

„Ty… ty už jsi unavený?“ táži se. Nevypadá tak.

„Ne, vůbec. Spíš naopak,“ mrkne na mě šibalsky.

Chvíli nechápu, ale dojde mi to rychle. On vůbec nechce jít spát, on chce…

Přikývnu, ačkoliv…

„Fajn,“ usmál se, pak vstal a měl jsem možnost spatřit bouli v jeho rozkroku. Hm, aspoň v tom nejsem sám…

Zvedli jsme se, že půjdeme nahoru spát. No a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat.

„Ale, ale, že by příjemná noc?“ ozval se Ryu. byl už namol, proto ta veselost…

„Tak na vás, pánové,“ přidala si Natsuki a demonstrativně pozvedla sklenku.

Aby toho nebylo málo, přisadil si i Kyoshiro. „Buď na něj hodnej,“ děl s úsměvem na rtech. „Je to ještě mládě…“

Rin sice nic neříkala, ale ty úsměvy, mrkání a vehemetné mávání taky stálo za to.

Aneb jak ze sebe zase jednou udělat šaška.

Když jsme odcházeli, Saionji měl danou ruku kolem mých ramen a tlemil se. Zato já byl rudý jako rajče. Rajče s úpalem. Báječné.

„Jsou milí, co?“ povedlo se mu uklidnit.

„Jo, hrozně,“ zamumlám. Je to ještě mládě…

Mládě…

Vyjdeme po schodech do prvního patra, Saionji mě neomylně vede. Pak z kapsy vytáhl klíč od jedněch dveří, odemkl a vešli jsme dovnitř.

Bylo to, jako bych vlezl někam do zámeckého pokoje. Vymalováno na světle modro, postel s nebesy, ve které by se dalo i utopit, pak psací stůl a dvě pohodlná křesla.

„Jediný pokoj, který není vymalovaný na růžovo,“ ušklíbne se, když za náma zamyká. „Nechápu, kdo to vybavoval. Růžová… fuj.“ Odhodil na jedno z křesel bundu a začal se svlíkat. „Má to tu i sprchu. Tu pak můžeme použít.“

Líbilo se mi, že to podotkl v množném čísle.

Napodobil jsem ho v odkládání si. Nejdřív pomalu, pak se ale na mě najednou vrhl, až mi vyrazil dech a začal mě hladově líbat. Zbytek oblečení odlétl někam na druhou stranu pokoje, padli jsme na postel a pak jsem se jen vznášel, jako před týdnem u mě v posteli… Jenže teď to bylo ještě lepší, protože…

Protože…

„Miluju tě,“ šeptal mi do ucha, líbá mě na krk. „Už to nevydržím, chtěl bych tě mít, celého… Dovolíš mi to? Můžu si tě vzít?“

Sice trochu váhám a bojím se, ale řekl, že mě miluje, řekl, že mi neublíží a já mu věřím. Taky ho miluju. Tak proto.

Proto?

Jde na mě pomalu, něžně, zepředu jako s holkou. Nejdřív to bolí, i když se snaží, ale po čase si zvyknu, bolest vystřídá slast, teplo, žár. Byl to ten nejkrásnější pocit, který jsem zažil. Byl jsem dřív než on. I ve stavu, kdy jsem byl schopen sotva co vnímat, nedovolil jsem mu mě opustit. Pochopil, že chci, aby byl i on…

Pak vedle sebe leželi, unavení ale šťastní, úplně grogy, ale uspokojení a spolu. Otočím k němu hlavu, leží na boku, opírá se o loket a usmívá se na mě.

„Děkuju. Moc ti děkuju.“

Přitulím se k němu, políbím ho. „Já tobě taky,“

„Ublížil jsem ti?“ ptal se starostlivě. Je to zlato.

„Ne, neublížil. Líbilo se mi to. Protože jsem ti věřil, že mi neublížíš.“

„To je dobře.“

Usínáme rychle, únava je velmi znát.

 

***

 

Ráno jsme si nemohli moc polehávat, ačkoliv se nám chtělo. Ale nejpozději v deset jsme museli vrátit klíče od pokoje. Tak se rychle vstalo, spolu jsme si vlezli do sprchy a honem pryč.

Cítil jsem se relativně svěže. Teda tělo trochu pobolívalo, hlavně spodní část, ale jinak v pohodě. Nikdo známý už se tam nevyskytoval, tak Saionji jen vrátil klíče a my se vydali na autobus.

Jak jsme tak čekali, uvědomil jsem si, že budu muset čelit otci. Ta představa mi moc veselá nepřišla. Nevím jak bude reagovat. Bude mi to vyčítat? Bude na mě řvát? Nebo dokonce brečet?

„Bojíš se domů?“ otázal se. Vždycky uměl odhadnout, jak se cítím.

Kývnu.

„Nezapomeň, i když je tvůj otec, nemá právo ti přikazovat, koho můžeš a koho nesmíš milovat. I když ti to nebude příjemné, že se s ním hádáš, stůj si za svým. Protože své pocity znáš jenom ty. Buď tím, čím chceš být. A nikdo, NIKDO ti to nesmí zakazovat. Mysli na to, až dorazíš domů.“

Kývnul jsem. Na jazyk se mi drala poznámka: „Odkdy je z tebe filozof?“

Saionji se zasmál. „Ale to nic… Jen mě napadlo, že by ti to mohlo pomoct.“

„Díky,“ usměju se a vlepím mu rychlou pusu. Jedna postarší paní nedaleko to viděla a s pocitem lítosti jsem si všiml, že se začala křižovat a nejspíš špitat motlitbu. Ubozí lidé, kteří se bojí všeho, čemu nerozumí.

Saionji má pravdu. Jsem tím, co jsem. A nikdo mi nemá právo do toho mluvit.

NIKDO!

 

***

 

Když jsme ruku v ruce stáli před naším barákem a já s obavou sledoval dveře, Saionjiho stisk mi dodal odvahu.

Buď tím, čím chceš být.

Protože své pocity znáš jen ty.

Jen ty…

 

 

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

uzasnýýýýýýýýýý

(Janule, 5. 8. 2007 13:06)

ted jsem se vratila z chaty a hned jsem si precetla posledni kapitolu a bylo to uzasny moc moc moc pekny fakt moc nadherny super

jupí jupí

(Fuji, 4. 8. 2007 1:47)

já chci dalšííí povídkuuu ^-^

súúúper!!!

(konji, 31. 7. 2007 18:58)

podle mě to pokračování nepotřebuje,je to suprově ukončený...prostě krása.
Nejlepší ale bylo rajče s úpalem XD
Tak honem a dej sem tu další povídku!

Takže...

(Autorka Šárka, 31. 7. 2007 13:21)

Jsem ráda, že se mi konečně povedlo něco dopsat. Od příštího týdne sem začnu dávat další povídku, která se bude jmenovat Oogami. Kdo umí japonsky, měl by vědět, co to znamená. Bude to i tak trochu fantasy a bude mít několik částí, mám hotovou první část, tj. 10 kapitol.
Snad se vám bude líbit aspoň zpoloviny tak jako Anii-san. Já si myslím, že Oogami je lepší...
=)

taak to je mmmm ^____^

(Fuji, 31. 7. 2007 1:41)

a taak to je mmmm ^____^

Áááách, romantika...

(Lebel, 31. 7. 2007 1:17)

Musím konstatovat, že se mi tahle povídka strašně líbila. Byla naporsto žůžová.
A co mě fakt dostalo, to bylo to rajče s úpalem. Úplně jsem u toho prskala smíchy.
Jen tak dál. :)))
Jen by mě docela zajímalo, jak na to reagoval taťka.

...

(Momoko, 31. 7. 2007 0:50)

Naaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaadhera!!!!Proste krasa!

:0)

(SakuraMika, 30. 7. 2007 15:36)

super skvelé skvelé no proste SUPER!!!!!!!!!!!!!!....Hlavne neprestavaj písat už sa teším na dalšiu poviedku