Anii-san OVA4
„Co máš v plánu na zítra?“ zeptal se mě v pátek večer, tedy spíš v noci, spí zase u mě, tentokrát přišel včas. Včas na to, abychom si stihli popovídat. Za ten tejden jsem si nějak zvykl mít ho u sebe.
„Nic moc,“ brouknu a přitulím se k němu blíž. Hladí mě po vlasech, kdybych byl kotě, začal bych vrnět.
„Šel bys se mnou do jednoho baru? Seznámil bych tě s několika svými přáteli, pobavili bysme se, vypadli bysme z baráku…“
„Zní to dobře. A kam?“
„Do jednoho baru na kraji města. Je to takovej… no, velmi útulnej bar, je tam milo, pohodlno a velmi, velmi, velmi přitepleno…“ zasmál se.
„Teplo jako… Jako lidi jsou tam… teplí?“
„Jo, tak nějak,“ kývne.
„Aha.“ Nějak se mi hůře dýchá. Kam mě to proboha chce vzít? „Aha… No, já myslím… nevím…“
„Copak zase nevíš, štěňátko?“
„No, nevím… Nemyslím si… Nejsem si jistý,“ nějak se nemůžu vymáčknout… „Nejsem si jistý, zda já, tam…“
„Nejsi si jistý, zda jsi na kluky? Já neříkám, že úplně jsi. Jen bych s tebou rád šel někam, kde na nás nikdo nebude koukat zle, když se chytneme za ruce, políbíme nebo když spolu půjdeme tancovat. Chci tě vzít někam, kde budeme spolu a budeme si užívat, broučku. To je vše.“
To je taky fakt. No, nezní to až tak špatně, ale co na to táta? A není to moc brzo, rovnou dávat najevo, že se s ním CHCI takhle producírovat?
„Ještě nevím,“ zamumlám. „Budu o tom přemýšlet. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Dál mě nepřemlouvá, tak můžeme usnout.
***
Saionji, co ke mně cítíš?
Mám tě rád, řekl kdysi.
Ale já chci, abys ke mně cítil něco víc.
Co když jsem jen hračka?
Mám tě rád.
Mám tě rád.
Mám tě rád…
***
Ráno jsem se probudil v opět prázdné posteli. Už mě to ani nepřekvapuje.
***
Za poslední týden jsme se hodně sblížili a to nejen spaním u sebe. To jsme spolu ani nic nedělali, protože naši byli doma a hrozilo, že by třeba táta… Ne, toho se bojím, takže nic. Tak spolu jen ležíme v noci.
Ale přes den jsme spolu víc. Ukázalo se, že Saionji je v anglině dobrý, takže mě doučuje, eventuelně se učíme spolu, každý to své. Občas mi vypráví, co se učí na fakultě, abych věděl, do čeho jdu. Občas si dáme lehkou pusu, ale jak říkám. Strach z odhalení mi brání dovolit mu něco víc. On ani neprotestuje, evidentně mě chápe. Za což jsem taky rád.
Když nad tím ta uvažuju, tak Nomiko nám trochu dělá zeď. Náš vztah jí asi vyhovuje, je šťastná za syna. Od našeho rozhovoru před týdnem jsme spolu nemluvili, mně to vyhovuje, protože i přes to všechno jí stejně stále moc v lásce nemám. Přijde mi taková podivná…
***
Při dnešní večeři jsme se sešli všichni. Což byl docela zázrak. Saionji jedl mlčky, občas po mě střelil pohledem a usmál se na mě. Nenápadně jsem mu úsměvy oplácel. Otec byl nějak zamyšlen.
Poslední dobou jsem s ním moc nemluvil. Vím, že ho povýšili, teď je takovej menší „vyslanec“ firmy, dělá obchody a tak, takže to se rovná více služebních cest. To se mi líbí, velmi líbí. U večeří ale moc nemluví, hlavně na mé otázky odpovídá stroze, napadlo mě dokonce, že něco ví, ale to snad není možný, se Saionjim jsme si dávali pozor, aspoň teda myslím. Povýšili ho, měl by být veselý, ne?
Tak proč není?
„Dnes večer nepřijdu domu,“ prohlásil najednou Saionji.
„Ale…“ povytáhla Nomiko obočí. „Kampak? Na kraj města na diskotéku?“
Přikývnul. „Jo, slíbil jsem jim, že zajedu. Dlouho jsem tam nebyl.“
„Budeš mít kde spát?“
„Jo, nahoře jsou tam nějaký pokoje k pronajmutí.“
Nomiko přikývla. „Beru na vědomí.“
„Chci vzít Seijiho s sebou.“
Do té doby jsem jen nezaujatě poslouchal, jak se ti dva baví. Jakmile však padlo mé jméno, trnul jsem sebou. A stejně tak i otec, který se na mě nevěřícně zadíval. Nebo to byl jen můj pocit. Byl to zlomek vteřiny, pak zas oči sklopil k talíři.
„A Seiji by chtěl jít, na tu… diskotéku?“ Proč mám pocit, že tu otázku přecedil přes zuby?
„Myslím, že nic nebude namítat. Aspoň se vyvenčí, stejně jen věčně leží v učení, ne?“
„Je to tam… bezpečné?“ nedal se otec odbýt.
„Ano,“ přisvědčil Saionji. „Ručím vám za to, že se mu nic nestane. Pohlídám ho. Nemáte se čeho bát.“
„Jistě,“ dodal otec. Pak chvíli mlčel. „Pokud s tebou bude chtít jít, tak nic nenamítám. Ale máš za něj odpovědnost.“
„Jistě.“
Celou dobu jsem tak seděl, nevěděl jsem co říct, zda vůbec mám něco říkat, pak Saionji říkal, v kolik odjedeme a jak přijedeme a tak. Celou dobu jsem si připravoval, jak toho pacholka seřvu. Vždyť přece…
***
„Nikdo se mě neptal na můj názor! Nikdo se MĚ nezeptal, zda chci jít nebo ne! A neřekl jsem ti, že jedu!“
Stojím u sebe v pokoji, Saionji sedí na posteli a usmívá se. Hrozně se baví. Ten jeho úsměv mě rozčiluje, jako by říkal hahaha, převezl jsem tě…
Parchant!
„Ale no tak, čumáčku,“ natáhl ruku, aby mě chytil a evidentně mě chtěl stáhnout k sobě na postel. A chtěl si to vyžehlit. Ale takhle tedy ne!
„Co čumáčku?! Jednal jsi za mě! Jako bych tam nebyl…“
Chňapnul po mě znovu, tentokrát jsem uhnout nestihl. Stáhl mě k sobě na postel. Uvěznil mě pod sebou, nebráním se, líbí se mi to. Ale on dosáhl přesně toho, co chtěl. Ale já mu chtěl vynadat. Chtěl jsem… chtěl jsem…
„To není fér,“ zašeptal jsem ublíženě.
„Život není fér,“ přikývne a zároveň rychle uhýbá, protože se ho pokusím kousnout do nosu.
„Ale no tak, čumáčku, uklidni se. Přeci se nebudeme hádat, kvůli něčemu, co za to nestojí. Poznáš pár mých kamarádů, pár nových známých, bude to fajn, uvidíš… A prožijeme spolu velmi, velmi, velmi vášnivou noc. Co ty na to?“
„Hm.“
Skloní se, aby mě políbil. V tom okamžiku prásknou dveře mého pokoje.
Někdo vešel do pokoje, uviděl nás a odešel. Jelikož Nomiko o nás ví, musel to být…
„Asi tvůj táta, co?“ zašeptá Saionji a sleze ze mě. „Promiň, za to můžu já. Neměl jsem…“
Zavrtěl jsem hlavou. Jednou se to táta dozvědět musel. Ale… nemuselo to být takhle. Ne takhle…
„Myslím,“ řeknu po chvíli, „že opravdu vyklidím pole. Aspoň na dnešek.“
„Dobrý nápad,“ uzná Saionji.
Během hodiny a něco jsme se připravili, rozloučili s Nomiko (otec byl zalezlý v pokoji a opravdu se mi nechtělo za ním chodit) a vyrazili.
***
Dojeli jsme tam přibližně za tři hodiny. Bylo to na kraji města, takže docela dálka. Šel jsem za ním, skončili jsme v hospodě, která vypadala jako menší kulturák. Vevnitř to byla sice starší, ale vkusně zařízená hospoda a solidním tanečním parketem, dlouhým půlkruhovým barem a dvěma řadami dlouhých stolů.
Vešel tedy, zaplatil za mě vstup (Nebránil jsem se, už tak jsem mu dlužil za cestu. Zajímalo by mě, jakým způsobem to bude chtít splatit…), usmál se a zamával jedné slečně v bílém tričku a černých kalhotách a usadil se k jednomu z prostředních stolů. Poslušně jsem ho následoval jako cvičená opička…
***
U stolu, kam jsme přišli, už seděli dva chlapi. Sedí vedle sebe, oba přibližně stejně staří, jeden měl delší tmavé vlasy a byl hubenější, ten druhý kratší světlejší vlasy a měl lehkou nadváhu. Ale oběma bylo kolem čtyřiceti… Proboha, cítím se fakt strašně mladě, dítě mezi dospělýma…
Když uviděli Saionjiho, rozzářili se oba jako sluníčka.
„Saionji, zlatíčko!“ povstal ten blondýn a objal ho. „Už jsi nám tu chyběl, mě i tady Kyoshirovi.“
„Ryu, ty lháři… Taky tě rád vidím.“ Pak se otočil k druhému, který se tedy jmenoval Kyoshiro a podal mu ruku.
„Jaké to je, žít ve středu všeho dění, uprostřed města?“ vyptával se.
„Náročné,“ přiznal Saionji. „Jak psychicky, tak fyzicky. Ale mám důvod tam zůstávat,“ objal mě kolem ramen, skorem až majetnicky. „Tohle je Seiji.“
„Počkej,“ začal Ryu. „Není to náhodou…“
„Ano, mladší bráška.“
Ryu hvízdnul. „Tak to je gól. Nomiko to, předpokládám, všechno schvaluje.“
„Jak jinak.“ ušklíbl se Kyoshiro. „Jako bys jí neznal.“
„Znám až moc dobře,“ utrousil Ryu poznámku. Dál už to nerozebírali, ačkoliv by mě to zajímalo.
***
Sál se pomalu plnil. K našemu stolu si sedali další a další, pak se začaly objevovat i holky se svýma holkama a tak. Byli tam sice i mnozí důchodci kolem sedmdesáti, ale byli tam i někteří kolem mého věku, takže ač možná nejmladší, ne o víc jak tři roky… Ufff…
Saionji byl v plném hovoru s většinou osazenstva, byl veselý a hovorný, mně si moc nevšímal, to, že mě bral na vědomí, bylo ukázáno jen rukou, kterou si položil na mé koleno.
Náš stůl byl plně obsazen. Až na dvě místa. Chlapi tu evidentně někomu drží flek. Pomalu se začíná rozeznívat hudba, ale na diskotéku, kterou Saionji sliboval, to ještě zdaleka nemá. Na parket se však dostavují první páry, mezi nimi zahlídnu i tu holku, který Saionji mával při vstupu.
Během půl hodiny zjistím, komu to chlapi drželi místa. Přilítly dvě holky. Jedna, ta mladší, byla přibližně v mých letech. Aspoň na to vypadala. Byla taková malá, drobná, s oválnýma brejličkama s dlouhými zrzavými vlasy a své pohledy i při pozdravu směřovala směr podlaha. Daleko dominantnější byla její přítelkyně. Byla tak o dvě hlavy vyšší něž ona dívčina, měla kratší sestřih a velmi tmavě namalovaný oči. Byla i robustnější, ne tlustá, ale prostě měla mohutnou kostru. Byla určitě o pár let starší než Saionji. Objala všechny u stolu a sedla si.
„Ahoj chlapi, hvězda stolu přišla! Saionji, zlatíčko! Tak dlouho jsem tě neviděla… S Rin se znáte? Vlastně jo, viděli jsme se tu před třema měsícema, to už jsme spolu byly… Ale toho klučinu vedle tebe neznám.“
„To je - “ pokusil se mě představit, ale ona mu dala ruku na pusu.
„Myslím, že umí mluvit sám, ne? Jak se jmenuješ, hochu?“
„Já… Seiji. Seiji Tamaki.“
„A je ti…? Nech mě hádat… Tipla bych si tak kolem patnácti.“
„Šestnáct,“ opravím jí dotčeně. To fakt vypadám na míň?
„Sorráč. Já jsem Natsuki Matsuzawa. Ženský to nerady říkají, ale co bych zapírala svých krásných pět a dvacet, ne? Vypadám na to?“ Ne, to zajisté ne. Pak otočí list… „Tak, Saionji,“ a já jsem rád, že svou pozornost věnuje někomu jinému než mě, cítím se jak pod rentgenem. Ta holka mi dost připomíná Nomiko. Až moc…
***
Tak a jsem zase mimo pozornost. Všichni si povídají, jak bylo, jak je a jak bude, historka střídá historku a já s nimi nestíhám ani držet pozornost, protože mi nikdo nic nevysvětlí. Ani ta ruka na mém koleni už není. Přijdu si najednou zbytečný, sen o příjemném večeru se Saionjim se pomalu rozpouští.
Zvednu se, Saionji si toho ani nevšimne. Nebo tomu nevěnuje pozornost. Nevím, která z těch variant je horší. Každopádně to byl on, kdo mě sem vytáhl. Neříkám, že by měl na kámoše nebrat na vědomí, ale i tak…
I když pravda, mě má doma pořád.
Vyjdu ven. Je docela zima, ale to je fajn, potřebuju si schladit hlavu. Líp se i uvažuje, než v tom zakouřeným sálu, věc se jeví v pozitivnějším světle. Třeba si to všechno řeknou a pak už se bude věnovat jen a výhradně mně. Třeba… A když ne, budu mít pořádnej důvod mu vynadat.
Tak deset minutek jsem si postál na vzduchu a pak jsem se vydal zpátky. Ještě si skočím na WC…
Někdo tam řve, hádá se... Tam, přímo na záchodech. Poskočí mi srdce. Jeden hlas, klidnější, to je Saionji! Hlas toho druhého neznám, ale vypadá to, že je starší a – a rozhodně víc nasraný.
Vím, že se to nedělá, cítím se hrozně, ale se zatajeným dechem si opatrně stoupnu za dveře – pootevřené dveře – a poslouchám.
„Co tu děláš?“ slyším Saionjiho.
„CO BYCH TU ASI TAK DĚLAL? PŘIJEL JSEM ZA TEBOU!“
„Ale já nemám, co bych ti řekl, Iwaki.“
„Saionji! Jakto, že mi nemáš, co říct? Při tak dlouhé době, co jsme byli spolu?“
„Jo, nezapomeň na ty tři roky, co jsi seděl.“
„TŘI ROKY JSEM SEDĚL! ANO, TO KŮLI TOBĚ!“
„Kůli mně?“ slyším ho se smát. Krutě smát. To není ten Saionji, kterého znám. Není… „Kůli mně? Já se tě neprosil, abys kůli mně málem zabil Soru.“
„TEN UBOŽÁK NEMĚL PRÁVO SE TĚ DOTÝKAT!“
„Proč jsi tady?“ zopakoval svou otázku.
„Proč? Proč? Já tě přece miluju, Saionji!“
„Dával jsi mi to tedy zajímavě najevo, Iwaki. Myslíš si, že to tvoje omezování byla ukázka lásky?“
„OMEZOVÁNÍ? Jaké omezování! Já tě jen chránil Saionji! Já tě přece miluju!“
Ticho. Já nemůžu dýchat, v krku mám sucho. Je jasné, že ten, co je tam se Saionjim, ten… Iwaki, že je jeho bývalý. Že to nebyl dobrý vztah a že ten Iwaki… asi někoho napadl. A Saionji zní… tak jinak, cize. Co o něm vůbec vím? Co vím o tom, jaký byl, jaký je? Co vím z jeho života?
Naprosto nic.
Chce se mi brečet.
„Já tobě ale už nemám co říct,“ prohlásil po chvíli Saionji. „Byl bych rád, kdybys odešel.“
„CO SE S TEBOU STALO?“ Nyní to znělo až plačtivě. Jako by se mu vnucoval. „Proč se tak chováš? Neodepisoval jsi mi na dopisy, změnil sis telefonní číslo, přestěhoval ses… SAIONJI!“
Nevím, co se tam stalo, ale Saionji vyštěkl takovým tónem, při kterým zamrazilo: „Nesahej na mě! Vůbec se ke mně nepřibližuj! Je mi jedno, žes mě hledal. Je mi jedno, že tu teď stojíš. Už k tobě nic necítím, VŮBEC nic!“
„Takhle jsi nikdy nemluvil,“ zesmutnil Iwaki hlas. „Nikdy. To jsem ti byl ale dobrý, do postele, co? To taky popřeš, že se ti to se mnou líbilo? Byl jsem tvůj první!“
„To popírat nebudu. Ano, byl jsi můj první. Pamatuju si to, nepopírám nic. V těch mých patnácti jsem tě miloval, Iwaki. Jenže to, co ke mně cítíš teď, to není láska. To je posedlost, protože nikoho nemáš, nemám pravdu? Ukázal ses v nesprávném světle, Iwaki, jako šílený žárlivý blázen. Měl by sis najít někoho jiného, mimo toto město. Přijmi radu od někoho, jako jsem já a vypadni z téhle končiny. Nic jiného ti nepovím.“
Zase pauza. Iwaki pak mluvil velmi potichu. „Takže už mi šanci nedáš, co? Teď máš tamtoho skrčka, se kterým jsi přišel. Jo, viděl jsem ho a neboj, nic mu neudělám. Nebudu se špinit s něčím tak podřadným… Nebo… Neříkej, že k tomu něco cítíš.“ Poslední věta zněla neuvěřeně, jako by tomu sám nevěřil. „Ty ses do něj zabouchul?“
„Jo, představ si, že jo.“
Srdce mi poskočí až do krku. Nemám čas nad tím uvažovat., protože se pomalu otevírají dveře… Měl bych zmizet. Proč se nemůžu pohnout z místa?
„Prohrát na plný čáře, kor s tímhle… No nic, já zmizím, abys na mě ještě nezavolal policii… Ta povinná vzdálenost pět set metrů, co? Zachechtal se a prudce otevřel dveře –
A já stál přímo naproti němu s otevřenou pusou, nevěda, co budu dělat, jak se chovat, nic… A k tomu bylo jasné, že jsem poslouchal, to poznali oba.
Iwaki je chlap jak hora. Byl o dost vyšší než Saionji, tak si dovedete představit, jak jsem se cítil. Měl krátké černé vlasy, tvrdé stříbrné oči a hrozně ostře řezané rysy, oblečen do kůže… Ale nejhrozivěji vypadala dlouhá jizva táhnoucí se přes půlku tváře. Jakmile mě spatřil, jeho rty se stáhly do nehezkého úšklebku. „A hele, mladej….“
„Seiji,“ ozval se Saionji, ale Iwaki ho přerušil. „Nechápu, jak zrovna TY jsi mohl nějak Saie zaujmout. Takový… nic… Ale asi není moc těžké mít nad tebou moc, co? Jak že se to jmenuješ? Seiji? Hele, Seiji, pověz, jaké to je, být se Saionjim v posteli? Už ti ho strčil do prdele? Bolelo to? Bylo to fajn? Tak povídej…“
„Drž hubu, ty hajzle!“ slyším Saionjiho, pak už ale nic.
Do očí mi vhrknou slzy. Co tu vůbec dělám? Vždyť sem vůbec nepatřím. Bojím se, bojím se ho, byl by schopen mi ublížit. Ale – to už udělal… Prudce se otočím a vybíhám z místnosti, vybíhám z budovy, ven. Někam, kde budu sám. Někam, kde mě nikdo neuvidí…
Neslyším Saionjiho, jak ně volá a pokusí se mě zachytit, nevidím, jak ho Iwaki zadržuje a něco mu říká, jak na něj Saionji řve, nadává mu, snaží se vykroutit, ale on ho nechce pustit…
Běžím, nikoho si nevšímám. Po deseti minutách zastavím. Nevím, kde jsem, ale to je jedno. Kolem mě je několik pouličních lamp a pár metrů dál stojí lavička. Nebojím se, nebojím se, nebojím se. Dojdu s ní a sednu si. Je mi zima, snažím se to nevnímat.
V dálce zavyl pes, slyším mňoukat toulavou kočku, občas zaslechnu zvuk motoru. Od úst mi stoupá pára a já si uvědomím, že bych se mohl vrátit. Co je horší, nepamatuju si cestu. Třeba mě budou hledat. Třeba.
Proč… Proč… Proč? Proč nejsem jako Saionji? Proč nejsem jako on, pevný, silný, krásný, někdo z koho si nebudou utahovat? Brečím, z očí mi padají slzy. Saionji by přeci neplakal, ten by s hlavou hrdě vztyčenou čelil situaci. A já se zmůžu jen na tohle. Jsem tak ubohý. Z očí mi padají slzy, žádný zvuky nevydávám, což je fajn, nestojím o ně.
Nedaleko od sebe zaslechnu kroky. A hlas. Mužský, ale… už od poslechu přiteplený. „Kluci, mám ho. Jo, za chvíli jsme tam, ať se Sei uklidní.“
Prudce trhnu hlavou a čeká mě šok. Tam, kde jsem čekal chlapa. stál… stála… Transvestita?! Ta-ten, které-mu Saionji mával při našem příchodu… Opravdu má ale holčičí postavu, fakt!
„Saionji nám řekl, co se tam stalo. Bylo smutný, že ses do toho připletl. Je ale strachy bez tebe. Pojď, jdeme zpátky.“
Nic neříkám, jen kývnu a zvednu se z lavičky. Ať si každý dělá, co chce. Je mi to jedno.
„Tady v okolí to není moc bezpečný. Jo, mimochodem, jmenuju se Jiji. Začali mi tak říkat kluci z klubu. Doopravdy se jmenuju Fujimori. Hezký jméno, co?“ Nečeká na odpověď a pokračuje dál. „Tady v okolí to není bezpečný. potuluje se tu spousta hnusných lidí, některé mají i násilnické choutky, k těm by ses asi moc rád nedostal, co? Když Saionji vypověděl, co se stalo, myslím, že to řekl jednou větou Otravoval mě Iwaki, stačil urazit jak mě tak Seijiho a ten utekl do města no a pak se polovina baru sebrala a šli tě hledat. To je milý, co? No, ale já tě našla.“ Nijak jsem nekomentoval fakt, že o sobě mluvil-a v ženské osobě. „No, tak jsme si popovídali, co?“ zasmál-a se Jiji. Jo, hrozně. „Támhle je klub. A támhle u vchodu, vidíš, jak tě vyhlíží? Tomu říkám oddanost…“
A opravdu, před klubem byl a díval se všemi směry. Když mě uviděl, rozběhl se. Já šel nejdřív pomalu, pak jsem se ale na všechny kolem vykašlal a rozběhl jsem se taky. Padli jsme si do náruče.
Zase chci brečet, ne smutkem, ale štěstím. Vím, co pro mě Saionji znamená a vím, co znamenám já pro něj.
„Tohle mi nedělej,“ zašeptal, hlas podivně zastřený. Políbil mě do vlasů. „Už nikdy.“
„Už nikdy,“ přikývnu.
Proč bych to dělal?
Komentáře
Přehled komentářů
Kawaii!!! Nepopsatelně božský kawaii!!!
hontó??
(Fuji, 30. 7. 2007 13:45)Autorka Šárka-máš další?? já se ti sem asi přestěhuju natrvalo ^______^ :P
Nadherný
(Janule, 27. 7. 2007 17:07)
Tak to bylo vazne moc pekny takovy dojemny mas talent a uz se tesim na dalsi (posledni)dilek skoda ze uz bude konec ale urcite to bude pecka uz s emoc tesim
krása
(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz), 27. 7. 2007 11:59)Opravdu povedené. Těším se na další díl,ale je škoda, že už to bude poslední. Píšeš fakt dobře.Doufám, že to dobře dopadne a že to Seijiho otec pochopí.
Poslední díl?
(Autorka Šárka, 26. 7. 2007 9:03)
No, asi brzy. Protože mám už uloženou i jinou povídku, jejíž první část (tj 10 kapitol) už mám uloženo v estrankách. Plus pár dalších povídek. Ale postupně, dámy... Co když mi dojde inspirace a nebudu vědět, co psát?
T______________________T
super
(Leia, 25. 7. 2007 21:59)velice dojemna cast pribehu.. kdypak sem soupnes posledni dil?
panebože to je nádhera
(misako, 25. 7. 2007 21:08)KAWAII!! Je to fakt nádherný a dojemný... nemůžu se dočkat konce i když vlastně ani nechci aby skočnčilo x-)
ježiš to je krásný
(čeri, 25. 7. 2007 17:37)je to tak nádherný..až mě to dojalo... je to úžasný..já snad budu plakat štěstím seijim. už se těším na konec
KAWAII !
(Flaffy, 22. 8. 2007 10:23)