Anii-san OVA3
Po celý zbytek dne jsem na něj nenarazil. Nevím kde je, v pokoji ani jinde po domě jsem ho neviděl a ani jeden z rodičů jeho nepřítomnost nekomentoval. Já se měl co učit, hlavně angličtinu, ve který jsem začínal poslední dobou docela plavat. Ale nemůžu se na to soustředit. Něco odhání mou pozornost…
Saionji nebyl ani na večeři, což už okomentováno bylo. Otec si povzdechl, že doufá, že až mně bude tolik co jemu, nebudu se courat kdesi po hospodách a budu v poklidu doma, že ten kluk žil evidentně dlouhou dobu bez otce a že by s tím Nomiko mohla něco udělat, načež ta se naježila, prohlásila, že Saionji je již dospělý a může si dělat, co uzná za vhodné. A že Kantaro v jeho letech určitě nebyl jiný… Otci zrudly uši a dál už mlčel. Já se ještě chvíli nimral v jídle, pak jsem se zvedl, se slovy nemám hlad jsem jídelnu opustil.
***
Večer ležím v posteli a čekám. Přijde? Slíbil mi to. Ale usínám v posteli sám.
***
Něco mě vzbudí. Šimrání. Saionji, leží vedle mě a spí. Kdy přišel? Proč mě nevzbudil? Nevím, ale jsem rád, že tu je.
Když mi ráno zvoní budík, zase ležím sám.
***
„Seiji? Seiji?! Haló, Země volá Seijiho!“
Trhnutím se proberu. Kde že jsem? Jo, vlastně… Sedím ve škole v lavici, je přestávka a spolužačka Yumi se nade mnou sklání s roztrpčeným výrazem ve stylu jak si to dovoluješ si mě nevšímat…
„Copak?“ usměju se. Mává na mě nějakým sešitem. Buď je to bižule nebo matika, ty dvě věci mi docela jdou. Yumi, kterou znám už od dětství, často potřebuje pomoct s úkolem. Ne že by nebyla dost chytrá na to, aby to zvládla, ale spíš je lenivá. Na oplátku mi ona pomáhá s angličtinou.
„Dneska jsi nějak mimo,“ prohlásí a začne mě provrtávat zkoumavými pohledy. „Vůbec nikomu nevěnuješ pozornost, jen čumíš do zdi… Nejsi nemocnej?“
Ta má starosti. „Ne, vůbec nic mi není… Cos potřebovala?“
„No, ten příklad, co byl za úkol…“
Jo, přesně to jsem čekal. „Tak to sem dej.“
„Díky ti… Hele…“
„Co?“
„Ale nic…“
***
„Seiji?“
Už zase… Vůbec nevnímám, co učitelé vykládají, nejde to. A Yumi si toho všimla, sedí o lavici vedle a té aby něco ušlo…
„Tak se mi tak zdá,“ pohvizduje, „že se tu někdo zamiloval…“
Půlka pití, co jsem se chystal spolknout, skončila na lavici. „Prosím?“
„Někoho sis našel, co?“
„Já… do toho ti nic není…“ Do toho jí opravdu nic není. Snažím se nerudnout.
Přesně to jí utvrdilo.
Sakra…
„Ha! Mně neoblafneš! Kdo to je? Kolik jí je? Povídej, ne?!“
„Do toho ti vážně nic není.“ nedám se porazit ve vytrvalosti. Vážně jí do toho…
„Seiji, prosím tě, proč z toho děláš takový tajemství? Já jsem ráda, že konečně někoho máš, tak bys mi to mohl trošku přiblížit, co myslíš?“
„Nemyslím,“ ohradím se. Je to kurňa můj život, ne? A nemusí vědět, že ta ona… je on…
I když stejně je z těch lidí, co by pravděpodobně pokrčili rameny a prohlásili něco jako je to tvoje věc, ale taky patřila k lidem, co si rádi pouštěli pusu na špacír. A tohle se rozkřiknout po škole, to by tedy byla bomba…
„Hele, Seiji, ty mi něco tajíš. A to se mi nelíbí…“ ten náhlý záblesk v očích se mi vůbec nelíbí. A má proč… „Ledaže…“
„Ledaže co?“ ohradím se, ale právě včas zazvoní. Tahle učitelka chodí přesně se zvoněním a musí být ticho a ani Yumi nepokouší štěstí…
***
Když zazvoní na konec školy, oddychnu si. Pospíchám, ze školy vysloveně vyletím. Yumi je mi však v patách, bohužel pro ní jsem v šatně rychlejší. Když si pospíším, stihnu městskou a uteču jí dřív, než se naděje. A uniknu jejím všetečným otázkám…
Zahýbám za roh. Vtom zkoprním. Stojí tam… Saionji… Opírá se o stěnu školní budovy a kouří… KOUŘÍ? Nevěděl jsem to…
Když mě uvidí, usměje se a vajgl odhodí na zem. „Ahoj. Napadlo mě, že bysme mohly zajít někam na limču. Ještě jsme si pořádně nepopovídali, co?“
„To ne,“ přikývnu. Úplně jsem zapomněl na Yumi, která vyběhla zpoza rohu.
„Mám tě!“ vyjekla. Když spatřila Saionjiho, zarazila se. „Jé, pardon, on tu na tebe někdo čekal… Já jsem Yumi Takahashi. Těší mě. Jsem Seijiho kamarádka z dětství.“
Na mě úplně zapomněla, má oči jen pro něj. Tak to ne, holka… Znám tvou slabost pro hezký kluky, ale tenhle je můj… Ale nesmím ti to dát najevo…
„Saionji Kanaze. Jsem Seijiho nevlastní bratr. Právě jdeme spolu ven, naši budou mít výročí, vymýšlíme, co jim koupit.“ Fakt úžasná výmluva, to nemohl vymyslet něco lepšího?
Stiskli si ruce.
PROČ?
Začíná to ve mně vřít…
Yumi se na mě vyčítavě zadívala… „Seiji, proč jsem mi neřekl, že máš takového… staršího bratra?“
Ono se totiž blbě vysvětluje, když s ním navíc spím… Tedy skoro spím, opravím se v duchu. Skoro…
„Nepřišlo mi to důležité.“ Ale ale, Saionji se ušklíbl. Že by to jemu přišlo důležité?
„To je fajn, že jsem ve tvém životě taková malá drobnost…“
„Já to tak nemyslel!“ vyjeknu a vzápětí zrudnu. Můj protějšek se evidentně baví.
„Jistě,“ přikývne. Tenhle výraz alá zahrajme si na kočku a myš opravdu nesnáším. Proč mi to dělá? Proč?
Yumi nás sleduje. Až moc. Je na čase zmizet. To pochopí i Saionji.
„Yumi, rád jsem tě poznal. Ale musíme jít.“ Ještě jednou jí stiskl ruku a věnoval kouzelný úsměv.
Takhle se na MĚ ještě neusmál…
„Žárlíš?“ vyzvídá, když jsme o dva bloky dál.
„Ne, proč bych měl?“ zabručím.
„Jen tak,“ odpoví a jen tak jako by nááááhodou se svými prsty dotkne mých. Bylo to příjemné. Chtěl bych ho vzít za ruku, ale uvědomuju si, že to nejde, lidi by koukali divně a já nerad přitahuju pozornost.
„Ale zbavil ses jí rychle,“ připustím.
„To je cvik,“ prohlásí. „Takový za mnou lezou pořád. Otravuje mě to, ale nechce se mi říkat věci stylu sorry, ty se mi nelíbíš, ale bral bych tvýho staršího bráchu, víš… Jsou to takový husičky.“
Zbytek dne jsme strávili spolu. Nejdřív k kavárně, pak mě vzal ještě na večeři. Když jsme přišli domů, vrhl jsem se na úkoly. Trochu nestíhám. To je tak, když má někdo hlavu v oblacích…
***
„Tak koukej kápnout božskou ohledně tý tvý známosti,“ vybafne na mě Yumi, sotva přijdu do školy.
„Dej mi svátek,“ pokusím se jí usadit. Nepomůže to.
„Ne, chci to slyšet… A co ten tvůj bratr? Takovej pěknej kus chlapa…“
„Hm.“ snažím se jí neposlouchat.
„Jméno tvého miláčka?“ vybafne.
Chce mě snad nachytat nebo co? „Neřeknu.“
„No tak, Seiji, nezapírej…“
„Vážně, není to nic vážnýho a ani to mezi náma není až tak jistý…“
„Ale ale… se mi včera nezdálo,“ ušklíbla se.
Zarazím se. Co to má… „Prosím?“
„Jsi můj nejlepší kamarád, Seiji. Jsem ráda, že jsi šťastný, ale myslela jsem si, že bys mi mohl říct trochu víc. Proč mi lžeš?“
„Já ti přece nelžu…“ bráním se, avšak marně.
„To bych neřekla. Lhal jsi mi. Je mi jasný, že nechceš, aby to nikdo věděl, ale MNĚ jsi to říct mohl…“
„Já? Říct ti… co?“
Vzdychla. „Fajn, tak jak chceš…“ Přišla ke mně blíž. „Vím, že ta tvá vyvolená je tvůj nevlastní bráška. Jsi na kluky. Mýlím se?“
Pošeptala mi to, ale mně přišlo, jako by to najednou vykřičela do světa.
„Prosím tě… já?“ snažím se zapírat, ale marně.
„Jo, ty.“
Zvoní.
„Tak o velký přestávce na střeše. Cestu si snad ještě pamatuješ.“
Proč bych si nepamatoval. Už od začátku školního roku tam chodíme svačit. Vždycky, když chceme v klidu něco probrat, občas jsem jí tam i doučoval, když to ve třídě nešlo.
Kývnu tedy. Těch pár hodin přežívám jak v mrákotách. Když se na to tak dívám, asi měla pravdu.
Měl jsem jí to říct.
***
„Ještě budeš zapírat?“ ptá se.
Zavrtím hlavou a zakousnu se do oběda. „Jak jsi to zjistila?“
„Za prvé nejsem blbá. Poznala jsem, žes mi nechtěl říct jméno a ošíval ses tak moc, že mi to došlo. Buď to není holka nebo nevím. Pak další věc, sotva jsi vylezl ven, na koho nenarazím? Krásnej sexy kluk, kterej s tebou evidentně flirtoval. A ty ses mohl utlouct žárlivostí, sotva mi jen podal ruku. A vsadila bych se, že to ani žádný tvůj brácha není…“
„To se pleteš,“ vyvedu jí triumfálně z omylu. „Před nějakým časem se k nám nastěhovali. Jeho máma miluje mýho otce. No a jednou…“ Ale to je jedno, mávnu rukou a vybídnu jí, ať pokračuje, ale ona se nedá.
„Jednou – co? Koukali jste se zamilovaně jeden na druhého a uvědomili jste si, že jste pro sebe jako stvořeni?“
Zakuckám se smíchy. Buď to myslí ze srandy nebo nějak moc žije romantickými knihami. Bylo to tedy trošku jinak.
„Neřekl bych,“ snažím se o vážný tón.
„Tak jak?“ vyzvídala.
Třeba jí skutečnost na chvíli usadí zpátky na zem. „Řekněme že v jeden okamžik mu touha ovládla tělo.“ I když, jak se tak na to dívám zpátky, tak hrozný to nebylo.
„On tě…?!“ Nebyla schopná slova.
„Skoro,“ culím se. „Ale chtěla jsi povídat dál, ne?“
„J-jo, chtěla…“ Hihihi a máš to! „No a pak jsem šla za váma. No nevraždi mě, byla jsem zvědavá… Prostě jsem to poznala z toho, jak ses ně něj culil a občas jsem zaslechla i to, co si povídáte. Obzvláště mě pobavila pasáž o husičkách. No a to je vlastně celý. Pak jsem jen zuřila, jaký ty máš štěstí… Ví to o tobě vaši?“
Já ani nevím, zda to o sobě vím sám… „Ne.“
„Ach, to je tak…“ Jestli řekne romantický, tak si něco udělám. „Romantický…“
Ach jo.
„A vy spolu… spíte?“
Jo detailů se ti zachtělo… „Ne tak úplně.“ To je vše, co jí k tomu řeknu. Nějak si to asi přebrala, protože dál se neptá. Aspoň na toto téma ne.
„Seiji, miluješ ho?“
Tak tady uhodila do černého. Otázka, které jsem se celou dobu bál. Jak to mám vědět, zda ho miluju? Známe se tak krátce… Líbí se mi, to ano. A nechci být moc dlouho bez něj. Líbí se mi, když u mě spí, jen tak, v posteli, ani nemusíme nic… ehm… tvořit… Miluju ho?
„Myslím… že jo. Jo, miluju ho,“ přiznám jí a zároveň i sám sobě.
Bojím se toho.
„A on tebe?“
Pokrčím rameny. Líbím se mu a asi mě má rád. Ale zda mě miluje? Slíbil, že mi neublíží. A já mu věřím.
Nic na to neřekla, jen se tajemně usmála.
***
„Ale překvapil jsi mě, Seiji,“ řekla odpoledne, když jsme šli na autobus. „Nikdy bych to do tebe neřekla. Ty, taková puťka domácí… A k tomu s takovým naprosto úžasným chlapem.“
„Hele, nezáviď,“ ujede mi.
Chvíli se na sebe zaraženě díváme, ale nakonec nám nezbyde nic jiného než se té absurditě zasmát. Ona mi závidí chlapa, se kterým chodím.
ONA MI HO ZÁVIDÍ!
Život nikdy nebyl lepší.
***
V noci Saionji zase spal u mě.
Stejně jako následující noc.
A tu další taky.
Vždycky přišel, když jsem spal a odešel, než mi zazvonil budík.
Nezeptal jsem se proč.
Komentáře
Přehled komentářů
Supéééér, úžo, skvělý, boží.. co víc dodat.. =)
no taaaak
(tamara, 19. 7. 2007 21:17)
nebud zla a daj tam pokracko ked je to take napinave
skvelyyy
(Momoko, 19. 7. 2007 2:07)Je to uzasny,co vic rict,jsem napjata jak ksandy co bude dal...^^
Janule
(Úzasnýý, 18. 7. 2007 9:26)Jé konecne jsem se dockala dalsiho dilu uz jsem se tak tesila a je to super fakt bajecny.....Tvoje povidka se mi vazne moc libi. Tenhle dil byl fakt super uz se tesim na dalsi dilek nemuzu se dockat :):):) !!!!!!!!!!!!!!
super
(Leia, 17. 7. 2007 11:04)to je super, dosti srandovni situace ae velmi dobra zapletka, tesim se na minulost Saonjiho.
hjfhg
(mája, 17. 7. 2007 10:42)Super, to je naprosto úžasná povídka. Jen tak dál. Těším se na další díl.
Kawaii
(Flaffy, 22. 8. 2007 9:59)