Anii-san OVA2
„Ahojky,“ prohlásil.
Já měl na výběr ze dvou možností. Zdrhnout nebo bojovat.
Pravda, řekl, že mi neublíží. A Nomiko se mě zastane, když mi když by se tak stalo. Ale můžu jim věřit?
Budu muset.
Nic jiného mi ani nezbývá.
„Žádný zběsilý útěk?“ zeptá se.
Neodpovím, jen přejdu blíž k posteli.
„Se se mnou nebavíš?“
„Jsem si myslel, že ti jde o něco jinýho než o mluvení.“
Zasmál se. „Teda to bylo hnusný. Slyšel jsem část tvého rozhovoru s máti…“
„O tom se s tebou bavit nehodlám.“
„Jistě. Ani se tě na to neptám. Jen mě to pobavilo… Pověz… Budeš mi zase utíkat a brečet?“
Neodpovím.
Překvapil mě. Rychle mě chytil za ruku a stáhnul k sobě na postel. Nebráním se. Sklání se nade mnou, změny si všiml, nijak to nekomentoval.
„Takže… čím začneme?“
Cítím jeho ruku, hladí mě, zajíždí pod tričko, ten dotyk na holé kůži je… fajn. Když mě políbil, přidal jsem se, dokonce jsem ho objal kolem krku. Ke rtům jsme přidaly jazyky a já si poprvý plně uvědomil, jak dobře Saionji líbá. Na to, co mi dole řekla Nomiko, asi něco bude.
Tak rychle jak to začalo to i skončilo…
„Ehm ehm…“
Ve dveřích pokoje se objevila Nomiko, v ruce moje vyžehlené oblečení, na tváři široký úsměv.
„Mohu vyrušit?“ náklad mi položila na židli. „Je fajn vás pozorovat. Ale asi bych ti, Seiji, měla sdělit, že tvůj otec Kantaro asi za půl hodiny přijede domů, právě mi volal… Takže si buď pospěšte nebo si to nechte na noc…“ Pak se ještě ušklíbla. „Jste slyšet až dolů.“
„Díky, mami,“ prohlásil Saionji, vyskočil z postele, chytl jí za ruku a vyváděl z pokoje. „Jistě chápeš, že to šmírování jsi mi právě oplatila a že se to už nebude opakovat…“
„Jistě že ne,“ přisvědčila a pak, pološeptem, abych to slyšel, dodala: „Ty kanče…“
Zůstal jsem stát – tedy sedět – s otevřenou pusou. „Ehm…“ odvážím se zeptat, „šmírování?“
„Jo, jednou jsem jí nachytal s její přítelkyní,“ mávnul rukou. „Stál jsem tam asi pět minut a nebyl jsem schopen dělat nic… Jo, to byly časy… Bylo mi čtrnáct… Krásný to věk.“
Aha… To je milý… Já z těch dvou začínám být celý paf… Kdyby otec věděl, koho si to přivedl do domu…
„Takže… Urychlíme to nebo si to necháme na večer?“
„Já bych to nechal na večer,“ vypálím, vzápětí se zarazím, musí to znít, jako bych se z toho snažil vyvlíknout.
„Tak jo. Přijdu večer. Ne že mi zamkneš… To bych ti neodpustil…“ Přejel mi palcem po rtech a věnoval mi jednu rychlou pusu.
Když byl u dveří, chtěl jsem se ještě zeptat, chtěl jsem se ujistit… „Saionji?“
„Copak?“
Chtěl jsem se zeptat, vážně chtěl, ale nějak to nešlo… „Jen… nezamknu…“ Donutil jsem se k úsměvu.
Zavřely se za ním dveře. Byla jedna hodina, takže brzy bude oběd. Do té doby jsem si četl. Procházel jsem si biologii. Jaká zvláštní náhoda, Saionji studuje tam, kam i já chci jít…
***
„Ty nebudeš obědvat?“ ozvalo se ode dveří. Nomiko.
„Jo, už jdu…“
Oběd byl jako vždy vynikající. Všichni se jen olizovali. Tedy, všichni… Saionji tu nebyl, měl něco venku. To jsem uvítal. Po chvíli se ozval táta.
„Seiji, nechtěl bys jít do divadla s náma? Manželka pana Sagary se roznemohla a nemůže jít, tak máme volný lístek…“
Zakuckal jsem se na jídle. Nevím, proč mi to nabízí. Já na tyhle kulturní záležitosti nikdy moc nebyl. „Díky, ale ne.“
Nemohl jsem si nepovšimnout, jak se Nomiko ušklíbla. Mám delší vedení, to ano, ale tohle mi došlo. Co když to udělala schválně, aby se ujistila, zda tu zůstanu nebo raději odejdu, že udělám vše proto, abych vypadl z domu? Abych utekl?
Svou odpovědí jsem jí – jí i sebe – přesvědčil, že utíkat nebudu.
„Jak chceš,“ pokrčí rameny táta.
„Stejně by mě to nebavilo. Vždyť to víš, ne?“
„Ale… Nomiko mi řekla, ať to zkusím.“
Tím to pro něj haslo, ale má dedukce byla správná. Bravo, čirý rozume.
„Díky, Nomiko,“ otočím se k ní. „Ale myslím si, že na večer mám zajímavější plán. Ale vy dva se bavte…“
„Ty se určitě bavit budeš,“ utrousila.
„Taky si myslím.“
Otec jen zvedl oči od jídla, ale nijak to nekomentoval.
***
Je večer. Jak je možné, že ty hodiny tak rychle utíkají?
Máme i po večeři. Na té už Saionji byl. Choval se normálně, bratrsky… Skoro se na mě nepodíval a když, měl v očích něco, co jsem mohl rozluštit jen já…
Jen já…
Teď ležím v posteli. Je asi devět večer, ležím v posteli a čekám na něj. Neříkal, v kolik přijde. Ale už to určitě nebude dlouho trvat.
Co kdybych si z něj vystřelil a dělal, že spím?
Třeba by mě pak nechal… Počkat! Ale chci vůbec, aby mě nechával?
Předstírání spánku mi vždycky šlo. Jen si pak člověk musí dávat pozor, aby neusnul doopravdy.
To by pak byl trapas.
Velký…
Traaaapas…
Hmmm…
***
Něco mě lechtá na tváři. Cítím příjemný dotek na čele. A otevírám oči… Oním dotykem byl Saionji, který mě políbil. Chvíli jsem vůbec netušil, co se děje. Ale došlo mi to rychle.
Při čekání na něj jsem doopravdy usnul. A soudě podle jeho výrazu se královsky baví. Já bych se nejraději utopil v peřině. Taky se o to pokouším…
Rozesmál se. „No ne… vypadá to, že jsem tě nechal čekat moc dlouho, co? Ale už jsem tady…“ Hupsnul si ke mně pod peřinu, položený na boku se opřel o loket a usmíval se. Jen se na mě díval, usmíval se a nic. „Bojíš se?“ zeptal se po chvíli, kdy mi to začalo býti podivné…
Polknu. „No, nevím. Nevím, co po mně chceš…“
Nenechal mě domluvit, vrhl se ke mně a začal mě líbat. Jako včera tu pusu na dobrou noc. Začal pomalu, asi abych se uklidnil a pak „se do toho dal“ a pustil i ty poslední otěže, co ho držely.
Nedostávalo se mi kyslíku, nemohl jsem dýchat, ale bylo mi moc dobře…
„Neboj se mně,“ řekl po chvíli. „já ti nechci ublížit… Taky jsem se poprvý tak třásl, taky jsem byl vyděšený, ale věřil jsem, že mi neublíží. A neublížil. Věříš mi? Budeš mi taky věřit?“
„Neublížíš mi?“ zeptám se ještě jednou, hladí mě po hrudi, zatím jen přes látku. „Slibuješ, že mi neublížíš?“
„Slibuju.“
„Tak je to dobrý,“ usměju se, ale do smíchu mi není. Obavy nezmizí jen tak, jedním slovem. Ale on se snaží, aby to tak bylo…
Šel opravdu pomalu. Jemně ze mě sundal oblečení, jako bych byl dvouleté dítě a zlíbal snad každý kousek mého těla, od obličeje až po konečky prstů. Jen jednomu místu se vyhýbal, ale ne dlouho. Když zamířil k mému penisu, zatajil jsem dech, ale pak… Pak už si toho moc nepamatuju, ten teplo, slast a chvilkovou, proti slasti nepatrnou bolest. když do mě strčil prsty…
Nemohl jsem dělat vůbec nic, jen ležet a užívat si. Když jsem si myslel, že šílenější už to být nemůže, jeho jazyk a prsty mě přesvědčí, že se dost pletu… Pomalu stoupám výš a výš, k vrcholu jen kousek, ale Saionji ví, jak mě tam nepustit, jak prodlužovat mé utrpení, které nechci aby skončilo a zároveň toužím vidět vrchol…
Konec.
Jen malátně vnímám, že Saionji jazykem smývá zbytky bílé tekutiny, co mě opustila. Pak se posunul ke mně a políbil mě. Byla to zvláštní chuť, taková nahořklá, zvláštní…
„Mám tu zůstat?“ ptá se, ještě než usnu, stačím přikývnout.
***
Probouzím se pomalu, ale hned si uvědomím, co se stalo. Saionji leží vedle mě, ještě spí. Což je zvláštní, když vezmeme v úvahu, že já jsem byl nejvíc vyčerpáván…
Sleduji jeho obličej, pravidelné rysy, černé vlasy jsou všude po polštáři. Je to pěknej kluk, opravdu moc pěknej. Jak je možné, že stojí o někoho, jako jsem já? Nechápu to…
Přitulím se k němu víc, líbí se mi to teplo, co z něj vyzařuje, mám pocit bezpečí, nechci, aby to skončilo, nechci, aby někdy odešel, chci tu s ním ležet navždy... Co je to za pocit?
Bojím se ho…
Nevím, jak dlouho jsem ho pozoroval. Pět minut? Deset? Dvacet? Těžko říct. Ale díval bych se pořád.
Co je to za pocit?
***
Probouzel se pomalu. Když spatřil, že ho pozoruju, usmál se. „Čauky štěňátko. Jak ses vyspal?“
„Dobře.“
On se jen ušklíbl. „Aspoň někdo.“
„Ehm?“ nechápu ho.
„Dobře, tak polopaticky.“ Proč se cítím jak totální pako? „Šel jsem na tebe pomalu. Nechtěl jsem po tobě nic a dával ti hodně. Tím jsem ale ubližoval i sám sobě. Celou noc, tím, jak ses ke mně tisknul. Nejsem z kamene, víš…“
Zrudnu, když si uvědomím, že má pravdu. Dal mi hodně a nic za to nechtěl. Jenže… jak dlouho to vydrží? A co po mně bude chtít? Snad…
Musel jsem v tu chvíli vypadat dost hrozně, protože se leknul. „Neboj, nedávej si za můj stav vinu, můžu si ta to sám. Nic po tobě nechci, vážně. Až budeš připravený, až se na to budeš cítit. Nechci ti ublížit, fakt nechci…“
„Můžu se na něco zeptat?“ pípnu.
„Na cokoliv.“
„Já jen… jak to říct… Proč já?“
„Kdo ví?“ protáhl líně. To jsem se toho zase dozvěděl… „Možná mi připomínáš mně samého… Vážně, nežertuji… V já začal se svým prvním chodit, tak jsem byl taky takový, nesmělý, někdy až dětinský… a on…“ Na chvíli se zarazil, přes tvář se mu mihl stín… Jako by na to nechtěl myslet. „No, nebudu tě zatěžovat svýma vzpomínkama, nestojí za to.“
Já bych naopak rád věděl něco z jeho minulosti. Ale přišlo mi blbý se ptát.
***
Ležíme docela dlouho, jen tak u sebe, ani jednomu se nechce vstávat.
***
„Měli bysme vstát. Aby to nebylo podezřelý.“ zašeptá mi do ucha. Chtěl bych se podívat na budík, bohužel bez brýlí jsem slepý jak patrona.
„A kolik je?“
„Dost.“
„Kolik?“ nedám se.
„Dvanáct,“ ušklíbne se.
„Ježiš…“
„No, tak nějak…“
Vstal jako první, že se půjde vysprchovat. Ještě než mi dal pusu na čelo a zavřely se za ním dveře, zeptal jsem se: „Spal bys dnes v noci u mě?“ Ani nevím, proč jsem to řekl.
„Jo, rád…“ A odešel a nechal mě v posteli samotnýho. Jak si tak říkám, udála se se mnou nějaká změna. Nejdřív ho od sebe odháním a pak si ho pozvu do postele. Já se v sobě prostě nevyznám…
Zoufale se zahrabu do peřin. Jsou ještě cítit Saionjim. Nevím, možná se ze mně stane feťák novodobé generace, ale nemůžu od toho odtrhnout nos. Tak takhle je cítit milování? Tohle se píše v těch romantických knížkách, které Nomiko neustále čte?
To je ono?
***
„Seiji?“ ozve se za dveřma. Otec! „Jsi v pořádku?“
„J-jo!“ zavolám a zahrabu se víc do peřin, co kdyby vešel… „Proč bych neměl?“
„No, nikdy jsi nespal tak dlouho… Opravdu ti nic není? Nejsi nemocný?“
„Ne, nic mi není. Asi jsem šel spát moc pozdě.“
Chvíli nic neříkal. Pak jen: „Oběd bude za chvíli, tak přiď.“
„Jasně!“ A odešel.
Uf, to bylo o fous. Kdyby vešel, asi bych ho jen tak snadno nepřesvědčil, že mi nic není. Něco mi totiž bylo…
Zvednu se z postele a zamířím do sprchy. Tak nějak doufám, že by tam ještě mohl být, vždyť to není tak dlouho, co odešel… Bude tam?
Nebyl.
Ale horká pára ještě nestačila zmizet.Komentáře
Přehled komentářů
Čtu to už po několikátý, ale vždycky mě dostane to, jak mu řiká - prej štěňátko!! Bože to je tak nádherný!!! Já chci aby mi tak taky někdo řikal!!!
*****-*****
(Isaaca, 24. 8. 2007 23:02)je to moc krásný jak popisuješ jeho pocity a tak ^^
nejlepsi spisovatel jakyho znam
(tamara, 19. 7. 2007 21:06)zavidim ti tvoju schopnost pisat take putave a uzasne pribehy
KAWAII ! ! ! ! !
(Flaffy, 15. 7. 2007 18:26)hele, nevim kdo jsi, na tenhle článek jsem narazila náhodou, ale jseš fakt borec, moc se ti to vede!!! Jen tak dál!
wow wow wow
(Momoko, 2. 7. 2007 16:23)Uz se nemuzu dockat pokracovani,tohle je silena zavislost!!!
nyaaaaaaaaaa
(Yuki, 30. 6. 2007 15:20)Kawaii-desuuu!!!!!!Sa uz tesim jak to vsetko dopadne XD :))
Uzasny
(Janule, 29. 6. 2007 11:57)Dalsi moc moc pekny dil vazne moc dobre pises u se tesim na dalsi dil moc pekny
PARÁDA!!!
(Tigie, 29. 6. 2007 7:43)No a další část je kde? Začínám na tom být závislá. Chtěla bych vědět víc o Saionjiho minulosti. A taky chci, aby byli víc spolu
Ešte!!!!!
(SakuraMika, 28. 6. 2007 19:19)To bolo super už sa neviem dočkat na dalšiu část tak prosím čím skôr .........inač super super super
supér
(čeri, 28. 6. 2007 15:10)hefky!!! jen..proč mám z toho Saionjiho mám divný pocit????? jináč moc moc kawaiiiiii
štěňátko
(FreeDreamerin, 16. 8. 2008 0:03)