Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Anii-san OVA1

23. 5. 2007
 

OVA 1

 

Moje máma umřela, když mi bylo šest. Bylo to tehdy v zimě, máma a moje starší sestra Momomi jely se strejdou v autě, od něj z návštěvy. Strejda vždycky dodržoval všechny předpisy, někdy až slepě, dbal na dopravní nařízení a padesátku pustil až pár metrů za cedulí. Tak by se mu nemělo nic stát, ne? Měl by být v pořádku, i v jedenáct v noci, kdy by se tma dala krájet. Když bude dodržovat předpisy, není nutné, aby tam máma zůstávala přes noc, kdy se návštěva protáhla, klidně je strejda Mato může odvézt, je to jen hodinka cesty…

Mato vždycky dodržoval předpisy. Ale kdo mohl domyslet, že nějaké hovado s náklaďákem je dodržovat nebude? Kdo mohl domyslet, že tomu náklaďákovi bude volat rozzuřený šéf, kde se ten blbec fláká a tak se ten blbec vybodne na povinnou pauzu, upadne do mikrospánku a vrazí to přímo do Matova auta? Zemřeli všichni, máma a strejda na místě, moje sestra při převozu do nemocnice…

Co se mě týče, tehdy už jsem věděl, tehdy jsem už chápal, co to znamená zemřít. Že ten člověk, co nedávno odešel, se už nevrátí, nikdy nepřijde z práce a nepohodí tašku s nákupem, neobejme mě, nepohladí po vlasech a neřekne Ahoj Seiji, zlatíčko, jsem doma. Monomi u nás tehdy už nebydlela, byla o nějakých patnáct let starší než já, žila sama na druhé straně města, takže se mi dost odcizila. Ale když už přijela, přivezla mi sušenky a spoustu dobrot.

A právě to mi chybělo. Máminy polibky, Monominy sušenky, jejich přítomnost. Dva roky jsem pro ně brečel. Dva roky, kdy jsem na všechno kašlal, dva roky volání
a smutku. Pak už přišlo jen přijmutí a rezignace. Ale chybět mi nepřestala nikdy.

Táta se s jejich smrtí vyrovnával hůř. Těsně po tom, co nám to bylo oznámeno, se zavřel u sebe v pokoji. Nebrečel. Ne, to přišlo až po pohřbu. To jsem pak slýchal jen přidušené vzlyky a ráno ho viděl s oteklýma očima. Nikdy nebrečel přede mnou. Nikdy. Snad chtěl, abych byl silný jako on, abych se s tím vyrovnal dřív než on… Což se vyplnilo.

Táta truchlil celých deset let. Tedy ne vyloženě truchlil, ale stále vzpomínal na mámu, nechtěl se podruhé vázat, nikoho nehledal. Mně to vyhovovalo. Za ty léta jsme si vytvořili takovou pánskou domácnost, kdy jsem přišel ze školy, postaral se o dům a o všechno a i jsem tátovi něco uvařil… Vyhovovalo mi, že mi nikdo do ničeho nekecal.

Momentálně chodím na jednu dobrou střední školu, nepropadám, jsem spíše lepší průměr, až na biologii, z tý jsem měl vždycky moc dobré známky. Jsem taky spíš domácí typ,
klučina v brejlích, co tak nějak nemá zájem lítat za holkama. Abych řekl pravdu, nijak mě to neláká, radši jsem sám… Zní to v šestnácti divně, ale cítím to tak…

Máma sice umřela, ale život šel dál.

Byli jsme sami s tátou v baráku a život byl fajn.

Do doby, než měl se mnou táta ten rozhovor.

 

***

 

Bylo to v listopadu, asi měsíc po mých šestnáctých narozeninách. Zavolal si mě do obýváku a tvářil se velmi vážně. Já nechápal, co mi chce. Moje první myšlenka, že jsem něco provedl, se naštěstí nepotvrdila…

Naštěstí…

Otec se jen jal vyprávět, jak byl asi před půl rokem na služební cestě, kde se setkal s jednou ženou. Byla to právnička a jmenovala se Nomiko Kanaze. Oba byli na té samé schůzi a po jejím skončení, na firemním večírku, si spolu povídali a zjistili, že mají plno společných zájmů. Tak se od té doby scházeli… A mně pomalu docházelo, CO vlastně se mi táta snaží říct. Na konci vyprávění to vyklopil. Nomiko se bude stěhovat do našeho baráku…

Otřáslo to se mnou. Nechápal jsem, jak mi to táta mohl udělat. Ale život šel dál
a táta nechtěl být do konce života sám, to bylo pochopitelné, v tom jsem mu bránit nemohl. Spíš bych mu měl přát štěstí. A to jsem taky dělat. Jenže… představa toho, že někdo zaujme místo mámy v baráku… Rozhodl jsem se, že NECHCI mít rád…

Ale co bylo ještě horší, táta mi oznámil, že „moje nová máma“ má syna. Asi dvacetiletého, který ještě studuje a do doby, než se postaví na vlastní nohy, by chtěl být u nás. Tátovi to absolutně nevadilo.

Za tři dny jsem se s Nomiko setkal. Můj první dojem? No, nevypadala zle, byla energická a plná života… Uvědomil jsem si, že by to mohlo být ještě horší… S jejím synem jsem se seznámil až v den stěhování….

Dva týdny po tom, co mi to táta oznámil, se k nám nastěhovali. Nomiko a její syn Saionji.

 

***

 

Bylo to hrozně narychlo. Deset let samostatného žití v domě přišlo vniveč, přišla tam Nomiko a způsobila hotovou revoluci. Přestavila hodně nábytku, aby se tam vešel i ten její, všude se válely a visely kytky a k tomu všemu ty obrazy…

Vadilo mi to. Snažil jsem se s ní moc nemluvit. Takže když byla v kuchyni (nebo kdekoliv jinde), zalezl jsem si do pokoje…

Další věc, co mi vadila, byl Saionji. Tedy on jako osoba mi úplně nevadil. Ani jsem ho moc nevídal. Vím jen, že je to vysokej kluk s dlouhýma černýma vlasama a uhrančivýma očima, prostě typ, co mu holky padají k nohám. Nic víc o něm nevím, ani to, na jaký je vysoký…

Ne, on mi nevadil.

Vadilo mi, že dostal pokoj po Monomi., který sousedí s mým a jsou tam průchozí dveře. Ne, nemohl bydlet v pokoji pro hosty, i když tam nikdy žádní hosté, co si pamatuji nespali a nikomu by to nevadilo. Ne, on musel dostat Monomim pokoj, protože byl větší, světlejší a dával víc „prostoru pro život“, jak to nazval otec. Jistě, prostor pro život…

Jednou jsem se otce zeptat, zda Nomiko miluje. Řekl, že ano. Pak jsem se ještě zeptal, zda víc než mámu. To neodpověděl, jen se smutně zadíval na její fotku nad krbem…

Soužití v nové „rodině“ nebylo až tak hrozný. Vzhledem k tomu, že Nomiko převzala zodpovědnost o dům, jsem už nic dělat nemusel, tak jsem dny trávil venku nebo u sebe v pokoji. Nomiko se o všechno postarala když přišla z práce. Táta jen zářil, Nomiko zbožňoval, když byl doma, což bylo méně časté než dřív, byl jen s ní… A co se Saionjiho týče, ten býval dlouho venku a o víkendech vždy kamsi mizel… A to, že mě si nikdo nevšímá, mi docela vyhovovalo…

 

***

 

Byl pátek. Takovej ten běžnej pátek, kdy jsem přišel dřív ze školy (učitelka matiky onemocněla), napsal jsem si úkoly na pondělí, poklidil v pokoji a po dočtení povinné četby jsem si zapnul počítač. Po hodině bezcílného surfování po netu, kdy žádnej z mých kámošů nebyl připojen, jsem si jen projel maily a zase to vypnul. Sáhl jsem po další povinné četbě.

Po půl hodině náruživého čtení někdo zaklepal na dveře. Na spojovačky. Takže mi bylo docela jasné, kdo by to mohl být. Saionji. Zajímalo by mě, co asi chce…

„Pojď dál!“ zavolám.

Vešel do pokoje. „Hoj,“ řekl, načež přešel k mému stolu. „Co čteš?“

„Nic zajímavého.“

Tohle byla jeho první návštěva u mě v pokoji, defakto taky první otázka, co mi položil.

Čtivo v mé ruce ho nejspíš stejně zajímalo. Naklonil se mi přes rameno, pak mě jednou rukou obejmul, aby mohl knihu otočit a podívat se na titulní stranu. „Opravdu velmi nudné,“ řekl a podíval se na mě. Naše tváře byly blízko vedle sebe, téměř se dotýkaly. „Baví tě to?“

Nevím co se stalo, ale najednou jsem nemohl odpovědět. Díval jsem se mu do očí, hlubokých černých očí, prázdných jako propast, do které padám… Cítil jsem, že rudnu… Chci se propadnout pod zem…

„Já… no… je to povinný… do školy…“

„A jo, povinná četba… to jsem vždycky přečetl prvních třicet stránek, prostředních a posledních třicet a zbytek jsem našel na netu. A prošlo mi to… Ty budeš asi dost odpovědný, co?“

Proč mám pocit, že si se mnou hraje?

„No… já…“

Proč nemůžu odpovědět? Kdybych takhle reagoval na přítomnost holky, prosím… ale tohle, tohle je KLUK! Proč takhle reaguju? PROČ?

Najednou vstal a odešel ode mě do bezpečné vzdálenosti. „Prý se zajímáš o bižuli.“

A hele, že by Nomiko o mně povídala? „Jo, tak nějak.“

„Já taky,“ prohodil a věnoval se najednou mé knihovně. „Nevím, zda to tušíš, ale studuju biologii na fakultě. Taky vím, že tu máš pár zajímavých knížek, co jsou u nás v knihovně beznadějně rozpučovaný. Mohu?“

Nečekal co odpovím, suveréně si vybral co potřebuje a nedbaje na můj zaražený pohled dodal: „Díky, jsi bezva,“ a odešel.

Já chvíli koukal na zavřené dveře, pak jsem potřásl hlavou a vrátil se ke knížce. Ten Saionji… je to zajímavý živel…

 

***

Na večeři bylo ticho. Vlastně nic novýho, nikdy se moc nemluvilo. Jen Nomiko má občasné starosti, zda nám to chutná, zda to není přesolený a tak. Ačkoliv je báječná kuchařka, což si přiznávám nerad, mívám chutě jí nějak shodit… Což by ale možná rozpoutalo hádku… Na to nejsem zvědavý…

Ticho přetnul tichý Saionjiho hlas. „Podal by mi někdo sůl?“

Byla přesně u mě, tak jsem jí zvedl a natáhl ruku. Saionji jí chytl, ale neměl se k tomu si jí vzít k sobě, jen jí přidržoval prsty. Najednou, ani nevím proč, jsem se mu podíval do očí. Ten pohled… nelíbil se mi… vůbec se mi nelíbil… Ani ten úšklebek, co měl na rtech…

Večeře skončila tak rychle jako začala. Táta se podíval na hodinky, pak na Nomiko a řekl, že si musí pospíšit. Pak z nich vypadlo, že za dvě hodiny musejí být na firemním večírku, jestli bych mohl sklidit nádobí. Nečekali na odpověď, zvedli se a šli se šlechtit…

Tak jsem se do toho pustil. Posbíral jsem talíře, pro hrnečky se vrátím.

„Já ti helfnu,“ ozval se Saionji. No tedy, takovou ochotu jsem nečekal… Nesl toho míň, tak mi otevřel dveře do kuchyně.

„Máš holku, Seiji?“ zeptal se mě „brácha“, stojíce opřený o kuchyňskou linku, zatímco já nádobí uklízel do myčky.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nemám.“

„A pročpak? Takovej hezkej kluk…“

No, to určitě. Hahaha… „Na to se musíš zeptat těch holek, co mě nechcou.“

„Aha. A řekni, kdybys měl možnost chodit s nějakou hezkou, milou holkou, chodil bys?“

„Co já vím?“ opáčím, zavírajíce myčku. Proč má tak… tak… debilní otázky? „Kdyby nějaká byla, možná jo. Já nevím.“

Když jsem zázračný mycí stroj zapnul, zvednul jsem se a chtěl jsem se vydat do pokoje. On mi ale rukou zabránil odejít.

„Potřebuješ ještě něco?“ ozvu se zaraženě, vůbec ho nechápu…

„Jo. Řekni mi, PROČ nechodíš za holkama. Proč se ani nesnažíš si nějakou najít? Proč sedíš jen zamčený doma v pokoji u knížek?“

Nejsem schopný říct ani slovo. Jasně, proč to dělám? Já vlastně nevím… „Já je ke štěstí nepotřebuju.“ Oba dva asi víme, že to, co říkám, až tak úplně pravdou nebude.

„Fakt? Řekni…“ vzdálenost mezi náma se zmenšovala, zvednul ruku, cítím, jak mi palcem přejíždí po tváři, od koutku oka, přes tvář, k bradě. Jsem tak v šoku, že se nemůžu ani pohnout, krev se mi hrne do tváří, nevím, jak reagovat, bojím se pokusit se o útěk, je silnější… „Řekni, líbí se ti holky?“

„Kam… kam míříš…?“

„No, tak různě…“

Pokračoval dál, ruka pokračovala níž, přes bok, tam zůstala.

Nemohl jsem se hnout. Nohy byly přikované, něco se se mnou dělo. Pomalu jsem přicházel na to, že ten pocit, to… šimrání, že se mi to líbí, má duše doufala, že nepřestane…

NE! Tohle je kluk! Nesmím… tohle nejde! Vzepřel jsem se tomu pocitu a sobě neznámou silou jsem ho od sebe prudce odstrčil. Pak jsem rychle vyběhnul z kuchyně, na schodech jsem málem srazil Nomiko a tátu, kteří odcházeli a prudce jsem zabouchl dveře u sebe v pokoji. Ještě zamknout! A pak jsem se zmohl jsem na to se svést na zem.

Co se to se mnou tam dole dělo? Dotýkal se mě chlap! Mělo by mi to být jedno, popřípadě by mi z toho mělo být blbě a mně se to líbí? Sám sobě to přeci nemůžu přiznat, to NEJDE!

To není správné! Není!

Není…

Do očí mi vstoupí slzy, nevěřícně je stírám. Proč brečím?

Zvedl jsem se, chtěl jsem si lehnout na postel a spát. Sotva jsem se postavil na nohy, jako by blesk do mě udeřil. Stál tam Saionji, opřený o dveře a usmíval se… Opřený o SPOJOVAČKY! Já na ně zapomněl…

„Proč utíkáš?“ Vykročil ke mně.

„Vypadni z mýho pokoje, ty… ty…“ nemám sílu doříct to, nenapadá mě vhodný výraz...

„Hajzle?“ napoví mi, pokračuje dál. „Debile? Uchyle? Takových slov by se našlo…“

„Proč to děláš? Proč mě nenecháš být? Já to nechci… NEJSEM na kluky!“ Nezpomalí, je metr ode mě.

„Jistě, že nejsi… Jak bys mohl, vždyť ty za holkama lítáš přímo tryskovou rychlostí…“

„To, že jsem s žádnou zatím, ZATÍM nechodil, to neznamená, že jsem teplej…“

„Seš si jistej?“

„JO!“

„Vážně?“

Jde ke mně blíž, snažím se utéct, ale on mě chytá za ruce a zvedne mi je nad hlavu. Pokusím se znovu utéct, ale je silnější. Jak se mi to povedlo tam dole? Teď mi to přijde jako nadlidský úkol…

„Nech mě…“ řeknu naposledy, nemá to cenu, naklání se, chce mě políbit, zděšeně odvrátím hlavu, tak mi jeho rty přistanou „pouze“ na krku. Nejvíc mě děsí, že ten dotyk rtů…

„Líbí se ti to, viď?“

„N-NE!“ Hlas se mi třese, musí vědět, že…

„Lžeš…“ směje se mi do ucha, otočí mi hlavu a přitiskne své rty na moje… Je toho moc najednou, cítím se slabý… Podlomí se mi kolena, ani nevím jak, svezu se na zem. To mu nevadí, zvedne mě do náruče – to jsem tak lehký? – a přenese… no, vlastně spíš přehodí… mě na postel…

Ležím na zádech, on je nade mnou, ruce mi tlačí do postele, zase se nemůžu hnout. Rudnu, odvracím se, je mi divně, v hlavě guláš, proč to dělá, proč?

„Ale, my se stydíme?“ cítím rty na tváři, „Nemáme přeci proč, čumáčku… Neboj, já ti přece nechvi ublížit…“

Cože? Čumáčku? „Já nejsem žádnej tvůj… nic…“

„Jistě,“ pokračuje, volnou rukou mi přejíždí po těle, po horní polovině těla, ale ruce směřují stále níž a níž ten směr se mi nelíbí, zároveň ale chci, aby pokračoval, je mi ze mě blbě, ale zároveň není, je to divný… Musím ho ale zastavit, protože když to neudělám, může to dopadnout… může… může…

Jen ta představa mě děsí, vhání mi do očí slzy, nezaháním je, nechám je volně stékat po tváři… Po chvíli opravdu přestává, slyším tiché povzdechnutí. Pět minut se nic neděje, odvážím se otevřít oči, sedí na kraji postele, zády ke mně.

„No jo, no…“ mluví tiše, skoro až lítostivě. „Co jsem si taky myslel, že, když se na tebe tak vrhnu… Ale neboj, čumáčku, nehodlám tě znásilnit. Ono mě to totiž nebaví… Teď odejdu. Ale přijdu, možná už zítra, máma říkala něco o tom, že půjdou s tvým otcem do divadla. Tak přijdu. Zatím pa.“

„Ne! Žádné zítra,“ cítím najednou v sobě velkou sílu, musím něco udělat… tohle se nesmí opakovat! „Já… Já to povím tátovi!“ Ano, táta ho vyhodí, vykopne na ulici…

Ušklíbne se. „Ale prosím tě… Ty děláš, jako by ti šlo o život… Nejdřív uvažuj, pak až jednej… Jsi fakt k sežrání… Nerad odcházím… Opravdu moc nerad… Ale půjdu, máš mě už evidentně dost. Ale než půjdu, budu po tobě chtít jednu… ehm…“ dramatická pauza… „laskavost…“ Při tý pauze jsem si představil všechny možný nechutnosti, při kterých se mi obracel žaludek. „Chci pusu na dobrou noc.“

Jo jenom tohle… Tak to jo…

Můj plán byl, že to odbudu lehkou pusou, ale Saionji mě tak levně nepustil. Věnoval mi vášnivý polibek, vložil se do toho, já nechtěl, ale po chvilce jsem se přidal, bylo to… Byl to můj první francouzák, byl úžasný, měl jednu jedinou chybu…

Byl s klukem…

Když Saionji odcházel z mého pokoje, vesele si pískal…

 

***

 

Usnul jsem. Nevím sice v kolik, po kolika minutách či hodinách čumění do stropu, ale usnul jsem. Ráno jsem se vzbudil do slunečného dne. Bude hezky a možná se i dokopu jít ven, možná…

Snídani jsem si odbyl rychle. Saionji tam nebyl, což jsem uvítal. Ven jsem si na chvíli vyšel, prošel jsem si svůj hodinový vycházkový okruh a vrátil jsem se zase zpátky. Celou dobu jsem přemýšlel o tom, co se včera večer stalo, mám obavy z dnešní noci…

V domě byla jen Nomiko, vytírala. Chvíli jsem jí pozoroval. Opravdu se v domě uměla ohánět, to ano. Ale na mámu neměla. To jsem se aspoň snažil si myslet. Když jsem tak pozoroval její záda, něco mě napadlo…

Šel jsem k ní blíž. „Ehm… Nomiko?“

Podívala se na mě překvapeně, že něco chci. To se ještě nestalo, vždy jsem si všechno udělal sám. „Copak, Seiji?“

„Já…“ knedlík mi uvízl v krku a mě napadlo, že to nebyl dobrý nápad a že to asi neřeknu, ale bylo pozdě na to couvnout. Nomiko s tím MUSÍ něco udělat… „Já… jde o vašeho syna.“

Narovnala se a otřela si pot z čela. Pak se usmála. „Copak je s ním?“ Další věta mi vyrazila dech. „Vadí ti, že se mu líbíš? Ublížil ti snad?“

„Cože?“

Podívala se mi do očí. „Chceš mi o něm něco říct. Je mi to jasný, že se mezi váma asi včera něco stalo. A ptám se, jestli ti ublížil.“

Ale… „Vy o tom víte?“

„Co? Že je na kluky a že se mu líbíš? Ano, vím to. Čekáš, že proti tomu něco udělám. Kdepak… Víš, jsem ráda, že si někoho vyhlídl, po delší době… A pro jeho štěstí udělám hodně.“ vrátila se k práci. Byla absolutně klidná, já panikařil.

„Ale… vás nezajímá, že já to nechci? Vy s tím nic neuděláte? Vy ho necháte, aby mě… osahával?“

„Seiji, i kdybych s tím chtěla něco dělat, tak je dospělý, ty už nejsi pod zákonem, takže máš malinko problém. A ty si neustále stěžuješ, ale ještě jsi mi neodpověděl… Ublížil ti?“

„No,…“ odpovím neochotně… To je přece pravda, nic se nestalo… Protože jsem utekl… „Ne.“

„No vidíš. A líbilo se ti to?“

Opovaž se něco říct, pomyslím si v duchu, mlčím. Jen rudnu.

„Vzhledem k tvé mlčenlivosti usuzuji, že ano. Tak přestaň kecat a buď rád, že si tě konečně někdo všiml. A co jsem tak od pár kluků slyšela, tak Saionji je prý v posteli báječný. Nebo se mýlím?“

Podívala se mi do očí a v tu chvíli jsem chtěl hlavu strčit do mrazáku. „No… já…“ polknu. Ten rozhovor se mi pořádně vymykl z rukou, musím rychle zmizet. Ten její výraz, ten pohled v očích… je stejný jako Saionjiho. „Ale i kdyby! Není to správné! Je to kluk!“

„No a co? Právě jsi se přiznal, že se ti to líbilo. Vím, neřekl jsi to, ale poznala jsem to. Nemohl jsi to říct, viď? Tím bys popřel to, že chceš, abych s tím něco udělala… Mimochodem, já sama měla v mládí – a i před tím, než jsem poznala tvého otce – pár krátkých známostí s holkama. Tvůj otec to neví, možná mu to někdy povím.“

Byl jsem přímo zděšen jejím přiznáním. To bych si… to by mě nenapadlo… Ještě pokračovala.

„Já chápu, že tě asi vyděsil. Ale měl bys vědět jednu věc… Líbil ses mu od první chvíle, co tě viděl. Tak vezmi v úvahu, že ten včerejšek byl takovým… no, výbuchem… Když si vezmeš, že tři měsíce, co tu jsme, nikoho neměl… Docela ho chápu…“

Tak tohle je na mě už moc.

„Takže pokud se ti to líbí, nech ho… On ti neublíží. A když by jo, pak až přijď za mnou a pak něco udělám. Do tý doby to pro mě hasne.“

„Povím to tátovi,“ zkusím ještě.

„Jak myslíš.“

Ty dvě slova stačily, abych od své výhružky upustil. Chtělo se mi ještě protestovat, ale neměl jsem argumenty, Nomiko je úplně smetla…

Když jsem přišel k sobě do pokoje, jak by do mě hrom vrazil.

Na mé posteli seděl usmívající se Saionji.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkně!

(Azrea, 5. 6. 2011 20:38)

Tak tohle se mi začíná líbit.

Wow

(Efnor, 16. 11. 2010 20:27)

Teda, holka... je to úžasný, máš fakt talent

aaaaaaaaa

(NonE.NeveR?OnliNE, 27. 1. 2010 17:26)

dokonaly!

nádhera

(Isaaca, 24. 8. 2007 22:37)

moc krásná povídka... už se těším, až si půjdu přečíst další díl!!! xD

geniální

(katy kukbaf.blog.cz, 15. 8. 2007 18:30)

je to totálně geniální !!!! ale totálně !! ty emoce v tom jsou totálně zuprové ...mimchodem ..."netrpíš" zvíšenou empatii ?

ÁÁÁÁÁÁ

(AAAShinka, 21. 6. 2007 20:47)

Já zhebnuuu.....(prominte za ten výraz XD) ááá prosííím pokracováánííííí prosííím Těěěěěěě prosíííííím!!!Tohle je drogaaaaaaaa!!!!áááá

ja cem dalsiu caaaaaaaaast!

(nya, 21. 6. 2007 12:38)

prosiiim pokracuj v tom :) vyzera to naozaj uzasneeeeeee

nevydržim @___@

(kokoro, 16. 6. 2007 16:33)

no taaak, konec prázdnin!? to je strašně dalokooo >.< tak tu dvojku onegai co nejdřív ^_^

btw

(jaa, 12. 6. 2007 22:21)

ah jo.... nestále čekám, kdy že sem dáš pokráčko.... každý den se sem juknu a furt nic! začínám mít trochu nervy... znáš to, ne? např: máš rozečtenou knížku, hrozně tě baví, jsi úplně pohlcená dějem a najednou tě mamka zavolá. s povzdechem tu knížku odložíš a když máš konečně padla, tak ji nemůžeš najít! furt máš to místo na jazyku, ale nevzpomeneš si! a tadyta povídka je to samé - krásně naběhnuté, skvěle napsané atd (to si asi přečteš ve všech kometářích:-D) a stále neznám pokračování! chjo...

mrkněte se pls

(Jeanne/Anila, 12. 6. 2007 14:38)

chtěla bych vas lidicky poprosit, esli by ste se nemrkli na muj blog a neprihodili nejaky ten komentik...:D pls:)

uzasneeee

(snilek, 12. 6. 2007 13:17)

je to skveleeee tato majitelka musi bejt fakt skvela holka je to proste genialni poviedela sem o tom me mame co se mi paci mi mame hodne otvoreny vztah a vsechno si rikame aj kdy sem fajcila a pila a pochopila to ale kdyz sem ji to rekla prestala se mnou komunikovat a je ze mne zhnusena iba mi rekla ze nase generace neni pripravena prijat gayu mezi sebe ale oni su normalni lide ale muj vztah s mamou skoncil ale toto co pises je uzasny a i ja se tesim na dalsi pokracovani neweiiim se dockat

Tak to je mazeeeec

(Momoko, 10. 6. 2007 23:13)

No tak to je uplne mazec povidka,tesim se na dalsi casti,fakt ze jo!!!!

aaaaaaa

(Arashi, 10. 6. 2007 17:40)

Krááásnééé ůůůůžasnééééé velkolepéééé prostěěěěě !!SUGOI!!Tenhle príbeh se ti faakt moc poved moc krasne, tesím se na dalsí cast moc moc moc!!!

super

(mája and Jun..sss, 9. 6. 2007 22:18)

super, super,super. Má drsnou matku.honem pokračuj

Super!

(SakuraMika, 9. 6. 2007 16:53)

je to super super super super a už sa neviem dočkat pokračovania tak prosím rýchlo:)))))

^_______^

(loveyaoi, 5. 6. 2007 20:43)

ty jsi úžasná! prosíííííííím, další část co nejdřív nebo umřu :))))

Nádhera...

(Yochigo, 5. 6. 2007 18:04)

fakt píšeš upe dokonale.. už aby bylo pokráčko.. shonen-ai/yaoi je prostě úžasný.. ;)

sugoooooi

(little viking, 4. 6. 2007 16:37)

je to fakt uzasny nemuzu se dockat pokracovani strasne mne to zaujalo a si fakt dobra

miluju svádění

(Tigie, 4. 6. 2007 15:47)

Dál dál, a to rychle prosím. Je to moc hezké

CUTE

(kim, 2. 6. 2007 8:41)

moooc hezký ...doufám že pokračování bude co nejdříve .