Shiro no Otoko
Shiro no Otoko
Prolog
Každý člověk někam patří. Má svůj smysl existence. Něco, proč žije. Dřív nebo později ho najde. Ale on ho ještě nenašel.
Procházel ulicí, hledíce na davy prázdných tváří. Procházel ulicemi, městy, světy a hledal… něco. Něco ho volalo. Hledal to, aniž by věděl, co je, odkud pochází.
Hleděl na zemi a nic necítil.
Hleděl na nebe a věděl, že tam nesmí… a pod zem se bál.
Tak kam patří?
Kam?
Vzpomněl si rychle a nečekaně. Najednou uviděl záblesk sebe sama, dlouhé stříbrné vlasy, krásná černá křídla, pro ostatní neviděná a svůj trest – hrozivou zbraň ve svých rukách.
Promiň, mami, už nejsem tvůj syn. Nepatřím ti. Patřím jí.
Bude ji hledat.
Ne, ji ne… vlastně jeho.
Bude je hledat.
Mira…
Zase spolu.
Padlý a Odvržená.
1.
Pokud někdy někdo řekl, že existuje osud, vysmál jsem se mu. Pokud někdo řekl, že si byli souzeni, klepal jsem si na čelo. A pokud k tomu dodal slovo osudový, radil jsem mu psychiatra.
Teď už to neudělám.
Narazili jsme na sebe náhodou. Stál jsem na autobusové zastávce a čekal jsem na autobus ze školy domů. Studoval jsem na vysoké škole. Ne, že by mě to bavilo. Ale přáli si to rodiče, tak jsem se s nima nehádal.
Byl vysoký, měl dlouhé tmavé vlasy a svalnatou postavu. Nejvíc mě zaujaly jeho oči barvy trávy. Usmál se na mě takovým zvláštním způsobem, jako bysme se znali. Což nebylo možné, toho vidím poprvé v životě.
Ptal se mě na autobus. Tím samým jsem měl jet já, takže jsem mu řekl, že ještě nejel. Pak jsme tam stáli spolu. Nic neříkal, ale stále se na mě díval. Znervózňovalo mě to.
Znám ho odněkud?
V autobuse si sedl vedle mě. Já byl u okna, takže jsem měl zahrazenou cestu pryč… ale… proč mám takové myšlenky? Kam bych zdrhal? Proč?
Už jsem ty jeho pohledy nesnesl.
„My se známe?“ zeptal jsem se ho na rovinu.
Usmál se ještě víc.
„Kdybych ti řekl, že z minulých životů, věřil bys mi?“
Nekomentoval jsem to tykání. Jen jsem němě zíral. Cože to právě řekl? Z minulých životů? To je blbej vtip. To jsem mu taky odvětil.
Na to nereagoval… Jako bych nic neřekl…
„Jmenuješ se Mira,“ pokračoval ve svém proslovu. Mluvil vážně. Asi to bude blázen. „Před pár sty lety jsme byli milenci.“ No to je ještě lepší…
„Prosím?!“
„Nemusíš mi věřit,“ řekl a vstal. „Brzy to poznáš sám. Vzpomeneš si. Tak jako já.“
Na té zastávce vystoupil.
Zíral jsem na jeho záda. Co je ten kluk zač? Je zhruba stejně starý jako já, a je… divnej. No co, brzy na to zapomenu…
To jsem si myslel. Ale nešlo to.
Ty jeho slova jsem nedokázal vyhnat z hlavy.
Mira…
Nejvíc mě na tom, děsilo to, že to jméno mi bylo povědomé.
2.
Sledoval mě. Věděl jsem to. Občas jsem ho zahlédl, když jsem stál na zastávkách, když jsem jedl v bufetu, když jsem venčil psa… Někdy jsem ho ani vidět nepotřeboval, ale cítil jsem, jak mi propaluje záda…
Zacházelo to tak daleko, že jsem míval vidiny… Už jsem si ho představoval všude, i tam, kde být nemohl… Třeba na okenním parapetu naší školy.
Bylo to k zbláznění. Dostal se mi i do snů. V nich jsem byl žena. A byl/a jsem s ním v posteli… A provozovali jsme… no, to…
Pak jsem se vzbudil a mé zoufalství se jen prohloubilo, protože na rozdíl ode mě se tomu mezi nohama ty sny velice zamlouvaly…
Párkrát jsem za ním běžel, abych mu oznámil, co si o něm myslím. Že chci, aby toho nechal. Ale vždycky se mu podařilo mě setřást. Nemohl jsem s ním mluvit, z nějakého důvodu to nechtěl.
Ale sledoval mě dál.
3.
Jednou uprostřed noci jsem se celý propocený vzbudil a chvíli jsem netušil, kde jsem. Doma, doma… Ale… Měl jsem hlad. Ale tušil jsem, že obyčejným jídlem se nezasytím. Měl jsem žízeň… ale voda jí neuhasí. Nevěděl jsem, co to má znamenat, ale něco mě táhlo ven. Bylo to tak silné, že i když byla noc, oblékl jsem se a šel to hledat.
Bloumal jsem parkem, alejemi, ulicemi. Šel jsem stále dál a dál a cítil jsem to čím dál víc, čím dál jasněji, silněji. Zahnul jsem tím směrem, táhlo mě to tam, to něco, co zasytí můj věčný hlad…
Moment…
Proč věčný?!
Co se se mnou děje?
Dětské hřiště. Tam jsem skončil. Byl tam on, ten kluk, který mě sledoval. Seděl na dětské houpačce a čekal – a já si uvědomil, že čeká na mě. Že věděl, že přijdu.
Že to on mě volal.
„Vítám tě, Miro,“ řekl a zvedl se.
Já chtěl utíkat, cítil jsem, že přijde nějaká změna… Že něco bude jiné, ale nohy mi vypověděly službu. Nemohl jsem utéct.
Protože to mělo přijít.
Podal mi ruku. A já jí stiskl. Podal mi ruku a v ten okamžik do mě něco vplulo. Něco z něj a zároveň se něco ve mně probudilo – a já si najednou vzpomněl.
Tok myšlenek a vzpomínek mi protékal hlavou a vyplouval na povrch a já mu bezvládně padl do náruče. On mě jemně ale pevně uchopil, jako bych byl křehký kousek skla, a čekal – až si vybavím vše.
4.
Byl jsem démonka. Žena. Jménem Mira. Byl jsem oblíbená – bohatá, mocná, arogantní, zakládající si na svém perfektním těle a dokonale krásné tváři. A poprvé jsem šla lovit uprchlíky a trestance, kteří se vzbouřili proti našim zákonům a byli vyhnáni – říká se jim Odvržení.
Tým lovců měl dva členy – démona a anděla. Bylo jedno, jaké národy vůči sobě cítili antipatie, jako že byly velké – ale během lovu byli tým – chladný, spolupracující… nemilosrdný.
Já bojovala po boku Zaxiela, stříbrnovlasého anděla, který vlastnil luk a posvátné šípy. Já měla svou pýchu, smrtonosnou kosu Cathan, která se v naší rodině dědila – z lovce na lovce.
Se Zaxielem jsme se nejdřív nenáviděli. Já se vysmívala jeho způsobu boje na dálku a on měl co dočinění s mou kosou, které se štítil. I naše magie byla odlišná.
Ta jeho, vycházející ze zlatých křídel, byla léčivá a utěšující, léčil lidi, pokud se omylem dostali do naší potyčky a vymazával jim vzpomínky… a to mnohem šetrnějším způsobem, než když by to udělal démon.
Já měla – a stále mám – magii zapečetěnou v černém tetování, kterým mám pokrytou celou levou paži, od lopatky až do dlaně, kudy vychází ze znázorněného oka… Má magie chrání před kletbami, poutá nepřítele a dokáže i zabít – a to rychle.
Byli jsme tak odlišní, jak jen to šlo. Nesnášeli jsme se, ale jako tým jsme byli perfektní…
A pak se to stalo. Zachránil mi život, i když nemusel – a já se na něj začala dívat jinak. On to poznal. Nejdřív to bylo jen opatrné přátelství… později jsme ale porušili to největší tabu, jaké jsme vůbec mohli…
Láska mezi andělem a démonem.
Vrcholné tabu.
Něco, co se nikdy nesmí stát.
A pokud se to stane, není možnost utajení. Není možná shovívavost. Nelze to odpustit. A následuje trest.
Krutý trest.
Vyhnání duše provinilého na lidský svět. Nutnost rodit se jako člověk a časem si uvědomit vlastní podstatu. Čekat na lovce, kteří přijdou a bez slitování zničí. A k tomu osobní potupa…
Já, pyšná na své ženské křivky, jsem nucena rodit se jako muž. Ztratila jsem svou milovanou Cathan, kterou je nucen používat Zaxiel, který jí nenávidí. Když se Cathan dotknu já, vzplane – a Zaxiel zemře. A při používání sil démona nejsem, na rozdíl od Zaxiela, schopna vyvolat svou pravou podobu.
Může se sdát, že můj trest je horší.
Ale není tomu tak.
Od té doby žijeme… Žijeme sotva čtyřicet let, protože lidské tělo není schopné déle udržet duši vyšší bytosti. Žijeme čtyřicet let a hledáme se. V různých zemích, v různých městech, pod jinými jmény, pod jinou podobou…
Teď se dřív probudil Zaxiel. A našel mě. Dřív, než já bych našla…
Než já bych našel jeho.
5.
Drží mě v náruči a čeká. Čeká, až se proberu. Musel se bavit, když sledoval mé neprobuzené já, musel se smát… Zato já se stydím. Že jsem ho nepoznal.
„Už jsi to ty? Miro, už jsi to ty, viď?“ V jeho hlase slyším naději… Nebylo by to poprvé, co se jeden z nás na první pokus neprobudil úplně a ten guláš, co člověku v hlavě nastane, mnohdy vedl k zešílení… Ale teď ne, teď jsem to opravdu já… Jenom já…
„Nejsem Mira,“ odpovím s úsměvem. Cítím smutné štěstí… protože už pro sebe máme sotva deset let… „Mira už není… Mira zemřela, když jí odvrhli. Teď jsem Tooru. Agayami Tooru. Zapamatuj si to jméno.“
Pohladím ho po tváři. Čím to, že je život od života krásnější? Čím to, že i po těch stovkách let má v sobě nebeskou andělskou krásu? Čím to?
Přikývne a vezme mou ruku do své. „Shiro. Já jsem Shiro. Už jen Shiro.“
No jistě, příjmení není důležité. Protože když se najdeme, opustíme rodinu a spolu s ní i lidský život. Žijeme mimo hranice lidského světa ale částečně v něm. Nemusíme jíst. Nemusíme pít. Žijeme z duší jiných Padlých či Odvržených bytostí, na které narazíme… a nebo z duší lovců, kteří nás přijdou zničit.
„Jak dlouho už o sobě víš?“ zajímám se. Z nějakého důvodu je to pro mě důležité.
„Asi rok,“ odpoví smutně.
V porovnání s naší existencí není rok nic. Jenže v našem lidském životě je to hodně… Hodně společně strávených dní… a nocí.
Půjdeme ke mně a prožijeme spolu velice – velice vášnivou noc. Ráno nás má matka – nebo otec – najde… Bude následovat hysterická scéna, záchvaty zuřivosti a vyhodí mě z domu. Bude to stejné, jako vždycky. Odejdu. Rodina se uklidní, budou mě chtít zpátky – ale já se nevrátím. A po čase zapomenou, že měli nějakého syna – a s nimi zapomenou všichni, co mě znali.
Je to tak lepší.
Pro obě strany.
Najednou jsem to ucítil.. Ten pocit, že jsem pronásledován. Byl mnohem silnější – a rozhodně za něj nemohl Zaxi… Shiro.
„Lovec?“ zeptal jsem se, bojíce se odpovědi.
Vítězíme nad nimi už moc dlouho na to, aby to pokračovalo. Jednou zemřít – jako skutečně zemřít – musíme. To víme oba.
Shiro přikývl.
„Anděl?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Jiný Odvržený.“
„Známe ho?“
Neodpověděl hned. Místo toho si mě k sobě otočil a poprvé po letech mě pořádně políbil. Líbat uměl vždycky skvěle a stále se zlepšoval – jeho rty byly horké, z jeho dechu jsem cítil cigarety… takže toho lidského zlozvyku se nezbavil ani v tomhle životě…
„Co se děje? Shiro… my ho známe?“
Pevně mě stiskl. Co je s ním?
„Známe ho. Je to…“ polkl… „Eien“
„Eien?“ vydechnu. „Eien?“
Můj mladší bratr Eien?
„Jakto, že ho taky odvrhli? Co se stalo?“
„Nevím,“ odpověděl skrz zuby. Nikdy Eiena neměl rád. Možná za to mohl fakt, že ho Eien jednou málem nechal zemřít.
I když byl v týmu.
„Co uděláš?“ ptá se mě Shiro, snad s obavou v hlase.
„To je jasné, ne?“ opáčím a z koutku oka mi skápne první a poslední slza… Protože Mira už není. Mira zemřela. Teď jsem Tooru. A Tooru žádné sourozence nemá. „Jde po nás. Zabijeme ho.“
6.
Cítil jsem jeho příchod. Nesnažil se zastírat svou podstatu, dokonce na sebe nevzal ani lidskou podobu, ani nenosil lidské oblečení… Až tak byl pyšný na to, že byl démon?
Byl…
Teď je Odvržený.
Eien…
Tak dlouho jsem ho neviděl.
Bude mi líto ho zabíjet.
Ale musím to udělat.
Přišel k nám, ruce v kapsách. V jeho očích se odráželo pohrdání… Ale ne na mou adresu.
Díval se na Shira.
A já pochopil.
On o mně neví.
Má podstata se neprobudila natolik, aby byl schopný jí vidět kdokoliv jiný než Shiro – ani bratr mě nevidí. Pro něj jsem jen obyčejný japonský kluk, kterého si absolutně nemusí všímat
„Ahoj anděli,“ zvolal, sotva k nám došel. Já sklopil zrak a děla jsem, že utíkám… za lavičku. Přikrčil jsem se za ní. Nebudu Shirovi pomáhat, on to nechce – pomůžu mu, až když poznám, že je čas. Do té doby budeme hrát Eienovu hru…
Ale to, že mě vůbec nevnímal, to byla fatální chyba.
„Přišel jsem, abych tě zabil, anděli.“
„Ale nepovídej,“ opáčil Shiro. On svůj příjemný úsměv neztrácí nikdy – ani když má jít bojovat. „Myslíš, že na mě stačíš, Odvržený?“
„Na někoho, kdo nebyl cvičen v boji na blízko?“ ušklíbl se můj bratr a já vidím, že jeho nenávist se čím dál tím víc stupňuje. „Kdykoliv. Nemá tě kdo bránit.“
„Myslím, že to zvládnu sám…“
Eien natáhl ruku a z meziprostoru vytáhl svůj meč. Byl v jeho používání velice dobrý, býval i mně docela rovnocenným soupeřem. Sotva se dotkl meče, jeho tetování se zvýraznilo… Bylo ještě trochu tmavé, takže Odvržený nebyl dlouho. Uchopil meč a zuřivě se vrhl na Shira.
Tomu jen zacukaly koutky. Vůbec jsem si nevšiml, kdy on vyvolal Cathan, ale první údech odrazil bez námahy a já si ho mohl zase prohlédnout v celé jeho andělské kráse… Dlouhé stříbrné vlasy, zářivé modré oči, krásná čistá pleť bez jediné vady, jeho krásné modré oblečení, ve kterém byl odvrhnut a do jehož iluze se oblékne kdykoliv, když bojuje… A to nejkrásnější a nejsmutnější zároveň – temná černá křídla, která po stovkách let ztratila svou zlatou barvu…
To samé se stalo s mým tetováním… Které na rozdíl od jeho křídel zesvětlalo a je nyní tak stříbrné, jako vlasy mého milovaného anděla.
Dokud bojovali na ostří zbraní, seděl jsem za lavičkou a pozoroval je. Eienova zuřivost a Shirova klidná obrana, anděl versus démon… V jedné věci neměl Eien pravdu. Shiro BYL vycvičen v boji na blízko, já sám jsem ho učil, já sám jsem mu pomohl, aby Cathan porozuměl, aby jí ovládl – a dnes s ní bojuje ještě lépe než já… Což Eien pochopil docela rychle, stačily mu k tomu pouhé tři škrábance, které mu Shiro během pěti minut boje věnoval…
Strach nad Eienem převládl a v tu chvíli odhodil veškeré své šermířské umění stranou a zaútočil čistě démonickou silou, kterou si během boje v ruce hromadil.
To byla moje chvíle.
Protože já nepotřebuju sílu hromadit, abych mohl útočit. Já patříval k nevyšším – mně stačí pouhá myšlenka.
Během půl vteřiny jsem vyslal dvě kouzla.
To první byl štít, který Shira ochránil před smrtícím kouzlem.
Tím druhým jsem přímo pod Eienem vyvolal magický kruh, z jehož středu vylétly čtyři řetězy a spoutaly ho ve vzduchu.
Zamrkal. Netušil, co se děje. Já vyšel zpoza lavičky a stoupl si vedle Shira, který přistál vedle mě. Usmál se na mě s díky v očích.
Pak jsem pohlédl na Eiena a vyhrnul si z levé ruky mikinu, abych mu ukázal své nyní aktivní magické tetování. A protože tetování je jako otisk prstů, každý démon má jiné a podle něj se poznáváme, Eien vše pochopil.
Zděšeně na mě pohlédl, marně hledal slova a nakonec vykoktal jen jméno jeho zemřelé sestry…
„Miro?!“
7.
„Ahoj bráško,“ usměju se.
„To jsi ty?“ vyjekl. „Jakto? Vždyť přeci… Necítím tě!“
„Ani se ti nedivím… Probudil jsem se asi před třiceti minutama…“
Hrobové ticho.
Stojím vedle Shira a sleduji loutku visící ve vzduchu. Visí tam a očima prosí o milost – neboť ví, že řetězy používám jen na toho, koho plánuji zabít. Ví, že jeho život visí na vlásku – a to na velice tenkém a nestabilním vlásku.
Moc dobře to ví.
8.
„Proč tě odvrhli?“ ptám se ho.
Ne, že by to bylo důležité.
Pohled žadonící se ještě prohloubil. Je nechutné pozorovat démona, který prosí o život. Démoni jsou hrdým národem a slaboši nemají v řadách elity – kam se taky Eien snažil procpat – co pohledávat.
Až se mi z něj zvedal žaludek.
„Kvůli němu,“ cuknul hlavou k Shirovi. „A taky kvůli tobě.“
„Ale prosím tebe,“ povytáhnu obočí. „Vždyť my už jsme stovky let mimo hru, tak jak by to mohla být naše vina?“
Dlouho nic neříkal.
Pak pohnul ústy. Ale jen nepatrně.
„Prosil jsem o milost… Za tebe.“
Nejdřív jsem na něj nevěřícně hleděl. Chvíli mi to nedocházelo. Když ale tato informace kompletně doplula do mého mozku, začal jsem se smát. Nejdřív tiše, ale po chvíli už jsem se chechtal jak o život. I slzy z očí mi tekly…
Tak to byl gól, skutečně.
Ještě nikdy… NIKDY se nestalo, aby někdo z démonů žádal o milost pro nějakého Odvrženého. Démoni považují odvržené za mrtvé a porušení této skutečnosti vede k tomu, co vidíme před sebou.
Ubohý ufňukaný démonek, který se pokusil si ukousnout mnohem větší sousto, než na jaké by se kdy zmohl.
„To ovšem není chyba naše, nýbrž tvoje, bratříčku,“ podotkl jsem, když už jsem zase mohl mluvit. Takhle mě už dlouho nikdo nepobavil. „Tvůj sesterský komplex tě dotáhl až k tomu, že tě zabiju… Jsi vážně ubohej.“
V dětství na mě hodně visel.
A beze mě neudělal nic.
To, že mě odvrhli, prostě nezvládl…
„Proč jsi chtěl zabít Zaxiela?“
Použil jsem jeho andělské jméno, protože mu šlo o podstatu, ne o tělesnou schránku.
„Protože je to všechno JEHO vina! Kdyby tě on neokouzlil tím svým ksichtíkem, nikdy by tě neodvrhli! Patřila bys i nyní k elitě! Miro! Pojď, zbavíme se toho anděla a budeme bojovat spolu, bok po boku, tak jako kdysi! Miro!“
„Už nejsem Mira, Eiene!“ přeruším jeho poslední prosby. Ukončím to rychle. „Teď se jmenuji Tooru a jsem z části člověk. Miluji Shira, kdysi Zaxiela a dál hodlám EXISTOVAT s ním. Tooru žádného bratra nemá. Promiň, Eiene… Musíš zemřít.“
Natáhnu ruku v gestu, které Eien nezná. Gesto, po němž bude následovat kletba, kterou jsem objevil náhodně, v zakázaných knihách, v knihách, ke kterým jsem měl přístup jen proto, že MIRA byla hlava mocné rodiny – a pod přísahou, že tyto informace nikdy nepoužiju. Ovšem po odvrhnutí jsou všechny přísahy neplatné.
Tuto kletbu používám jen občas… jen občas, když si nechci užít boj a chci to udělat rychle – ta kletba jsou nůžky, které přestřihnou život démona, jen na ně je použitelná – kletba, která vymaže démonovi z ruky jeho tetování – a tím ho zničí.
Nechápe. Nezná to gesto.
Ještě se usmívá, když jeho tetování jasně zazáří rudým plamenem, usmívá se, i když od levé ruky pomalu mizí… jako by nevěřil, že to skutečně udělám.
Pochopí pozdě.
A na jednu vteřinu ovládne dětské hřiště řev.
Řev umírajícího zvířete.
Epilog
Po mém bratrovi zbude jen jedna jediná věc. Ve vzduchu se vznáší jasně černý krystalek, který má v sobě moc jejího zemřelého majitele – po tom jdou Padlí a Odvržení, to je jejich potrava – a po tom jdou i lovci, kteří si tím násobí své síly.
Natáhnu dlaň a krystalek si přitáhnu k sobě. I když se vznáší pár centimetrů nade mnou, cítím, jak se do mě pomalu vlévá jeho životadárná energie.
Tohle můj hlad a mou žízeň zasytí…
Dnes bude doplnění sil bolestné, přeci jen to byl můj bratr… ale což, povzdechnu si, takový byl osud.
Osud…
Pěkné slovo.
Asi si ho budu opakovat častěji.
„Pojď,“ kývnu na Shira.
Ten už si stačil vrátit lidskou podobu, která se mi najednou zamlouvá mnohem víc.
Vložím si krystalek do úst a síly se do nás vstřebají najednou, rovnoměrně…
Při dlouhém a krásném společném polibku.
Teď bysme bojovat nemuseli. Teď by nám energie jednoho krystalku vystačila i na několik lidských let.
Tolik času nám ale lovci nedají.
KONEC
Komentáře
Přehled komentářů
jezisi to je uzasna povidka..mocinky kawaiiii
.....
(akyra, 27. 12. 2008 16:39)nádhera jen hodně smutné, ale žak nádherné*ukápne jí slzička*jen tak dál
!!!krááásné!!!
(Andruuuska, 20. 12. 2008 16:50)bylo to opravdu úžasný...stejně jako všechno co si tady přečtu...a věř, že už není nic co bych tady nechala bez povšimnutí...píšeš vážne fantasticky a já se strašně těším na další tvý výtvory...tak nás nenech dlouho čekat;-)
workshop
(Nathaniell, 1. 12. 2008 10:06)
Tak pořád přemýšlím, jestli to mám posuzovat jako skutečnou fantasy, nebo spíš jako šikovnou impresi z jediného okamžiku, kdy pohlédneš na obrázek. Protože pak by to fungovalo, ale jako skutečnému příběhu tomu pár věcí chybí. Když vynechám pravopisné rejpalství (bacha na přechodníky - standardně používáš tvar pro množné číslo, ačkoliv používáš mužský rod j.č.; ale rejpat nebudu, tak děsný to z gramatický stránky zase není); horší je, že text prostě nená žádnou klasickou poentu. Objeví se tam bratr hlavního hrdiny (hlavní hrdinky - bože, tahle oboupohlavnost je noční můrou všech redaktorů a korektorů!) a svede souboj s milencem. Hlavní hrdina se pak musí rozhodnout, jak dál. Tohle všechno by fungovalo v případě, že bude vztah Miry k bratru znám už z předchozího děje. Pak by bylo její rozhodování určitým způsobem důležité. Představuju si to takhle: Na začátku namísto pouhého vztahu dvou hrdinů vylíčíš i jejich vztah k bratrovi. Stačí krátce, aby bylo známo jeho stanovisko k situaci, čtenáři jsou stejně nepozorní a na nevýznamné postavy snadno zapomínají. O to víc je překvapí, když se taková postava znovu objeví a zamíchá dějem, nejlépe nějakým razantním způsobem. (třeba pokud by bratr byl tím, kdo prozradil jejich milenectví a tím je odsoudil; teď se vrací, protože chce napravit chybu, nebo se tentokrát chce jen definitivně zbavit sestřina milence; nebo to úplně otočit a až na konci zjistit, že to vlastně on je udal - tohle jsou jen moje úvahy, dá se samozřejmě vymyslet mnoho dalších variant). Ale co tím chci říct - dvě postavy jsou na text většinou málo, pinkají si situace mezi sebou, ale pořádná zápletka se z toho vaří jen těžko. Navíc u psaní je důležité si uvědomit, že příběh není život, kde se jedna věc děje za druhou; v textu se musí jedna věc dít z důvodu jiné.
Proto si tak trochu myslím, že tohle prostě není úplně fantasy příběh, abych ho mohla s čistým srdcem hodnotit - všichni tu spíše oceňují vztahy hlavních hrdinů a situace, které z nich vycházejí, spíš než kvalitní příběh.
Ach...
(Nex, 19. 11. 2008 23:37)
...to bylo nádherné.
Leta jsem neviděla nic tak..tak mystického? ne, to je nesprávné slovo...Prostě to, kde cítíš velké magické síly Nebes a Podzemí kolem, kdy jsi v oku hurikánu, kdy tam zůstáváš jen díky mistrovství svých schopností...
Chmpf, připravilas mě o schopnost se pořádně vyjádřit? JAK?
Jedna náruživka
(Please please please please, 12. 11. 2008 20:15)Tužím poznat co se stane oogamimu a lyzenovi Please please please pleasePlease please please please Už sem konečně něco dej je to spalující pocit!
coooool
(sisi, 9. 11. 2008 19:51)
to stačí zas to nepřežente nebo nás tu nechá dlouho se kochat je ntimhle až to nekdo nebude znat na spamet !(jako ja vsechno od ní a oogamiho mam vytisklýho a ctu ho po nocích !)lolmoc se na ni neupinejte nebo dopadnete jako ja !
ja si kvuli ni dokonce udelal blog a pisu povídky a to mi je mno hodne málo(vedet to rodina asi me maj za psichopata!)Muhaha
Zírám...
(H-senpai, 9. 11. 2008 13:41)Zmůžu se snad jen na zírání s pusou do kořán, opravdu pěkné, moc se mi to líbilo, nevím jak Ti to víc pochválit, překrásné, užasné, famózní!
*valí očiska*
(Ni-chan, 7. 11. 2008 15:36)týýý joooo tohle je teda něco *nemá slov* naprosto dokonalé, překvapivé, nápadité *klaní se*
Jo ještě jeden detail...
(Autorka Šárka, 6. 11. 2008 9:35)
Takže... až dopíšu tuto krkolomnou kapitolu Oogamiho, oddychnu si, protože pak to půjde dobře... Druhá půjde vcelku lehce, třetí je kratší, ta půjde a čtvrtou si užiju... ale v pátý mám už asi měsíc zásek, takže počítejte - snad ne s moc velkým - zdržením... =)
Jo a taky ta první kapitola třetí řady... ta taky nebude moc dlouhá...
Prostě to nejde!
*pofňukává*
Ach jo...
O.o
(Sax, 5. 11. 2008 19:51)
Zmást? Eh... tak proto jsem to četla dvakrát, abych to pochopila... O.o
Ale že je to úmysl, to by mě nenapadlo O.o
Mno, ale stejně se mi to líbilo ^__^
=0)
(Teressa, 5. 11. 2008 15:55)
to bolo kraaaaaasneeeeee.....fakt nadherne...obrazky od Heise sa mi vzdycky velmi pacili ale v spojeni s tvojou poviedkou je to nieco neuveritelne =3
rychlo prosim dodaj nieco dalsie, najlepsie oogamiho =3
P.S.:umysel zmiast sa ti podaril na 100%...teda aspon u mna =3
To Nell-chan
(Autorka Šárka, 4. 11. 2008 21:46)Jo, to byl tak trochu úmysl, vás malinko zmást... =)
n_n
(Nell-chan, 4. 11. 2008 16:10)To joo...mocinky pěkný,nejdřív sem to trošku nepobrala, ale pak to bylo ok =)Taky se těším na Oogamiho xD
^_^
(Sax..., 4. 11. 2008 14:51)
Moc pěkný příběh...
A ten obrázek taky ^_^
A teď honem toho Oogamiho :-)
kawai
(neru-chan, 17. 1. 2009 22:47)