Příliv
Berte to jako takovou malinkou povídkovou vložku mezi Anii-sanem a Oogamim. Nechť se líbí...
Téma na tuhle věc mě napadlo v Chotěboři na festivalu. Na plátně byla tehdy shonen-ai tapeta, na které byly v objetí vyobrazeny dvě postavy této krátké a nic neříkající povídky. Možná, že ten obrázek najdu, možná, že ho sem někdy dám. Abyste viděli tu inspirativní práci té kreslířky, abyste se mnou cítili ten příběh volající z těch dvou duší. Doufám, že se mi to povede alespoň tak, jak si to představuji, zachytit tu chvíli…
"Upozornění předem - je to POHÁDKA!"
PŘÍLIV
Čekám na příliv. Čekám na ten okamžik, kdy se vody zvednou, na jednu z mála chvil, kdy je nám dopřáno být spolu. Na jednu mála z chvil, kdy se k sobě můžeme přitisknout, kdy si můžeme vychutnat dotyky těl, válet se po pláži, laškovat ve vodě. Čekat je a bylo to nesnesitelné, ale vím určitě, že se dočkám.
Jako pokaždé…
Koupal jsem se v moři. Bylo krásně, Slunce hřálo, foukal fajn vítr a moře bylo krásně čisté. Bydlel jsem v domku na pláži, bydlel jsem tam celá léta už od dětství a myslel jsem si, že moře znám. Bylo však zrádné. Spodní proud vody mě odnesl kamsi daleko a neměl jsem síly se vrátit.
Snažil jsem se, šlapal jsem vodu, volal jsem o pomoc, ale nic. Začal jsem se potápět a už jsem se loučil se životem. Omdlel jsem a když jsem se probudil, ležel jsem na pláži a skláněl se nade mnou on.
Úplněk ozářil vodní hladinu, já pozoroval moře. Hledal jsem ten už tak známý pohyb, v dálce na hladině, to, na co jsem celou tu dobu čekal.
Přijde, vím to. Musí. Ještě nikdy nevynechal jedno setkání, ani jeden příliv.
Musí…
Skláněl se nade mnou. Byl krásný, jak vytesaný do sochy, ostré rysy a dlouhé vlasy mu dodávaly pocit divokosti a nespoutanosti. V pravém uchu měl zlatý kroužek, pod levým okem podivnou kresbu. Jeho kůže nebyla lidská, mnohem víc připomínala kůži delfína. Měla i podobný šedomodrý odstín, ale to nebylo to nejzvláštnější. Od půl pasu nebylo pochyb, co to je…
Od pasu se kůže měnila na jemné šupiny pokrývající ocas, ploutev tohoto mořského tvora. Prsty na rukou měl štíhlé a dvakrát tak dlouhé než jsou ty lidské. A co bylo nejkrásnější, mohl jsem se utopit v těch temných očích, kterými mě pozoroval, vpíjeli jsme se pohledem jeden do druhého, nebyly třeba slova, abychom si porozuměli. Ty oči byly to poslední, co jsem viděl, než mě ten tvor políbil.
Konečně jsem ho uviděl. Plaval ke mně. Rychle a elegantně jako delfín, s jistou ladností a grácií, kterou by mu ale opravdový delfín záviděl. V jeho pohybech bylo něco tajemného a krásného, když ale nechtěl být viděn, zůstával nepoznaný. Ale já ho poznal. A to jen díky němu. Protože on si mě našel.
Rozběhl jsem se po pláži, přímo do vody, potopil jsem se a plaval mu naproti. Bylo jisté, že se setkáme, věděl jsem určitě, že se nemineme. Vždyť on byl pánem moře, ne já…
Padli jsme si do náruče, objal mě kolem pasu a společně jsme se dostali zpátky na pláž. On mě vlastně vždycky na pláž dotáhl. Protože plaval mnohem rychleji než já…
V první chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. S tím, že mě políbilo tohle stvoření. Měl přece mužské rysy, ale – nic jiného, co by určovalo jeho pohlaví. Tak jsem nevěděl – mám nebo nemám. Ale když on líbal tak krásně, trak dokonale. A byl to on, kdo mě zachránil, cítil jsem touhu mu to nějak oplatit.
Nevím jak, dostali jsme se dál k pláži, pod útes, na místo ne moc vzdálené od moře, ale velmi vzdálené lidským očím. Tam jsme byli spolu, ležel nade mnou, on se mnou, já s ním, společně. Protože jsme si museli vychutnat kouzlo okamžiku.
Na pláži, jako pokaždé, zvedl jsem ho do náruče a odnesl na naše místo. Byl sice muž, ale nebyl o moc těžší než žena, všechnu sílu měl v ocasu, jen díky němu mohl přežít. Mohl jsem počkat, až z něj voda seschne a pak… ale takhle to bylo rychlejší, chtěli jsme si sama sebe užít, dokud to šlo, měli jsme zase jen tuhle noc.
Líbal mě, já mu hladil vlasy a jemnou kůži, dlouhé prsty, které tak dobře používal, rty, oči a zase všechno, motal jsem se jak v extázi, vždycky to právě teď bylo krásnější než kdy jindy, protože to bylo teď. Právě teď.
Když z něho seschla voda, nevěřil jsem vlastním očím, z jeho ploutve se staly dvě lidské nohy, lidské až na barvu a stavbu, protože byly také delší, stejně jako prsty. A pak jsem určitě věděl, že je to muž, nechal jsem ho, ať si se mnou dělá cokoliv, protože ty oči, ty oči…
Uteklo to hrozně rychle, noc se přehoupla a přišlo svítání. V dáli se objevily první záblesky, voda se barvila do ruda, jako krutá opona dávající konec dnešnímu dějství.
Došli jsme spolu k místu, kde se půl metru nad vodou skláněla skála, k místu, kde si dáváme sbohem. Jako pokaždé jsem se posadil, máchajíce si nohy ve vodě, on ke mně a dělal to samé, aby nohám vrátil její rybí podobu. Objal jsem ho, pokaždé jako naposled, protože kdo může vědět, zda to někdy bude pokračovat dál, zda nás ještě čeká nějaké příště?
Sklouzl do vody a já se naklonil k poslednímu polibku. Pak jsem naposledy viděl máchnutí ploutví, kdy mi mizel z dohledu. Dlouho jsem se ještě díval na prázdnou vodní hladinu, která nás od sebe dělila.
Jak já bych si přál být jako on, napůl ryba, abychom mohli společně plavat v moři, společně si užívat a nečekat jen na příliv.
Protože já nevím, jak jsem se pak ocitl, zase tady, v době přílivu. Nechodil jsem ho pak hledat, když mi poprvé zmizel ve vlnách, šel jsem sem jednou, přiváben jakýmsi voláním, přišel jsem a on tu na mě čekal. A od té doby sem chodím, od té doby máme tyhle chvíle.
Jak to trvá dlouho? To vám nepovím. Co znamená čas v době lásky? Co znamená to opakování dne a noci, když jen čekáte na jednu jedinou noc? Co znamená?
Nic.
A proto je třeba si užívat okamžiku. A dělat vše tak, jako by to bylo naposledy. Protože nevíte, co zítřek přinese.
A co budu dělat dál?
Čekat na další dobu přílivu…
Komentáře
Přehled komentářů
oprava: ... "pohádek" víc ...
:)
(Azrea, 28. 6. 2011 17:29)Myslím, že kdyby bylo víc takových "pohádek" neodlepila bych se od PC.
je mas nejaky nahaty
(je mas nejaky nahaty martin masek, 23. 11. 2007 13:53)je mas nejaky nahaty
fuuuu...
(E..., 22. 11. 2007 20:20)fuuuu... nenapadá mě nic, než tohle divný citoslovce.. ten obrázek je vážně nádhera a já se ho konečně dočkala, protože sem ho chtěla vidět... je neobvyklej, ale krásnej... ale přijde mi smutnej...proč mě jen dneska všechno rozesmutňuje? mam pocit konečnosti... nesnášim ho a zrovna ho mam... nemam ráda konce
.......
(Idril, 22. 11. 2007 14:53)Vážně nádherná a kouzelná povídka.A ten obrázek ....Co dodat.:-)
hezký!
(E..., 17. 8. 2007 21:05)moc krásná poídka...i když je pohádková, je moc krásná. Tak nějak smutně dojemná... strašně bych chtěla vidět ten obrázek, co tě tqk inspiroval!
Nádhera
(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz), 17. 8. 2007 16:40)Nádherná povídka. Máš opravdu talent, to ti musím říct. Už fakt nevím, co mám psat za komentáře, abych se neustále naopakovala. Moc se ti to povedlo.
Moc krasne
(lirael, 5. 8. 2007 17:24)
pekne povedlo se ti to....uz se tesim co dalsiho nam naservirujes..=DDDDuz mam hlad....mňamky.=DD
:o)
(Lebel, 4. 8. 2007 23:55)
Moc pěkná povídka. Trochu mi to připomíná film Žbluňk!, jestli znáš. A ten konec se mi líbil nejvíc.
Je škoda, že lidé pro samý život zapomínají žít a prožívat. To je pořád: zítra, nemám čas, pospíchám...ale aby se na chvíli zastavili a prožívali, to ne.
Už se moc těším na tu Tvoji další kapitolovku. Jen tak dél.
A nějaká recenzička na nějaký pěkný anime by nebyla? Pěkně prosím, smutně koukám. *psí oči* :)))
oprava
(Azrea, 28. 6. 2011 17:34)