Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz

Ikkakujuu

1. 2. 2009

ikkakujuuObrazek

 

 

Vyhrál jsem. Jsem lepší. Schopnější. Silnější. Hbitější. Tak proč to nemůžu udělat? Proč?

Leží na zemi. Neschopen pohybu. Sedím mu na hrudi a hrot své bojové dýky mu tisknu k hrdlu.

Ví, že ho můžu probodnout. Ví, že kdybych chtěl, bylo by po něm. A on by se tomu nebránil. Nebránil by se, protože v ten okamžik by záleželo jen na mně, zda bude žít a nebo ne.

Přesto se usmívá.Usmívá se tak, jak to umí jen on – smutně a vesele zároveň, lišácky, jako by mu patřil svět. Protože on to ví, že nemůžu… že ho nemůžu zabít.

Prudce oddychuji a ruka s dýkou se mi třese. Je krásná, tenká ale silná, ostrá tak, že protne kost, ale lehoučká jako pírko. Je  čerstvě nabroušená a naleštěná, slyším, jak zvoní, jak baží po krvi, ale já zaváhal a její touha nebude vyslyšena.

Pokolikáté už? Pokolikáté se on uchechtne, zvedne ruku a pohladí mě po tváři? Každý jeho pohyb, každé pohlazení již mám v paměti vyryto… historie se znovu opakuje. Z tváře jeho prsty pokračují přes krk a můj stisk povoluje a když přejede prsty po mé paži a dotkne se prstů, tak ty ví, že je konec a ochotně mu předají onu nebezpečnou zbraň. Sebral mi dýku.

Opět jsem selhal. Odpusť mi to, otče. Jednou tě pomstím, slibuji.

„Lepšíš se,“ řekl mi. „Už mě porazíš, i když bojuji vážně. Ani bych nevěřil, že takové houdě, jako jsi byl, takhle zesílí…“

„Mlč, prosím tě, mlč.“

Chce se mi brečet. Je mi špatně… z toho, že jsem silný, ale na druhou stranu takový slaboch. Není to v tom, že bych nedokázal zabít, zabil jsem už mnohokrát… ale u tohoto Orla je to něco jiného… tohoto Orla zabít nedokážu.

„Docela jsi vyrostl, viď?“ naprosto ignoruje mou prosbu. Jeho dlaně spočinuly na hranách mé pánve a pak výš, břicho, hruď…

On ví, že ty jeho dotyky…

Jako pokaždé…

„Ty hajzle,“ vyrazím ze sebe to, co si o něm myslím.

On to ale ví.

Už dávno.

Usměje se ještě víc.

„Pojď,“ zavrní a já si lehám na něj.

„Co křídlo?“ zajímám se. Během boje jsem mu do něj zasekl jednu z dýk a dost ošklivě to krvácelo.

„Už je to dobrý… Dík že se staráš, Jednorožko.“

Nepřestal mi tak říkat.  Nikdy.

„Jmenuji se Isifi.“

„Já vím,“ odvětil. „Ale Jednorožka je hezčí.“ 

„Drapáku,“ vrátím mu to.

I když momentálně drápy nemá, pár let jsem se ho tím snažil provokovat.

„Víš, že mi to nevadí. Stejně jsi mi začal říkat jen proto, že nedokážeš vyslovit mé jméno.“

„Umím,“ zašeptám ublíženě, i když jako malému mi to opravdu dělalo problémy… „Jsi opravdu parchant, MiwäYixi.“

 

 

***

 

 

Bylo to přesně před osmnácti lety. Tehdy jsem byl ještě pětileté mládě, takže detaily si nepamatuji, vím jen, že se jednou otec vydal spolu s ostatními muži z dvora na lov do lesa a on a pár dalších se s nim nevrátilo. O pár dní později muži našli jejich mrtvá těla v lese – blízko Hranice se zemí Orlů, kterým vládne právě MiwäYix. Nikdo tedy nebyl na pochybách, že otce zabil právě on… Protože nikdo jiný by to nezvládl, tak dobrý byl otec bojovník.

Tímto dnem jsem se já stal oficiálním pánem domu a pozemku kolem, protože jsem byl otcův jediný syn. Správcovství se ujal můj strýc a já jsem pilně studoval a cvičil jsem se, abych mohl být právoplatným dědicem svého otce.

Nevím, jak se to stalo, ale když mi bylo patnáct, byl jsem na nějakém svém třetím lovu a chytla nás nečekaná bouře. Splašil se mi kůň a shodil mě a já se oddělil od ostatních a zabloudil jsem moc blízko k Hranici. Neznal jsem ty končiny moc dobře a myslel jsem si, že jsem stále ještě na svém území, našel jsem jednu jeskyni a tam jsem čekal v domnění, že mě někdo přijde zachránit.

Nikdo ale nepřišel.

Tak jsem se rozhodl vyjít z jeskyně. A on tam byl. Seděl na obrovském balvanu a čekal na mě. Znal jsem ho podle vyprávění, takže mi bylo jasné, kdo to je. V hlavě mi všechno zkratovalo, já si vzpomněl na otce, na jeho mrtvé tělo s vytřeštěnýma očima a ránou po drápech v hrudi a ovládla mě ledová zuřivost.

„Ty jsi Miwayx?“ zeptal jsem se ho skrz zuby.

„MiwäYix, ale to je jedno… Kdopak jsi ty, copak nevíš, že je nebezpečné, když se mladý chlapec sám prochází po mém území? To tě doma nenaučili, Jednorožko?“

Vůbec se mi to označení nelíbilo a tak jsem na to odpověděl útokem.

Jak se na to dívám zpět, nechápu, co jsem tím zamýšlel. On mě vůbec nemohl brát vážně. Běžel jsem proti němu s napřaženýma dýkama, jemu stačilo se uhnout trochu stranou, já ho s ústy dokořán otevřenými přeběhl, on mi jednou rukou vyrazil první dýku z ruky a tu druhou jsem pustil sám, když mi paži zkroutil za zády.

Otočil si mě k sobě čelem, hodil mě na zem a sedl na mě. Byl obrovský a těžký, a už jsem se nedivil, že ani otec nad ním neměl šanci. Co jsem asi mohl zvládnout já? Pln strachu jsem hleděl na jeho ostře řezaný obličej, dlouhé černé vlasy, červené tetování na tváři, barevná pírka za ušima a hlavně, kam jsem dohlédl, všude za ním se rýsovala jeho úžasná hnědá křídla, která mu umožňovala kdykoliv vzlétnout.

Byl vlastně krásný.

Ale zabil mi otce.

Naše tváře se téměř dotýkaly, jak se nade mnou skláněl, jeho orlí drápy se mi zadíraly do kůže, nemohl jsem se hnout.

A on se bavil.

A já jsem si myslel, že je po mně. Že jsem to přehnal a že mě zabije.

Do chvíle, než promluvil.

„Copak to mělo znamenat?“ otázal se lehkým konverzačním tónem.

Když jsem neodpověděl, zesílil stisk, kterým držel mé ruce. Bolelo to, měl jsem pocit, že mi zlomí zápěstí. A drápem druhého pařátu mu začal přejíždět po hrudníku. Byl ostrý, ten dráp, trhal mi oblečení a zanechával za sebou krvavou stopu. Ačkoliv jsem si umínil, že budu silný, do očí se mi draly slzy bolesti a já jsem si uvědomil, že na to prostě nemám.

„Zabil jsi mi otce, hajzle!“ vyjekl jsem a zavřel oči.

Teď mě zabije!

 Místo toho jsem zaslechl uchichtnutí. „Aha. Takže ten jednorožec, který se sem před pár lety vetřel a myslel si, že mě uloví, to byl tvůj otec? A toto snad měla býti pomsta? Směšné. Myslím, že tvůj otec by se v hrobu obracel…“

„Nejsem tu schválně!“ vykřikl jsem  a překvapeně jsem si všiml, že stisk mírně povolil a nové rýhy na hrudi se mi též netvoří. „Splašil se mi kůň a já jsem tu omylem! Ale když jsem tě viděl, tak… Chtěl jsem to udělat!“

Těžko říct, co mu plynulo myslí, tomu arogantnímu a krutému tvoru, jisté je ale, že si něco moc dobře spočítal.

„Chtěl jsi to udělat? Vážně? Dobrá, dám ti příležitost…“ Z drápů, které mi spočívaly na kůži, se najednou staly téměř lidské ruce s dlouhými nehty. To jednou mě stále držel, ale ta druhá se mi začala sunout pod oblečení…

„Co to děláš?“ vyjekl jsem, když mi bříškem prstů přejel po odhalené bradavce a mým tělem projel neznámý pocit, který bohužel nebyl nepříjemný. Prsty nepřestaly a pečlivě zkoumaly každou část mé obnažené kůže. Majitel těch rukou se dál usmíval. Ale jen ústy. Oči měl vážné.

„Ále,“ protáhl líně, „tak mě napadlo, že by byla docela škoda tě zabíjet, Jednorožko. Takový hezký kluk se sem moc často nedostane, víš….“ Ta ruka… Cítil jsem každý její pohyb a mátlo mě, že je to tak příjemné. Jako by má kůže zapomněla, že jí ten někdo ubližovat… Byl jsem natolik zmatený a natolik fascinovaný tím vším, že jsem se nezmohl na žádnou odpověď. Mohl si se mnou v tu chvíli dělat cokoliv.

„Co chceš?“ zeptal jsem se přece. Můj život určitě zadarmo nebude.

„Uzavřel bych s tebou malou dohodu, Jednorožko.“

„Dohodu?“

„Jo, velice jednoduchou dohodu. Já tě pustím domů. A ty budeš doma trénovat a sílit. Sem se vrátíš, kdy budeš chtít a budeš se mnou bojovat… Můžeš si přijít procvičit své schopnosti, když budeš chtít, nebo můžeš přijít s úmyslem mě zabít. Když mě porazíš, nechám tě mě podříznout.“

Cože? To myslí vážně?

Má cenu mu věřit?

„A když prohraju?“ zeptal jsem se opatrně. O to tu určitě šlo…

„Tak budeš na noc můj. Celou svou duší, celým svým tělem,“ řekl zvesela a když jsem na něj nechápavě hleděl, sehnul se a laškovně mi zašeptal do ucha: „Tím myslím sex.“A chytl mě za bradu a poprvé mě políbil.

Ten polibek byl dlouhý a nějakou dobu jsem ho rozdýchával.

„S… sex?“

Přikývl. Jen tak. Jako by se nechumelilo.

„Jako… my? Spolu?“

„Jistě.“

A pak jsem podal dotaz, za který se stydím dodnes: „A to jde?“

Že to jde, jsem se dozvěděl téměř ihned. Začal mě pomalu svlékat a když jsem se pokusil o nějaký odpor, zašeptal: „Nebraň se. Právě jsi totiž prohrál.“

To mě zastavilo. Bál jsem se, i když jsem věděl, že mě nezabije, netušil jsem, co se mnou bude dělat. Myslel jsem si, že si mě jenom nějak vezme, ale to jsem se mýlil. Dával si na čas, líbal každý kousek mé kůže, hladil mě a snažil se o slova útěchy. Velice pečlivou pozornost věnoval i mému rozkroku, který vše s nadšením přijímal, já byl v jednom ohni a přistihl jsem se při tom, že nějak nechci, aby to skončilo…

Připravil si mě pečlivě a těsně před tím, než do mě vnikl, se zeptal: „Jak že se jmenuješ?“

Objímal jsem ho kolem krku. „I- Isifi,“ vydechl jsem z posledních sil, které mi zbývaly.

„To se mi nelíbí,“ prohodil, na čele se mu leskly kapičky potu. „Myslím, že ti budu říkat Jednorožko.“

Slast. A bolest. Žár pohltil mé tělo a já se k němu tiskl, zaplaven neznámými pocity. Byl něžný, jak jen pro mé poprvé být mohl a já mu vděčně oplácel polibky. A pak jen on a já, bouře a nic po ní…

Spát.

Probudil jsem se následujícího rána pod stromem nedaleko mého domu. Sbíhali se ke mně vyděšení sluhové, kousek za nimi světlovlasá matka, jejíž výraz byl jasný… myslela si, že jsem mrtvý.

Noc s MiwäYixem si na mě též vyžádala svou daň – nemohl jsem se dna dny hýbat. Sotva jsem se uzdravil, začal jsem na sobě pracovat. Hnala mě touha zabít ho – zezačátku. Po měsíci jsem si uvědomil, že ho chci vidět.

Že se chci vrátit tam k jeskyni.

MiwäYix mi dal dárek. Kompas, který neukazoval na sever, ale jehož střelka se pohybovala. Všichni si mysleli, že je rozbitý… Ale já jsem si uvědomil, že ten kompas mi nějakým způsobem ukazuje směr, kterým se mám vydat, budu-li chtít…

Tak jsem se jednou večer sebral a vyjel jsem do lesa… našel jsem ho.Opět jsem prohrál. A strávil jsem s ním noc, abych se ráno zase vrátil domů. Nikomu jsem nikdy neřekl, kam mizím, i když jsem to utajit nemohl. Někdy se pokusili mě zamknout, nepustit… ale já stejně zmizel.

Před rokem jsem ho poprvé porazil. Byli jsme z toho oba tak vyděšení, že jsme nevěděli, co dělat. I přes ten stín otce visícího mezi námi, se z nás stali… přátelé, dalo by se říct, byli jsme milenci. A tím, že jsem ho porazil, dostal náš vztah jiný rozměr…

Teď ‚prohraju‘, když ho nedokážu zabít…

Může se zdát, že jsem vlastně ve výhodě. MiwäYixe dokážu porazit, tak není problém dotáhnout do konce. Tak se to může zdát. To je ale omyl.

On mě má v hrsti.

Svým vzhledem, svou povahou.

Miluje mě.

Jeho city mě jako řetězy poutají k jeho srdci blíž a blíž a já se mnohdy ani nedokážu nadechnout.

A dokud se nevymotám z těch řetězů…

Nikdy to nedotáhnu do konce.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=0)

(Teressa, 2. 2. 2009 6:51)

juuuuu hezky.....nadherny pribeh =3 rychlo prosim dalsi =3 a mimochodom-ten uke je fajn=3

:-)

(Davida666, 2. 2. 2009 1:26)

Hezký, moc hezký (a pokud je to pořád uke nevadí)