Homo dakara
Homo dakara
Už po padesáté během minuty se podívám hodinky. Vidím dobře. Už má patnáct minut zpoždění. Bylo jasně dané, že ve tři tady a ono už je tři patnáct… Nemá zrovna smysl pro dochvilnost… Ale co, usměju se a svěsím ruku. Až přijde, dostane… Do nosu.
Jdeme do kina. Na film, na který určitě moc lidí nepřijde. Takové taky vybíráme. Protože kvůli filmu tam přece nechodíme…
Ponořím se do světa příjemných představ, aby mě hned schladilo to, že tu stojím sám.
Vzdych.
Tuhle část parku, kde se máme sejít, moc lidí nezná. Je to odlehlý koutek, kde už pár let visí cedule „přestavba“, ale nikdy se k tomu město nedokopalo. Aby se sem člověk dostal, musí přeskočit onu ceduli, proplížit se pod neudržovaným keřovím a přejít polorozpadlou lávku, která hrozí zřícením se… Ale když to člověk zvládne, ocitne se někde, co kdysi bývala udržovaná tradiční japonská zahrada s jezírkem – nyní poněkud zpustla, ale při troše představivosti musí člověk uznat, že je tu pěkně.
A kromě nás dvou nevím o nikom, kdo by sem chodil.
Proto se setkáváme právě tady.
A proto mě překvapilo, že kroky, které jsem zaslechl, patřily někomu jinému.
Byla to moje spolužačka z vysoký, Kotono. To, že mě tu potkala, v ní vyvolalo stejný zásek, jako ve mně. Nejspíš i ona byla překvapená, že sem někdo chodí…
„A-ahoj,“ pozdravila mě.
„Ahoj.“
Na zádech měla batůžek, na nohou starý tenisky, jako by sem chodila běhat nebo co. Ve škole je totiž tak trochu za fuchtli a šprtku, protože v žebříčku se vždy drží mezi prvními pěti. Já jsem tak ve třicítce… Není to nic moc, ale lepší než kopanec někam – a vím, že lepší asi nebudu.
Pochopila můj zkoumavý pohled. „Já… chodím se sem učit,“ vypadlo z ní. Zrudla. Zajímavé. Obvykle přede mnou nerudne.
Známe se totiž už ze základky, kde jsme většinou byli ve stejné třídě. Na střední jsme šel každý jinam, ale nějak jsme se opět sešli na vysoký. Myslel jsem si, že se naše přátelství obnoví, ale trochu se změnila. Vyhledávala lepší společnost a lidi, které jsem já měl v oblibě, nevnímala. Chtěla mluvit jen se mnou a přetáhnout mě do „lepší společnosti“… no, jestli se počítala do kategorie snobáků, který do školy dostala peněženka jejich rodičů, prosím, o to já nestál – tak jsme na úrovni dobrých známých… bohužel.
„Hmm….“ Chtěl jsem odtud vypadnout. Škoda, že nevím, za jaký strany přijde… šel bych naproti…. Takhle tu musím stát a čekat.
„Užíváš si dny volna?“ začala rozhovor.
Ale to víš, že jo. A kdo by ne?
Přikývnu. A dál se rozhlížím.
Kde vězí?
„Na někoho čekáš?“
To si piš.
Opět přikývnu.
„Já… Hiromu?“ otázala se mě. Já na ní pohlédl a všiml jsem si, že je ještě víc rudá než před chvílí.
„Nejsi nemocná? Vypadáš spařeně,“ starám se natáhnu ruku, abych jí zkontroloval teplotu.
Ona uhnula. „Ne, to je dobrý… já…“
„Hm?“
Chtěla se mi snad omluvit nebo co?
V poslední době na mě moc milá nebyla. Ale zaslechl jsem, že se její rodiče rozvádějí. To by dolehlo na každého.
„Chodíš s někým?“ vyhrkla najednou.
Zamrkal jsem. „Cože?“
„Já… „padla do předklonu. „Miluji tě! Od základní školy! A teď pořád! Budeš se mnou chodit?“
Ehhh???
„Ko-Kotono?“ zajíknu se. Na rozdíl od ní rudnout nemusím. Já nemám proč.
Jak jí to ale vysvětlím… Stále je v předklonu. Nervózně si prohrábnu své krátké vlasy. Je to… nepříjemná situace.
„Hiro?“ ozve se za mnou. Zdrobnělinu mého jména může používat jen on…
A já si vydechnu úlevou. Teď už se to vyřeší.
„Kyousuke,“ vydechnu a s vyčítavým tónem podotknu: „Jdeš pozdě.“
Konečně přišel.
Kotono konečně zvedne hlavu. A zalapá po dechu. Samozřejmě ho pozná. Není to nikdo jiný, než Kyousuke Endo, náš senpai z vysoký. Tedy… školu dokončil před dvěma lety, byl miláček všech holek od prvním ročníkem počínaje a posledním konče a hlavně - vždy student s nejlepšími výsledky – pro Kotono nedostižný vzor.
Musí být zmatená z toho, co tu teď dělá. A protože Kyousuke si nikdy s ničím nedělá servítky…
„Promiň,“ omluví se a přistoupí ke mně. Má o něco delší vlasy než já… nepřevlíkl se z kvádra, ve kterém působí tady v parku poněkud nadpřirozeně… A cítím jeho parfém… Jako vždy se mi z něj zatočí hlava…
„Ale ty taky nezahálíš…“ odvětí a zadívá se na Kotono. „Flirtuješ tu snad s touhle holčinou?“
„Ona se mnou,“ zabručím.
Kyousuke povytáhne obočí. „Ale prosím tebe… A ty se necháš?“
Vzal mě jemně za bradu. Bylo mu jedno, že tu je moje spolužačka – vlastně… udělal to hlavně proto, že tu byla. Přiblížil své rty k mým a ještě než mě políbil, obrátil oči ke Kotono. „Tenhle je MŮJ… Jasný?“
Kyousuke je můj první vážný vztah. Chodíme spolu už čtyři roky, skoro stejnou dobu, jako jsem já na škole. Začali jsme náhodou, kdy jsme se náhodou potkali v klubu – a poznali jsme, že jsme ze stejné školy… Byl to vztah, který jsme utajili – před rodiči, před profesory, přede všemi. Až doteď. Teď je to ale jedno. Škola brzy končí – a pak si můžeme dělat, co budeme chtít.
Má horké rty. A zvídavý jazyk. A mám pocit, že líbá ještě vášnivěji, když se někdo dívá… když jsme v klubu… když sedíme v kině… nebo teď před Kotono, které by, kdyby to bylo možné, z uší stoupala pára, jak byla vařená…
Když mě přestal líbat, na tváři se mi usídlil spokojený připitomělý výraz a s láskou v očích jsem na něj hleděl. Jo. To je on. Ten pravý. Dominantní. Krásný. Úspěšný. A můj. On se na mě usmíval stejně, pro něj jsem byl křehká panenka, kterou musel chránit. A to mi vůbec nevadilo.
„A teď,“ řekl a oddálil se ode mě, „pokud, slečno, dovolíte…“ Popadl mě za ruku a odtáhl mě pryč.
Téměř jsme běželi. Ona odtud existuje jedna zkratka a pak vylezeme přímo u stanice autobusu. Do kina je to pár zastávek, podzemka se nevyplatí… Až téměř u cíle zastavil. Nemám rád běhání, srdce mi tlouklo až v uších a myslel jsem, že jsem po cestě ztratil plíce.
„Co… co to… mělo..“
„Ty plíce si nech,“ poradí mi mile a já jen potřesu hlavou.
„Chováš se jak puberťák… Vážně už vyděláváš?“
„Už to tak bude,“ zazubil se a než jsme vystoupili z parku, ještě jednou mě políbil.
„To si nech do kina,“ vydechnu. Pak si vzpomenu… „Naši jeli přes noc pryč… Vrátí se zítra po poledni… Takže… kdybys chtěl…“ cítím, jak rudnu. Proč? Ve věci sexu už dávno nejsem nováček… a přece…
„To si nenechám ujít,“ obejme mě kolem pasu a vlepí mi jeden rychlý polibek. „Vážně už se těším, až dokončíš školu a budeš moct jít ke mně.“
Jo.
To já taky.
Komentáře
Přehled komentářů
kawaiiiiiiiii
Zlaté
(Amy, 6. 12. 2008 18:29)noo..podarené..taký romantický párik..hehe..no ja byť na mieste tej baby tak koniec..hehe..pre ňu dosť trapas,ale ja ako yaoimaniak by som im asi popriala do budúcnosti..hehehehehe
nadpis
(Tamara, 5. 12. 2008 23:02)jooo moc se ti to povedlo *palce zdvihnute dohora* :DDD
*připitomněle se usmívá*
(Ni-chan, 22. 11. 2008 23:41)kwásný obrázek a kwásný příběh co víc si přát *-*
=0)
(Teressa, 22. 11. 2008 16:13)
jeeeeeee to bolo naaadherne!!!tato rubrika sa mi paci cim dalej tym viac=3uz sa neviem dockat dalsich poviedok...sup sup rychlo nejaku prosim dodaj=3
Páni,
(Nex, 19. 11. 2008 23:53)
tohle je mnohem lepší než OOgami...pro mně. (nekamenujte mně! pomóc!)
Chci další! A hodně! A klidně piš je místo Oogamiho! (zabouchla dveře do krytu)
Je to k sežrání...nebo zulíbání...nemůžu se rozhodnout. XD Udělám kompromis - je to přesně takové, jako tvůj Alfa tady v té povídce. I předchozí Heise projekt taková byla... miluju je! *šíleně poskakování srdíček v očích*
Mimochodem - hopsni si prosím na moje stránky www.nex.estranky.cz na článek o srazu slashers a rozhodněte se, jestli nechcete přijet. Ráda bych vás viděla obě LIVE. :)
kawaiii
(Nell-chan, 18. 11. 2008 15:34)Jako vždy pěknééé...doufám že i u tohohle bude to pokračování xD
Hmmm...
(Sax..., 17. 11. 2008 21:36)
Odpustíme, ale jen na chvíli... ^__^
Jinak moc pěkné... (nevím proč, ale jak se vždycky vžiju do příběhu, tak v tomhle jsem byla tou dívčinou O.o)
hmmm!
(sisi, 17. 11. 2008 16:17)No to se ještě uvidí jestli ti to odpustime co vy na to ja souhlasim ze to odpustime a kdy sem pridas dalsi cast Oogamíka mm?
...
(FreeDreamerin, 17. 11. 2008 11:43)Hmm krátký ale krásný! Jako vždy nádherně napsané a originální nápad... Nemám co dodat. Jen tak dál. :)
mazec :)
(neru-chan, 17. 1. 2009 22:54)